Snad skoro všechno, co napsal Milan Kundera, je "úplně špatně", tj. nepůsobí to autenticky, neodpovídá to skutečnosti, která je většinou daleko složitější, než co píše tento autor, shodli jsme se loni na podzim v desetitýdenním semináři na Glasgow University, který navštěvovali především studenti literatury z České republiky a v němž jsme rozbírali v podstatě všechno, co Milan Kundera kdy napsal, od jeho původní stalinské sbírky "veršů" Člověk, zahrada širá (1951), až po jeho nejnovější román Ignorance (Nevědomost) (anglicky 2002).

Přesto, domníváme se však, je Kunderovo dílo nesmírně závažné: je významným stimulem nejen k diskusi o literatuře, ale i o -- autentické - skutečnosti kolem nás. A tak to taky v semináři na Glasgow University dopadalo: nesouhlasili jsme s Kunderovými zjednodušujícími bonmoty, ale nemohli jsme popřít, že Kundera nastoluje svými díly zajímavá a aktuální témata, která dokáží podnětným způsobem stimulovat diskusi a přimět čtenáře k novému pohledu na skutečnosti. I když jsou Kunderovy interpretace skutečnosti zkresleními, jsou to zkreslení, jejichž rozborem se člověk hodně naučí.

Kundera hovoří apodikticky a předkládá svým čtenářům černobílou interpretaci skutečnosti. Čtenář protestuje: "Vždyť to tak není! Je to všechno daleko složitější! Proč irituje Kundera čtenáře svými ideologickými vysvětleními, které jim předává arogantně z piedestalu, jako by on rozuměl všemu nejlíp?"

Ono to je s Kunderou daleko složitější. Kundera je ve skutečnosti apoštol tvrzení, že realita není poznatelná a že všechno, co o ní můžeme zjistit, je falešné. Naše poznání je vždy jen částečné a téměř vždycky se střetává s odlišným způsobem poznání u jiných lidí a jiných kultur. Proto nikdy nedochází mezi lidmi ke komunikaci. Kunderovi hrdinové také absolutně nerozumějí světu kolem sebe.

(Podrobněji jsem o tom psal před mnoha lety v recenzi Kunderovy Nesnesitelné lehkostí bytí pro americký časopis Cosmas, viz zde; podrobné zhodnocení života a díla Milana Kundery, které vyšlo v Dictionary of Literary Biography, svazek 232, je zde.)

Jenže tohle právě Kundera sděluje čtenářům navzdory svým apodiktickým tvrzením. Jeho výroky v jeho literárních dílech totiž nelze myslím brát at face value, tedy jako by měly normální, všeobecně platnou hodnotu. Hlas vypravěče je v Kunderových prózách totiž pouze jednou z postav jeho textů, stejně omylnou jako všichni ostatní protagonisté, přestože jím "spisovatel" přímo čtenáře oslovuje a snaží se ho svými četnými miniaturními esejemi, přerušujícími příběh, přesvědčit, že pravda je přesně taková, jak ji vnímá a analyzuje právě on. Není tomu tak -- i hlas Kunderova "spisovatele-vypravěče" je chybující -- právě svými apodiktickými, na první pohled často líbivými, protože povrchně inteligentními tvrzeními, lze i tento hlas interpretovat jako kunderovské varování, aby si čtenář dával pozor a předkládané argumenty sám kriticky hodnotil. Protože -- lidským údělem je Nevědomost.

Kundera ovšem vlastně píše určitý druh propagandy nebo pedagogických esejů, snaží se nás prostě školit příběhy, vybudovanými na základě předem, apriorně vytvořených názorů. V jeho literárním díle nedochází k postupnému prozření, k poznávání skutečnosti prostřednictvím tvůrčího procesu. Naopak, Kundera má už předem utvořený názor a ten čtenáři pak předkládá prostřednictvím příběhu, prokládaného esejistickým "vysvětlováním" -- ten příběh slouží jako ilustrace.

