Nechci se zde zabývat podivnostmi výběrového řízení tzv. generálního dodavatele, kdy všechny nabídky, až na jedinou, byly pro formální nedostatky odmítnuty, zadavatel zpackané výběrové řízení nezrušil a miliardy státu slíbil jedinému zbylému uchazeči -- firmě v polostátním vlastnictví. To by ani nevadilo, pokud by se onen dodavatel choval nikoliv jako monopolista, ale jako partner státu, což šlo ošetřit prostřednictvím dozorčích orgánů a v nich sedících státních úředníků. Nestalo se. Nechci kritizovat ani následné, a jak se nyní ukazuje, pro stát zřejmě "ne příliš výhodné" smlouvy, které zajistily faktický monopol jednomu jedinému -- komerčnímu a propritárnímu -- operačnímu systému stejně, jako zajistily pohodlné živobytí na státní útraty desítce výrobců různých komerčních, licencovaných programů a jednomu dodavateli předražených počítačů. Vše v gesci polostátní firmy. Vše za peníze, které této firmě dodali čeští občané a firmy v nutnosti používat její monoplní služby.

Kladu si ale otázku, zda celé dosavadní pojetí podivné ne-realizace "Informační politiky ve vzdělávání" není vhodné z gruntu přehodnotit. Z gruntu.

Záměrem původního projektu mělo být efektivní využití všech možností, které informační technologie přinášejí pro uspokojení vrůstajících požadavků na vzdělávání. Multimediality, interaktivity, kreativity, logiky.

Nové technologie umožní rozšířit metodologii výuky řady předmětů od memorování (podpořeného třeba i počítačovými multimédii) k procvičování vyhledávání, propojování a kritickému hodnocení znalostí uložených v různých zákoutích datových skladišť -- v tomto případě reprezenovaných Internetem. K tomu ale zdaleka nestačí jen školu vybavit "krabicemi" a k Internetu připojit, jak nyní s oblibou papouškuje většina "liberálních kritiků" Internetu do škol. Důležité je, aby na Internetu mohli žáci snadno najít využitelný obsah.

Bylo by z řady důvodů výhodné, kdyby jeho základní páteř školského Internetu tvořil vysokorychlostní akademický internet CESNET, na který jsou dnes připojeny všechny vysoké školy a který má dobré propojení do zahraničí a účastní se celoevropských projektů. Konec konců, usnesení nedávného lisabonského summitu EU, doporučuje členským a přidruženým státům EU využít infrastruktur sítí národního výzkumu a vzdělávání i pro nižší stupně vzdělávání. Navíc pro rozvoj školského Internetu je možné získat i podporu z prostředků EU.

Krom dostupnosti technologií je klíčová i schopnost učitelů tyto technologie využívat. Co se ale dosud v této oblasti děje? Podle dosavadní koncepce, jsou učitelé školeni pro využití komerčních kancelářských produktů, testováni z jejich ovládání a na výsledku příslušné zkoušky bude záviset jejich platový růst. Jenomže lepší znalost Wordu či Excelu je nenaučí jak např. zlepšit výuku dějepisu či zeměpisu vyžitím počítačů. Základním heslem by zde mělo být: vzdělávání místo školení! Interaktivita a spolutvorba obsahu namísto pasivního konzumu. Místo předepsaných konkrétních školení podle centrálních osnov centrálně určeným školícím subjektem se proto musí vytvořit široká nabídka vzdělávacích programů a síťových aplikací. Musí se umožnit individuální volba vlastního vzdělávání. Učitelé by se měli seznamovat s možnostmi moderních technologií ve výuce jednotlivých předmětů (nejlépe spoluúčastí s možností vytvoření vlastního aktivního příspěvku). Musí být motivováni především tím, že jim nabyté znalosti umožní nové technologie využít pro kvalitativní zlepšení výuky vlastních předmětů.

Znamená to ovšem, že by se školy místo pouhých pasivních odběratelů výukových programů měli stát i jejich spolutvůrci. Cílem by měl být rozvoj kreativity místo odběru služeb!

