20. 11. 2003
O zdřevěnělé řeči: důležitá příručka pro novinářeVladimír Just: Slovník floskulí, Academia, Praha, 2003, 222 stran, cena neuvedena, ISBN 80-200-1153-6
Se zájmem jsem před nedělním odletem z České republiky otevřel na letišti v Ruzyni balík knížek, který Britské listy dostaly na recenzování z nakladatelství Academia. Nejvíce mě v něm zaujal Justův Slovník floskulí. Od dubnového semináře o sdělovacích prostředcích, který se konal na gymnáziu Příbram a jehož se účastnil i Vladimír Just, jsem věděl, že autor na tomto slovníku pracuje. Je zapotřebí, aby někdo systematicky zaznamenával pokleslé užívání české řeči: novinářská praxe potřebuje tuto metakritiku. Ještě z letiště jsem Vladimíru Justovi poslal nadšený email. Při podrobnějším čtení jeho Slovníku floskulí sice mé nadšení trochu pohaslo, přesto je to však velmi užitečná knížka: |
Nejcennější je na Justově Slovníku právě seznam obratů a frází, jejichž zdřevěnělé užívání autor odmítá. Je dobře, že si někdo dal práci a takovýto seznam vypracoval. Floskule jsou výrazy, které ztratily nadužíváním životnost a obsah. Stávají se frázemi, nálepkami, berličkami, které mluvčí či autor používá, když se sám nedokáže vyjádřit a pojmenovat skutečnost vlastními, autentickými slovy. Dobrý stylista se zásadně vyhýbá takto mrtvým slovům. Je záslužné, že máme nyní k dispozici seznam, který s větší či menší přesností soustředil výrazy a obraty, které bychom asi při psaní neměli používat. Vědomí, že jde o výrazy mrtvé a že se máme snažit vyjádřit se jinak, by mohlo vést k tvůrčímu oživení, zdynamičtění současného publicistického jazyka. Justův Slovník floskulí je skutečně svého druhu slovník: V abecedních heslech obsahuje několik desítek výrazů a obratů, které až infekčním nadužíváním zamořily český jazyk. (Zne)užívání každého výrazu v jednotlivých heslech autor vysvětluje a ukazuje, jak se člověk může mrtvým obratům vyhnout a mluvit přirozenou, lidskou řečí. Jaké rysy Justova slovníku budí určitou skepsi? Jeho definice floskule je asi příliš široká. Slovník obsahuje i celou řadu módních, hovorových výrazů, jichž se sice opravdu nadužívá, ale floskulemi pravděpodobně ještě nejsou - jsou to součásti dobového, idiomatického slangu, které pravděpodobně z jazyka za několik let zase zmizí. Kritik může namítnout, že Justovi vadí kromě floskulí i dnešní slangové vyjadřování mladých lidí. Jistě, i to je do značné míry mnohdy stereotypní. Mě mnohé obraty češtiny, vzniklé po roce 1989, taky iritují, nejsem si však jist, zda to není jen moje "staromódnost". Uznávám, že je velmi obtížné určit, co je v jazyce už jen mrtvá novinářská floskule a co je ještě teprve jen módní slang mladých (mladších) lidí. Rozhodujícím faktorem je asi vždycky funkčnost daných výrazů. Kdykoliv jsem se na tyto věci ptal pracovníků Ústavu pro jazyk český a protestoval jsem proti některým do uší bijícím formulacím, setkal jsem se od nich vůči tomu až s neuvěřitelnou tolerancí. Je ale fakt, že o tom, co je pro jazyk přijatelné, rozhoduje především úzus. Myslím si například na rozdíl od Vladimíra Justa, že výrazy jako dost dobrý ("Je to dost dobrý") nebo: Je vymalováno ještě nemusejí být odmítány jako floskule. (Mimochodem, z rozhovoru se svými českými studenty v Glasgow, z nichž je drtivá většina mimopražská, jsem zjistil, že výrazu "je vymalováno" většina z nich vůbec nerozumí - takže jde zřejmě v tomto případě skutečně o krátkodobě fungující, hlavně asi pražský, slangový výraz.) Prostě, Justovy definice jsou někdy, zdá se mi, trochu nepřesné. Množina jeho floskulí obsahuje i některé výrazy, které jsou zřejmě ještě v dobrém stylu přijatelné. Ale to je v pořádku: o tom, zda ten či onen výraz budeme používat, si po Justově varování jistě všichni rozhodneme sami. Horší by bylo, kdyby v seznamu některý výraz chyběl, takže by nám nebyl předložen k úvaze. S Justovou knihou jsou ještě dva další problémy: není dostatečně odborná z jazykovědného hlediska: mj v níi většinou chybějí odkazy na výskyty kritizovaných obratů a rčení. Kritikům z řad svých studentů jsem namítl, že se přece každý může na výskyt těchto rčení podívat do Českého národního korpusu ZDE, který obsahuje v textových kontextech 100 milionů slov, avšak odpověděli, že ne každý tento zdrojový materiál zná a že je z korpusu stejně veřejnosti dosud přístupná jen asi pětina - takže knížka měla obsahovat odkazy na kontext. Druhou potíží je občasný neuměřený, politický obsah. Je například výraz "Benešovy dekrety" floskule? Delší Justův článek, týkající se tohoto tématu, je spíš ostrou politickou filipikou, zaměřenou proti postojům dnešních českých politiků a novinářů. V knížce, která se chce věnovat stylistickým problémům, to působí trochu neústrojně, když Just začne najednou vášnivě kritizovat kohokoliv, kdo "Benešovy dekrety" obhajuje. I na jiných místech knihy opouští Just stylistiku a občas zuřivě napadá různé politické strany. Působí to trochu nevyrovnaně. Posledním problémem jsou v publikaci mizerné korektury: ty ovšem nejsou Justovou chybou, jsou důsledkem nepořádné práce nakladatelství Academia (odpovědnou redaktorkou knihy byla Drahoslava Janderová). Na str. 14 máme "dektery" místo "dekrety", na str. 20 máme "bonmory" místo "bonmoty", na str. 21a 37 jsme v "mínusu", i když si lze v Pravidlech českého pravopisu (na internetu ZDE) okamžitě ověřit, že se toto slovo nepíše s čárkou, na str. 37 "virtuání" místo "virtuální",na str. 53 "méne" místo "méně", na str. 142 dokonce máme "slovesa, které zkameněly" namísto "sloves, která zkameněla", a tak bychom mohli pokračovat. Nicméně je nesmírně záslužné, že Vladimír Just množinu floskulí shromáždil a vydal. Každý, kdo přispívá do sdělovacích prostředků, by si měl Justovu knížku přečíst a nad jeho seznamem vážně zauvažovat. Začněme citovat podle abecedy, jaké stylistické praktiky Just odmítá.
Příliš časté užívání mnoha nejrůznějších slov a slovních spojení, například:
|