Povšiml si toho už v osmdesátých letech Milan Jungmann ve svém eseji "Kunderovské paradoxy" (Svědectví č. 77, svazek 20, 1986, str. 135 -- 162, též v knize Milana Jungmanna Cesty a rozcestí, Rozmluvy, Londýn, 1988, str. 214-254,) Píše tam:

[U Kundery ] prozaikova fantazie rodí nikoli postavy z masa a krve, jak po tom touží klasický (a socialistický) realista, nýbrž postavy jako funkce problému či rozvíjeného tématu, a to na pokyn nápadu (zdůraznil JČ), který vyvolá slovo-kategorie nebo nějaká základní situace. Tak Tomáš z Nesnesitelné lehkosti bytí se prý zrodil z věty "Einmal is keinmal". Asociace pocitů, zážitků a myšlenek rozvine z tohoto velkého třesku v tvůrcově fantazijním vesmíru celý nový svět románového dění. Takto k fiktivnímu bytí povolané bytosti nemají ovšem vlastní, přísně se rozvíjející psychologii, která motivuje jejich činy i proti vůli tvůrce. (Kundera nikdy nemůže zvolat jako Puškin: Co mi to Taťána provedla, ona se provdala!) Svéprávné postavení má v románě pouze myšlenka, téma, problém, a postavy jsou jakýmisi průvodci k zamýšlenému uměleckoideovému sdělení. Proto také Kundera došel nakonec k ideálnímu (pro něj) žánrovému tvaru -- románu-variaci, k románu bez pevné dějové souvislosti, kde se jednotliví hrdinové vůbec nesetkávají, žijí všichni bez vazby na jiné postavy své vlastní příběhy a ty jako variace základního problému míří k témuž středu -- k ideji, kterou román čtenáři nabízí.

Kundera si složitosti života s nesmírnou důsledností kategorizuje do jednotlivých pojmů, v nichž vidí "jádro sporu" a s nimi pak s intelektuální bravurou pohazuje jako žonglér: žert, smích, zapomnění, tíha, lehkost, lítost, soucit, něha, kýč, intimita, perverze, všechno může být předmětem jeho filozofující obrazotvornosti. S velkou přesvědčivostí dochází k šokujícím závěrům, aniž cítíme v jeho logické konstrukci nějakou závažnou poruchu. Nejsou to v žádném případě bezduché vypravěčské traktáty, tzv. nedějové odbočky nesouvisející s vlastním příběhem, právě naopak, v nich dospívá příběh k svému osmyslení. Úvahy a esejistická extempore mají skvělou, až efektní stylistickou úroveň i nespornou zajímavost a důmyslnost a jsou obvykle osobitým vhledem do existenciálních zákoutí, která míjíme bez hlubšího zájmu.

Ovšem suverenita je jedna věc a hloubka úvahy, závažnost problému věc druhá. Občas má člověk nepříjemný dojem hry sice rovněž oslnivé, která ho ale zlomyslně tahá na vařené nudli. (Svědectví, str. 136-137)

Jan Matonoha, postgraduální student z pražského Ústavu pro českou literaturu, poukázal v glasgowském semináři, že Kunderův způsob psaní je svým způsobem začarovaný kruh: řeší jen ty problémy, které si sám nastolil a vytvořil. Z Matonohovy argumentace cituji dále:

V popředí Kunderova textu jsou vystavena filozofémata (lehkost bytí, mýtus věčného návratu, stav permanentní nezkušenosti, atd.) které lze snadno a svůdně citovat. Na každý bonmot, paradox i sofisma jsme upozorněni a je nám vysvětleno, abychom ho pochopili "správně", tj. v "autorově intenci" (takové snažení je komicky zoufalé, jazykový znak totiž není založen na přenosu intence mluvčího, nýbrž na intersubjektivní intepretaci, která je vždycky otevřena -- cílovému nebo bezděčnému zkreslení. U Kundery je to paradoxnější o to víc, že zkreslení významu a zkušenosti je hlavním předmětem jeho psaní, a Kundera prohlašuje, že text je vždycky moudřejší než jeho autor. Sebevysvětlování je však konstatním rysem Kunderova psaní: hlavně, abychom byli správně poučeni. Trpí až obsedantní potřebou zabývat se sám sebou, svým textem, vysvětlovat se. Má pocit nejistoty, pocit provinění, má obavu, že si budeme mylně vykládat Kunderovy zápory a nepostřehneme všechny Kunderovy přednosti.)

