Jsme svobodní od pomluv a závisti? Dříve jsem si myslíval, že tvrzení o tom, že v Čechách je velmi rozšířena závist, nejsou pravdivá, a že pokud jde o závist, jsou na tom Češi podobně jako jiné národy.

Dnes si myslím, že jsem se mýlil. Závist nejen že je v Čechách rozšířena, ale navíc působí jako rozkladný prvek, který otravuje lidské a sousedské vztahy a vede k jednání, které je sebedestruktivni jak pro jedince, tak pro společnost. Česká společnost tak pouze toleruje ty zdánlivě nebo skutečně úspěšné, kteří jsou mimo její denní dosah, a které je možné spíše než v reálném životě spatřit v časopisech tištěných na křídovém papíře. Ty ve svém středu, kteří se jen málo liší, odmítá a těší se z jejich strasti. To ostře kontrastuje s nekritickým zbožňováním "silných osobností", které velmi často nejsou silné silou své myšlenky a svých činu, ale prostě jen tím, jak důrazně o sobě dávají najevo, že snědli všechnu moudrost. Nemusíme chodit daleko pro příklady takových "silných osobností", které poučují Evropu o jejích skutečných nebo domnělých vadách. Snad je ten obdiv vyvolán tím, že ve skutečnosti víme, že nejde o žádné titány a přesto se jim kombinací obratnosti a konformity podařilo vyšvihnout se tak vysoko.

A konformita se v Čechách cení. Nekonformní osobnosti nesnášíme. Příkladem může být osud bývalého českého prezidenta, který je bezesporu hlubokou a provokující osobnosti evropského formátu. Právě to v mnoha českých "titanech" vyvolává téměř nepříčetnou potřebu využít ho jako trampolíny v jejich myšlenkových saltech. Je třeba dodat, že i s vydatnou pomoci jejich salta připomínají spíše nezdařený kotrmelec. Stručně řečeno: cizí bychom chtěli, ze svého nedáme nic.

Děti jsou v Čechách okřikovány mnohem častěji než jinde. Nedělej to, nechoď tam, to se nesmí - je možné často zaslechnout na ulici, v dopravních prostředcích a ve vzdělávacích institucích. Moji brazilsko-americkou známou vyděsilo, když se jeii malá dcerka po návratu z jedné pražské školky postavila před zrcadlo a sama si udělovala příkazy: "Nesmíš!"

Z příkazů a zákazů svobodné osobnosti nevyrůstají, ale kdo by diskutoval s malými dětmi. Nejdůležitější je brzy jim dát najevo, že když nebudou poslouchat, špatně to s nimi skončí. Mám dojem, že jim nejsou vštěpovány ani základní lidské hodnoty jako jsou skromnost, soucítění s druhými a stud. Není se ostatně čemu divit, protože tyto hodnoty nejsou nijak významné rozšířeny ani mezi dospělou populaci. S majetkem, slávou a mocí je třeba se pořádně pochlubit a vykřičet je do všech stran. Všichni jsme již asi měli možnost prostřednictvím časopisu navštívit příbytky "slavných" "osobností" a víme, jak vypadají jejich koupelny a kuchyně.

Aby to s však s námi nevypadalo zle, rádi se zasmějeme. Špatný, netaktní humor často považujeme za výjimečný projev národního charakteru. Bohužel se takový druh "humoru" šíří z médií a mnoha kulturních institucí do celé společnosti a zbavuje jedince práva na jeho lidskou intimitu. Všiml jsem si něčeho podobného například u Rusů, kteří se sejdou a celý večer si vyprávějí vtipy, aniž by projevili zájem o sebe navzájem.

Možná je to zapříčiněno dobou minulou, kdy zajímat se o osud druhých mohlo člověka přivést do problémů, a dobou současnou, kdy vtipy hrají úlohu "sociálního nivelizátora".

Lépe vtipkovat než zamyslet se nad sociálními problémy, chudobou a bohatstvím jiných. To by případně mohlo zkazit legraci a vyvolat závist. Jedním z nejotřesnějších vtipů, které jsem zaznamenal před několika lety, byla reklama na časopis Mladý svět, která byla promítaná v kinech před hlavním filmem. Bylo to v době, kdy ve slovenských Tatrách tragicky zahynul Josef Vavroušek se svoji dcerou. Reklama nabádala, aby se čtenáři Mladého světa Josefa Vavrouška neptali, kam jet na dovolenou.

