Šlo tenkrát o představu něčeho malého, hezkého, dekorativního, zdobného, leč zatím dokonale zbytného, o představu předčasného a v tuto chvíli rozhodně nadbytečného a marnotratného luxusu, něčeho, na co si musíme my zhýčkanci a rozmazlenci socialismu teprve počkat. Čekají nás totiž onačejší, neskonale důležitější věci : priority . Nejprve základna, potom nadstavba (říkali už marxisté a po nich vtipněji Václav Klaus). Nejprve je třeba upéct dort a pak se teprve shánět po třešince (dříve v obdobném významu docela dobře posloužila rozinka).

Nejprve banky, potom školství. Nejprve byznys, potom morálka. Nejprve jádro, potom alternativní zdroje. Nejprve výroba, potom kultura. Nejprve praktické aplikace, potom základní výzkum. Nejprve ekonomika, potom právo. Nejprve léčba lesů holosečí, potom luxus ochranářství. Nejprve Nova, potom ČT 2. Nejprve tlustá čára za minulostí, potom šťourání se v ní. Nejprve národní zájmy, potom dodržování lidských práv kdekoli v cizině. Starejme se o naše aktivní saldo - a ne o cizího dalajlámu (který nám může zhatit nadějné kontrakty s Čínskou lidovou republikou).

Metafora nám ve všech těchto a podobných případech podprahově naznačuje, že máme-li opačné pořadí hodnot než mluvčí, nejsme odpovědní občané, ale nedočkavé, sobecké a připitomělé slečinky, které chtějí "elitářsky", bez práce, chtivou ručičkou rovnou vyzobnout něco, co patří všem, ale co přísluší až mnohem pozdější, finální fázi vývoje.

Náramně se to všechno tehdy hodilo třeba na požadavek čisté krajiny, obnovitelných zdrojů energie a bezsmogových městských center ("Ekologie je třešinka na dortu..."), dále na moralisty všeho druhu, na různá temná "bratrstva pravdy a lásky" a zejména na ty společensky nebezpečné šílence, kteří trvali na dodržování elementárních zákonů a na vymahatelnosti práva. Na toto všechno jsme si měli počkat, "až na to budeme mít" -- a k tomu měla posloužit i svůdná propagační metafora o třešince. Jak to v druhé polovině devadesátých let dopadlo, netřeba rozvádět.

Zkrachoval tu jeden v jádře chybný, v principu vadný koncept světa (v němž útěk před právem, morálkou a vlastní minulostí v konečném součtu vždycky vyjde dráž než jejich přijetí). Ale zkrachovala tu, tj. znevtipněla, zvetšela a zvětrala i samotná metafora. I když ji v pokleslé deníkové publicistice - od redakčních komentářů, politických projevů až po recenze - čteme i nadále, přece jen už vyšla trochu z módy.

Ve slušné společnosti ji už nelze užít jinak než ironicky, v písemném projevu pak s povinnými uvozovkami. Zčásti ji také nahradil mnohem nevtipnější -- významově však pozitivněji chápaný - bonus. P.S. Třešinky vůbec měly na prahu devadesátých let konjunkturu. Vzpomeňme, jak překvapivě snadno vystřídaly zprofanovaný srp a kladivo v emblému jisté velké politické strany, která i bez dortu -- navenek promptně schována za dvě nevinné třešničky - mohla uvnitř zůstat stranou veskrze zavrženíhodnou a červivou.