Nevědomost, píše v časopise New Republic jeho recenzent, je vlastně sérií dramatických scén, suspendovaných exegezí. Román je to příliš nehluboký na to, aby ho bylo možno přijmout jako lék, avšak jeho atmosféře preskriptivnosti člověk neunikne (domnívá se omylem americký kritik: Kunderovy knihy však čtenáři vnucují "autorské" názory jen zdánlivě. Celé je to daleko složitější, než jak se to jeví na první pohled).

Duchaplný vypravěčský hlas v Kunderově knize kolem epizodických příběhů neustále teoretizuje, míní dále kritik v New Republic. Taková díla jsou úspěšná, když je v nich vyváženo množství komentářů s množstvím dramatické akce a oba mody textu se vyživují navzájem. Takovou knihou byla Kunderova Kniha smíchu a zapomnění, v ní se výkladový aspekt a narativní aspekt díla nádherným způsobem vykrývaly. Nevědomost je sice kniha, v níž najdeme na mnoha místech potěšení, ale je to rozhněvaná kniha, stlačená do knihy nehluboké - pohybuje se mezi mělkým teoretizováním a mělkým příběhem.

Americký recenzent obdivuje Haška a Hrabala a poukazuje na to, že Kundera využívá Haškovy i Hrabalovy poetiky. Avšak potíž podle Jamese Wooda je, že Kundera se asi zajímá hlavně o to, co dokáže komedie udělat pro jeho (pedagogické) účely a nikoliv o to, jak a proč se komika vyskytuje v životě přirozeně.

Kundera jako exulant už nedokáže dosáhnout volné, humorné radosti, jakou měli Cervantes, Sterne či Hašek nebo Hrabal - Kundera je totiž člověkem, jehož jeho vlastní země vyhnala z "ráje". Jeho komedie byla nucena stát se "funkční" - komedie je nyní pro Kunderu jen jedním z šípů, kterých autor užívá proti komunismu, jenž neměl smysl pro humor. Liberální antiideologický spisovatel, který žije ve Francii a píše francouzsky, nemůže psát tak volně jako Rabelais a Sterne, protože je ve válce. I když odmítá ideologie, stává se přesto do určité míry ideologickým spisovatelem.

Scény návratu hlavní hrdinky, emigrantky Ireny do Čech, mají "poškrábanou", uspěchanou, iritovanou atmosféru, píše americký kritik. To, co T.S. Eliot nazval stínem nečistého motivu, padá na tyto scény, jako by Kundera nedokázal potlačit vlastní hněv nad tím, jak s ním jeho země naložila.

Kundera velmi efektivně evokuje exulantovo dilema: exulant prožil život v pasti cizích kategorií. Exulant se nikdy nestane Francouzem - ale po návratu do Československa už není Čechem. Jeho "svoboda" je ve skutečnosti vlastně určitá neviditelnost. I zde má Irenina zatrpklost za sebou určitou autorovu naléhavost:

"Víte, Francouzi - ti nepotřebují žádné zkušenosti. U nich předcházejí zkušenosti úsudky. Když jsme tam přijeli, nepotřebovali od nás žádné informace. Už byli plně informováni, že je stalinismus zlem a emigrace tragédií. Neměli zájem o to, co si myslíme my, měli zájem o nás jako o živoucí doklad toho, co si myslí oni. Tak se k nám chovali velkomyslně a byli na to hrdí. Když se komunismus najednou rozložil, podívali se na mě upřeně jako vyšetřovatel. A pak se něco zkazilo. Nechovala jsem se tak, jak očekávali. Udělali pro mě mnoho. VIděli mě jako ztělesnění emigrantova utrpení. Pak nastal čas, abych to utrpení potvrdila tím, že se radostně vrátím domů. A k tomu potvrzení nedošlo. Měli pocit, že jsou podvedeni. A já taky, protože jsem si myslela, že mě mají rádi nikoliv kvůli mému utrpení, ale kvůli mně samotné."

Nevědomost končí dvěma sexuálními akty. Podle amerického kritika je to slabé. Proč ale shledává Kundera sex pro své příběhy tak uspokojujícím? Sex má pro Kunderu konkrétní funkci. Přededvším je pro Kunderu jeho nejdůležitější zbraní v boji soukromí proti veřejnému kolektivismu.

Kunderovo dílo je v první řadě zkoumáním a rozšiřováním významných zjištění liberálního románu z 19. století, zejména toho, co zjistil Tolstoj, totiž, že v soukromém životě člověk nalezne autentičtější moc než v pompézním veřejném životě. Skutečnou pravdu člověk nalezne v intimním poutě mezi mužem a ženou, nikoliv v neposkvrněné uniformě veřejného života.

Sex je pro Kunderu velkým zintenzivněním soukromí. Pokud se navzájem od sebe odlišujeme alespoň milióntinou, je to právě v sexu. A to je cenné, protože naše sexualita není veřejně přístupná.

Někdy však erotické hrátky Kunderových textů (a jejich systematická misogynie) působily vlastně jen anachronisticky, jako opožděná nabídka staré střední Evropy. (V románech Josefa Škvoreckého také občas existuje tatáž zatuchlá mužská atmosféra.)

Avšak v Nevědomosti je podivná beztíže sexuálních epizod zjevně způsobena katastrofálním rozkladem kontextu po pádu komunismu. Oba navrátivší se emigranti jsou nyní svobodní, mohou si dělat, co chtějí, jejich erotické hrátky jsou jen hrátkami lidí, rozmazlených vyčerpanou svobodou, a to se týká jak hrdinů knihy, tak Kundery samotného. Jsou to jen konzumenti. A jsou vykresleni jako postavy jen velmi chabě. A tak kniha páchá tytéž chyby, které kritizuje.