Chtěl bych se v tomto článku vrátit, a to ne naposledy, k problematice moderních technologií a jejich možného zneužití. Nejprve musím ale uvést na pravou míru jednu skutečnost. Ve svém minulém textu poskytl poněkud optimistickou vizi budoucnosti ovládané komunikačními technologiemi. Tato vize není z mé hlavy. Pochází z dosti známé knihy anglické novinářky Frances Cairncross, která se jmenuje "The Death of Distance", česky vyšla pod názvem "Konec vzdálenosti".

Doufal jsem, že si toho někdo všimne a obviní mne z plagiátorství. Nestalo se. Za to jsem, což jsem očekával a proto si dovolil tento malý podvůdek, byl několikráte označen za naivního. Zvláště v tom vyniká autor, který si nechá říkat "Black". Na diskuzním fóru vypotil traktát, který obsahuje 4523 slov. Neobsahuje však, alespoň pro mne, jedinou novou informaci či myšlenku. Jeho text je ale zajímavý v jiném smyslu. Existuje totiž jakási specifická patologie "internetového" myšlení. Tento fenomén se dostal, díky diskuzním fórům i na stránky Britských listů. Jde opět o jakousi variantu černobílého ideologického vidění světa. V této "ideologii" se svět jeví jako počítačová hra. K problému se ještě vrátím. Za tím řeknu jen tolik.

Někteří lidé by udělali dobře, kdyby na chvíli přestali hrát hloupé hry či surfovat po netu, vypnuli počítač a přečetli si tu a tam nějakou odbornou studii. Výše citovaná Frances Cairncross své "naivní" vývody totiž erudovaně rozvíjí a prokládá konkrétními fakty, která potvrzují její závěry. Především však chápe svět a jeho běh jako výslednici přirozených politických, ekonomických a sociálních změn nikoliv jako spiknutí. O takovémto vidění světa jsem napsal na stránkách BL více článků, v současnosti se k nim však nemohu dostat, a proto neuvádím žádné odkazy.

Při čtení diskuze k mému článku jsem si uvědomil, že budoucí sledovatelé, kontroloři a vyhodnocovatelé internetu to nebudou mít vůbec lehké a své peníze si jistě zaslouží. Sám jsem se totiž pořádně zapotil při snaze analyzovat jednu jedinou debatu k vlastnímu textu. Internet je ovládán jedinou mocností a tou je chaos. To je na něm to překrásné. Nesmíme však nikdy dopustit, aby tento chaos ovládl naší mysl. Proto často doporučuji lidem, aby více četli, třeba i klasiku.

Rozhodl jsem se, že se pokusím o hlubší filozofickou reflexi problematiky moderních informačních a komunikačních technologií. Hodlám tomuto tématu věnovat několik po sobě jdoucích článků. Je samozřejmé, že využiji interaktivity internetu a budu do textu zapracovávat podněty, které dostanu od čtenářů. Musím se ale přiznat k jistému handicapu. Je jím nedostatek literatury. Bydlím v malém jihočeském městě a zdejší veřejná knihovna je pro seriozní práci naprosto nepoužitelná. Moje peněženka také není bezedná. Odbornou literaturu mi většinou obstarávají přátelé, kteří studují či pracují v Praze. Občas se také vypravím do nějaké velké knihovny sám. Jenže na to je teď venku moc zima.

Internet je sice přeplněn informacemi, avšak problém je s jejich hodnověrností a ověřitelností . Před časem se rozpoutala v Blistech polemika k mému článku, kde jsem se dovolával kvantové mechaniky. V článku jsem právě čerpal údaje s internetu. Jakmile se však do mne pustili, musel jsem v tradiční papírové literatuře hledat fakta, která by potvrdila moje tvrzení. Nehodlám stejnou chybu opakovat.

