Celý problém, ostatně jako celý svět, má prostě více vrstev a rozměrů. Nemyslím si, jako někteří, že tento konflikt znamená konec postmodernismu. Ono záleží na tom, co si pod tím slovem kdo představuje. Jsem osobně přesvědčen, že právě postmoderní tolerance k pravdě druhých, v tomto případě islámského světa, je východiskem ze dnešní planetární krize.

Nemám příliš v lásce dělení světa na před a po 11. září. Jde o virtuální záležitost. Svět je stejný, pouze se, slovy Ježíšovými, odhalilo to, co až dosud bylo skryté. Chtěl bych se v tomto článku zaměřit na jeden jediný aspekt problému. Jde mi o obavu mnohých ze ztráty osobní svobody, kterou mohou způsobit moderní především informační a komunikační technologie.

Spisovatel Robert Harris se v článku přetištěném v BL 21.11 ptá: "Vznikne v důsledku 'války proti terorismu' technologická diktatura, proti níž nebude obrany? Absolutně dokonalé sledování a odposlech, schopnost odposlouchávat všechny hovory satelitním telefonem (a na Západě také všechny hovory mobilním telefonem), infračervené kamery, hlasová a obrazová identifikace prostřednictvím počítačů, téměř okamžitý přístup k archivním datům..."

Otázka je samozřejmě na místě, jenže já se ptám. Není nakonec pozitivním důsledkem toho, co se stalo v USA, upozornění na toto nebezpečí? Ono zde bylo již mnohem dříve, akorát mu většina lidí nevěnovala tolik pozornosti, kolik by si zasloužilo. Riziko o kterém mluví nejen Harris není důsledek "války proti terorizmu", ale komunikační revoluce. Ta má mnohem více aspektů a nelze je všechny brát negativně. Stojí za to se nad nimi zamyslet v obecnějším kontextu.

Především musím upozornit, že žádný z těchto jevů nemá znaménko plus nebo minus, žádný sám o sobě není kladný nebo záporný. Jeden indický mudrc říká, že Bůh je světlo, při kterém jeden píše básně a druhý padělá bankovky. Takto nějak vypadá i situace této civilizace, to co se děje může vést k osvobození stejně jako k zotročení. Jak to celé dopadne záleží nejen na vládách, ale i na každém z nás. Nic není tak nebezpečné jako nepochopení a špatná interpretace některých fenoménů současné doby.

To, že v elektronickém světě ztrácíme soukromí, je prostě fakt, se kterým se můžeme pouze smířit. Existují již dnes stroje, které rozpoznají hlas, otisky prstů či barvu duhovky očí. Nemůžeme je zakázat ani zničit, musíme se jen pokusit regulovat jejich používání zákonem. Ten, kdo je bude chtít zneužít se ale nebude na zákony ohlížet. Metaforu o psaní básní a padělání bankovek jsem použil záměrně. Vůbec by mne netrápilo, kdyby mne někdo sledoval při psaní mých úvah. Onen dotyčný by se asi docela nudil, pokud by nedošlo k situaci kdy oslovuji počítač poněkud neknižními výrazy, jelikož vykonává jinou činnost než požaduji. Jinak prostě nemám co skrývat.

Již jsem psal v Blistech o svém zlepšováku, tedy že zálohuji své texty a další výtvory na web. Mohu se k nim potom dostat prakticky z kteréhokoliv místa na této planetě. Nemám soubory nijak šifrované, takže je může otevřít každý, kdo jen hledá vyhledavačem nějaké slovo. Nemám obavy z krádeže svých myšlenek, v době Internetu je to anachronismus. Zde právě vidím pozitivní osvobozující prvek, tedy ztrátu strachu o to své. Sám se o své nápady rozdělím s každým, koho zajímají. I zde totiž platí rovnice, že čím méně toho mám, tím větší mám o to strach.

Dostanou li tedy vlády možnost "absolutně dokonalého sledování a odposlechu", je na místě otázka, co tím získají. Vzniknou zde nová dobře placená místa. Nechci problém bagatelizovat, problém to je, ale nemá smysl upadat do paranoidních vizí. Devadesát procent hovorů normálních lidí nám neřekne nic jiného než jaká je nálada společnosti, co zrovna letí a jaké mají lidé největší starosti. Tedy věci, které lze zjistit i jiným, méně nákladným způsobem, přitom ze stejnou přesností.