Místo centrálně distribuovaných "balíčků" licencovaných "výukových programů" a vytvoření centrálního výukového portálu komerčními firmami "na klíč" by se cílem mělo stát vytvoření propojené, neustále doplňované znalostní a výukové báze pokrývající potřeby středoškolského studia (i některé potřeby terciálního vzdělávání i vysokoškolského studia) v českém jazyce, přístupné z Internetu. Vznikal by tak jakýsi "živý internetový, multimediální orbis pictus", jakási "Summa" středoškolských znalostí, na jejímž průběžném doplňování by se mohli podílet učitelé (a konec konců i někteří studenti) všech typů škol. Oddělení vysokých škol od projektu bylo hrubou koncepční chybou.

Portál středoškolských znalostí proto, protože středoškolské vzdělání je až na malé výjimky "uzavřené" (Phytagorova věta se nemění, zatímco naše představy o částicové fyzice ano) a tudíž jeho naplňování výukovými aplikacemi, učebnicemi, skripty by jednoho dne dospělo k stabilní maximě, pouze nepatrně korigované. Co se však mění, jsou didaktické přístupy k vysvětlení středoškolské látky -- a právě zde výpočetní technika nabízí zcela nové možnosti. Vysvětlování základů fyziky, chemie či biologie pomocí interaktivních počítačových modelů a multimediálních animací je podstatně efektivnější než klasické postupy. Sdílet tyto učební pomůcky i z domácího počítače či i tehdy, když je třeba si osvěžit nebo doplnit dávno zapomenuté znalosti je logická nutnost. Cesta budoucnosti vede přes neustále doplňované znalosti a permanentní rekvalifikaci. Uzavření internetu pouze za bránu školy je trestuhodné. Podřídit internet čísi cenzuře též.

Výukový portál by pak byl společně sdílenou pracovní plochou sdílenou studenty a žáky všech typů škol, která umožní nejen rychle potřebné znalosti (v přístupné multimediální podobě) vyhledávat, ale i spolupodílet se na jejich tvorbě. Tím by byli zároveň oceňováni a navíc odměňováni kredity a bonusy, mohli by o problematice diskutovat na připojených diskuzních fórech, učili by se interdisciplinární spolupráci ve virtuálních týmech, učili by se i homeworkingu, učili by se i samostatné tvůrčí práci. Studenti i pedagogové by si uvědomovali skutečné výhody participace na výsledcích práce druhých v prostředí, které by nebylo konkurenční - jednalo by se především o práci v prostředí otevřených zdrojů ("open source") či v prostředí veřejného prostoru ("public domain"). Studenti i pedagogové by se učili pospolu. Učili by se i mezigeneračnímu soužití a komunikaci. A ani to není zanedbatelné.

Není to ovšem jednoduchý úkol. Vytvořit a udržovat tuto velkou výukovou znalostní bázi je schopno jen široké konsorcium komerčních subjektů (softwarových firem), veřejnoprávních médií (televize, rozhlas), vysokých i některých středních škol. Bez široké aktivní podpory a tvůrčí spoluúčasti učitelů (i studentů) všech stupňů škol to ale nepůjde. Za nejzávažnější chybu dosavadní realizace "Státní informační politiky ve vzdělávání" právě považuji potlačení aktivit zdola a přeměnu projektu, který by se měl stát studnicí znalostí i velkou tvůrčí dílnou, na tržiště pro několik vybraných firem.

Není možné dlouho váhat. Objevují se už komerční portály, jejichž obsah je založen na postupně vykupovaných autorských právech učebnic základních a středních škol. Jejich zavedení do výuky ve školách by znamenalo "skryté" školné ve výši 3000 Kč na žáka a rok. A to není pro mnoho rodičů málo.

Přeměnit INDOŠe na moderní internetový "orbis pictus" nebude snadné. Proti stojí uzavřené (a stále platné) smlouvy i velké komerční zájmy. Na druhé straně se ale může opřít o tisíce obětavců na školách všech stupňů ochotných pomoci vrátit záměry "státní informační politiky ve vzdělávání" tam, kam byly původně určeny, tj. k vytvoření podmínek pro rozvoj znalostní společnosti.

Ten, kdo musí určit směr a rychlost pochodu k cíli, je stát -- ministryně školství, ministr financí, premiér. Nebo už zapomněli, k čemu je zavazuje program jejich vlastní strany? Měli by si jej alespoň přečíst a nebo vrátit mandát, který jim na jeho základě dali voliči jejich strany.