10. 5. 2004
Je mučení vůbec někdy ospravedlnitelné?Je mučení vůbec někdy ospravedlnitelné? Je to otázka, kterou nezapomenutelně vznesl před více než 130 lety Fjodor Dostojevskij v Bratrech Karamazových. V tomto románu pokouší Aljošu Karamazova, téměř světce, jeho bratr Ivan. Je mu předložena nesnesitelná volba. Předpokládejme, říká Ivan, že k tomu, aby se lidem dalo přivodit věčné a trvalé štěstí, bylo by nevyhnutelné umučit k smrti jednu malou bytost, jenom jedno malé dítě. Souhlasil bys?Západní výzvědné služby se zcela zjevně po útoku na Irák rozhodly, že nejdůležitější je pro ně získávat od místních zatčených lidí výzvědné informace - pro posílení bezpečnosti koaličních vojsk v Iráku i Západu obecně. Potřebu získávání informací zjevně nadřadily jakémukoliv uvažování o tom, co se stane s lidmi, kteří jim informace poskytly - do jaké míry budou psychicky poškozeni či i fyzicky zničeni. Je mučení přípustné, i když v jeho důsledku mohou být zachráněny životy? Je přípustné umučit dítě, kdyby to spasilo svět? To je otázka, jíž se zabýval už Fjodor Michailovič Dostojevskij. V sobotu se k tomu závažnému tématu vrátil chilský spisovatel Ariel Dorfman. |
Je mučení vůbec někdy ospravedlnitelné? Je to otázka, kterou nezapomenutelně vznesl před více než 130 lety Fjodor Dostojevskij v Bratrech Karamazových. V tomto románu pokouší Aljošu Karamazova, téměř světce, jeho bratr Ivan. Je mu předložena nesnesitelná volba. Předpokládejme, říká Ivan, že k tomu, aby se lidem dalo přivodit věčné a trvalé štěstí, bylo by nevyhnutelné umučit k smrti jednu malou bytost, jenom jedno malé dítě. Souhlasil bys? Ivan před svou otázkou vylíčil příběhy o utrpení dětí . o sedmileté holčičce, kterou rodiče bili do bezvědomí a drželi ji v mrazivé dřevěné kůlně a nutili jí, aby jedla vlastní výkaly; o osmiletém chlapci v otroctví, kterého roztrhali psi na kusy před očima jeho matky pro poučení jednoho statkáře. Jak by Ivan reagoval na způsoby, jimiž dvacáté století zdokonalilo bolest, industrializovalo bolest, začalo ji produkovat v masivním, racionálním, technologickém měřítku; století, které vypracovalo příručky o bolesti a o tom, jak ji působit a katalogy, které vysvětlují, kde získat nástroje, které zajišťují, aby byla bolest neomezená; století, které rozdávalo medaile těm, kteří napsali tyto příručky a chválila ty, kteří vypracovali mučicí kurzy, a které poskytlo bohatství těm, kteří vyrábějí nástroje, uvedené v oněch katalozích smrti? V dnešním světě běžně praktikuje 132 zemí ponižování a mučení zadržovaných osob. Ti, kteří mučení praktikují, argumentují, že to je cena, kterou musí několik málo trpících lidí zaplatit za to, aby bylo zaručeno štěstí pro většinu společnosti. Většině je zaručena bezpečnost a dobrý život tím, že se kdesi v nějakém tmavém sklepě, v nějaké vzdálené díře, na nějaké strašlivé policejní stanici, dějí tyto hrůzy. Všechny režimy, které používají mučení, ho používají jménem nějaké spásy, nějakého vyššího cíle, nějakého příslibu ráje. Říkejme tomu komunismus, říkejme tomu volný trh, říkejme tomu svobodný svět, říkejme tomu národní zájem, říkejme tomu fašismus, říkejme tomu civilizace, říkejme tomu služba Pánu Bohu, říkejme tomu potřeba informací, říkejme tomu, jak chceme: cenou za ráj, dál nám šeptá Ivan Karamazov, bude vždycky peklo alespoň pro jednu osobu, někdy, někde. Nepříjemná pravda: američtí a britští vojáci v Iráku, jako mučitelé všude, si o sobě nemyslí, že jsou zlí, považují se za ochránce všeobecného dobra, za zapálené vlastence, kteří jsou nuceni si zašpinit ruce a přežít pár nocí bez spánku, aby zachránili onu slepou a nevědomou většinu lidí před násilím a úzkostmi. A když se ukáže - statisticky je to jisté - že nejméně jeden z obviněných lidí je nevinen, stejně tak nevinen, jako děti, o nichž se zmiňuje Ivan Karamazov, to taky nevadí. Musí utrpět tentýž osud - všechno je ospravedlnitelné ve jménu vyššího poslání, stabilita státu za Saddáma Husajna, a nyní, po svržení Saddáma Husajna, je nutno celou zemi i celý region stabilizovat pro demokracii. Takže ti, kdo podporují současné operace v Iráku, se nijak neliší od občanů ve všech těch ostatních zemích, kde je mučení jen běžným, nudným, faktem obyčejného života. Aljoša Karamazov však řekne Ivanovi, jménem lidskosti, že nepřijme odpovědnost za někoho jiného, provádějícího mučení jeho jménem. Mučení není podle něho jen zločinem spáchaným proti tělu, ale i zločinem spáchaným proti představivosti. Předpokládá, že ztratíme schopnost si představit utrpení někoho jiného, musíme ho odlidštit natolik, že jeho bolest není naší bolestí. Mučení korumpuje celou sociální strukturu společnosti, protože požaduje mlčení ohledně toho, co se děje mezi mučeným a mučitelem - ohledně toho, že je mučitel schopen nevnímat utrpení mučeného jako něco, co by se ho osobně týkalo. Mučení na nás uvaluje povinnost, abychom byli hluší a slepí - a to Aljoša nemůže udělat. Existuje však ještě více znepokojující otázka: Co když člověk, který je ve prospěch našeho bezpečí a štěstí mučen, je vinen? A ještě naléhavěji: Co když člověk, jehož pohlavní orgány mají být rozdrceny a jeho kůže spálena, ví, kde je bomba, která má zanedlouho vybuchnout a usmrtit miliony lidí? Souhlasili bychom? Souhlasili bychom, že za určitých výjimečných okolností je mučení přijatelné? To je ta skutečná otázka lidstvu, kterou vznášejí fotografie oněch mučených těl v těch holých místnostech v Iráku, agonie, která - na to nezapomínejme - se bude opakovat znovu a znovu v tolika vězeních všude na naší smutné anonymní planetě.
Kompletní text v angličtině ZDE |