Antonín Gondolán se svými bratry založil vlastní hudební skupinu, vystupoval v zahraničí, dostal se dokonce až do Spojených států a Austrálie. Domů se vrátil po revoluci v domnění, že se klima naší společnosti změnilo.
Jaká je skutečnost?
Rozhodně nejsem spokojený. Víte, projezdil jsem snad celý svět, a tak mohu posuzovat. V našem hospodářství je spousta děr, ale především: Romové jsou tady páté kolo u vozu. To je doslova katastrofa. Hrozně mě to trápí. Jejich pověst je všeobecně velmi špatná, média o nich podávají nepravdivý obraz. Statistiky uvádějí, jak hrozivé procento majoritní společnosti je odmítá, nechce je za sousedy nebo za spolužáky ve škole. A přitom znám mnoho velmi schopných Romů. Národ přece nelze hodnotit podle deseti dvaceti špatných nebo chybujících lidí. My také máme v domě jednu neromku, paní Novákovou, která se netěší dobré pověsti, a já podle ní neromy nehodnotím.
Než jste odešel do ciziny, bylo to stejné?
Možná že bylo, ale určitě ne v takové míře. Já sám se na lidi nedívám podle barvy pleti. Když je někdo snědý, tak má tu výhodu, že nemusí jezdit k moři. A tmavé dívky jsou rozhodně zajímavější než ty bledé, nemocně působící ženské. To jen trochu žertuji. Není to samozřejmě otázka nosu, očí, tvaru čela - to je jen taková pomíjivá krása. Skutečný půvab se projevuje v tom, že si třeba s někým sednete a on ze sebe něco nádherného vyzařuje, celý se tak nějak prosvětlí. A ten člověk přitom ani nemusí být ve tváři nějak krásný a není rozhodující, jestli je to Rom nebo někdo jiný.
Patříte k lidem, za kterými jsou vidět výsledky. Lidé vás znají a jako Roma vás často ani nevnímají, prostě jim nezapadáte do povrchních představ o Romech.
Samozřejmě. Musím být ale spravedlivý. Vždycky platí, že co si uděláme se svým životem, je aspoň trochu v naší moci. Každý má prostě nějaké možnosti. Romové si třeba často stěžují, že mají hodně dětí, a že třeba na studium nejsou peníze a ani čas. Tak proč teda mají tolik dětí? Milování je krásná věc, ale člověk by měl vědět, kdy přestat. Navíc je v dnešní době mnoho prostředků, jak se těhotenství vyhnout. Ale samozřejmě nejsem proti tomu, abych se zvyšovala populace.
Ale neházejme teď i my všechny Romy do jednoho pytle!
Mluvím o těch, kteří svoje potomky nepodporují v jejich vzdělávání. To je hrozně důležitá věc. Všimněte si, že ti mladí Romové, kteří studují, většinou pocházejí ze dvou tří dětí a jejich táta stabilně pracuje. Ví, že musí živit rodinu. Ale ještě je spousta takových, kteří uvažují jinak. A to nemluvím o Slovensku. Četl jsem, to říkám trochu v nadsázce, že za pár let tam budou mít velké problémy. Pokud bude trvat jejich dosavadní velká porodnost, budou Romové za chvíli v převaze.
Položím vám trochu záludnou otázku. Kolik vy sám máte dětí a kdy jste se stal otcem poprvé?
Tak to je skutečně záludné. Jsem podruhé ženatý. Jako student jsem samozřejmě chodil s děvčaty, vzplanul láskou velikou, takže se zrodilo i jedno dítě. Shodou okolností je to syn Filip, který se mnou dneska hraje, jako jediný po mně zdědil hudební geny. Pak mám ještě dva syny se svojí bývalou manželkou, samozřejmě se stýkáme. Dohromady mám děti čtyři. Víte, přijel jsem do Prahy jako strašně mladý kluk, hrozně nezkušený. Nebyl nikdo, kdo by mi radil. Bydlel jsem chvíli třeba i u Gotta nebo u Rokla, ale co mi to bylo platné. Moji vlastní rodiče mi pomáhat nemohli. To je právě to, museli se starat ještě o šest mých sester a o sedm bratrů.
Tolik?
Ano. Narodil jsme se na Slovensku ve vesničce, která se jmenuje Brutovce, je to blízko Spišského Podhradí. Když mi byly dva roky, stěhovali jsme se odtamtud na Jesenicko. Takže ani neumím slovensky.
Jak je to s vaší romštinou?