Zde je také jeden z kořenů oné "internetové patologie" o které píši výše. Mnohem důležitější než množství dat je kontext, vždy se musím ptát proč autor to a to zveřejňuje. Napíše li např. nějakou větu Michel Foucalt, vím proč jí napsal, protože již delší čas studuji jeho dílo. Napíše li něco někdo, kdo se zbaběle ukrývá pod pseudonymem black nebo white, musím se ptát, proč se bojí zveřejnit své jméno. Každá jeho informace je z těchto důvodů pro mě podezřelá. Já beru onu internetovou hru, kdy si anonym s anonymem navzájem něco sdělují. Sám se však snažím o kvalitní práci a každá autorita, ze které čerpám musí mít jméno a příjmení. Moje jméno a příjmení je také pravé.

Nyní již ale k samotnému problému nových technologií. A začnu hned zpochybněním. Co je vlastně na těchto technologiích tak nového? Co je to internet? Nic než velké množství počítačů spojených dohromady. Co je to počítač? Vylepšená kalkulačka. Co je to kalkulačka? Zařízení, jehož nesložitý princip známe od starověku. V čem je tedy ta novost? Pouze v množství informací, které zpracuje určité zařízení v určitém časovém úseku a v rychlosti s jakou je dovede předat teoreticky na libovolné jiné místo na této planetě. Není zde žádný nový princip, pouze se vše děje rychleji a stále větší množství dat se vejde na stále menší hmotnou jednotku. Ze samé podstaty věci je jasné, že jde o proces, který se jednou musí zastavit. Nikdy nebude možné zpracovat nebo přenést nekonečné množství dat, ani je uložit na nekonečně malou jednotku. Kdy to bude není v tuto chvíli podstatné.

Nyní si dovolím malý historický exkurz. Byly to především dva vynálezy, které urychlily rozpad středověku a nástup renesance. Vynález knihtisku a vynález střelného prachu. Oba vynálezy také nebyly objevem nějakého nového principu. Knihtisk znamenal, stejně jako dnes počítače a internet, jen urychlení přenosu a ukládání dat. Střelný prach nebyl vlastně vůbec vynalezen, znali jej již Číňané a pak Byzantinci a Arabové. Revoluční bylo jeho masové využití ve vojenství. Historici se vesměs shodují, že toto mělo zásadní vliv na celou tehdejší kulturu. Dělostřelectvo doslova rozstřílelo stávající feudální řád a posílilo nově nastupující měšťanskou třídu. Omlouvám se za ty marxistické kategorie, ale jejich použití je zde zcela na místě.

Mořeplavecké národy pokořily svými válečnými loďmi s děly konečně své mocné protivníky v Asii. Opora feudálního řádu, jezdectvo v brnění, rytíři, byla dělostřelectvem smetena. Hrad, symbol feudálního řádu a centrum sociální moci šlechty je zdolán dělostřelectvem.

Výroba děl a střelných zbraní má zpětný vliv na další rozvoj vědy a techniky. Řada renesančních vědců byla i vojenskými inženýry (Leonardo da Vinci, Stevenius aj.). Kritické uvažování o Aristotelových teoriích pohybu dostalo nové zkušenostní podněty - jaká je dráha vystřelené koule, jak lze znázornit její let? Tuto otázku si už nekladli jen kritici Aristotelových fyzikálních spisů, odpověď si žádala praxe. Vojáci chtěli znát teorii letu střely, aby mohly lépe zaměřovat palbu děl. Zkušenosti s obrovskými účinky explozivní energie provokují k přemýšlení o využití nahromaděné energie vůbec. Poprvé toto přemýšlení kulminuje v polovině 18. století sestrojením parního stroje. Zde začíná naše technická civilizace. Naposledy takovéto přemýšlení vyvrcholilo výbuchem první atomové bomby. Od té doby musíme už jen přemýšlet, čím jej nahradit.

