Nevědomost je příběch dvou emigrantů - Ireny a Josefa - kteří se náhodou setkají v Praze po návratu z Paříže a z Dánska. Oba se vracejí po třiceti letech a hledají své ztracené, bývalé já. Irena Josefa pozná, avšak Josef jen předstírá, že ji poznal, aby s ní mohl mít sexuální styk, což ona sama zjevně chce a očekává. Až při milování si Irena konečně uvědomí, že ji Josef nezná. Irena se pak setkává se starou přítelkyní, pro niž byl Josef opravdu její první láskou, když ho ztratí, přítelkyně se pokusí o sebevraždu. Mezitím Irenina partnera svede její matka.

Na tuto často nepřesvědčivou a vyumělkovanou strukturu je navěšeno množství filozofování ohledně podstaty ztrácení a zapomínání, o potřebě pamatovat si a zapomínat, má-li člověk vytvořit věci znovu, o restrukturalizaci minulosti a přípravě budoucnosti. V knize je množství pompézních komentářů, často na hranici absurdnosti. Například:

Věděl velmi dobře, že jeho paměť ho nenávidí, že nedělá nic jiného, než že ho pomlouvá, proto se jí snažil nevěřit a být tolerantnější vůči vlastnímu životu .

Něco podobného je odhaleno skoro na každé, řídce potištěné stránce Nevědomosti.

Není tady nic, čím by se Kundera už dříve nezabýval do větší hloubky a podstatně s větším efektem jinde. Nesmrtelnost, Pomalost a Totožnost se sice občas čtou jako průzkumné eseje, na něž jsou naroubovány postavy a určitá forma narativní struktury, avšak alespoň v těch knihách jsou příběhy, postavy a myšlenky, které mají ty postavy zosobňovat íntegrovány do uspokojujícího celku. Tady jsou postavy úmyslně prezentovány jako prázdné cifry a jsou donucovány procházet nejrůznějšími nevěrohodnými (a často absurdními) setkáními jen proto, že slouží unaveným myšlenkám, které samy neunesou váhu, kterou na ně Kundera umisťuje.

Je to povrchní příběh - autor usiluje o význam a rezonanci, ale jeho úsilí je kontraproduktivní.