Za druhé zmíním český typ humoru. Ve společnosti je obvykle považováno za zábavné povídat historky, ve kterých hrál vyprávějící trapnou úlohu. K tomu pak přistupuje český perfekcionismus. Uvědomujeme si, že když je nás málo, musíme být lepší, a bolí nás, že to tak většinou není. Abychom nebrali sebe samé příliš vážně, probíráme obvykle také toto téma s humornou nadsázkou. Výsledkem pak může být, že cizinec neznalý kultury považuje za strašlivé obviňování to, co bylo myšleno jako veselé vypravování. No a výsledkem nesporně bylo, že jsme si dost dlouho neuvědomili, jak cizina rozumí tomu, co tam o nás někteří naši spoluobčané (neúmyslně nebo úmyslně) vykládají. (Pozn. JČ: Nevím, přesně totéž dělají o sobě Britové -- ti vypracovali metodu sebesžíraví kritiky k naprosté dokonalosti.)

Podle Švandrlíka napsal Dušan Jasánek někdy v roce 1955 v nějaké básničce: "Nenávidí dělnou třídu, vlastního se bojí lidu". Snad čtvrt století jsme se tomu smáli. Pořádali jsme "večery revoluční poezie" a nad podobnými perlami jsme se chechtali, až jsme padali ze židlí. Pak přišla chvíle, kdy nám měl ztuhnout úsměv na rtu. Po listopadu se velice rychle prosadila skupina lidí, kteří sice ne nahlas, ale jasně dávají najevo, že dokonale nenávidí ty, kteří jim umožňují život intelektuálů.

Aby totiž mohli existovat vládci, politici, filozofové a další důležití, musí zde být velká skupina těch, kterým stará Jednota Bratrská říkávala "tiší v zemi". A aby pak mohl existovat disident, musí zde být nejen ti, kteří vyrábějí jídlo, šaty, zajišťují bydlení, teplo, dopravu atd, musí tu být i ti, kteří ho udávají, soudí a drží v kriminále. Po převratu se musí disident urychleně rekvalifikovat, jinak je méně než nic. Češi jsou ovšem národ důmyslný, proto část bývalých disidentů vytvořila něco, čemu by asi bylo nejlépe říkat "registrované disidentství".

Vedle "registrovaných disidentů", přesvědčených, že za svou minulost mají doživotní patent na rozum, zde byla a částečně ještě je další zajímavá skupina. Husákův režim patrně neúmyslně, přesto však úzce spolupracoval se Svobodnou Evropou a dalšími při výrobě lidí, přesvědčených "co já bych všechno dokázal, nebýt tady komunisti".

Většina z nás si po převratu vyzkoušela svoje možnosti (v daných podmínkách všestranné krize) a stali se z nás dělníci, drobní podnikatelé a další, poctivě se živící. Zůstala tu ale parta, která zjistila, že je pohodlnější ve spolupráci s registrovanými disidenty pošpinit všechny ostatní, aby sami vypadali lepší. Snad se při tom inspirovali francouzskými detektivkami o Arsenu Lupinovi. Tam totiž, aby mohl být A. L. geniální lupič, musí být policisté méně než slabomyslní. Snad je to všechno jinak, neznám nikoho z popisovaných dost dobře. abych mohl odpovědně posuzovat jeho úmysly. Z hlediska výsledků se to ale dá dokonale popsat tak, jak jsem to provedl.

Než si alespoň někteří uvědomili, že co se o nás vykládá, nejsou vtipy, bylo už pozdě. Cenzura tiskem byla už absolutně neprodyšná. No a ti, kteří jsou "tiší v zemi" tak říkajíc na plný úvazek? Ti se už před věky naučili být jako tráva. Pod botou se ohnou, když utiskovatele vezme čert, zase se napřímí. Většinou vědí velmi dobře, kdy má a kdy nemá cenu něco říkat. Jejich dnešní mlčení je velice výmluvné.

Na úplný závěr ještě domněnku: Měli jsme vůbec jinou možnost, než se ponížit do úplné servilnosti a přestat být sví? Nebyl pro nás v případě sebemenší neposlušnosti přichystán jugoslávský scénář? Co si budem povídat. Kdyby se do českých Romů a moravských nacionalistů investovalo tolik prostředků (propagandistických i finančních), kolik se jich investovalo do kosovských Albánců a chorvatských nacionalistů, máme tu nejspíš občanskou válku taky.

A tím pádem také skvělou příležitost pro humanitární bombardování. Nebyly nakonec ty řeči o zlých Češích, které se objevovaly v západních médiích přípravou na podobnou akci? Nejsou ti, od kterých by si mezi prostými lidmi dnes ani pes kus salámu nevzal nakonec mučedníky, kteří nesmějí říct, proč zdánlivě zrazovali zájmy svého národa?

Ještě jedna poznámka JČ: Samozřejmě, že Češi měli možnost neponižovat se a zůstat sví. Mohli si ji, sakra, i vzít. Dokdy budou Češi pořád čekat, až jim jejich svobodu někdo dá? - Představa o tom, že Západ "schválně investoval obrovské peníze do kosovských Albánců, aby mohl zničit Srby" je pro mě paranoidní a nepřijatelná. Proč by to které západní země dělaly? Ono snad má "mezinárodní společenství" nějaké apriorní, staleté antipatie vůči Srbům? Nezavinili si Srbové to, jak stereotypně na ně Západ koncem devadesátých let pohlížel, prostřednictvím Miloševiče hlavně sami?

Široce rozšířeným sportem v Čechách je nejen šířit trpké vtipy na vlastní adresu, ale také být teoretikem paranoidních konspirací, obávám se, že bohužel často i proto, abychom si tak trochu obhájili případnou vlastní neschopnost.

Panu Hruškovi přirozeně dáme v BL znovu prostor na reakci na tuto poznámku - tentokráte už bez redakční připomínky.