Zaprvé, americký unilateralismus vyvolal reakci, v jejímž důsledku vznikly v mezinárodní politice nové "tektonické zlomy". Nejdramatičtějšími z nich byl rozkol mezi Francií a Německem na jedné a Spojenými státy na druhé straně. Jde o konflikt, který zpochybňuje účel i pevnost celé západní aliance.

Opozici vůči invazi do Iráku projevilo i Rusko, přestože poslední dobou se záměrně v zásadních otázkách Americe neprotiví. Stejně opatrně se chová i Čína, protože navzdory tomu, že nemůže být pochyb o názorech Číny v této věci, Čína hraje velmi dlouhodobou hru. Podřizuje své instinkty svému strategickému úsilí neznepřátelit si Spojené státy během své radikální hospodářské transformace.

Neměli bychom zapomínat ani na to, jak invaze polarizovala veřejné mínění ve většině zemí světa - včetně zemí, jako je Itálie, Španělsko, Japonsko a Jižní Korea, jejichž vlády podporovaly americký útok na Irák. V důsledku toho jsou v globálním měřítku nyní Spojené státy nepopulárnější než kdy předtím.

A za druhé: překvapivě, sotva v květnu prezident Bush vyhlásil, že válka proti Iráku skončila, skutečná válka teprve, jak se zdá, začala. Američané si vůči irácké rebelii vyzkoušeli celý repertoár imperiálních reakcí: že prý se bouří pozůstatky Saddámova režimu, že se bouří zločinci, anebo cizinečtí sympatizanti s organizací al Kajda, kteří do Iráku nyní přišli. Jako v jiných případech imperiální nadvlády (Eoka, Mau Mau, Vietkong, IRA) Američané odmítli připustit, že irácké partyzánské útoky, ať už jsou jakkoliv primitivní a dezorganizované, se těší podpoře širšího obyvatelstva: jde o akce nacionalistických sil, které se protiví invazní armádě cizinců.

Během času intenzita iráckého odporu roste a těší se široké podpoře, zejména v centrálním a v severním Iráku.

Okupace Iráku naučila Američany, že drtivá vojenská moc není nepřemožitelná, že je naopak nesmírně zranitelná, když se snaží okupovat zemi jiných lidí.

Zatřetí je možné, že Spojené státy už zrušily své další imperiální ambice. Původně chtěly zasahovat proti zemím tzv. "osy zla". Špatně vypadá i okupace Afghánistánu. Neustálé irácké partyzánské útoky by mohly vést dokonce k americkému ústupu, a tak se zdá nepravděpodobné, že by se Spojené státy chystaly v blízké budoucnosti zasáhnout proti Severní Koreji nebo Íránu.

Začtvrté, stejně při všech podobných imperiálních akcích se znovu silně moralizovalo o demokracii, o lidských právech a o spravedlnosti. Jenže tyto hodnoty se staly, tak jako už mnohokrát v minulosti, prvními obětmi imperiálních ambicí. Existuje množství informací o tom, jak americká vojska nejprve střílejí a teprve pak se ptají. Američané se ani neobtěžují počítat irácké mrtvé. Když tvrdí Bush a Blair, že by měli Iráčané sami rozhodnout o osudu zajatého Saddáma Husajna, míní tím svůj vlastní zrádcovský režim. V samotných Spojených státech byla omezena lidská práva jménem boje proti terorismu.

Nicméně, i nadále žijeme v éře amerického impéria. Po 11. září vznikl nový americký unilateralismus a sebezájem, na nějž jsou nuceny reagovat svým způsobem všechny země světa, uzavírá autor.