Jejdanáčku, jejdanáčku

"To jsem to zase vymňouk, to je z toho, že dárky kupuju instinktivně," škrábu se rozpačitě na hlavě. V knihkupectví kousek nad Strossmajerovým náměstím jsem měl "průměrnáctileté" neteři pořídit kvalitní literaturu. Její matka - má rodná starší sestra, do mne vložila kyblík důvěry. "Holka právě dočetla Orwellův "1984" a shání Farmu zvířat, měla by se nasměrovat do širšího čtenářskýho záběru a když jseš Radku teď ten literát...." a Radek jak se zdá opět nezklamal a pořídil knížku I na kovbojky občas padne smutek.

Fajn, ale na obranu můžu říct, že jsem knížku pročetl/prolistoval už v prodejně a mezi stránkou 100 a 350 nic takového nebylo. Bohužel tohle je strana 94. Ale něco ve mně se tiše chechtá, pak válí na zádech smíchy. Však ona to stráví a matinka jakbysmet. Maximálně bude chtít to pětikilo vrátit dřív.

Jedem a dál

Soudce Howard Barth v duchu fair play, tak charakteristické pro jeho povolání, sevřel levou ruku kolem Mariina prsu a pravou kolem jednoho ze Sissyiných. Potěžkal je, prohmatal způsobem, jako by se poctivý zelinář snažil vymačkat přebytečnou vodu z hlávky salátu. Marie byla totiž zvědavá, která z nich má prsa lepší.

"Hmmm. Tvoje jsou větší Marie, ale slečna Hankshawová -- Sissi -- je má pevnější....hmmm."

Marie se chopila druhého volného prsu, jak hladová opice chmatající po nabídnutém banánu. Otáčela kolem něho své krátké, nenasytné prstíky a otírala si ho o bradu a tváře.

"Hej," ptala se Sissy sama sebe, "nemá náhodou ten přátelský pár něco za lubem?" Její otázka byla zodpovězena rukou -- nebyla si jistá, čí -- která jí zabloudila do kalhotek. Chtěla se od ruky - průzkumnice odtáhnout, ale její kunda /bez jejího vědomí či zvláštního povolení/ se stala docela kluzkou a prstík do ní zajel jakoby nešťastnou náhodou.

Drazí čtenáři Blistů...

...její kalhotky byly trpělivě stahovány jako prapor při západu slunce. Brzy se nacházely někde pod koleny. Měla dojem, že ucítila, jak se druhý prst vkradl za prvním, ale než to mohlo být potvrzeno, další prst jí byl nacpán do zadnice ...a...ááách. Jako by se vrátily první dny jejího autostopu. Byla v tom nostalgie, bylo to nechutné, bylo to ááách.

Otvory začaly být zaplňovány jeden za druhým, jako byty v nově dostavěném paneláku.

Mariin čumáček byl na horké stopě. Nejdříve očenichal Sysiina lýtka, potom stehna. Mariina ústa, z nichž odkapávala horká slina, měla zřejmě někam namířeno. Ale než se dostala do cílové stanice, Howard navštívil svoji ženu zadním vchodem.

Á, pan penis, ten rušitel zajímavých představení! Udělejte si křídou další čárku, ten jednooký kabaretní idol ukradl další scénu. Mariina ústa se pro hlasité hekání nezmohla na žádnou další činnost.

Pozn.:Sorry, tady scénu utnu a knížku si budete muset pořídit za vlastní prachy.

Ovšem strana 324

praví: "Jelikož jsem autorem, a tím pádem pracuji ve stejném oboru jako Bůh, mohu jakoukoliv stránku prohlásit za láhev šampaňského."

A původně měla tahle možná i recenze vypadat podle strany 219.

Řada indiánských mladých mužů z Velké nory v daleké Dakotě začínala ztrácet trpělivost přes to, že díky výhodné poloze k nim bílý muž nikdy nevkročil.

I v kritických chvílích spolehlivě zabraly povídačky spřízněného a potrhlého poustevníka, že "zlato je určitě tááámhle na druhý straně" a těch několik zbloudilých pracovníků lesní správy se až do roku 1969 vždycky včas podařilo postřílet a občas taky pomohla připravená lavina kamení....

Z Číňákova (to je ten poustevník) zpravodajství se poučili, že mezi Indiány venku se zvedá vlna militantního odporu. Dozvěděli se o hnutí Rudá moc a o rezervacích jejichž obyvatelé se čerstvě pomalovali a ozbrojili až po zuby. Na začátku jara 1969 se z Velké nory vytratila čtveřice mladíků a vydala se přes stále ještě zasněžené hory do neznámého, divného světa, aby se přesvědčili na vlastní oči. Za pár měsíců se vrátili plni nadšení, ověnčení péry a korálky. Z očí jim zářila revoluce.

Číňákova bouda

Přibrali dva kamarády a společně opustili svůj lid. Cestou do boje se stavili v Číňákově boudě. "Ty už máš taky dost čekání na nějaký zkurvený zemětřesení," řekli mu jazykem, který pochytili ve světě. "Seš silnej a chytrej a naučils nás spoustu věcí. Pojď s náma a přidej se k našemu hnutí."

"Má tohle hnutí nějaký heslo?" vyzvídal Číňák.

"To víš, že jo," řičeli nadšeně a několik jich hned zaskandovali.

"A má vaše hnutí taky prapor?"

"Jasně!", popsali mu svůj emblém.

"A má to vaše hnutí taky vůdce?"

"Skvělý vůdce."

"Tak si ho strčte do prdele. Nic jsem vás nenaučil," řekl Číňák a šel si k potoku nařezat čerstvou řeřichu.

A teď ten Orwell

Několik týdnů nato přijal Číňák pozvání od starého siwašského náčelníka, hlavního venkovního spojence lidí z Velké nory, degenerovaného válečníka, který dokázal přeměnit moč v pivo a nechal se vysvětit na šamana. Získaná pocta mu dala právo obývat posvátnou jeskyni na vzdálené Siwašské hoře.

Po obřadu se okamžitě vydal do dakotských kopců, aby tam sestrojil hodinový stroj, jehož tikot by co nejpřesněji reprodukoval tikot vesmíru. Čím déle mu naslouchal, tím zněl stále víc a více jako "ha ha, ho ho a hi, hi.

Tom Robbins, I na Kovbojky občas padne smutek, Vydavatelství Argo

Z ang. orig. Even Cowgirls Get the Blues, nakl. Bantam Books