Na první pohled možná důvod k jásotu. Opravdu ale jen na první pohled. Při méně povrchním přístupu si totiž musíme všimnout, jakým naprostým krachem odborové akce skončily. Ale nejen to. Uvědomíme si rovněž, že cíle jejich protestů nebyly o mnoho "sociálně citlivější" než sama reforma. Dlužno dodat, že být ani nemohly.

"Sociální smír" a "ekonomická nutnost"

Odbory prohlašovaly, že vláda ruší "sociální smír", vláda se zaštiťovala "ekonomickou nutností". Abychom neanalyzovali situaci jen naprosto povrchně, musíme se podívat na skutečný obsah těchto slov - přesněji řečeno na to, proč je za nimi namísto skutečného obsahu spíše jen ideologické harampádí. "Sociální smír", tolik opěvovaný jak vládou tak odbory, byl spíše než "smírem" jakousi "smlouvou o neútočení". Hodně v kostce řečeno - polistopadové vlády dostaly volnou ruku k obnově klasického soukromého kapitalismu výměnou za to, že nebudou sahat na základní sociální jistoty většiny obyvatelstva. "Smlouva o neútočení" přitom dostane hodně nepěknou příchuť špinavého politického kšeftu, pokud si uvědomíme, že odbory neprojevily skoro žádnou solidaritu celé řadě menšin, které byly obětovány transformaci, a že se naopak nejvyšší odboroví předáci stali součástí politického establišmentu (dostalo se jim dokonce míst v senátu).

Hlavním problémem "sociálního smíru" byla ale jeho neudržitelnost. Stát nemohl přijmout kapitalistickou logiku jenom napůl, takové věci se vyskytují jen v pohádkách pro hodné sociálně demokratické děti, kterým nevěří ani ti, kdo je vyprávějí (a doufejme, že jim časem přestanou věřit i ti, kdo je poslouchají). Nemohl se dokořán otevřít nadnárodnímu kapitálu (a zapojit se do jeho ekonomických, politických a vojenských struktur) a zároveň zde ponechávat relativní sociální jistoty, zejména ne ty, které zbývaly z minulého režimu a byly často vázány na už neexistující ekonomické základy "reálného socialismu". Existovalo jediné řešení - nepopulární sociální kroky odkládat a táhnout státní rozpočet na dluh.

Takový přístup ale není dlouhodobě udržitelný a jednoho dne musela přijít změna. Říkat, že reforma veřejných financí nebyla nutná, je pravdou pouze pokud opustíme logiku kapitalismu. V jejím rámci nutná byla a je, a odbory, které tuto logiku za žádnou cenu opustit nechtějí, se s tím musely smířit a také smířily. Tato reforma přišla nyní - je celkem vtipné, že za premiéra Špidly, který se vždy profiloval jako velmi levicový, a ne za jeho pravicových nebo středových předchůdců. Krásná ukázka toho, jak dnes už nezáleží na jednotlivých politicích a už vůbec ne na jejich pečlivě pěstované "image".

Fiasko v ulicích

Odbory se rozhodly proti reformě poměrně razantně postavit. Po poměrně dlouhé době dokonce svolaly pouliční demonstrace. Právě jejich výsledek ale nelze označit za nic jiného než za naprostý propadák.

Odborové svazy se především nedokázaly ani k tak významné příležitosti sjednotit a prokázaly tak, že jim je důležitější vzájemná řevnivost jejich špiček než zájmy jejich členů i celé společnosti, jimiž se zaštiťují.

První odborová demonstrace se konala 19. června během dopoledních hodin v Praze. Pořádala ji Asociace samostatných odborů. Jednalo se o pomalý pochod necelých dvou tisíc lidí z Letenské pláně na Staroměstské náměstí, kde si odboroví předáci trošku zahřímali. Aby byla fraška dokonalá, nechali promluvit i členy Strany za životní jistoty (pohrobky broukožrouta Kremličky) a na závěr si účastníci dokonce vyposlechli českou hymnu (navíc v dost otřesném instrumentálním provedení). Na řadě účastníků bylo znát, že je na akci zlákala spíše vidina nákupního výletu do Prahy - a upřímně řečeno se jim vůbec nešlo divit.

23. června se uskutečnil druhý díl frašky, tentokrát v režii Českomoravské komory odborových svazů (ČMKOS) a pouze staticky před úřadem vlády. Opět jen pár tisíc účastníků, opět chabé promluvy odborových bosů. Změna nastala jen v tom, že vystoupil i premiér Špidla a v tom, že demonstranti mávali spoustou žlutých vlaječek s logem ČMKOS. Asi nám chtěli potvrdit, že se skutečně jedná o žluťáckou organizaci.

