Rovněž v nacistických pracovních táborech a pobočkách koncentračních táborů které existovaly na území protektorátu bylo využíváno informátorů z řad vězňů. Lze říci že vedle subjektivní příčiny, která spočívá v samotných základech totalitního státu, (totální kontrola občanů) existovaly v obou případech i objektivní příčiny, zejména vysoký stav vězňů, ubytovávání velkého počtu vězňů na společných ložnicích, množství pracovišť mimo vězeňská zařízení a možnost styku s civilními osobami. Tyto okolnosti znesnadňovaly přímou kontrolu vězňů vězeňským personálem, a proto se využívala nepřímá kontrola prostřednictvím tzv. vězeňských samospráv, jejichž členové, které jmenovalo vedení vězeňského zařízení, působili zároveň jako informátoři.

Vedle nich ještě existovali nasazení agenti gestapa a po roce 1948 agenti STB z řad vězněných osob. Tito mohli sledovat i chování vězeňského personálu. Prioritní byly informace týkající se politické loajality (nesmiřitelný a tvrdý přístup k politickým vězňům) a teprve druhořadé informace k plnění služebních povinností. Svědčí o tom skutečnost, že za protektorátu gestapo postupně zatklo několik desítek českých dozorců, kteří byli podezřelí z poskytování pomoci vězněným českým vlastencům. I když v roce 1948 došlo k masivní obměně personálu okresních a krajských soudních věznic a trestních ústavů, vyskytli se dozorci, kteří rovněž pomáhali politickým vězňům. Využitím agenturně operativních prostředků a provokací byl vykonstruován tzv. Borský případ. (věznice Plzeň -- Bory) V důsledku tohoto případu byl v roce 1950 popraven plzeňský dozorce Čeněk Petelík a dalších 6. dozorců odsouzeno k dlouholetým trestům odnětí svobody. Toto jsou nejzávažnější důsledky uplatňování agenturně operativní činnosti proti vězeňskému personálu za protektorátu a po roce 1948.

Do konce roku 1952 bylo čsl. vězeňství v působnosti tří resortních ministerstev: ministeria vnitra, (věznice SNB) spravedlnosti (okresní a krajské soudní věznice a trestní ústavy) a ministerstva národní obrany (vojenské vyšetřovací věznice a trestnice). Průniku agenturně operativní činnosti do vězeňských zařízení odolával resort ministerstva spravedlnosti až do roku 1951, kdy byly zrušeny předpisy z první republiky a nahrazeny vězeňským řádem s třídním přístupem k vězňům. V témže roce byla uzavřena dohoda mezi velitelem SVS pplk. Dr. Milanem Klossem a velitelem 6. sektoru STB, kpt. Miroslavem Pichem -- Tůmou, která umožnila provádět v soudních věznicích a trestních ústavech agenturně operativní činnost řízenou důstojníky STB. Počátkem roku 1953 přešlo vězeňství jako celek do působnosti ministerstva národní bezpečnosti (koncem roku 1953 zaniklo a převzalo jeho úkoly ministerstvo vnitra) a tato organizační změna vytvořila optimální podmínky pro nasazení agenturně operativních prostředků v maximální míře a podle sovětských zkušeností. Za tímto účelem působil na Správě nápravných zařízení ministerstva vnitra sovětský poradce Ponomarenko. Není náhodou, že prvním odborem se stal odbor operativy.

V souvislosti s politickými změnami v roce 1968 a v souladu s tzv. akčním plánem bylo vězeňství vyčleněno z resortu ministerstva vnitra a převedeno do působnosti ministerstva spravedlnosti české socialistické republiky a ministerstva spravedlnosti slovenské socialistické republiky. Tím zanikla i agenturně operativní činnost ve vězeňství. K 31. 12. 1968 bylo různým součástem MV předáno 4 538 osobních svazků tajných spolupracovníků zejména z řad vězňů k dalšímu využití. Na počátku sedmdesátých let se začala agenturně operativní činnost obnovovat se zdůvodňováním, že jde o účinný prostředek k předcházení nedovolené činnosti vězňů a vzniku mimořádných událostí. (napadení vězeňské stráže, útěku vězně, vzpoury, atd.) Za tímto účelem bylo v roce 1974 ustaveno oddělení vnitřní ochrany v rámci odboru ochrany na Správě sboru nápravné výchovy ČSR v Praze a obdobně v ZNV SSR v Bratislavě. Byly zakládány osobní svazky agentů a důvěrníků jejichž počet k 13. 11. 1989 činí celkem 4301 svazků. (1602 agentů, 2699 důvěrníků) tedy přibližně stejný počet jako v době zániku vnitřní ochrany ve vězeňství v roce 1968. Dále byly zakládány objektové svazky jako svazky prověřovaných osob (PO) a signální svazky (S) jejichž počet ke stejnému datu dosáhl 239 svazků. Na všech 29 útvarů Sboru nápravné výchovy ČSR byl založeny objektové svazky.