Kunderova elegantní, pečlivě vyargumentovaná tvrzení však mohou být kdykoliv vyvrácena a většinou lze proti nim postavit libovolnou, zcela opačnou tezi.

Neochotný návrat

Je to tedy u Milana Kundery všechno jen nezávazná hra se slovy? Pohlédněme na jeho nový román Nevědomost:

"Co tady ještě děláš?" Její tón nebyl tvrdý, avšak ani nebyl nepříjemný; Sylvie byla rozčílená.

"Kde bych měla být?" zeptala se Irena.

"Doma!"

"Ty chceš říct, že tohle už není můj domov?"

Samozřejmě, že se nesnažila vyhnat Irenu z Francie, anebo navodit dojem, že je nežádoucím cizincem: "Víš, co mám na mysli!" (str. 3)

Kniha začíná tímto rozhovorem mezi Irenou, Češkou, dlouhá léta žijící ve Francii, a její francouzskou přítelkyní, která ji vyzývá, že by několik let po pádu komunismu už snad měla alespoň navštívit Českou republiku. Rozhovor nastoluje hlavní téma tohoto nového Kunderova románu, opět založeného na proplétání obecných pojmů, motivů a témat, jako by šlo o hudební variace, téma domova a exilu a domova v exilu a exulanta doma.

Irena se po tomto rozhovoru rozhodne -- neochotně -- se do Čech podívat, konec konců její švédský partner Gustaf tam založil pro podnik, v němž pracuje, zahraniční kancelář, a žije v Praze dosti povrchním životem podnikatele ze Západu, který se tam přistěhoval za byznysem.

Je však návrat do rodné země možný? Kundera hned na stránce 5 své knihy podrobuje čtenáře trochu násilně pedantskému, etymologickému rozboru toho, co znamenají slova "návrat" v různých jazycích a jak jsou spojeny s nostalgií. Rozbírá také Odysseův návrat po dvaceti letech putování světem na rodnou Ithaku. Není však po tak dlouhé době myšlenka návratu už jen iluzí? Byla pro Odyssea spíše manželkou Penelopé, kterou dvacet let neviděl, anebo kouzelnice Kalypsó, s níž žil v erotických hrátkách po celých sedm let? Neproměňují se s časem samotné pojmy ve svůj opak?

Existenci Čechů ve Francii nelze vysvětlit bez stručného přehledu české moderní historie, míní Kundera, a tak se nám dostává obligátního vysvětlení o letech českých osudových osmiček -- trochu nevěrohodně končí přehled i osmičkovým rokem 1989. Zajímavá je však na tomto místě Kunderova variace na téma neuchopitelnosti nesrozumitelné skutečnosti: Kundera se zmiňuje o tom, že básník Jan Skácel očekával v roce 1970, že sovětské područí bude trvat tři sta let. Zemřel pak v roce 1989 jen o několik dní před tím, než se komunismus v Československu rozpadl.

Všechny předpovědi jsou liché: nevypovídají o budoucnosti, ale o lidech, kteří je činí. A teď následuje typická kunderovská analytická (až dialektická:) ) konstrukce. Poraďte si s tím, jak nejlépe umíte. Je to pravda, anebo to není pravda? Štvou vás takováto apodiktická vysvětlení? Čím je má autor podložena? Nejsou jen varováním před příliš apodiktickými hodnoceními reality?

Během toho, čemu říkám jejich první dvacetiletí (v letech 1918 -- 1938) byli Češi přesvědčeni, že jejich republika má před sebou věčnost. Mýlili se, samozřejmě, ale právě proto, že se mýlili, žili v těch letech ve stavu radosti, která vedla k tomu, že jejich kultura rozkvetla jako nikdy předtím.

