Mám k Bohumilu Hrabalovi zřejmě stejný vztah, jaký měl Ferdinand Peroutka k Otokaru Březinovi. Peroutkův nekrolog pokračuje jednou z nejlepších analýz Březinovy poezie, jakou jsem kdy četl. Bylo by těžké vyrovnat se Peroutkovi hloubkou vhledu a vybroušeností stylu, ale můžeme přijmout aspoň princip: z druhého břehu je někdy vidět to, co z vlastního ne.

Nikdo nezpodobnil řecké sofisty lépe než Platón a lumírovce lépe než Svatopluk Čech. Necítím k Hrabalovi nenávist jako Platón k sofistům, ale necítím k němu ani lásku, jaká se zdá být v Čechách skoro povinnou. "Milovat ho či nemilovat -- to je část čtenářova osudu..."

Bylo-li už tolikrát napsáno, že umění nejde pojmout slovy, platí to i teď. Nedokážu popsat, proč Hrabala nemiluju tak, jako většina ostatních, protože bych musel začít někde u svých prarodičů nebo u Hrabalových očí. Zkusím jen načrtnout pár poznámek, kterých se snad bude moci chytnout někdo, kdo má s Hrabalem stejný problém jako já, tedy existuje-li kdo takový.

Jazyk jako žvýkačka (příspěvek k psychologii recepce)

Bohumil Hrabal byl jazykový kouzelník. Věřím v to. Kdyby byl ale kouzelník přes vaření, vařil by výtečnou koprovku, kterou nemůžu ani vidět. Následující řádky nebudou pokusem zhodnotit Hrabalův jazyk normativně, tvrdit, že nějaký je. Jenom se pokusí popsat, z jakých (většinou mimoracionálních) důvodů je možné tento jazyk nemít rád.

Slovo, které je s Hrabalem asi nejspojenější, je jeho novotvar "pábení". Má znamenat bezbřehé vyprávění, něco, co provozoval strýc Pepin v Postřižinách. Osoby provozující pábení v množství větším než malém jsou nazývány "pábiteli". Pábení i pábitel jsou neuvěřitelná slova. Bilabiály P a B tak blízko vedle sebe mi podvědomě odkazují k výrazům poblít a pablb, jiná slova s nimi v tomto postavení nanajdete. P a B jsou písmena připomínající pytlíky, nejdřív je pro ně třeba naplnit tváře vzduchem a pak ho v jediném probodnutí vypustit.

Pábení, toto naducané dvoupytlíkové slovo je naštěstí možné vyslovit i s důrazem na své krásné dlouhé samohlásky a se souhláskami mírně potlačenými. Ani potom mi ale neodkazuje k významu, který mu dal Hrabal. Měl-li bych už takovému pábení dát nějaký význam, stalo by se zřejmě podzimní sestrou jarního vábení, odehrávalo by se někdy v babím létě a bylo by to slovo díky svým samohláskám vzdušné, motýlí, skoro secesní. Používat pábení ve významu, v němž ho užil Hrabal, mi přijde vhodné asi jako vymyslet pro nebeskou klenbu synonymum tinťulík.

Hrabal se vůbec rád laskal s předními explozivami jako je P, B, D nebo N. Důkazem toho je, že svým nejmilejším postavám dával jména, která jsou jich plná: Dubenka, strýc Pepin. Měl-li bych nějakého strýce Josefa, tak poslední variantou jeho jména, kterou bych ho chtěl oslovovat, by byl vedle Pepana Pepin. Svým nejmilejším dávám jiná jména, jsou plná frikativ, afrikát a exploziv zadních. B nebo D se v nich neobjeví. Vida, na jakých hloupostech může být založena nechuť ke spisovateli. Kdo ale chce, může v malicherných rozdílech ve vztahu k hláskám vidět příznaky rozporů hlubších.

Vraťme se k pábení. Je oblíbenou kratochvílí hrabalomilů tvrdit, že Hrabal psal stylem hospodského vyprávění, že jeho jazyk pochází z pivnic cenové skupiny čtyři mínus. "...jedna krasavice, která měla Petingeum, vzala si jednoho pracháče, protože si přečetla Majitele hutí, ale chodil za ní zámečnickej syn a ten její muž se vrátil a nachytal je ve vaně a toho zámečnickýho syna tak pořezal, že ten z toho ohluchl, proto Batista ve svém spisku o pohlavní zdravovědě nařizuje muži, aby se neoddával přílišné vášni, nanejvejš třikrát za odpoledne, katolíci čtyřikrát za vodpoledne, aby neměli potom tak hříšný myšlenky, to že by potom mohli přijít ke špatným zkušenostem, to jde na krev..." (náhodně vybráno z Tanečních hodin pro starší a pokročilé). Ta ukázka je skvělá, roztomilá, neodolatelně hrabalovská, ale proboha nikdo takhle nemluví v hospodě!