Podobně mne překvapila také reakce mladého, a pokud jsem mohl soudit, vzdělaného publika při jednom z představení Divadla sklep v branické DobeŠce. V scénce hlavní aktéři parodovali němčinu a Němce a celá scénka skončila hajlováním za hlasitého smíchu publika. Byl jsem z celé scénky poněkud rozpačitý, protože jsem v té době navštěvoval v Bruselu kurz němčiny, kde se nás sešla skupina studentů z celé Evropy usilujících zvládnout gramatické překážky Goethova jazyka za laskavé a trpělivé pomoci naší německé profesorky. Chválila nás, že jsme "Evropané", protože jsme se snažili v rámci kurzu dorozumět se mezi sebou svou neumělou němčinou. Štěstí, že nezavítala na stejně představení na pražské Dobesce. Jistě by si tam jako mezi mladými Evropany nepřipadala. Humor nám umožnil přežít i ty nejtěžší doby, zní lidová moudrost. Avšak jaký humor a za jakou cenu, namítne skeptik. Nebyl to snad "laskavý" humor, který spíše než k odvaze a k činu vybízí k pasivnímu přežívání?

Někdy slýchávám, že český humor je podobný humoru anglickému. To snad může být pravda, pokud jde o několik ojedinělých literárních projevů, jako je Saturnin nebo některé z knih Karla Čapka, které byly ostatně anglickou literaturou inspirovány. Myslím, však, že by bylo těžké tvrdit to o většině české masové kultury. Tam, kde Angličan jen naznačí, Čech dopoví vše do nejmenších, často trapných detailů, bez možnosti uplatnit fantazii.

V denní kultuře jsou Angličané velmi taktní a dávají najevo zájem o své hosty a blízké, takže ti mají pocit, že oni a nikoli jejich hostitele jsou středem pozornosti. Přehlídku konzumních výdobytků hostitelů by Angličané považovali za netaktní a vulgární. Samozřejmě hostitelům pochválí jejich dům nebo byt, ti však jen skromně za chválu poděkují a tím je celá záležitost uzavřena, aby se mohlo přejít k důležitějším záležitostem.

Další problém s českou svobodou je v chybějící svobodě a odvaze k sebereflexi. Všichni "víme", že Češi mají nejlepší pivo, hokej, auta, nejkrásnější ženy a historické památky. Zatím jsme však neměli čas se zamyslet nad tím, zda je to skutečně pravda. I kdyby to však náhodou pravda nebyla, rádi se tomu zasmějeme. Je to ostatně lepší než usilovat o nápravu poměrů. Raději to necháme "vyhnít".

Sebereflexe je ostatně velmi nepěkná záležitost. Znamená zamyslet se nad vlastní zbabělostí a selháními. Namísto toho je lépe vydávat zbabělost za moudré a strategické jednání umožňující přežít v jakémkoli systému a případně také vychovat děti v přizpůsobivé a přičinlivé občany.

Žijeme tak sice v zajetí vlastní minulosti, ale alespoň nám nikdo neruší pohodu a klid. V Čechách vlastně můžete mluvit o čemkoli, co by bylo v jiných zemích v soukromé konverzaci šokující - posílat Romy (čtenáři je jasné, že běžný Čech tento termín použije jen pod pohrůžkou mučení) v lepším případě do nebe, chlubit se vlastními sexuálními úspěchy, šikovností s jakou jsme nabyli majetku, případně nepříznivými okolnostmi a úklady, které nám v jeho získání zabránily.

Pokud by však mělo dojít na naší vlastní nebo národní minulost, je třeba zachovat ledové mlčení. Vlastní chyby nepřipouštíme, u ostatních rozeznáme i uvolněnou tkaničku u bot již na desítky metrů. V Čechách jsou jistě nádherné historické památky. Není však symbolické, že sdružení, jakým je například "Klub za starou Prahu" dlouhodobě usilující o ochranu pražských památek před podnikatelskými a komerčními zájmy, které by z Prahy často rády vytvořily turistický cirkus za vypreparovanými zdmi starobylých paláců, má dnes tisíc členů a stojí na okraji veřejného zájmu?

Jak mnohem obtížnější by bylo pro různé "šikuly" vyměnit veřejný zájem, který mají obhajovat, za zájem vlastní kapsy, kdyby například toto sdružení mělo sto nebo více tisíc platících členů.