Bez knihtisku by nevznikl další důležitý proces, který má význam pro zrod současné civilizace. Mám na mysli reformaci. Tištěná bible již nebyla pro zasvěcené, ale pro každého, kdo uměl číst. Zmizela jedna jediná Pravda, střežená katolickou církví. Protestantská etika, která v principu nezavrhovala hromadění bohatství, umožnila vznik kapitalizmu. Dokud byla středověká vláda v apoštolské posloupnosti papeže nebo Bohem určeného krále, ekonomické, stejně jako duchovní bohatství narůstalo jen ve sféře vladaře. Podnikatelé, obchodníci a dělníci dostávali mzdu. Zisky připadaly představitelům božské moci. Byl to především Kalvín se svým podivným učením o predestinaci, který toto zvrátil. Postřehl totiž paralelu mezi výkonností v soutěži a božským nevyzpytatelným rozhodnutím spasit jenom nemnohé. Jedním z historických důsledků této víry bylo, že američtí puritáni přestali uznávat morální povinnost platit daně anglickému králi. Tento přebytek byl použit k vybudování nejmocnější ekonomiky v historii.

Popsal jsem ve zkratce dva technologické objevy, jeden velmi destruktivní, oba však zcela zásadně proměnily strukturu celé civilizace. Nikdy není možné z filozofického hlediska říci o jakémkoliv jevu, že je buď dobrý nebo špatný, takovéto kategorie ponechejme hlupákům nebo přispěvovatelům na fóra BL. I tak zdánlivě jednoznačně destruktivní fenomén, jako je jaderná zbraň, s sebou přinesl jako vedlejší důsledky , některé pozitivní skutečnosti.

Nebýt jaderných zbraní, nežili bychom minulých padesát let v míru. Byl to sice velmi podivný mír, šlo spíše o válku ve které netekla, alespoň ne masově, krev. Jaderné zbraně však rozbily naše chápání války jako pokračování politiky jinými prostředky. Nedávám tuto větu do uvozovek, nemůžeme nějakou definici zatratit jen proto, že jí vyslovil Engels. Víme zkrátka, že jaderná válka může skončit globální katastrofou bez vítězů a poražených. Kdyby tu tato hrozba nebyla, vypadal by dnešní americký "boj s terorizmem" úplně jinak.

Jaderné zbraně mohou zabránit střetu naší planety s cizím kosmickým tělesem, nelze vyloučit, že již před námi byla na této planetě civilizace, která zanikla v důsledku takovéto srážky. Pro nás je ale v tuto chvíli důležité toto. Kdyby nebylo jaderných zbraní, nikdy by nevznikl internet. Předpokládám, že toto každý ví. Síť internet je vedlejší produkt jedné armádní zakázky. Zadání bylo vytvořit síť, která odolá jadernému výbuchu, síť, která bude funkční i když bude její podstatná část vyřazena z provozu. Kdyby v šedesátých letech, kdy se budoucí internet rodil, nevládl ve světě strach z jaderné války, nikdy by se nedal dohromady potřebný finanční a lidský kapitál pro výzkum a vývoj. Podobná síť by existovala jen ve fantazii autorů sci-fi.

Studená válka urychlila, stejně jako v minulých stoletích války horké, vědecko-technický pokrok. Tomuto pokroku opět ovšem nemůžeme dát jednoznačně kladné nebo záporné znaménko. Vědecko-technický pokrok nelze vidět jinak než jako symptom dnešní doby. Tento symptom může být různě vykládán, stejně jako mnoho jiných věcí. Potíž je v tom, že oba výklady budou stejně pravdivé. Každé požehnání je zároveň prokletím a naopak.

Miluji internet a vidím v něm velkou naději. Zároveň si však uvědomuji, že internet má v sobě kromě domnělých nebezpečí, o kterých se neustále mluví (návody na výrobu výbušnin, celosvětové spiknutí pedofilů, komunikace mezi teroristy), také nebezpečí skutečná, o kterých se zase tak moc nemluví. Co tím myslím. Jde mi o onu patologii, o které mluvím na začátku článku. Bojím se, že zde vzniká nový lidský typ, který nazývám internetový kretén. Prosím, aby můj pojem byl brán jako pomocná filozofická kategorie, nikoliv jako snahu někoho urazit.