Po ruské invazi, vzhledem k tomu, že nemohli vědět, že komunismus skončí, zase se domnívali, že obývají věčnost -- a nebyla to bolest jejich současného života, ale prázdnota budoucnosti, která vysála jejich energii, potlačila jejich odvahu a způsobila, že to třetí dvacetiletí bylo tak zbabělé, tak ubohé. (str. 13)

Irena má vůči Čechám nesmírně ambivalentní postoj: v noci se jí zdá typický, tzv. "emigrantský sen", že se nějak dostala zpět na území komunistického Československa a nemůže ven, ve dne naopak se ji vybavují nádherné obrazy z české scenérie. K Čechám má tedy -- stejně jako sám autor -- silné citové pouto: bojí se však, že bude zraňována, protože už je jinde.

Nikdo se o zkušenost ze zahraničí nezajímá

A je jinde. Mezi ní a jejími bývalými blízkými v Čechách se objevuje nepřekročitelná propast. Změnila se ona, vyspěla, získala nové, nesdělitelné zkušenosti a pro své bývalé spoluobčany -- přátele, i příbuzné -- se stala hrozbou. To se začne projevovat ještě za komunismu, kdy má jednou možnost pozvat do Paříže na návštěvu svou maminku. Matka, přehlušená a zahlcená silnou západní zkušenosti, začne tuto zkušenost negovat vlastními, domácími, soukromými zážitky. Irena pro ni organizuje výlety po Paříži: maminka jí při tom vypráví, s podtextem soutěživosti, že ona sama byla ve Florencii... Charakteristický motiv (i sexuálního) napětí mezi (stydlivou) dcerou, dávající přednost intimitě a soukromí, a brutálně agresivní, kolektivistickou matkou, vystavující všechno bezostyšně na odiv a ničící všechno jemné, tak známý z předchozích Kunderových próz, se objevuje i v Nevědomosti, avšak získává tady novou dimenzi: podtext iritovaného nedorozumění mezi dvěma velkými společenskými skupinami: Čechy, kteří nikdy neopustili Československo, a Čechy, kteří žijí v zahraničí.

Není možné se dvakrát vrátit do téže řeky: v důsledku okolností je Irena během návštěvy v Praze nucena koupit si konfekční, "socialistické" letní šaty. Oblékne si je a zhrozí se, jak se svým vnějškovým vzhledem vrátila mezi typické, domácí, české "soudružky ženy a matky":

Uchvátila ji tatáž panika, jakou pociťovala ve svých emigrantských snech: magickou silou šatů viděla, že je uvězněna v životě, který nechce a z něhož už nebude moci uniknout. Jako kdyby kdysi dávno, začátkem svého dospělého života, měla možnost vybrat si z několika možných životů a nakonec si vybrala život, který ji odvedl do Francie. A jakoby všechny ty ostatní životy, odmítnuté a opuštěné, stále ještě na ni číhaly ze svých doupat. Jeden z nich se nyní Ireny zmocnil a svázal ji v jejích nových šatech, jako by to byla svěrací kazajka. (str. 31-32)

Irena ze sebe šaty v hrůze strhne.

Fiaskem skončí i její schůzka s přáteli z minulosti. Přivezla jim krabici dobrého francouzského vína: oni však necitlivě? dávají přednost pití piva (zatímco ona si vyčítá, že byla netaktní, když do jejich domácího prostředí přinesla něco tak kvalitního a odlišného, jemuž oni nerozumějí). A teprve když jsou její domácí čeští přátelé pivem už podnapilí, vrhnou se na francouzské víno a buransky, bez ocenění jeho kvalit, ho zkonzumují.

