Život je milosrdný, nijak zvlášť to člověku nepředhazuje. Navíc, žili jsme tak tehdy skoro všichni, vypadalo to, že jde o normální běh života. Vlastně jsem o tom začal důkladně uvažovat až v okamžiku, kdy přišlo na svět dítě třetí. Teprve tehdy jsem začal vnímat, jak složitá je cesta prvními roky života. Jak má každá maličkost své nezastupitelné místo a jak její absence může mít na rozvoj mrněte rozhodující vliv. Teprve teď jsem pochopil, že jesle a v útlém věku i mateřskou školku zaplatí dítě nenaplněním řady potřeb. I řekl jsem si, že bych teď, když mi to došlo, mohl t omu človíčku nahradit vše, o co jsem z vlastní blbosti a z podlehnutí tehdy panujícím představám připravil své větší děti. Pak přišlo další poznání.

Podlehnutím trendům průmyslové socialistické výchovy dětí jsem kromě těch dětí potrestal i sebe. Připravil jsem se totiž o řadu radostí života, které byly na dosah a přesto tak nedostupné.

Už skoro patnáct let jde mnohé, co dříve nešlo. S trochou optimismu jsem věřil i tomu, že než můj človíček půjde do školy, bude to tam vypadat úplně jinak, než jak to mají v paměti mé starší děti. Ten optimismus už ale pomalu mizí. A z posledních informací mne nepříjemně překvapil důvěrně známý pocit. Něco, co už jsem zažil. Školy se ruší, děti se sesypávají do těch zbývajících. Před lety vedla toto počínání snaha o snazší kontrolu správné výchovy, dnes je prý motorem ekonomika provozu. Je cosi shnilého ve státě, který připustí, že nemá dost peněz na náležité a všestranné vzdělání toho nejcennějšího, co má, tedy vlastních dětí. A i když nemám po ruce žádnou statistiku, které by se dalo věřit, mám pocit, že dětí přece jen trochu přibývá. Má to logiku, přece jen se do náležitého věku dostávají silné ročníky sedmdesátých let. Poslední silné ročníky v tomto státě.

Letos na jaře jsme zapsali dítě do mateřské školy. A díky tomu jsem si opět vzpomněl na dobu, kdy jsem se snažil sehnat místo v mateřské školce pro své větší děti. Tedy nejsou to žádné příjemné vzpomínky. Letos se v místě mého bydliště zrušila už čtvrtá školka. V ročence 2003 městské části Praha 2 jsem se dočetl, že "...optimalizace sítě MŠ byla v minulých letech motivována nutností uvolnit prostory v restituovaných domech, klesajícím počtem dětí a nutností snížit provozní náklady". A tak se díky "klesajícímu počtu dětí" už zase sestavuje pořadník. A radní opět rozhodují o věcech, které by asi měli spíše rozhodnout rodiče dětí. Už proto, že platí daně. Úředníka chápu. Opět nastává ideální stav: počet žádostí je větší než počet míst. Rozhodujeme my, pomazaní a na nikoho se nemusíme moc ohlížet. Komu se to nelíbí, může se zařídit jinak. A i ve školkách už zase bude rozhodovat místo rodičů někdo jiný. A v neposlední řadě se znovu otevírá prostor pro všimné. Je mi z toho všeho smutno. Jsme nepoučitelní, nedokážeme pochopit, kde je to podstatné, o co v životě běží.