A vůbec, nikdo takhle nemluví nikde. Nejde jen o tu neukončenost věty, to je manýra Tanečních hodin, jde o slovní zásobu, o stavbu výpovědi, o obsah. V hospodách se mluví jinak, jejich mluvě byla i připitomělá Hospoda na Nově mnohem blíž než Hrabal. Hrabal píše jako Hrabal, ne jako člověk v hospodě, jakkoliv ho to prostředí možná inspirovalo. Ale to inspirovalo i Svatopluka Čecha a broučkiády vypadají jinak.

Neříkám, že postavy jako Hrabalovi pábitelé neexistují, ale jednak je jich málo a jednak stejně mluví jinak než píše Hrabal. Hrabal vytvořil mýtus české hospody stejně jako RKZ vytvořily mýtus českého pravěku. Oboje je krásné a oboje asi tak stejně pravdivé. Intelektuálové, kteří se sami v hospodě chovají a mluví úplně jinak než píše Hrabal, milují Hrabalovu "hospodskost", protože se díky ní opájejí v (u nás neodolatelném) kýči lidovosti. Lidovosti, která neexistuje.

Hrabalovy metafory, jako je perlička na dně nebo kličky na kapesníku, jsou přeslazené a tím přeslazením hrubé. Jeho občasné zdrobněliny (ne zdrobněliny obecně, ale konkrétní Hrabalovo užívání zdrobnělin -- Mozartek, šatečky, šešulka...) můžou u někoho vyvolat sentiment, ale já se nad nimi otřesu jako nad indiánkem s růžovou pěnou. Jíst se to dá, ale sám bych si to nekoupil.

Celý Hrabalův styl je koneckonců pěna, natahuje se jako žvýkačka, proudí v chuchvalcích a vlnách odnikud nikam, jeho nejdůležitějším účelem je on sám. Není těžké psát podobně jako Hrabal, každý druhý literát tak u nás dneska píše, třeba Kahuda nebo Hakl, kteří jsou ještě tak nejlepší, vůbec se u nás po literatuře hrabe horda hrabalomilců, všichni vrhají svoje chuchvalce na papír přesvědčeni, že múza je líbá jen při výronech, a tak roní, utěšeně plní spousty stránek útržky příběhů, lidí a smyslů a neškrtají, hlavně neškrtají, protože proud je posvátný a pivo je posvátné a všichni jsme přece bratři a vyprávíme příběhy, i kdyby je už nikdo nechtěl poslouchat.

Božena nad půllitrem

Na rozdíl od stylu některých jeho následovníků, Hrabalův styl není samoúčelný. Ta vlnící se, proudící a občas v bublinách praskající žvýkačkovitá hmota má kromě sama sebe ještě další funkci.

Hrabal je idylik. Je to Božena Němcová po sto dvaceti letech. Není to hloupý idylik, stejně jako Němcová jím nebyla, vidí všechny hrůzy a rozpory světa a píše o nich, ale píše, aby jim unikl. Má-li s Kunderou něco společného, pak to, že celý svět, o kterém píše, překrývá sebou samým. Jeho styl je albem, kterým pořádá všechny poštovní známky světa, co se k němu dostanou, a jsou to někdy známky nádherné a zdobné, jindy chudé nebo odporné a ještě jindy zlé, poškozené nebo s tiskovou chybou (ty jsou samozřejmě nejvzácnější). Album na sebe strhává mnohem větší pozornost než kterákoliv ze známek, album je ve skutečnosti to, proč se známky sbírají a zatímco po prohlídce sbírky si u Hrabala zapamatujeme ze známek opravdu jen málokterou, album nám uvízne v paměti navždy. Styl je Hrabalovou oporou, díky němu může přijmout i ty nejsmutnější a nejtěžší známky světa, protože v něm se všechny pěkně urovnají a zařadí k ostatním a výsledkem bude pokaždé dojem klidně plující a vlnící se žvýkačkové řeky, která končí tu smrtí, tu přerušením vyprávění a tu koupelí nahé ženy, což je venkoncem úplně jedno.

Lidské, příliš lidské

Hrabalův strýc Pepin je v Postřižinách definován tím, že pořád mluví. Hrabalova maminka je tamtéž definována tím, že má krásné vlasy. Vůbec je Hrabal Kunderovi celkem podobný v tom, že tvoří postavy z jediného gesta, rysu, příběhu, nápadu. Přesto se Hrabalovy a Kunderovy postavy liší.

Hrabal je jedním z velkých pokračovatelů řady, která začíná někde u Aristofana a Plauta, pokračuje přes Rabelaise, Cervantese, Moliéra, Dickense, u nás přes Nerudu, Haška, Zbabělce od Škvoreckého, rané Formanovy filmy a končí dnes u Divokých včel. Je to řada děl, jejichž postavy můžeme milovat, ale těžko si jich můžeme vážit. Snaží se zobrazit lidi, "jací opravdu jsou", jako malé, zbabělé, závistivé, obyčejné. Velkohubý boj s bohy se tu nenosí.