Nikdo se nezajímá o její zahraniční zkušenost. Neposlouchají ji, nikdo se na nic neptá. Tato zkušenost je mimo životní zkušenost jejích pražských přátel, a tak je tedy neviditelná a nesdělitelná. Kundera píše o Odysseovi:

Po dobu dvaceti let nemyslel na nic jiného než na svůj návrat. Ale jakmile se vrátil, s překvapením si uvědomil, že jeho život, samotná podstata jeho života, jeho ohnisko, jeho poklad, ležely mimo Ithaku, ve dvaceti letech jeho putování. A o tento poklad Odysseus přišel a mohl ho znovu získat jen tím, že o něm bude vyprávět. (...) Avšak na Ithace nebyl cizincem a nikoho nenapadlo, aby mu řekl: "Vyprávěj nám!" (str. 35)

Propast mezi Čechami a světem

Toto je snad nejdůležitější téma Kunderovy Nevědomosti konstatování, že mezi malým, domácím českým prostředím a vnějším světem existuje -- navzdory globalizaci -- až nepřekonatelná, obrovská propast -- a že vnější svět je pro domácí Česko neviditelný. Vyjadřuje Kundera svým románem frustraci z toho, že se v souboji o interpretaci světa mezi domácími Čechy a Čechy se zahraniční zkušeností nepodařilo zahraničním Čechům zvítězit a nadřadit jejich -- bezpochyby v mnohém širší -- zkušenosti domácím zkušenostem z české kotliny? Ale co Kundera čekal? Když už nic jiného, domácích Čechů je většina a pro ně je autentické to, co zažívají oni sami, se všemi chybami i úspěchy, stejně tak, jak to zažívají lidé kdekoliv jinde. Bylo by sice asi krásné, kdyby "domácí" Češi dokázali pochopit zkušenosti "zahraničních" Čechů, protože by to možná urychlilo jejich proces integrace do vnější společnosti (byli by například více připraveni na "podrazy" vnějšího světa) -- ale co dělat, když to není možné? Jak napsal ke Kunderově Nevědomosti jeden britský kritik -- vždyť Češi žijící v ČR nemají povinnost poslouchat lidi, kteří zažili něco jiného než oni sami.

Jinou variací na historii exulantského odcizení je příběh jiného "neochotného navrátilce" Josefa, s nímž se Irena náhodně (náhoda hraje u Kundery vždycky velkou roli, jako by podtrhovala, jakými neorientujícími se cizinci jsme všichni v realitě) setká na letišti v Paříži.

Josef se těžce potýká s traumatem minulosti i s tím, že se naprosto změnil. S hrůzou čte svůj vlastní deník, který psal jako adolescent -- co má společného s tímto nedospělým, krutým frackem, který masochisticky terorizoval a manipuloval svou dívku? Pocit hrůzy a trapnosti nad vlastní minulostí je další typické kunderovské téma -- Mirek, postava z Knihy smíchu a zapomnění, se snaží zlikvidovat své milostné dopisy z mládí, protože mu připadá trapné, že chodil s dívkou, která podle jeho pozdější interpretace "byla ošklivá". Kundera sám, zřejmě z pocitu trapnosti, orwellovsky přepisuje vlastní minulost. Nedovoluje publikaci svých raných děl , které napsal v Československu, a v rozhovorech na Západě svůj život v Československu do roku 1968 přestylizoval, že je k nepoznání. Donedávna ve svých knihách tajil i svůj životopis. Trapnost nad vlastní nezralou minulostí je, přirozeně, spojena s motivem stárnutí a dozrávání -- často však stále trochu křečovitého, obáváme-li se, že nad námi minulost převládne, a tak ji musíme přepisovat, anebo sami autoritativním, konečným způsobem interpretovat, aby se jí po naší smrti proti nám nezmocnil někdo jiný (to je námětem Kunderova románu Nesmrtelnost).

Stylem a atmosférou připomíná líčení Josefova příjezdu do svého "malého rodného města" pesimisticky intenzivní povídku "Ať staří mrtví ustoupí mladým mrtvým" z Kunderových Směšných lásek. V mnoha ohledech se mi zdá, že ve svých posledních třech románech (Pomalost, Identita a Nevědomost) se Kundera do určité míry vrací k Směšným láskám jako ke zdroji umělecké inspirace.

