Názory a jednání lidí, které vybočovaly z ideologických schémat, byly takto považovány za nejtěžší zločiny, které měl právní systém potírat za všeobecné podpory veřejného mínění. Toto veřejné mínění bylo však záměrně formováno a manipulováno zejména publikací procesů s politickými odpůrci režimu.

Tímto způsobem v jednotlivých historických obdobích vznikaly různé skupiny politických zločinců, které se od sebe odlišovaly svým ideovým charakterem, ale ve své podstatě si byly podobné svým osudem. Byli policejně stíháni, souzeni, vězněni, popravováni. Jejich rodiny byly persekvovány a okruh jejich přátel či sympatizujících byl velmi omezený.

Nálepka politického odpůrce vždy byla větším handicapem než pověst kriminálního zločince. Tito lidé se totiž dotkli svatého záměru vyvolených. V lidské historii tak vznikala kategorie politických vězňů se svým zvláštním statutem. Zpravidla při změnách politického systému, které byly názorově blízké politickým vězňům, se z těchto stávali mučedníci, hrdinové lidu a někteří z nich se stávali nositeli nové politické moci.

Z hlediska práva je však nutné činit rozdíl mezi politickým odpůrcem režimu a kriminálním zločincem. Na tuto skutečnost upozornil již významný právník Josef Sonnenfels, který byl reformátorem a právním poradcem císařovny a české královny Marie Terezie. I když trestní zákonodárství vždy zahrnovalo a zahrnuje politické delikty jako trestné činy proti státu, přece jenom jde o poněkud jiný druh deliktů, než je trestná činnost obecné kriminality, která směřuje proti životu, zdraví, a majetku občanů.

Toho si byl zřejmě vědom zákonodárce První republiky, o čemž svědčí obsah zákona č. 123/1931 Sb., o státním vězení. Tento zákon zavádí kategorii tzv. politických provinilců, kteří nevykonávají trest odnětí svobody spolu s kriminálními zločinci a mají specifická práva, (např. nepodléhali pracovní povinnosti, mohli být odlišně stravováni, mohli používat vlastní oděv atd.).

V hlubokém protikladu k tomuto zacházení se jeví zacházení s politickými odpůrci fašistického režimu, kteří většinou končili na popravištích v nejlepším případě se dočkali konce války v koncentračních táborech s podlomeným zdravím. Nejinak se tomu dělo po roce 1948, kdy na základě zákona č. 231/1948 Sb. na ochranu lidově demokratické republiky byli odsuzováni političtí odpůrci komunististického režimu k mnohaletým trestům odnětí svobody, nebo i k trestu smrti.

Zákon č. 59 z roku 1965 Sb. o výkonu trestu odnětí svobody odstranil ideologická hlediska při klasifikaci odsouzených. To znamená, že zrušil kategorii tzv. třídních nepřátel, která byla zavedena interními předpisy. Tato kategorie byla obsažena ve směrnici ministerstva vnitra k provedení řádu pro výkon trestu odnětí svobody a platila až do roku 1965.

V důsledku této úpravy nebylo v dalším období již schůdné soudit a trestat politické odpůrce otevřeně jako v padesátých a šedesátých letech. Vedoucí úloha KSČ, která byla zakotvena přímo v ústavě, dál svazovala právo, zejména politickým působením na orgány činné v trestním řízení. Nepřátelé socialismu, oportunistické a revizionistické živly, jak byli nazýváni političtí odpůrci v období normalizace po roce 1968, byli odsuzováni zejména na základě kriminalizace jejich činnosti. Častým obviněním bývalo výtržnictví, útok na veřejného činitele, pobuřování atd.

Průběh tzv. sametové revoluce v listopadu 1989 dával naději, že má naše republika šanci zbavit se po dlouhé době ideologizace práva a dosáhnout demokratické principy, kterými se řídila vláda První republiky. V rámci nezbytných personálních změn ve státní správě vznikl termín "staré struktury," který vymezoval okruh lidí, kteří byli nositeli politické moci předchozího režimu. Šlo tedy o jednotlivce nebo skupiny, které se svým významným postavením přímo podíleli na prosazování politické vůle KSČ.

Valná většina těchto lidí se ještě v průběhu roku 1990 přetransformovala do ekonomické sféry v rámci managementu postupně privatizovaných státních podniků. Někteří z nich dosáhli významného postavení a soustřeďují ve svých rukou nemalý kapitál. Nesystematický a poněkud chaotický průběh očisty státních orgánů v prvních třech letech po listopadové revoluci, který byl navíc zkomplikován rozdělením federálního státu, vzbudil oprávněné podezření, že staré struktury stále existují a oplývají značnou ekonomickou i výkonnou mocí.

Až po pěti letech se přistoupilo k formálnímu stíhání osob za politické zločiny z minulých let, zejména v souvislosti se vstupem pěti států Varšavské smlouvy na území tehdejšího Československa (naposledy předlistopadového funkcionáře komunistické strany Karla Hoffmanna). Čin, který je jednoznačně zavrženíhodný z mravního hlediska, není již tak zřetelný z hlediska právního a vyžaduje pečlivou přípravu důkazních prostředků.

Ani za těchto okolností však dosud nebyl nikdo trestně postižen. Nepochybně nelze někoho odsoudit jen pro to, že byl členem vládnoucí komunistické garnitury, neboť v té době byl československý stát subjektem vnitrostátního a mezinárodního práva. Z osobní iniciativy určitých stranických a státních představitelů, která souvisela s vytvořením podmínek pro vstup vojsk Varšavské smlouvy, bylo však možné vyvodit právní, především však morální důsledky. Toto posouzení však náleží výlučně nezávislým soudům, které jednotlivé soudní kauzy vždy smetly ze stolu.

I když soudy až dosud nevyslovily v dosavadních procesech rozhodnutí o provinění jednotlivých osob, bylo by velice nešťastné pokračovat dál v ideologickém schématu o permanentní existenci škůdce společnosti, kterým lze občanům zdůvodňovat i různé neduhy ekonomiky a státní správy. Tak to totiž v minulosti většinou fungovalo.

Jestliže někdo přestoupí právní řád, který chrání politický zájem státu, nechť je v souladu s příslušnými ustanoveními zákona odsouzen a popřípadě uvězněn. Pachatelé těchto deliktů nelze ani do budoucna jinak nazývat než politickými vězni. Pokud někdo spáchá trestný čin směřující proti životu, zdraví a majetku občanů, i když by byl politicky motivován, zůstává tento čin kriminálním trestným činem. Za politické provinilce nelze v žádném případě považovat teroristy, vrahy, a pachatele jiných násilných skutků. Nelze za ně považovat ani osoby, které takovým činům napomáhají, nebo k nim navádějí.