Kdybychom použili tolkienovské přirovnání, pak jsou hrabalovské postavy hobity a kunderovské elfími mágy. Jednorozměrnými, trapnými, prohrávajícími, ale mágy, kteří vyzývají osud a jejichž dramata jsou popsána tak, že se přes všechen kyselý smích podobají antickým.

Hrabalovské postavičky jsou na rozdíl od kunderovských pomilováníhodné. Jsou to lidé "jací opravdu jsou". Jenže já už mám dost lidí "jací opravdu jsou". Vidím jich kolem sebe dost. Sám jsem takový. Budu-li chtít vidět raně formanovský film, stačí mi vyjít na ulici. Nevím, proč bych kvůli tomu měl trávit další čas v kině nebo nad knížkou.

Boj kýčů

Kýč je základní kunderovské téma. Každé Kunderovo slovo je základní kunderovské téma. A když už si tak kunderujeme, pojďme vyřešit kýč úplně jinak než Kundera.

Kýč je omezení světa. Je to jeho zredukování na část, a čím menší je to část, tím větší je kýč. Hrabalovský svět, svět lidí, "jací opravdu jsou", je stejný kýč jako svět kunderovský. Lidé nejsou jen figurkami jako u Hrabala, jejich život má i antický rozměr, jsou stejně elfími mágy jako hobity. Nevím jak vy, ale já si hrabalovsky i kunderovsky trapně připadám jenom občas. Jindy ve svém obdivuhodně nudném životě nalézám známky osudovosti nebo velkoleposti. Občas jsem dekadentně sklíčený, občas saroyanovsky dojatý a občas shakespearovsky rozpolcený. Podle nálady. Člověk je rovnicí o mnoha neznámých a dělat z něj postavu z Formanova filmu je sice ostré, zasahující, ale přeci jenom omezení.

Kýč není v této definici hodnotící kategorie, každé dílo je v zásadě odsouzeno být kýčem. Kýč je tu třídícím principem světa, poznanou nutností, chcete-li dědičným hříchem, k němuž je odsouzeno každé umění a každý člověk.

Ano, i člověk. Přes všechno své tajemství a svou nevyřešenost je i člověk omezený a svět dokáže vidět jen skrz několik svých oblíbených kýčů. Kdyby člověk nebyl omezený, líbilo by se mu a dokázal by pochopit všechno. To, že každé umělecké dílo najde aspoň někoho, komu se líbí a že každý člověk aspoň nějaké umělecké dílo odmítá, je důkazem, že je omezený a tedy odsouzený dívat se na svět skrz své vlastní kýče.

Svět uměleckého díla je kýč a v dialogu se čtenářem je důležité, jestli je to kýč kompatibilní s kýči obsaženými ve čtenáři. Nemusejí být stejné, musí se jen navzájem podporovat nebo rozvíjet a obohacovat. Můj osobní kýč s kýčem Hrabalovým kompatibilní není. S kýčem Kunderovým ano.

V čem je Kundera jiný než Hrabal

V čem je Kundera tolik jiný než Hrabal? Je módní stavět ty dva na jakési protipóly, svezme se tedy s módou a postavme si je tam také. Ve skutečnosti mají samozřejmě spoustu věcí společných, některé jsme si dokonce ukázali. Oba dva si ale rádi hrají se světem, takže postavit je apodikticky na dva konce bůhvíjaké úsečky je jen pokračováním toho, co dělali oni.

Můžeme začít rozebírat jejich styl, jejich charakteristické motivy, dialogy, cokoliv. To všechno jsou nicméně pouhé symptomy. Rozdíly mezi Kunderou a Hrabalem jsou principiální.

V minulém eseji ZDE byli oba přirovnáni k filatelistům. Zkusme si blahosklonně jinou metaforu a přirovnejme si je k městům. Zatímco Hrabalov je obrovské, od obzoru k obzoru se táhnoucí sídliště stanů, hliněných domků, jurt, cirkusových šapitó, zemljanek a drobných kamenných domků, Kunderov je deset nebo dvacet mrakodrapů nesmírné výšky a vzhledem k počtu podzemních pater také nesmírné hloubky. Rozdíl v jejich účinku na čtenáře se dá popsat v rozdílu, jímž na vaše tělo zaútočí dvacet tisíc jehliček po celém povrchu kůže nebo jeden oštěp v břiše.

Kunderův jazyk je skála, Hrabalův je rašelina. Kundera provokuje, vymýšlí si problémy a uráží člověka ve vás, Hrabal se na vás blahosklonně dívá a hladí vás (mám-li mluvit v jeho termínech) po šešulce, ať už jste jakkoliv pokřivení. Kundera je spisovatel zlý, Hrabal hodný, Kundera se opovržlivě usmívá, Hrabal usilovně štrikuje idylu. Oboje má své oprávnění a oba dva to své (to je zvlášť hloupé zjednodušení) dělají skvěle. Ale neznamená to, že musíte mít oba dva stejně rádi.