Jsou zde samozřejmě firmy a ochrana obchodního tajemství. Ty však mají již dnes, pokud jde o skutečná tajemství, tedy například uvedení nového výrobku na trh, vypracovanou velmi kvalitní metodiku ochrany, která se neustále zdokonaluje. Průmyslová špionáž totiž existuje od starověku, nevznikla ve dvacátém nebo jednadvacátém století.

Nejde tedy o to, jestli mne někdo sleduje a poslouchá, každého majitele mobilního telefonu lze dnes najít s přesností na hektar, ale aby mi v mé činnosti, pokud není v rozporu se zákonem nebránil. Teprve zde by začala skutečná diktatura. V globální vesnici prostě uvidíme, stejně ve vesnici klasické, jeden druhému do talíře.

Pád newyorských mrakodrapů urychlí proces, který již trvá delší dobu. Mám na mysli naprostou nedůležitost sídla společnosti. Pro většinu rozhodnutí společnosti nebude otázka jejího umístění tím rozhodujícím faktorem. Úkoly, které lze provozovat na počítači se mohou provádět kdekoliv na světě. Zde je velká šance našeho sblížení s arabským světem. Najde li se v těchto zemích kvalitní personál, může tento např. poskytovat online služby, psaní software, provozování hot-line a středisek pomoci zákazníkům. Tyto služby pak mohou prodávat bohatým průmyslovým zemím, které si je musí provozovat sami. Zisk, který vznikne bude nejen ekonomický ale i politický a psychologický. Nemohu nenávidět někoho s kým spolupracuji jako rovný s rovným.

Dávám toto jako příklad pozitivního aspektu komunikační revoluce, tedy i globalizace jako možného sblížení. Současné komunikační prostředky vskutku mohou pomoci ke sblížení národů různých kulturních okruhů. Jde o to, aby mělo co nejvíce lidí přístup k interaktivním sítím, tedy především Internetu. Internet je mimo jiné telefon, kde mohu hovořit najednou s mnoha jinými uživateli, kteří mohou mít jiné názory či patřit k jinému civilizačnímu okruhu. V poslední době se neustále mluví o nebezpečí Internetu a zapomíná se na jeho pozitivum, tedy možnost dialogu bez manipulace.

Kulturní odlišnost, rozdílnost mentalit různých národů skutečně existuje, ale nemusí být nutně destruktivní. Toto se týká především elit. Představme si firmu, která není držena pohromadě správní strukturou, ale komunikační sítí. Tedy vlastně skupinu nezávislých odborníků rozptýlených po celé planetě. Každý z těchto odborníků dodá výslednému produktu kus sebe a své vlastní kultury. Výsledek může být úžasný.

Napsal jsem před časem, že nad teroristy zvítězíme teprve tehdy až vznikne na této planetě, v současnosti především v arabských zemích takové prostředí, kde se nebude dařit radikálním destruktivním ideologiím. Komunikační technologie znamenají konec vzdálenosti a dávají nám možnost se s těmi na druhé straně navzájem "očuchat" a toho je nám nejvíce třeba. Nejsem naivní, toto nebude tak snadné a nepůjde to hned. Nicméně skrze Internet si může normální člověk popovídat s jiným normálním člověkem o normálních problémech. To znamená odsunutí politických vůdců na vedlejší kolej a to je důležité.

Spousta odpůrců globalizace bojuje proti velkým nadnárodním firmám. Ve skutečnosti právě globalizace bere význam velikosti firmy. Malé firmy mohou poskytovat služby, které dříve patřily do sféry velkých gigantů. Jednotlivci s hodnotnými nápady, iniciativou a perspektivními obchodními plány dokáží přitáhnout celosvětový investiční kapitál a zrealizovat své nápady. Neexistuje zde totiž vzdálenost mezi tvůrci nápadu a držiteli kapitálu. I toto je šance pro naše sblížení se s národy jiných kultur.