Josef jde nejprve na hřbitov ke hrobu svých rodičů. Když hřbitov nakonec najde, povšimne si něčeho pozoruhodného:

Počet nových jmen na náhrobku ho znepokojoval. Několik let poté, co odešel ze země, se dověděl o smrti svého strýce, pak tety a nakonec svého otce. Teď začal číst jména podrobněji: některá jména byla jmény lidí, o nichž se domníval, že ještě žijí; byl šokován. Nešokovala ho jejich smrt (každý, kdo se rozhodne opustit svou zemi navždy, musí rezignovat na to, že kdy znovu uvidí své příbuzné), ale to, že mu neposílali žádná parte. Komunistická policie sledovala dopisy emigrantům, báli se mu lidi snad psát? Znovu začal zkoumat data: dvě úmrtí byla už po roce 1989. Takže to nebylo proto, že by nepsali z opatrnosti. Pravda byla horší: on už pro ně neexistoval." (str. 51)

Právě tato pasáž vyjadřuje obrovskou, nepřekročitelnou, nevysvětlitelnou propast mezi malou českou zemí a ostatním, vnějším světem, jak ji Milan Kundera pociťuje, tedy neobyčejně silně.

Neporozumění a restituce

A pak se Josef setkává se svým bratrem:

Podají si ruku a dlouze na sebe navzájem pohlédnou. Jsou to pohledy nesmírné intenzity a oba muži vědí velmi dobře, co se děje -- registrují -- rychle, diskrétně, bratr o bratrovi -- vlasy, vrásky, zuby. (...) Stydí se, že to dělají, protože hledají pravděpodobnou vzdálenost mezi druhým mužem a smrtí anebo, abychom to řekli otevřeněji, každý zkoumá, zda začíná být vidět ve tváři druhého muže smrt. (str. 56)

Rozhovor je škrobený a nervózní. Hovoří se i o restitucích: Josefovu bratru byl vrácen rodinný dům, Josef se jen letmo pozastaví nad tím, že nikoho nenapadlo, že na domě má i on svůj podíl. Nic však nechce, kromě jednoho svého obrazu, ani toho se mu však nedostane.

Zajímavá je na tomto místě analýza protikladných postojů Josefa a jeho příbuzných, kteří zůstali v Československu. Manželka Josefova bratra na Josefa útočí:

"Ty ses taky choval v určitých letech jako fanatik. Jak jsi měl ve zvyku hovořit o církvi! Všichni jsme se tě báli!"

(...) Říci, že se ho báli, byl nesmysl, mohlo se to týkat jen jeho gymnaziálních let, když mu bylo mezi šestnácti a devatenácti. Je docela dobře možné, že si tehdy dělal legraci z věřících, ale jeho posměšky nemohly mít nic společného s militantním státním atheismem a byly určeny jen jeho rodině, která nikdy nezmeškala v neděli mši, a proto vedla Josefa k tomu, aby se choval provokativně.

Pokusil se u stolu nesouvisle vysvětlit (jim i sobě) svou psychologii adolescenta, avšak slova mu jen s obtížemi vycházela z úst, protože fixovaný úsměv jeho snachy, zaměřený na něj, vyjadřoval neotřesitelný nesouhlas se vším, co říká. (...) A Josef byl dvojnásobně vinen: jednak jako adolescent, který hovořil špatně o Bohu, a jednak jako dospělý, který emigroval. (str. 64-65)

Bratra nechtěli komunisté pustit na studium medicíny, byl jimi pronásledován tak dlouhodobě a nepříjemně, že jednoho dne se podvolil a vstoupil do strany. Celá rodina pociťovala v sedmdesátých a osmdesátých letech vůči emigrantu Josefovi antipatie, protože svou emigrací jim tento "dezertér" kazil kádrový posudek. Avšak -- kunderovský paradox -- Josef emigroval, protože nemohl snést zbabělé chování svých spoluobčanů:

