Řekne-li se "zábava", představíme si na prvním místě něco k smíchu. Tzv. zábavní (nikoliv zábavný -- mně přijde spíš nudný) průmysl však pokrývá daleko širší sféru, včetně např. produkce akčních filmů a počítačových krváků -- zkrátka vše, co je určeno k duševnímu konzumu bez nároku na složitější mentální aktivitu, kterou vyvolává např. umění.

Zábavné je to, co nás upoutává, ale zároveň znehybňuje, neboť se v jeho sféře stáváme pouhými diváky, recipujícími atraktivní produkt. Ačkoliv můžeme být i vylekáni (třeba u horroru) a vzrušením křičíme, jsme ve skutečnosti pasívním objektem nastolené situace, nikoliv jejím aktérem. Když vzrušení vyprchá, nic se nemění, vše zůstává při starém. Zábavné proto může znamenat tolik co banální. Součástí entertainmentu v širším slova smyslu pak může být i banální "filozofování", resp. moralizování, které vyvolává zdání kritiky či zamyšlení nad stavem světa, bez toho, že by odkazovalo k jakékoliv veřejně závažné aktivitě. Příkladem může být prohlášení, že za negativní jevy globalizace může "duchovní krize lidstva".

Protikladem zábavného a banálního je kritické a znepokojující, tj. to, co nás vyzývá stát se vědomým tvůrcem vlastní situace, resp. připomíná nám naši zodpovědnost za danou situaci (byť by mělo jít pouze o vymezení míry této zodpovědnosti). Smyslem informování by mělo být právě takovéto znepokojení, popud ke kritice, uvážení vlastního vztahu ke světu, o němž je informováno. Závažnost informace je pak měřena tím, jak se změní náš popis situace a naše schopnost jednat poté, co jsme tuto informaci přijali jako pravdivou; bez ohledu na to, jak je ona informace "zábavná". Infotainment je (podle jeho kritiků) nebezpečný v tom, že vytváří dominantní mediální prostředí, v němž jsou informace prezentovány ne podle své závažnosti, ale podle své zábavnosti. Hranice mezi zábavným a znepokojujícím je zajisté propustná, přesto stěží popiratelná.

Zdálo by se, že dobrým argumentem proti kritikům infotainmentu jsou události pověstného 11. září 2001. Lidé přece jasně prokázali schopnost rozlišovat mezi "pouhou fikcí" a realitou, žádající si adekvátní jednání (ačkoliv mnozí zpočátku považovali obrázky hroutících se věží za film -- nelze se jim divit, taky se mi tenkrát nechtělo věřit). Jenže... To, jak byla zodpovědnými činiteli událost vyložena, a především to, co následovalo až do dnešních dnů, smutně sleduje logiku akčního filmu. A ta je přímo ztělesněním banality: spletitost moderního světa, včetně nejednoznačnosti vlastní pozice, je v něm redukována na několik základních, velmi přehledných situací, které vyřeší policajt s neomezenými pravomocemi. Něco ve stylu seriálu Walker Texas Ranger. Ten je příznačný i "filozofickými" vsuvkami, kdy si hrdina povídá se svým indiánským guru (z etnika, které jemu podobní málem vyhubili), zamýšlí se nad tajemstvím vesmíru -- a pak jde a rozkope těm hajzlům držku. (Omlouvám se tímto všem fanouškům Chucka Norrise a zároveň si lámu hlavu nad tím, je-li to náhoda, že v názvu seriálu je zrovna Texas.) Důležité přitom je, aby kopance, jimiž texasský ranger sjednává pořádek, nevykročily -- co se týče znázornění násilí -- z hranice banality. Násilí nesmí být znepokojující, nesmí vyvolávat pochybnosti v podobě soucitu s obětí, protože ta si žádný soucit nezaslouží. Není to koneckonců oběť, ale padouch, který pašoval drogy a drogy jsou tak špatné...

Je ale třeba na tomto místě zdůraznit, že nelze obviňovat pouze komerční televizi. Infotainmet je totiž zároveň velké politikum, hodí se do krámu diktátorům všeho druhu (staré známé "chléb a hry"). V logice infotainmentu získává totiž válka (samozřejmě spravedlivá -- jiné se nikdy nevedly) podobu čehosi na způsob fotbalového utkání. Volič je co nejvíce vzdalován své úloze kritika vlastních zůstupců a informace jsou směřovány tak, aby se stal "fandou". Tomu pak nezáleží na kráse hry nebo na fair play, ale jen a jen na tom, aby jeho klub vyhrál.

A tady se dostávám k metafoře, která je sice zavádějící, ale zajímavá, ne-li přímo zábavná. Nechci levně shazovat pořad Kotel; demokracie vždy zápasí s populismem, a zároveň se na něm přiživuje -- z tohoto hlediska je Kotel normální jev. Což neznamená, že je nekritizovatelný. Položme si proto otázku. Jaký "kotel" se tu vlastně má na mysli? Jedním z významů tohoto slova je ono pověstné jádro fanoušků určitého klubu. Jeho členové nedají na svůj klub dopustit za žádných okolností a odmítají brát na vědomí jeho nedostatky i kvalitu soupeře (s jehož fandy se nezřídka porvou). O správnosti svého stanoviska zásadně nepochybují a příčinu porážky hledají většinou u rozhodčího...

Schopnost přemýšlivé kritiky vlastní pozice a pokud možno nezaujatého hodnocení soupeře patří ale k základním občanským ctnostem, bez nichž je demokracie jen souborem institucí. A to je málo, jak se snažil ve svém díle prokázat např. T. G. Masaryk, jehož narození si připomeneme 7. března. Demokracie nezná dokonalé hrdiny ani dokonalé padouchy; pracující lid není zase tak bezúhonný a politici tak hloupí a zkorumpovaní. Zároveň má ovšem demokracie řadu podob, z nichž ta "kotlovská" patří mezi legitimní, neboť její podstatou je projevení vlastního názoru a interpelace voleného zástupce. Nicméně není to forma, která by demokracii prospívala, pokud by se stala určujícím fenoménem. A od toho je tu zase intelektuál a jeho zdvižený prst.