Od doby, kdy jsem poprvé viděl Havlovy jednoaktovky Audience a Vernisáž (obě z roku 1975) v roce 1978 v televizi BBC, na mě, čerstvého příchozího z normalizačního Československa, udělaly obě hry velký dojem. Jako studentům na pražské FFUK nám normalizátoři neustále zdůrazňovali, že "potřebujeme literaturu ze života". Tak to byly právě Havlovy hry: přímo z nich na diváka dýchla normalizační skutečnost, ve vší své deprimující složitosti a patologické paradoxnosti. Havel zachytil atmosféru tehdejší doby naprosto přesně.

Z obou jednoaktovek se mi vždy zdála působivější a dramatičtější Audience - to je ta hra z pivovaru, kde disidentský spisovatel Ferdinad Vaněk válí sudy a je povolán do kanceláře vrchního sládka, z něhož nakonec, po pokusech s Vaňkem se sbratřit prostřednictvím alkoholu, vypadne, že slíbil Stb psát na Vaňka pravidelná udání, ale protože toho není schopen, obrací se na Vaňka, jestli by si ta udání nemohl na sebe psát sám, za něho. "Měl bys přímej vliv na to, co o tobě budou vědět - to přece není k zahození," argumentuje sládek.

Čím dál jsme od té normalizační doby, tím víc ustupuje do pozadí původní politický obsah této hry a jako hlavní začíná vystupovat metafyzická otázka, proč je někdo chytrý a jiný hloupý, proč má být člověk trestán za to, že se narodí nenadaný a naopak odměňován jen pro to, že se "narodil se zlatou lžičkou v ústech". Havlův talent jako dramatika se projevuje zejména v tom, že to, co kdysi vypadalo jako opilé blábolení primitivního pivovarského burana, nyní před našima očima vyvstává - víceméně jako pravda. Charakteristickým rysem alibistických monologů v závěrech Havlových her je pozoruhodná dialektika: ty monology bývají nepřesvědčivé a manipulativní, jenže zároveň - do značné míry pravdivé. Do hry tu vstupuje mnohoznačnost. Sládek v závěru Audience běduje, když Vaněk "z principu" odmítne udání na sebe psát (Vaněk tu porušil naprosto základní princip české normalizační společnosti, kdy nikdo v soukromých neformálních spikleneckých bratrstvích přece nenechal "kamaráda" ve štychu, věděl, že jeho pomoc jako štítu v nehostinné společenské realitě byla nezbytná. A to přece platí v Čechách dodnes, ruka ruku myje, tak se kamarádi chrání před nebezpečím. Málokdo, postižený příkořím, se v dnešní ČR obrací na nezávislé úřady. Ne, lidi se dodnes obracejí na své známé a kamarády na strategicky důležitých místech):

Je to samozřejmě od Sládka demagogie, to silně divák cítil v sedmdesátých letech, kdy nebylo jasné, jak "to všechno dopadne" a zda se Havel skutečně nakonec "vrátí mezi ty svý herečky a bude hrdina". Jenže ze zpětného pohledu se už vytrácí toto dobové vědomí nejistoty ohledně toho, co snad přijde, a sládkova slova nyní znějí daleko přesvědčivěji. Vždyť to, co v tomto (původně demagogickém) monologu popsal, se vlastně nakonec stalo!

Sedmdesátá léta bývala - aspoň ve vztahu lidí vůči normalizačnímu komunistickému režimu - dobou docela pevných zásad. Disident byl hrdina, komunistický režim byl "říše zla". Ten, kdo se dokázal otevřeně postavit proti komunistickému útlaku, byl obránce všelidských hodnot.

V dnešním (postmoderním) světě je to jiné. V semináři na Glasgow University po promítnutí oné britské televizní inscenace Audience z roku 1978, konstatoval jeden student z Česka, že spisovatel Vaněk ve hře jedná tak, jak jedná, nikoliv protože je to přirozené jednání slušného člověka, který brání ony všelidské hodnoty, ale proto, že - "to dělá, aby se zalíbil svým kamarádům"...

Mění Vernisáž svůj význam ještě podstatněji?

Promítám každoročně inscenace televize BBC obou Havlových her z roku 1978 (někdy koncem osmdesátých let byly reprízovány) našemu kursu Slavonic Studies 1A, navštěvuje ho asi šedesát studentů z nejrůznějších oborů a z nejrůznějších zemí světa. Opakovaně, už asi pátý rok, prohlašují vždycky studenti, že z obou jednoaktovek je pro ně zajímavější a působivější Havlova Vernisáž než pivovarská Audience. Případ disidentského spisovatele, který je povolán do kanceláře k svému šéfovi v pivovaře, kde pracuje, a je tam přesvědčován, aby na sebe psal vlastní udání pro policii, je zřejmě pro většinu dnešních mladých lidí, ať už na Západě nebo na Východě, dosti vzdálený. Naopak Havlova Vernisáž je dnešním mladým lidem blízká - dá se totiž především interpretovat jako parodie života zazobaného, snobského, prázdného středostavovského života, jehož představitelé ve hře - manželé Michal a Věra - se před disidentským spisovatelem (původně se v této hře jmenoval Bedřich, posléze bylo jméno v obou hrách sjednoceno na Ferdinand) absurdně ukájejí fetišistickým konzumerismem.

