Pro evropské dějiny od Francouzské revoluce do konce Druhé světové války byl nacionalismus určující silou. Dospěl sice k ničivým extrémům, to by nám ale nemělo zavírat oči nad jeho obrovským tvůrčím potenciálem. Nacionalismus byl svého času klíčovou platformou pro rozvíjení osvícenských a humanistických myšlenek evropské moderny. Dnes by jej mnozí rádi vyměnili za vlastenectví, které nemívá militantní sklony. Avšak nedejme se zmást. Velkolepý Smetanův cyklus se sice jmenuje Má vlast a prvky vlastenectví v něm určitě najdeme; svým celkovým charakterem je to však dílo ryze nacionalistické. Má totiž program a hovoří nejen o citech, ale také o poslání.

Není náhoda, že T. G. Masaryk formuloval svoji filosofii českých dějin ne na pojmu vlast, ale na pojmu národ. Vlast označuje rodnou krajinu (v přírodním i kulturním slova smyslu), cosi jako mateřský živel, která nás poutá především citově. Národ je oproti tomu společenství, které zavazuje morálně, politicky, občansky. Nacionalismus lze obecně definovat jako myšlenkový a politický koncept, který chápe lidskou bytost vždy skrze její příslušnost k národu; jednotlivec je svým národním příslušenstvím zásadně určen.

Přesně to lze říci i o Masarykově filosofii (českých) dějin. Národ je zde totiž nejen empiricky zjistitelným společenstvím lidí, spjatých jazykově a kulturně, ale také -- a to především -- morálně závaznou ideou, která jedince angažuje k plnění nadindividuálního dějinného poslání. Toto poslání je v druhém plánu vztaženo k celku lidstva. Což dále znamená, že národ slouží v takto chápaném nacionalismu jako činitel prostředkující naši příslušnost k lidstvu. Je-li lidstvo příliš abstraktní entitou na to, aby z náležení k němu vyplývaly jasné politické závazky, má nacionalismus onu příslušnost konkretizovat a dát jí prakticky realizovatelnou podobu. Důraz na mezinárodní rozměr lidské existence tak není protikladem, ale naopak rámcem, v němž bývá národní program formulován.

Propojení národních dějin s všeobecným dějinným posláním je samozřejmě oním místem nacionalismu, kde se jeho síla může stát východiskem militantní expanze a destrukce. Bohužel tohoto rizika nelze nacionalismus zcela zbavit. I Masarykova filosofie českých dějin se totiž dá shrnout -- s trochou nadsázky -- do této formule: všechny národy jsou stejně dobré, ale ten náš je nejlepší. Nesmějme se tomu -- ono to totiž už od Francouzské revoluce nelze říct jinak. Důležité je, že obě teoreticky se vylučující části uvedené formule v praxi koexistovaly a vzájemně se korigovaly. Masaryk vždycky věděl, kdy je čas zdůraznit, že český úděl (počínaje husitstvím) je zcela výjimečný a pro lidstvo nepostradatelný, a kdy je naopak čas trvat na tom, že tentýž úděl je myslitelný pouze jako součást světových dějin, boje demokracie s teokracií. Nesnažme se onen paradox zrušit, spíše je třeba jej pochopit právě v jeho rozpornosti: v integraci češství do "světové revoluce" na straně jedné a v koncentraci této revoluce do českého údělu na straně druhé.

Události druhé světové války, Norimberský tribunál a studená válka nacionalismem otřásly. Samotný boj proti nacismu byl sice ještě veden v nacionálních pojmech (proto mohl u nás vyústit v nešťastnou Národní frontu), zpochybnění principu státní suverenity, dané kategorií "zločinu proti lidskosti", však jednou provždy tradiční pojetí národa změnilo. Nejde ovšem o popření, spíše o transformaci. Lidskoprávní ideologie s nacionalismem nesoupeří, nýbrž snaží se s ním kooperovat, je to vlastně pokračování onoho masarykovského napojení národních dějin na "světovou revoluci".

Vyložená diskreditace nacionalismu, jaké jsme u nás dnes svědky, souvisí spíše s tím, že pro komunistický režim se tradiční národní schémata stala vítaným zdrojem vlastního ospravedlnění. Dědictví masarykovského nacionalismu, zkarikované třeba ve výroku "Republiku si rozvracet nedáme!", se stalo pouhým prostředkem k udržení moci. Dnes tato diskreditace vrcholí. Nacionalismus je připisován extrémistům nebo často jen euroskeptikům, "národní zájem" pak odkazuje k prachsprostému populismu, který s nacionalismem ve výše uvedeném slova smyslu nemá nic společného.

Otázka nyní zní: odmítáme-li nacionalismus, čím jej nahradíme? Nevyléváme s vaničkou i dítě? Síla nacionalismu, jak jsem se snažil ukázat, spočívala v propojení národní ideje s všeobecnou ideou lidství, která je sama o sobě příliš abstraktní. Dnes je třeba obdobnou otázku klást ve vztahu k evropanství. Tváří v tvář úspěšnému americkému nacionalismu (se všemi negativy i pozitivy) vyvstává problém: co ospravedlňuje Evropu jako ideu a program ve vztahu k soudobému lidstvu? Co je dnes celosvětově významným posláním Evropy, vycházejícím z nějakého smyslu evropských dějin? Co dělá z Evropy něco víc než jen soubor ekonomických institucí a bezpříkladné byrokracie?

Jistě, Evropané mají své (národní) zájmy. Ale budeme-li posuzovat tento svět měřítkem zájmů, bude vedle více než miliardové Číny Evropa trpaslíkem.

Zaslouží si to?