Jediným výsledkem těchto procházek tak byla názorná ukázka naprosté neschopnosti odborů. Organizace kasající se tím, že zastupují statisíce pracujících a že v tomto případě hájí zájmy většiny společnosti, včetně svých nečlenů, nebyly schopné dostat do ulic víc než pár tisíc lidí. Těžko se pak divit, že tyto protesty nebyly vzaty vážně a naopak zasadily tvrdou ránu vážnosti odborů. Dlužno dodat, že celkem zaslouženě zapadly i cíle těchto protestů.

Co vlastně chtěly odbory?

Odbory se nerozhodly vybočit z logiky kapitalismu a popřít "ekonomickou nutnost" reformy. Ani je nenapadlo tuto ekonomickou nutnost ignorovat. Až příliš byla na jejich předácích vidět rozpolcenost - na jedné straně se cítí být zodpovědnou součástí politického establišmentu, na druhou stranu by teoreticky měli zastupovat zájmy obyčejných pracujících. Dilema hodné Hamleta.

Předáci jej rozřešili po svém. Shodli se s vládou na nutnosti reforem, ty má ale v podání odborů zaplatit "všichni občané podle svých příjmových a majetkových podmínek". Odbory iniciativně vypracovaly pár vlastních návrhů. Nad některými zůstává rozum stát.

Návrhy měly především postihovat živnostníky - ať už plošným zavedením registračních pokladen nebo dokonce zavedením minimální daně pro ty živnostníky, kteří dlouhodobě nevykazují zisk a tím pádem neplatí daně, přičemž by se tato daň počítala podle průměrné mzdy v daném oboru.

Musíme si přitom uvědomit, že pojem "živnostník" je fakticky velmi široký a zahrnuje neobyčejně početné vrstvy české populace. V mnoha případech to jsou jen lidé, kteří jsou zaměstnavatelem donuceni pracovat na živnostenský list, jinak by jednoduše nebyli zaměstnáni. V jiných případech to jsou samozaměstnavatelé nebo zaměstnavatelé několika málo lidí vystavení tvrdé konkurenci nadnárodních gigantů. Nemusíme trpět proudhonovskou idealizací maloživnostníků, abychom věděli, že takovýto přístup je ze strany odborů jen snahou svalit náklady reformy na jinou, ve své většině tvrdě neprivilegovanou a mnohdy také těžce vykořisťovanou část společnosti.

Jiným požadavkem odborů je skoncování s ilegálním zaměstnáváním cizinců. Jedná se o starší odborářské téma, na němž mají dobře placení předáci (a naneštěstí mnohdy též členská základna) odborů možnost projevit svou xenofobii. Ani náznak pochopení pro nelehkou situaci ukrajinských či jiných dělníků, kteří musí živit ze svých mezd své rodiny v cizině, ani náznak snah o společný postup proti kapitalistům. Namísto toho - štvaní jedněch proti druhým.

Celkově lze říci, že odbory nevystoupily proti vládě z pozic uvědomělých organizací hájících zájmy pracujících, ale daleko spíše z pozic zneuznaného daňového poradce, který se státu snažil neúspěšně našeptat, jaké jiné skupiny obyvatel se má pokusit ještě více vyždímat. Oficiální odborářství made in Česká republika se nám tak předvedlo v plné parádě.

Závěrem

Oficiální odbory byly během června v podstatě znevýznamněny, přesněji řečeno se znevýznamnily samy. Lze se z jejich debaklu alespoň nějak poučit? Dle mého názoru nám odborové akce přinášejí hned dvě významná poučení.

Především je třeba říct, že protestní hnutí tu není od toho, aby "konstruktivně" vymýšlelo alternativy v rámci kapitalismu. Nemůže sedět na dvou židlích, jako to předvádí odboroví předáci. Nemůže říkat státu, jak to má v rámci své logiky dělat nejlépe. Musí se brát za zájmy těch, které zastupuje i ostatních neprivilegovaných vrstev společnosti a ne brát donekonečna ohledy na "nutnosti" kapitalistického státu.

A druhým poučením je, že si nelze idealizovat odbory. Jednak jsou většinou už příliš prorostlé se stávajícím státem, jednak mohou vznikat jen v některých částech ekonomického života, zatímco ty nejvykořisťovanější části pracujících jednoduše nepokrývají. Je tedy otázka, do jaké míry máme i my jako anarchisté propagovat jako svou alternativní koncepci odbory a do jaké míry spíše jiný způsob sebeorganizace pracujících, nezaměstnaných, studentů, důchodců a dalších neprivilegovaných.