Onehdá jsem četl novelu Kenzaburô Oého Bečící kmen (napsanou v roce 1958). Do večerního autobusu plného Japonců nastoupí banda k cizí armádě patřících opilých vojáků, kteří se jmou terorizovat jednoho z cestujících, studenta. Nutí jej, aby si svlékl kalhoty a ukázal holou prdel. Student vnímá okolo sebe potutelný smích. Ale vojáci se s jedinou obětí nespokojí a donutí k témuž obnažení polovičku cestujících. Autobus zastaví, vojáci vystoupí a svlečení si obléknou kalhoty. Ostatní cestující se probudí ze své pasivity a donutí ponížené, aby šli chování cizích vojáků udat na policii. Jeden z nich, učitel, se "ujme" studenta: vystoupí s ním, doprovodí ho až do domu, chce znát jeho jméno, aby jeho ponížení mohl uveřejnit a cizince zažalovat. Vše skončí výbuchem nenávisti mezi ním a studentem. Skvělý příběh zbabělosti, studu, cudnosti, agresivní nediskrétnosti, sadismu, nenávisti...

Ale o této novele mluvím jen proto, abych položil otázku: kdo jsou oni cizí vojáci? Jistěže to jsou Američané, kteří po válce Japonsko okupovali. Jestliže autor jmenovitě mluví o "japonských" cestujících, proč neudává národnost vojáků? Politická cenzura? Efekt stylu? Ne. Představte si, že během celé novely jsou japonští cestující konfrontováni s americkými vojáky! Hypnotickým účinkem jediného naplno vysloveného slova by se novela zredukovala na politický text, na obžalobu okupantů. Stačí adjektivum vynechat, aby politický aspekt ustoupil do pozadí a světlo se soustředilo na hlavní záhadu, která romanopisce zajímá, záhadu existenciální.

Kompletní text naleznete ZDE