Já vím, že ta myšlenka nezní jako z reálného českého světa, ale v tom je právě ten problém. Nejsme aktéry vlastních životů, ale jen rezignovanými přihlížeči dějů, na které netoužíme mít vliv.

Určitým tématům se při návštěvě Čech (pokud nejsem mezi nejbližšími přáteli) vyhýbám. Nechci, aby to znělo příliš arogantně, ale v drtivé většině případů již dopředu vím, jaké názory mám očekávat. Většinou jde o názory velmi netolerantní a nepoučené, zato však prosazované velmi agresivně. Pražští taxikáři vám ochotně vysvětlí, proč Vietnamci nemohou získat řidičský průkaz, a jak je třeba "vychovat" manželku, aby si na dovolenou nebalila příliš mnoho věcí. Přidají "filosofické" zamyšlení o tom, jak se v Čechách výborně žije a jak je spravedlivé okrádat cizince, protože mají více peněz než rozumu.

Do toho vám ještě předvedou ostrou jízdu, během níž budou spílat ostatním řidičům, kterým by měli být nejpozději zítra zabaveny řidičské průkazy. Od určité doby jezdím raději z letiště hromadnou dopravou, i když to trvá mnohem déle. Nemusím však vyslechnout vychytralou "taxikářskou filosofii".

Kde chybí vychytralost, nastupuje rezignace. Udělat něco se znečištěným ovzduším, dopravou, která ničí česká města a Prahu zejména, usilovat o lepší školství a zdravotnictví? To by bylo možná dobré, ale co já (my) zmůžeme. Pokud něco v Čechách stojí trochu úsilí nebo snad i peněz, které bychom jinak mohli použít pro osobní spotřebu, můžeme již dopředu počítat s masovým nezájmem.

Občanští aktivisté jsou podle mých zkušenosti, spíše výjimečným ostrůvkem v moři občanského nezájmu a rezignace. Všichni přece máme nějakého známého doktora, který nám za menší nebo větší úplatu poskytne lepší služby a i se školou to nějak zařídíme.

Platit členský příspěvek 250 Kč nějakému občanskému sdružení - víte, kolik piva je za to možné koupit ? A co z toho budu mít? Kdoví, kde ty peníze skončí. Nesetkali jsme se všichni s podobnými názory?

Český šikula jen pobaveně naslouchá, jak občanská solidarita přispívá k nápravě veřejného života v jiných zemích. Co by se honil za mičudou, počká si, až mu ji někdo přihraje. A pokud nepřihraje, taky dobře, rozhodčí je bratranec od Karla a už to nějak zařídí.

Aby mi bylo rozuměno, já netvrdím, že všichni Češi jsou takoví. Jsem si dobře vědom toho, že v Čechách je možné najít množství výjimečných lidí, kterým současný stav vadí a kteří všemožně usilují o jeho nápravu. Mluvím však o průměru, většině české společnosti, která bohužel spíše vykazuje rysy popsané výše. To je také důvodem v Čechách přetrvávající nesvobody, která pozornému pozorovateli po určitě době pobytu mezi Čechy neunikne a která otravuje individuální i společenské vztahy.

Píší toto zamyšlení v době Velikonoc a napadá mne proto, že by snad nemělo končit pesimisticky. Musí přeci být nějaká naděje na budoucí změnu. Kde ji hledat a jak ji ochránit před nepříznivými povětrnostními vlivy ? Každý větší i menší individuální vzdor proti zaběhlému systému lajdáctví, arogance, hrubosti a nadutosti rozšiřuje hranice svobody. Jednu ze svých knih uvedl zakladatel tohoto státu citátem : "Dobré slovo je také čin". Mnoho dobrých slov znamená revoluci, jejímž výsledkem může být vzájemná úcta, porozumění a tolerance.

Své děti neokřikujme, ale snažme se jim vysvětlit svá rozhodnutí. Budou si nás více vážit. Nezačínejme rozhovor slovem "já"ale "ty". Dejte druhým najevo zájem, budeme to moci očekávat také od nich. Trvejme na svých občanských právech slušně, ale neústupně. Snažme se poznat kulturu jiných národů. Předplaťme si dobré noviny a podporujme občanské aktivity v našem okolí. Bude se nám spokojeněji a svobodněji žít.