JAROSLAV HUTKA (nar. 1947) je v Československu převážně znám jako písničkář, autor a interpret folkových a protestních písní. Mnohé jeho písňové texty jsou hluboce ovlivněny poetikou a filozofií moravské lidové poezie. Hutka studoval na střední uměleckoprůmyslové škole, kterou však nedokončil. Od roku 1966 se věnuje písničkářství. S kolegy založil písničkářské sdružení Šafrán. I když měl měl v Československu od začátku sedmdesátých let oficiálně zakázáno vystupovat, zákaz ignoroval a do roku 1977 se mu podařilo po celém Československu uspořádat více než tisíc vystoupení. V temných letech normalizačního útlaku působily tyto koncerty svou svobodomyslností zcela neuvěřitelně: jako by byly do Československa sedmdesátých let přeneseny z jiného času a prostoru. Hutka jimi dokazoval, že ani v dobách nejtužší normalizace nebylo nutno vzdávat se svobodných postojů.

V Československu vyšly Hutkovi v sedmdesátých letech mj. dvě dlouhohrající desky upravených lidových písní: Stůj, břízo zelená (1975) a Vandrovali hudci (1976). V roce 1977 se o jeho kulturní činnost začala zajímat policie. Po sérii policejních výslechů byl Hutka v říjnu 1978 donucen opustit Československo. Více než jedenáct let žil v Holandsku: v listopadu 1989 byl jednou z prvních čs. osobností žijících v exilu, které se podařilo proniknout do Československa.

Na Západě vydal Jiří Pallas, který ve Švédsku založil malé hudební vydavatelství Šafrán, dvě dlouhohrající desky původních Hutkových písní (Pravděpodobné vzdálenosti, 1979 a Minulost mává nám, 1979). V posledních letech založil Hutka v Amsterodamu vlastní hudební nakladatelství »Fosil«, v němž vyšlo více než dvacet kazet nahrávek převážně jeho vlastních koncertů.

Hutka je také autorem prozaických prací. R. 1980 vydalo nakladatelství 68 Publishers v Torontu svazek nazvaný Dvorky. Kniha obsahuje stejnojmennou novelu, dokumentární text »Utkání se skálou aneb Konec desáté sezóny v hotelu CPZ« (tj. »Cela předběžného zadržení«) a výběr z Hutkových písňových textů.

Novela »Dvorky« je filozofujícím monologem osmnáctiletého studenta gymnázia Jana Horáka, který žije ve všeobecné společenské atmosféře strachu a přetvářky nejtemnějších sedmdesátých let. Text autenticky zachycuje životní pocity příslušníků nejmladší generace, nucených uprostřed sedmdesátých let hledat způsob, jak v normalizačním, brežněvovském systému přežít, aniž by se museli příliš morálně zkompromitovat. Horákův monolog je součástí hrdinova procesu ohledávání a poznávání světa: Jan analyzuje svůj vztah k rodičům (matka se nemohla z politických důvodů lépe uplatnit a pracuje v bufetu, otec je zubař-nestraník), k mladší sestře a staršímu bratrovi (bratr se začátkem normalizačního období vzdal vysokoškolského studia a přežívá v okrajovém zaměstnání). V ohnisku Horákova zájmu jsou samozřejmě i dívky a láska a erotika. V rodinném kruhu u Horáků se o politice hovoří zcela otevřeně: domácí politické diskuse fungují trochu jako bezpečnostní ventil, který u Hutkových postav uvolňuje přetlak frustrace z bezvýchodné politické situace. V závěru textu musí hrdina řešit závažný problém: na začátku nového školního roku na něho učitelé ve škole vyvíjejí nátlak, aby vstoupil do SSM. Horák se však nechce kompromitovat a s podporou své matky (»Třída není žádná společnost. Scházíte se kvůli vzdělání. Ty si žiješ svůj život, tak dělej věci, o kterých víš, že tě neudělají nešťastným. Jestli si budeš muset trochu tíž vydělávat na chleba? To je zdání. Na sebe si vyděláš. Budeš dělat pro obživu, ale nebudeš dělat otroka jako ostatní.«) vstoupí do svobody.

»Dvorky« obsahují řadu pasáží, které pronikavě analyzují československou společnost sedmdesátých let a přesně formulují - často jen jedinou větou - nejrůznější obecné problémy. Na ukázku dva Hutkovy bonmoty: »Vtipy jsou jen snesitelnější formou beznaděje.« - »Třeba by k tomu, aby se lidi napřímili, stačilo, kdyby každý znal den své smrti.« Na jednom místě novela téměř prorocky předjímá rozpad komunistického systému v Československu:

Děda doufal v krach. [...] Děda byl sedlák a měl svoji logiku a říkal, že když hnije kůl, který drží plot, tak to není nikde vidět. Hnije kdesi dole a jednoho dne prostě plot spadne. Vývoj, nevývoj, události se dějí přes noc a do posledního dne plot stojí, a když se převrátí, rázem jako by ho nikdy nebylo.