Přirozeně, jak Havel původně zamýšlel, vnímal jsem i já donedávna i tuto hru hlavně jako disidentskou kritiku prázdného, pokryteckého života konzumentských středostavovských kolaborantů s husákovským normalizačním režimem a jeho náhražkovým spotřebitelstvím, které zakrývá vnitřní nejistotu a prázdnotu života těchto lidí - proto se obracejí k Ferdinandovi o rozhřešení, právě svým souhlasem má disidentský spisovatel Ferdinand, který "žije v pravdě", odstranit jejich vnitřní nejistotu, pramenící z jejich kolaborace, a vrátit jejich životu legitimitu.

Poprvé se mi však letos na podzim při opětném sledování oné klasické inscenace BBC Vernisáže z roku 1978 stalo něco neočekávaného. Pod dojmem všech nejnovějších historek o mafiánském životě nejrůznějších provázaných skupin v současné české společnosti a pod dojmem šířícího se povědomí v ČR, že "žádné obecné morální hodnoty neexistují, člověk musí bojovat ve své věci všemi dostupnými prostředky", jsem si najednou s hrůzou uvědomil, že jestliže ne úplně kladnými hrdiny, ale v každém případě tedy dominantními hrdiny v této Havlově hře se pod tlakem vývoje okolností v ČR stávají - právě ti konzumerističtí "kolaboranti" Michal a Věra. Disident Ferdinand je najednou už jen podivín, úchylka.

Děsivě nový význam pro mě - v souvislosti s aktuální českou zkušeností - získává zejména tento dialog. Stává se novým klíčem k této hře:

Přestanou-li fungovat základní etické normy, už je není třeba dodržovat, zásady slušnosti a civilizovanosti neplatí, člověk nemá povinnost vystupovat na straně práva, padni komu padni - no tak v tom případě mají samozřejmě pravdu lidé jako Michal a Věra - a Ferdinandův tvrdošíjný postoj je jen projevem politováníhodné asociálnosti - neschopnosti se úspěšně zařadit do většinové společnosti - "jen kdybys chtěl a trochu se snažil!". S hrůzou jsem zjistil, že byl Havel v roce 1975 věštec - že kompromisní, konzumně fetišistická dvojice Michal a Věra se stali dominantním symbolem české současnosti. Úspěšně přežívají a množí se - kde jsou lidé jako Vaněk?

Korunu tomu všemu však nakonec dala sobotní studentská inscenace Havlovy Vernisáže na glasgowském festivalu jednoaktovek Stag Nights. Studenti to zahráli velmi dobře, text nezkreslili, průběžně jejich repliky vyvolávaly salvy smíchu. Jenže v kontextu jejich prostředí byl najednou význam té hry úplně jiný, než co původně Havel zamýšlel. Vernisáž se stala dobře napsanou, západní, moderní, satirickou "antikapitalistickou" hrou. Rysy Michala a Věry jako snobského, zazobaného, středostavovského manželského páru, posedlého samým sebou a svou vlastní dokonalostí a úspěšností, kterou si dokazují získáváním různých konzumních a "uměleckých" předmětů, byly v této inscenaci ještě posíleny. A z Ferdinanda se stal mladý levicový bouřlivák - spisovatel, který je nezávislý a svůj. Je talentovaný, ale tvrdošíjný. Odmítá dělat kompromisy - a tak - zatím - pracuje jen v pivovaře. Zas tak nezvyklá věc pro mladé britské intelektuály, že se (alespoň zpočátku) neuživí svou profesí, to není.

A snad nejúsměvnějším paradoxem se v sobotní inscenaci stala tato pasáž:

Že tohle byl v této hře původně složitý paradox, založený na dobové historické situaci, nikdo dnešnímu mladému západnímu divákovi nevysvětlí. Že Michal a Věra sice kolaborují s husákovským komunistickým režimem, ale sami se za komunisty nepovažují, protože celé jejich jednání je jedno velké pokrytectví; že Pavel Kohout byl v době, kdy se hra odehrává, antikomunistickým disidentem, jehož husákovský režim považoval za jednoho z nejnebezpečnějších představitelů "reakce" a že ho Věra ve hře nazývá "komunistou" jen proto, že jím Kohout kdysi byl - to jsou tak jemné historické složitosti, na které nikdo dneska nemá čas. Bezpochyby budou zanedlouho zapomenuty i v samotném českém prostředí.

A tak se, míjením času, stala z Havlovy Vernisáže anarchisticky levicová hra. Je satirou na zazobané středostavovské snoby, kteří jsou kontrastováni s nekompromisním mladým spisovatelem, který kvůli svým antiestablishmentovým zásadám musí pracovat v pivovaře, a jeho snobští establishmentoví přátelé, kteří se zaprodali konzumu, mu vyčítají, že se stýká s revolucionáři a komunisty...:)

Historie nemohla připravit zábavnější paradox.