V 1978 vzniklo na správě SNV samostatné oddělení vnitřní ochrany a agenturně operativní činnost byla rámcově upravena rozkazem ministra spravedlnosti. (RMS č.8/1978 o vnitřní ochraně SNV ČSR). Činnost vnitřní ochrany už nebyla soustředěna jen na prevenci nedovolené činnosti vězňů a předcházení mimořádným událostem ve věznicích a nápravně výchovných ústavech (NVU), ale zaměřovala se též na spolupráci s kriminální službou SNB za účelem šetření neobjasněné nebo zamlčené trestné činnosti a rovněž se státní bezpečností k potírání tzv. vnitřních nepřátel definovaných jako protisocialistické a protisovětské živly.

Tímto nabyla vnitřní ochrana ve vězeňství rozsahu činnosti jako před rokem 1968. O důležitosti která ji byla přikládána svědčí skutečnost, že v roce 1983 bylo samostatné oddělení vnitřní ochrany povýšeno na odbor vnitřní ochrany. Z tohoto výsostného postavení byla vnitřní ochrana sesazena teprve v důsledku sametové revoluce při obnovování demokratických základů státu. Její existence v minulosti umožňovala rezignovat na pedagogické principy zacházení s vězni, na získávání jejich důvěry a dobrovolnosti, neboť špiclování a používání represivních metod se ukázalo být snadnější a účinnější. Těmito metodami bylo možno rovněž řešit i nedostatky při výběru, vzdělávání a výcviku vězeňského personálu. Vytváření atmosféry nedůvěry a strachu bylo povýšeno na hlavní metodu řízení.

Humanizace českého vězeňství po roce 1990 vytvořila podmínky návratu k tradicím předválečného českého vězeňství, které nepoužívalo agenturně operativní prostředky a k aplikaci Evropských vězeňských pravidel, které tyto prostředky nezná. K úvaze o znovuzavedení agenturně operativní činnosti v českém vězeňství je třeba si položit otázku: Kdy a za jakým účelem tato činnost vznikla, kdo jí používal a s jakými následky. Další závažnou otázkou je i morální profil a důvěryhodnost odměňovaných agentů z řad vězňů.

Platná legislativa umožňuje v odůvodněných případech použít tyto výjimečné prostředky PČR a BIS i v místech výkonu vazby a trestu odnětí svobody. Do rukou Vězeňské služby, která má sledovat nápravu pachatelů trestných činů, však nepatří.

Shrnutí:

Zřizování agenturní sítě v působnosti Vězeňské služby ČR z řad vězňů za úplatu nebo jinou odměnu, je naprosto nepřijatelné z hlediska politického, právního, morálního i odborného.

Z hlediska politického jde o praktiky, které pronikly do poválečného československého vězeňství v důsledku nacistické a komunistické totality. Tyto praktiky jsou neslučitelné s úkoly vězeňství v duchu EVP a neodpovídají vězeňské praxi vyspělých demokratických států západní Evropy.

Z hlediska právního je získávání agentů z řad vězňů problematické, pokud jde o dobrovolnost závazku ke spolupráci, neboť vězeň jako osoba nesvobodná je vystaven tlaku podmínek věznění. Souhlas ke spolupráci může být do značné míry výsledkem psychologické manipulace.

Z hlediska morálního je nepřípustné svěřit vybranému vězni jako osobě morálně narušené sledování jiných vězňů, nebo dokonce vězeňského personálu a navíc za úplatu, nebo jinou odměnu. Této privilegizace může být zneužito k záměrnému podávání lživých informací, se závažnými důsledky.

Z hlediska odborného má být vězeň odměňován (pozitivně stimulován) za úsilí, směřující k vlastní nápravě a nikoli za hlídání ostatních vězňů, nebo dokonce vězeňského personálu. Snaha o využívání agentů z řad vězňů svědčí o nefunkčním vězeňském režimu, absenci kvalifikovaného zacházení s vězni, špatné personální práci, řídící a kontrolní činnosti ve věznicích.

Za nejpádnější důvod ke zřizování (obnovování) agenturní sítě v českém vězeňství je pokládána aktivita některých vězněných členů organizovaného zločinu. Použitím tohoto argumentu by však mohl být zdůvodňován i návrh na znovuzavedení trestu smrti. Lze se obávat, že po prosazení agenturní sítě ve věznicích by mohl projít do parlamentu ČR i tento návrh.