Román, přeložený z francouzštiny, začíná rozhovorem mezi Irenou, českou exulantkou, a její přítelkyní Sylvií, která naléhá, aby se Irena vrátila do vlasti, kde "se dějou velké věci". Po dvaceti letech života na Západě je Irenin život v Paříži, ale Sylviiny sentimentální slzy ji přesvědčí a začne uvažovat o Odysseovi a o "velkém kouzle" jeho návratu. Irena se vrací tedy do Prahy se svým manželem, skandinávským podnikatelem, který v Praze otevírá pobočku.

Než se však navrátí, následuje v knize příjemný etymologický esej, vedoucí k anglickému výrazu "stesk po domově" a k velmi nehrdinskému názoru na Odysseova dobrodružství. Tímto vstupem, vzdělaným a hravým, uzavírá spisovatel svou smlouvu s čtenářem, tak jak to činí nejúspěšněji v "Knize smíchu a zapomnění" a méně úspěšně v nedávných románech "Pomalost" a "Totožnost", kde občas až příliš pedantsky poučuje.

Ukazuje se, že Irenina matka, ač ji v Paříži navštívila, neprojevuje zájem o Irenin tamější život. Toto uzavření přítomnosti v beztížném sebezaujetí se projeví znovu, když se Irena, ve snaze navázat na svůj někdejší život v Praze, shromáždí kolem sebe tamější přátelé z mládí, avšak jen zjistí, že se nezajímají o její francouzská vína ani o její emigrantský život. Dobrá francouzská vína přátelé vypijí v opilosti až po množství českého piva. Irenin večírek se stává fiaskem, ale ještě víc deprimující je ten rys jejích spoluobčanů, kteří si už nestěžují na politické pronásledování - staly se z nich příběhy buržoazního úspěchu. Autor pak píše vášnivou historii exulanta jako postavy na jevišti evropských dějin. Spojuje veřejné a individuální osudy.

Náhodou se Irena setkává s Josefem, o němž si představuje, že se na ni jednoho večera ve studentských dobách díval se zájmem. Román vypráví jejich paralelní příběh. I Josef se vrátil do Čech proti svému přání - Kundera tvrdí, že Josef trpí "nedostatkem stesku" a pak mění diagnózu na "masochistické zkreslení paměti".

Josef se sám sebe tvrdě potrestá tím, že čte svůj deník z puberty, obsahující především romantické nesmysly "malého arogantního pitomce". V hlavě se mu navrací vzpomínka na jeho domov v Dánsku, Irena má teskné sny. Zde Kundera zvládl tento román téměř dokonale - poskytl Ireně i Josefovi znepokojující úvahy o jejich lidských rozměrech. Komika a krutost se setkávají v absurdním okamžiku, kdy se Irenin manžel objeví v tričku s nápisem "Kafka se narodil v Praze!"

Irena i Josef pak dostanou každý přítele, dva další hráče, což nám připomíná, že autor obdivuje smysl pro hru, jak se projevuje v románech z 18. století. Jedině Milada projevuje zájem o Irenin život emigrantky. N, starý marxista, se vyptává Josefa na dvacet let v emigraci, ale Josef mu to nevysvětlí. Pak směřujeme k erotickému setkání mezi Irenou a Josefem, k ohnisku románu.

Kde spočívá nevědomost? V Irenině stesku, v jejím přesvědčení, že má právo si vymyslet minulost, jaká nikdy nebyla, anebo v Josefově lehkosti, s níž minulost ignoruje?

Zosobňuje v románu Milada samotu? V tomto přízračném románu je historie popřena tím, že se Josef od ní odvrátí a Irena se přikloní k budoucnosti, avšak Milada, která Prahu neopustila, dává Nevědomosti její melancholický, dojemný závěr.

Kunderovy postavy stářím nezmoudřely. Co od nás požaduje tento náročný emigrantský spisovatel? Abychom zbystřili, abychom pozorovali jeho balancování mezi argumenty a příběhem, abychom sledovali, jak historii, nesoucí váhu minulosti, podrazí nohy lehkost přítomnosti. Nevědomost je varovný příběh.