Je třeba, aby se naše nápady a informace o nás dostaly i do nejvzdálenějších oblastí světa. Stejně tak je třeba, abychom mi měli přístup k nápadům odjinud. Takto může vypadat i mezináboženský dialog, i islám má své tolerantní intelektuály. Média u nás vytvořila klišé muslim, tedy především Arab se rovná terorista. Naše policie toto klišé aplikuje v běžné praxi.

Jedním z možných řešení problému přistěhovalectví a emigrace je opět zavádění moderních komunikačních technologií do chudších zemí. Chudé země si takto udrží své odborníky, tedy svou elitu, kteří budou méně motivováni emigrovat do státu, kde mohou uplatnit své schopnosti a být za ně patřičně ohodnoceni. Levné komunikace sníží tlak na emigraci.

Elektronická komunikace nás také může blíže seznámit s kulturami jiných národů. Dovedu si představit digitální či kabelový televizní okruh, který je zaměřen na produkci zemí s islámskou tradicí.

Robert Harris vyslovuje obavu: "Například navrhované mimořádné zákony donutí poskytovatele internetových služeb, aby archivovali veškerý internetový provoz svých zákazníků, včetně jejich emailů, a poskytoval je policii pro trestní i teroristické vyšetřování. Zároveň budou důvěrné záznamy, které nashromáždila jedna pobočka britské vlády k dispozici jiným vyšetřovatelům. Možná se vám to zdá bezvýznamné. Ale přidejte si k tomu další orwellovské projevy moderního života (testování na DNA, průmyslovou televizi skoro ve všech ulicích, počítačem zpracovávané transakce na úvěrových kartách, tento seznam je zároveň triviální a zároveň děsivý), přidejte si k tomu postupné omezování individuálních svobod, které je charakteristickým rysem života v Británii za posledních 87 let, přidejte si k tomu, nakonec i nyní převažující atmosféru válečné hysterie - a máme recept pro technologickou diktaturu.

Bylo by to zvláštním paradoxem, kdybychom - údajně na obranu nejvyššího západního ideálu osobní svobody - připustili vznik společnosti, v níž by byla osobní svoboda jen na povolení ministerstva vnitra. Avšak taková může být cena naší 'permanentní bdělosti'."

Může ale nemusí. Neznám situaci v Británii, nevím jaké konkrétní osobní svobody byly omezeny, rozhodně má britský občan pořád více svobod než občan český. Harris zapomíná na to, že kontrola a evidence je pořád něco jiného než zákazy a nařízení. To co se děje, je prostě civilizační trend, který rozpoznal a analyzoval již Foucalt. Společnost, ve které žijeme je společností kontroly. Nadměrné kontrole se samozřejmě musíme bránit, nicméně v elektronické společnosti jsou některé svobody nemožné. Používám li bankovní konto a platím li platební kartou může mé transakce kontrolovat nejen stát, kde je pořád možná jistá právní regulace, ale stejně tak i šikovný hacker ve službách nějaké zločinecké skupiny či jen tak pro radost. Tomu se nikdy neubráníme, dokonale chráněnou síť nelze vytvořit.

Prosadí li kterákoliv vláda "mimořádné zákony, které donutí poskytovatele internetových služeb, aby archivovali veškerý internetový provoz svých zákazníků", dostane se jí studené sprchy v podobě poznání, jak malá je ve skutečnosti její moc nad Internetem. Internet nezná hranice a není možné na něj aplikovat zákony jedné země. Co zákon v jedné zemi zakazuje, např. tzv. "osvětimská lež" v evropských zemích, je v USA chráněno prvním dodatkem ústavy, který zakazuje omezovat svobodu slova.

