V českých průmyslových zónách, hyper a supermarketech panují otřesné pracovní podmínky. U asijských investorů se chodí na písknutí i na záchod nezávisle na tom, jestli chcete nebo ne. Aspoň si tři minuty posedíte na míse. V hypermarketech trvale práci pro čtyři musí zvládnout dva, v lepším případě tři lidé. Stálí pracovníci jsou propouštěni a na jejich místa se valí brigádníci, kterým není třeba platit zdravotní a sociální pojištění.

Napětí roste

Sociální napětí roste a ochota poctivě pracovat do úmoru klesá. Přibližně do konce roku 2000 se dělnická třída nedokázala oklepat a uvědomit si, že jejich životní podmínky nejsou zhoršené dočasně, ale trvale.

Její průměrný inteligenční kvocient, a tedy i rozpoznávací schopnosti příčin a následků jsou sice nižší. Ale pokud se nějaký i méně výkonný rozum snaží něco rozpoznat dostatečně dlouho, nakonec ke správnému výsledku dojde.

Navíc mají k dispozici stejný bezvadně fungující emoční aparát jako většina kolektivně žijících savců. Mezi kapitalistou a posledním voříškem, co se emocí týče, není výrazný rozdíl. Měnící se životní podmínky rozpoznáváme tímto způsobem dokonce rychleji než rozumem.

Vzniká emoční bolest

Pokud překročíme určitý práh emoční bolesti, po kterém následuje pocit bezvýchodnosti a je vzájemně sdílený u většího počtu jedinců nějaké skupiny lidí, nastartují se dva základní vrozené mechanismy.

1. roste solidarita uvnitř skupiny.

2. roste agresivita směrem ven ze skupiny.

Zatímco jsem na podzim 2001 u dělníků při práci v supermarketu Delvita a u strážní služby Securitas zaznamenal spíše pasivní stud za svou "neschopnost" a dřinu za málo peněz, (viz. článek Proč pravice letos nevyhraje volby) už letos na podzim při stejné práci v hypermarketu Makro byla situace jiná. A to včetně ostrahy objektu.

Prakticky všichni až po nižší články řízení otevřeně hovořili o nutnosti se vzepřít a situaci změnit třeba násilím. Nejslušnější výrazy na adresu majitelů byly "zlatokopové" a "vydřiduši". Nejvíce frekventované výrazy na stejnou a především vládní adresu však byly "zmrdi" a "ti buzeranti nahoře".

Navíc vzájemná ochota si pomáhat a ochota záměrně i ničit majetek kapitalisty (první prakticky, druhé zatím! teoreticky) byly výrazně vyšší než před pouhými dvěma roky.

Výsledný pocit

Dva měsíce pět dní v týdnu jsem rukama každou směnu přemístil dvě tuny materiálu po 2,5 až 4,5 kilogramových množstvích. Z rukou se mi stávaly hrábě a ta měkká věc na rukou, ramenou, nohou a břiše (čti svaly) ztvrdla na šutr. Facku sám od sebe bych nechtěl. Čistá výplata tu dělá asi 8200,- čistého měsíčně.

Poznal jsem spoustu dobrých lidí a jen několik sviní. Vzájemný poměr výskytu je přesně opačný než ve státních úřadech, většině českých redakcí, o politicích ani nemluvě.

Jestli se tato prací ztvrdlá masa jednou zase dá do pohybu, obvyklé kecy ji už neuklidní.

Zatím...

Zatím učitelé stávkovali jen o prázdninách a první školní den. Horníci na dole Staříč hodinovou stávku zkrátili na dvacet minut ze strachu, aby je kapitalista nepropustil. Lékaři se zmohli jen na odmítnutí přesčasů a vysokoškoláci vyrazili do ulic s mávátky. Zatím si nevšimli, že v nich přetrvává letitá masírka minulého režimu, že všechno je všech a poškozením výrobního procesu poškozují celou společnost.

Rokem 2004 tahle doba končí.

Nejenže pravice příští volby zase nevyhraje, ale přijde i něco nového. Chuť na revanš, chuť vytáhnout nablýskaného kapitalistova slouhu - manažera z kanceláře - a pokochat se jak ten červ sebou zoufale mrská a kroutí.