Tak varuje svým literárním dílem spisovatel Milan Kundera, který protestuje proti zjednodušujícímu zkreslování celkově nesmírně složité, a tedy nepoznatelné skutečnosti. Své knihy píše schválně tak, aby se v žádném případě nedaly shrnout v krátkém článku. Nenávidí novináře a "imagology", tvůrce líbivých a falešných nálepek, popisujících realitu a předpovídá, že se každý známější člověk se ke konci života, a zejména po své smrti, když už do věci nebude moci nijak zasahovat, stane v důsledku novinářského zjednodušování klišovitou, černobílou parodií sama sebe.

Jenže ono na to papírové zjednodušení zřejmě není zapotřebí novinářů. Proces je to samovolný. Psal jsem tu včera ZDE, jak se z historickým odstupem stává z disidentské hry Václava Havla Vernisáž (1975) hra s anarchokomunistickým antiestablishmentovým obsahem, jak v ní zazobaný středostavovský manželský pár kritizuje mladého spisovatele-levičáka-bouřliváka za to, že se stýká "s těmi komunisty, vždyť to nemáš zapotřebí".

Včera jsem v rozhovoru s kolegy z Prahy, kteří v sobotu byli přítomni na studentském představení Havlovy Vernisáže na Glasgow University, s překvapením zjistil, že oni nevěděli, že tato pasáž o komunistech je už v původním Havlově textu z roku 1975, ovšem má daleko složitější význam než jakého nabývá dnes. Mysleli si, že glasgowští studenti tu větu o komunistech do Havlovy hry sami včlenili, aby jí dali aktuálnější, antiglobalizační význam. Vůbec tomu tak není. Skutečnost je zajímavější a složitější. Havlova hra nabyla levicového významu zcela samovolně, aniž by kdokoliv na ní změnil jediné slovo.

Je to zajímavé svědectví o tom, jak literární texty potřebují k své interpretaci podrobnou znalost kontextu a tam, kde není k dispozici, anebo kde k dispozici sice je, ale recipienta už prostě ten kontext nezajímá (kdo chce přece ještě dnes vědět, kudy probíhaly fronty za první světové války či v bitvě na Piavě) složitost původního významu se vytrácí a všechno se s historickým míjením času proměňuje v klišé. A pak umřeš...

A ještě k tomu, kdo vyhrál: zda zazobaná, konzumeristicky fetišistická kolaborantská dvojice Michala a Evy, podporující svým jednáním Husákův normalizační komunismus, anebo "obránce svobodných a nekompromisních postojů", disident-spisovatel Ferdinand Vaněk. Znovu si připomeňme, jak Vaňka kárají "úspěšní" kolaboranti Michal a Věra, že se není schopen "pořádně se zařadit":

"Takhle se ubíjet - zahrabat se někde v pivovaře - huntovat si jen zdraví -"

"Taková gesta přece nemají žádný smysl!"

"Neříkej mi, že by se nedalo vymyslet něco lepšího - jen kdybys chtěl a trochu se snažil!"

"Jsi přece v podstatě chytrý, pracovitý člověk - proč se tedy najednou bojíš utkat se se životem?"

"Nechápu, jak ses mohl zaplést s těmi komunisty - No ten Kohout a takoví - co ty máš, prosím tě, s nimi společného!"

Mou tezi, že vyhráli normalizační kolaboranti Michal a Věra a disident Ferdinand prohrál (je to - právě svým disidentstvím - pošuk, podivín a outsider a kromě toho si zadal s komunisty :) ) potvrdil v MFD před čtrnácti dny přece i pan prezident Václav Klaus:

"Nesouhlasím s těmi, kteří vytýkají obyčejným lidem, že s totalitním režimem kolaborovali, že se nebouřili, že nedemonstrovali, že nezakládali různé opoziční skupiny, jako to udělala skupina intelektuálů -- z větší části bývalých straníků -- v několika seskupeních v letech sedmdesátých a osmdesátých. Reakcí oné masy 'obyčejných občanů' na nesvobodné poměry byla rezistence, nevýkonnost, náhradní indviduální aktivity (kupování zpovědnic do obýváku a pečení groombles, viz Havlova hra, pozn. JČ), atomizace společnosti, pouhé pasivní žití v kulisách propagandy, které už nikdo nevěřil. Byli to však právě oni, kdo svým chováním vytvořili předpoklady pro 17. listopad roku 1989."

To jsou paradoxy.