To samé. Je zajímavé, že v těch Brutovcích nežili už žádní další Romové. Nikde v záznamech ani na farním úřadě o křtu dětí není romské jméno. Dodnes mi to není jasné. A vůbec, celý ten příchod rodiny Gondolánů... Jak se tam najednou tak ocitli? Ve svém vlastním rodném listě mám pod kolonkou prarodiče uvedeno -- neznámí. Jsou tedy dvě možnosti. Buď došlo za války k nějaké záměně jména a původu, protože Romové byli stejně jako Židi tehdy perzekuováni. Nebo možná moji předci předtím kočovali a usadili se tady z nějaké větší dálky. "Gondolán" neznamená v romštině nic. Ale viděl jsme jeden italský film, kde se holič jmenoval Gondolán. Takže kdoví?
A co maminka?
Pocházela z vedlejší vesnice, ale moc nám toho o sobě také neprozradila. Vím, že vyrůstala v Americe a její tatínek byl obchodník. Za svobodna se jmenovala Peštová a byla moc krásná. Ještě ve svých sedmdesáti letech měla nádherné nohy, což je po třinácti dětech skutečný zázrak.
K hudbě, která vám otevřela dveře do světa, vás přivedl tatínek. Zpívali jste spolu romské písničky?
Právě že ne. Narozdíl od jiných Romů jsme spíš hráli "východňarské". Ovšem táta byl skvělý muzikant a nebyl pro něj problém přivlastnit si muziku jakéhokoliv žánru. Hrál hlavně na svatbách, křtech a svůj repertoár přizpůsoboval poptávce. Vystupoval se svým bratrem, pak s nejstarším synem, později přibral i mne.
Jak se vám později hrálo v jiných kapelách? To muselo být psychologicky složité mezi těmi všemi populárními lidmi české popové scény. Jak vás přijali?
Nikdy jsem jim nemusel předstírat, že hraji dobře. To bylo dáno. Ale velice si třeba všímali, jak chodím oblečený a jak se chovám. Troufám si říci, že jsem byl vždy kolegiální a kamarádský. Nikomu jsem neubližoval. S Gottem jsme zažili tolik věcí, že by se o tom dala napsat kniha. Pracoval jsem také s Matuškou, Vondráčkovou, Zagorovou, Černochem. On je možná také Rom a třeba umí i romsky, ale nikdy jsme na toto téma spolu nemluvili. Ale řeknu vám, když se potkáme, nějak tu příbuznost vzdáleně cítíme. Ale bavit se o tom, jestli jsme či nejsme třeba Romové, prosím vás, je spousta zajímavějších věcí. Tedy zkušenosti jsem měl vcelku dobré, i když bych nechtěl tvrdit, že všichni zpěváci jsou fantastičtí lidé. A umět se všemi vycházet bylo někdy umění.
Ale Romům se nevyhýbáte. Máte mezi nimi spoustu známých, byl jste třeba i na romském plese, který organizovalo sdružení Dženo. Viděli vás tam prý ve společnosti krásných žen.
Ano, to je pravda. Ale miluji svoji ženu. A je jen dobře, že jsem tam nezůstal do rána.
Řada Romů vás vnímá jako autoritu, která jde jiným příkladem. Cítíte to jako závazek?
Já bych chtěl svým postavením, vším, co dělám, Romům samozřejmě pomoci. Například se snažím držet patronát nad několika nadanými romskými hudebníky. Mezi ně patří houslista Marek Balog, byl bych rád, kdyby dostal stipendium na hudební akademii v Mnichově, myslím, že na ni má. Opravdu mimořádný talent. V Košicích je zase vynikající mladý cimbalista, absolvent konzervatoře. Jsou to všechno lidé, kteří už za sebou mají nějaké hudební vzdělání, k němuž se sami dopracovali. Potkáte třeba malé romské dítě, co zpívá jako Bůh, ale bez odborného vedení jde jeho křivka prudce dolů, bez vzdělání jako talent prostě končí. A tohle je hrozně důležité. V tom si totiž Romové dělají řadu problémů sami. Člověk musí přece chtít, moc chtít, a pak pro to něco sám udělat. Přes všechny překážky, někdy i velké. Přál bych proto Romům, aby měli na paměti, že jediným východiskem, jak se dostat z těch špatných pověstí, je dokázat, že jsou v každém ohledu platnými občany a že do této společnosti patří. A musí většinovou společnost akceptovat a připustit si, že kritika z její strany bývá také někdy oprávněná.
Převzato s laskavým souhlasem Sdružení Dženo z časopisu Amaro Gendalos |