Smutný hnus nad vlastním národem

V srpnu 1968 provedla ruská armáda invazi do země; po několik týdnů řvaly ulice ve všech městech hněvem. Země dosud nikdy nebyla natolik domovem a Češi natolik Čechy. Opilý nenávistí byl Josef připraven se vrhnout proti tankům. Pak byli státníci země zatčeni, odvezeni pod dozorem do Moskvy a donuceni podepsat provizorní kompromis, a Češi, stále ještě rozhněváni, se vrátili do svých příbytků. Asi o čtrnáct měsíců později, v den dvaapadesátého výročí ruské říjnové revoluce, vnucené zemi jako státní svátek, (...) přijel Josef svým automobilem do města svých rodičů. Ve městě zpomalil: zajímalo ho, kolik oken bude potaženo rudými vlajkami, které v tomto roce porážky nebyly ničím jiným než signály podrobení se. Vlajek bylo víc, než očekával: možná je lidi vystavovali navzdory svému skutečnému přesvědčení, možná z opatrnosti, možná z určitého mlhavého strachu. Avšak přesto jednali dobrovolně, nikdo je nenutil, nikdo jim nevyhrožoval. Zastavil před domem své rodiny. V horním patře, kde bydlel jeho bratr, vlála obrovská vlajka, odporně červená. Josef velmi dlouho seděl v autě a přemýšlel o ní; pak zapnul zapalování. Cestou domů se rozhodl emigrovat. (str. 67-68)

Odpor a nedůvěra jsou tedy oboustranné a nepřekročitelné. Přitom emigrující Josef nejede do zahraničí jen proto, že by předpokládal, že by tamější lidi nebyli schopni kolaborace s cizí mocí. Jenže jede do země, o níž předpokládá, že se nedostane do cizího područí, a tak její občané nebudou vystaveni takové situaci jako Češi. Je to porážka.

---

V románu Nevědomost je ještě mnoho jiného, dál typicky kunderovského, tak, jak jsme to rozebírali v úvodu tohoto článku: podnětné, ale sporné. Zaujala mě ještě například tato pasáž:

"Povšimla sis, jak se po čtyřiceti letech komunismu buržoazie vzpamatovala jen za několik dní? Přežívala tisíci různými způsoby -- někteří byli zavření, jiní přišli o zaměstnání, jiným se vedlo velmi dobře, měli vynikající kariéry, byly velvyslanci, profesory. Teď se jejich synové a vnuci zase společně vrátili, je to takové tajné bratrstvo, zmocnili se bank, tisku, parlamentu, vlády."

"Ty jsou opravdu pořád ještě komunistka." (str. 164)

Anebo:

Sama myšlenka vlasti, se vší svou emocionální silou, je spojena s relativní krátkostí našeho života, který nám poskytuje příliš málo času na to, abychom si zamilovali jinou zemi, jiné země, jiné jazyky.

Mnoho motivů se v Kunderových pozdních knihách týká nezastavitelného míjení času, stárnutí a zkušenosti. Tyto motivy v Nevědomosti sílí. Je to kniha starého muže, muže, který dosáhl určité, možná iritující, neurotické a jen dílčí, ale přece jen moudrosti. Kromě toho, nesporně profesionální mi připadá Kunderův literární styl. Umí psát.

Západní kritici mají pravdu, že dvě, jak tomu u Kundery také bývá pokaždé - trapná erotická dobrodružství, jimiž kniha končí, jsou vlastně v celém díle dost neústrojná. Avšak ta kniha nějak skončit musela -- postelový závěr je o něco víc uspokojivější, než by byl závěr nijaký. Avšak v erotice nespočívá síla Kunderovy knihy. Mnozí západní kritikové namítají, že je tato Kunderova kniha příliš pedantská a příliš nepřesvědčivě esejistická. Už mu nepřijímají jeho aprioristickou metodu, kdy si předem utvoří na věci vlastní názor, a pak o nich dělá svými příběhy a eseji pedagogické přednášky.

Jak jsme však řekli na začátku: Kundera, jako apoštol nepoznatelnosti světa, činí pouze pokus aproximovat k pravdě. Předkládá svá pozorování jako provokace. A ty provokace sice nejsou nutně "pravdou" (jako celou pravdou není nikdy nic), ale navzdory všemu, čím Kundera čtenáře nadzvedává a štve (záměrně?), jsou pozoruhodným materiálem k zamyšlení.