V květnu 1989 vydal Jaroslav Hutka vlastním nákladem sbírku svých fejetonů (Požár v bazaru, Sebetlač, Rotterdam, 1989). Fejetony, sebrané v této vzorně graficky upravené publikaci, vyzdobené množstvím autorových linorytů a dřevorytů, začal Hutka psát v roce 1977, když už nemohl hrát a zpívat na veřejnosti. Chtěl se tak ubránit před zapomněním. Prvním fejetonem ze srpna 1977 se obrátil na československou veřejnost ve vlastní věci: požádal své publikum o pomoc proti pronásledování ze strany úřadů. Ministerstvo kultury pak obdrželo na Hutkovu obranu pět tisíc protestních dopisů. Další Hutkovy fejetony napsané v Československu byly obranou nezávislých aktivistů, také vystavených pronásledování. Jiné jsou autentickým svědectvím o nedýchatelné atmosféře sedmdesátých let. Hutka se v nich zamýšlí nad příčinami útlaku v Čechách. Hledá k němu historické paralely a pokouší se analyzovat český národní charakter. Vášnivě obhajuje právo jednotlivce na samostatné, nezávislé myšlení. Píše: »Narodili jsme se s nadáním vnímat, tvořit a cítit se součástí světa. Nikdo nemá právo trestat za to, že orgán, jakým je též vědomí, vlastním a užívám.« Hutka je šokován tím, že spisovatel <$IGruša Jiří>Jiří Gruša byl uvězněn za pouhé napsání románu: »Vzniká otázka, jestli se už také [republika] necítí ohrožena čirým a neformulovaným vědomím a jestli člověk už není trestán za své vnímání a vidění, tedy za svou gramotnou existenci.« Uvědomuje si, že vítězství komunismu v Československu bylo vlastně »vzpourou primitivů«, pokusem napravit společenskou nespravedlnost a nerovnost tím, že ti nejnižší a nejneschopnější členové společnosti byli povýšeni do postavení mocných a bylo jim umožněno, aby - s katastrofálními následky - na životě společnosti parazitovali.

Příchod na Západ byl pro Hutku těžkým psychologickým šokem, skokem do izolovanosti a osamění. Trauma bylo o to těžší, že do doby, kdy se vystěhoval, Hutka nebyl nikdy v zahraničí. Velkou ranou byla ztráta československého publika. Jeho písně totiž pro něho dostávaly smysl teprve na jevišti: jejich přednes na veřejnosti byl nedílnou součástí Hutkova tvůrčího procesu. Hutka si také brzo uvědomil, jak hluboce a neodstranitelně je definován svou českostí.

Fejetony, které Hutka napsal od svého příchodu na Západ, byly dokumentárním záznamem jeho snahy zabydlit se v novém prostředí. Součástí procesu asimilace byl hluboký pocit frustrace. Hutka trpí nevyléčitelnou posedlostí přijít věcem kolem sebe na kloub, padni komu padni. Používá přitom nejrůznějších přístupů: ironie, hravosti, humoru, filozofické kontemplace, provokace. Vychází z konkrétních detailů a silný důraz klade na autentičnost lidské existence. Bojuje proti stereotypnímu vidění - u sebe i u jiných - a proti konvenci a manipulaci se skutečností i mezilidskými vztahy. Někdy se až krutě vysmívá lidem, kteří pro usnadnění vnímají skutečnost pomocí zjednodušených formulek - nebo kteří třeba ani jinak vnímat nejsou schopni. Hutka zásadně trvá na právu umělce říkat za všech okolností, co si myslí. Při vyslovování některých záměrně provokativních názorů (viz například fejeton »Požár v bazaru«) však Hutka vlastně používá metod v západních sdělovacích prostředcích zcela běžných. Vyslovuje »šokující« myšlenku, aby čtenáře či partnera v rozhovoru vyprovokoval k samostatnému uvažování a k takovému pohledu na skutečnost, při němž by se člověk zbavil pout klišé a konvence.

Kromě fejetonů obsahuje Požár v bazaru i povídku »Noční vlak« o Hutkově setkání ve vlaku na Moravu s právě propuštěným trestancem, který si v československém vězení odpykal šest děsivých let za náhodné zabití člověka. (Povídka byla přeložena do několika západních jazyků.) Otřesná vězeňská zkušenost, o níž propuštěný Hutkovi vypráví, se stává metaforou života ve velkém normalizačním žaláři, kterým je celé Československo. Příběh zachycuje vězňův intenzívní, existenciální prožitek svobody v prvních chvílích po propuštění a je mimo jiné i svědectvím o osvobozující roli umění v mezních situacích.

Posledních třicet stránek Požáru v bazaru je věnováno informacím o jednadvaceti kazetách s nahrávkami písní, které Hutka vydal ve svém »hudebním nakladatelství« Fosil. Tento komentář obsahuje řadu zajímavých faktů o historii českého písničkářství a fundované, i když jen stručné poznámky o poetice a filozofii české a moravské lidové písně.

R. 1981 vydal Hutka v nakladatelství Poezie mimo Domov v Mnichově sbírku přemýšlivé poezie psané volným veršem. Jmenuje se Klíč pluhu.