Člověk o kterém mluvím má sice k dispozici ohromnou zásobu informací, ale nemá žádný klíč, podle kterého by je setřídil. Tento klíč musí totiž nosit v sobě, internet mu jej neposkytne. Tento klíč se jmenuje schopnost rozlišování, reflexe a sebereflexe. Anonymita sítě mne přímo vyzývá, abych nebyl sám sebou. Toto je na rozdíl od pseudoproblémů, které mnozí řeší, tedy např. kontrola a cenzura internetu, problém skutečný a já se mu budu hlouběji věnovat v některém z pokračování tohoto textu.

Napsal jsem, že hrad, symbol feudálního řádu a centrum sociální moci šlechty byl zdolán na konci středověku dělostřelectvem, tedy novou technologií. Středověký hrad je symbolem, opevnění, uzavřenosti, nepřístupnosti. Mezi vládci a poddanými je propast, vodní příkop. Soudobé technologie smazaly státní hranice, tento znak suverenity národního státu. Dnes mohu jako Čech pracovat pro australskou firmu, která působí v jižní Americe a nevytáhnout při tom paty z baráku.

To, co se děje znamená zásadní proměnu struktury celé civilizace, stejně jako tomu bylo koncem středověku. Mnoho středověkých hradů se bránilo do posledního obránce. Mnoho národních vlád se bude, až do svého hořkého konce, bránit omezení vlastní moci. Je logické, že vláda Spojených států má ohromnou moc, díky přístupu k novým technologiím. Není však všemocná. USA nejsou totalitní diktatura, upozorňuji dopředu, že nebudu diskutovat s kýmkoliv, kdo mi bude tvrdit opak, nemělo by to jakýkoliv smysl. USA jsou demokratická země a právě na nich je snad nejvíce znát lesk a zároveň bída demokracie.

Americká politika není ani "božská" ani "ďábelská". Je jen výslednicí různých vnitrostátních i zahraničních vlivů a tlaků, mnohdy diametrálně odlišných. Kdo americkou politiku trochu sleduje zjistí, že není ani jednolitá. Po celou dobu útoku na Afganistán existuje napětí mezi ministerstvem obrany a zahraničí. Tyto věty píšu pro ty, kteří nechápou, že politika není boj dobra se zlem, ale jen taktika k prosazení určitých zájmů. Jenže tyto zájmy jsou různé a protichůdné. Nezdá se mi např. příliš pravděpodobné, že by v zájmu firem obchodujících přes internet, bylo to, aby jejich obchody střežilo bdělé oko státního úředníka. Takovéto firmy ale mají také jistý politický vliv.

Pokud by se někdy rozhodovalo, co smí a co nesmí být na internetu, musely by se na tom shodnou všechny důležitější vlády světa. Pochybuji, že by se v tomto shodla americká vláda s vládou čínskou. Jak "rozhoduje" rada bezpečnosti OSN ví každý. Prostě internetovou cenzuru nepokládám za téma dne.

Jediné, co můžeme říci s jistotou, je to, že internet a další technologie tu prostě jsou. Díky ním probíhá proces, který proměňuje celou naší civilizaci. Nemáme ale žádnou jistotu, jak to skončí, jen jisté předpoklady. Vize Frances Cairncross je optimistická varianta tohoto vývoje, vše může dopadnout úplně jinak.

Položím na závěr této části svého povídání jednu otázku. Máme vůbec mi lidé na něco tak mocného jako je internet? Ve vztahu k této síti, která nemá žádný střed, obstojíme jen s největší bdělostí vědomí. Jinak budeme pohlceni virtuální realitou, naše vědomí se rozplyne v kyberprostoru a aniž si cokoliv uvědomíme, staneme se přízraky bez sebemenší osobnostní identity a integrity. Položit si občas takovouto otázku je důležitější, než přemýšlet o tom, jestli náhodou někdo nečte mou emailovou korespondenci.

Přeji čtenářům i redaktorům Britských listů pěkné Vánoce.