"Ujala" se v médiích zhruba ve stejném čase a na stejně dlouhou dobu, jako filosofie: každý druhý politik nebo komentátor shledával ten či onen zákon, výrok, investici, projekt nebo čin smysluplným, přičemž se vždy zatvářil jaksi státotvorně a hlubokomyslně. Výrazy jako filosofie nebo smysluplný se staly jakýmisi umělými podpatky či koturny, jimiž různí duševní trpaslíci dodávali svým zakrnělým myšlenkovým výtvorům chybějící intelektuální výši. "Smysluplný" znělo každopádně vznešeněji než pouhá "banální", byť významově zpřesňující a rozlišující synonyma jako "přirozený", "rozumný", "logický", "racionální", "fungující", "věrohodný", "odpovídající", "životaschopný", "účinný", "užitečný" aj. Zatímco u dramatika absurdity, jenž už z definice dnes a denně pracoval s tématem ztráty smyslu, <úem>stala se v jeho myšlení o divadle a politice plnost smyslu (smyslu-plnost) kýženým, osvobozujícím opozitem, vnitřní normou, mírou absurdity zpodobovaného světa, u mondénních publicistů a veřejných činovníků, kterým absurdita jejich činění zpravidla zcela uniká, stalo se totéž slovo stále vyprázdněnějším sádrovým odlitkem reality, jinými slovy: kýčem.