Milan Kundera žije ve Francii jako exulant ze svého rodného Československa (které už neexistuje) déle než třicet let. Před několika lety začal psát francouzsky a opustil češtinu, jíž napsal většinu svých románů.

Tento nový, obdivuhodný, elegantní a přemýšlivý román se zabývá zkušeností exilu a pokusy navrátit se do rodné země.

Kniha začíná debatou o slově "stesk" a o tom, jak se ten pojem vyjadřuje v různých jazycích. "V tomto etymologickém světle se zdá být stesk něčím jako bolestí nevědomosti, nevědění. Jste daleko a nevíte, co se s vámi stalo. Moje země je daleko a já nevím, co se tam děje..." Avšak "nevím" se pak může proměnit v "je mi to jedno" - stesk se promění v nezájem.

Kundera byl podle Massieho vždycky spíše reflexivní než dramatický autor. Většinou stimuluje čtenáře k tomu, aby přemýšlel, ne aby cítil. Ve veškeré jeho próze nalezneme pasáže, které je možno publikovat samostatně jako velmi dobré eseje. Například přemýšlení o nepřítomnosti doma a o možném návratu ho přivedlo k úvahám o Odysseovi: "Dvacet let nemyslel na nic jiného než na svůj návrat. Ale jakmile se vrátil, byl překvapen, že jeho život, samá podstata jeho života, jeho ohnisko, jeho poklad, leží mimo Ithaku, leží v dvaceti letech jeho putování. A o tento poklad přišel a mohl ho znovu nabýt pouze tím, že o něm začal vyprávět." Avšak nikdo to nechtěl poslouchat. Kundera má jistě pravdu: proč by se někdo na Ithace měl zajímat o Odysseovy fotografie z dovolené?

Nový Kunderův román ale také obsahuje příběh, příběh dvou Čechů, kteří dlouho žili v exilu a kteří se nakonec, bez velkého nadšení, vrátí několik let po pádu komunismu domů do vlasti. Žena, Irena, pozná muže, Josefa, na letišti v Paříži. Je to muž, s nímž se před lety potkala a velmi se jí líbil. Dal jí tehdy najevo, že o ni má zájem - pozná ji ale teď?

Oba pak mají v Praze rodiny a staré známé, s nimiž se musejí setkat, ne vždy je to uspokojující. Praha, do které se vrátili, už není místem, na které si pamatují. A co se týče jazyka - "co se stalo s češtinou během těch dvou ubohých desetiletí? Změnil se snad přízvuk... nakloněn nad talířem, Josef poslouchal neznámý jazyk, v němž rozuměl každému slovu."

Nejtraumatičtější je ale to, že Irena a Josef zjišťují, že se nikdo nezajímá o jejich život ve Francii a v Dánsku. Proč by se o to měli zajímat? Jejich život přece nemá vůbec nic společného s lidmi, kteří neemigrovali. A zároveň se oba musejí vyrovnat s vlastní minulostí a s důvody, proč z vlasti odešli - důvody, které byly politické, ale nikoliv jen politické. Irena se chtěla dostat pryč z vlivu své matky, Josef chtěl uniknout z neuspokojivého mileneckého vztahu.

Když pak navštíví svého bratra, dostane některé své věci, které za sebou zanechal; také svůj starý deník. Když se do něho začte, zjišťuje, že se mu nelíbí, jakým byl člověkem a je mu ze svého starého já trapně. Takže si Irena a Josef domluví schůzku, Mají mnoho společného: "Teprve, když se vrátíte po dlouhé době do vlastní země, zjistíte to, co je zjevné: že se lidi o sebe navzájem vůbec nezajímají, je to normální."

Avšak v knize není jen zklamání. Praha je v Kunderových líčeních pořád krásná (následuje citát).

Nevědomost je kniha, které se čte poprvé lehce a příjemně, podruhé pak pomalu - člověk si může vychutnat úvahy, inteligenci, tichý humor - a ano, také ten stesk.