Předpokládám, že čtenáři BL jsou obeznámeni s problematikou Internetu natolik, že to celé nemusím nijak obšírně vysvětlovat. Takové "mimořádné zákony" jsou s odpuštěním pitomost. Budu li chtít provádět na Internetu nějaké nekalosti, zajedu jednoduše do nějakého cizího města, kde si v místní internetové kavárně zřídím emailovou schránku, na vymyšlené jméno, na serveru v nějaké cizí zemi. Se svým komplicem se domluvím na jistém komunikačním jazyce. Budeme si vyměňovat banální fráze, z nichž každá je však ve skutečnosti znamená nějaký pokyn. Například věta: "Včera jsem se opil jako prase a přišel domů až v devět ráno", znamená ve skutečnosti, že zítra v devět hodin ráno zaútočíme atomovou bombou na Strakovu akademii. Omlouvám se, ale o lidské hlouposti nelze psát jinak než takto. Existuje jediný způsoby kontroly a regulace Internetu. Kontrolovat veškerá připojení k Internetu a ty, kdo jej používají neoprávněně, trestat. Děje se tak v některých diktaturách.

Mnohem užitečnější by bylo peníze, které bude stát kontrola Internetu v té či oné zemi, vydat na to, aby byl Internet dostupnější v zemích třetího světa a zároveň vyvíjet politický tlak na vlády těchto zemí, aby nebránili jeho šíření. Došlo by k situaci, kterou popisuji výše, tedy že by si lidé povídali mezi sebou. Byl by to velký přínos pro "boj s terorismem".

Kdo četl více mých textů ví, že nejsem naivní technooptimistita. Můj postoj je vždy spíše zdravě skeptický. Ukázal jsem některé pozitivní aspekty komunikační revoluce, protože se snažím rozptýlit zbytečné obavy z "technologické diktatury". Je to paradox, ale k nastolení diktatury nejvíce napomáhají právě takovéto nepodložené obavy. Mám pocit, že tento problém nebyl ještě příliš zkoumán. Pro vznik totality je třeba určité psychické rozpoložení jedinců, určitá nálada společnosti. Všechna nebezpečí, která popisuje Harris i jiní tu byla již dříve, pouze o nich asi většina lidí nepřemýšlela.

Nové komunikační technologie ale také spojují svět a omezují autoritu vlád národních států. To se nelíbí mnoha politikům a "boj s terorizmem" je vynikající záminka pokusit se je regulovat, a posílit tím vlastní moc. S tím souvisí i snaha vyvolat z nich neopodstatněný strach(!). Jenže proces, který probíhá jde možná zpomalit, ale rozhodně ne zvrátit.

Je třeba především hlídat politiky, aby se nesnažili využít ve svůj prospěch společenskou náladu, tedy strach z terorizmu, stejně jako moderní technologie pro své vlastní zájmy a k posílení osobní moci. Na druhé straně, změna, která nastává v důsledku komunikační revoluce v oblasti mezilidských vztahů je zcela zásadní. Soukromí, jaké měli občané Británie před osmdesáti sedmi lety již nikdy nikdo mít nebude. Je třeba si uvědomit, že není tak daleko doba, kdy naše hovory přes mobilní telefon, bude moci poslouchat nejen stát, ale i třeba mladý kutil pro svou zábavu, systém GSM není nenabouratelný.

Máme dvě možnosti. Buďto přestat telefonovat a je li to nutné bavit se v šifrách a nebo se naučit jakési nové otevřenosti, přestat skrývat své nitro před druhými. To znamená přestat se bát. Strach vede k paranoidním představám, které snadno zneužije šikovný politický manipulátor. Zde je skutečné podhoubí pro vznik diktatury, ne v technologiích.

Události v USA nastaly, protože nastat musely. Euroamerická civilizace vytvořila příznivé prostředí po jedince jako bin Ladin a umožnila jim vyrůst do své obludné velikosti. Opět sáhnu po svém oblíbeném Jungovi. Po teroristickém útoku mnohem lépe vidíme svůj Stín. K tomuto Stínu patří i možné zneužití nových technologií.

Zároveň ale vidím v dálce jakousi novou naději. Zmizí megalomanská odlidštělá velkoměsta a města se opět stanou městy. Opuštěné kanceláře se promění centra zábavy. Budou li lidé pracovat doma u počítačů, odpadne pevná pracovní doba a tím i stresující dopravní špičky při cestách do práce a zpět.

Zdánlivě chladná anonymita počítačového vztahu nás ve skutečnosti může naučit upřímnosti. Mnoho uživatelů Internetu asi poznalo ten zvláštní pocit, kdy někomu o kom nevím kdo je a kde je, říkám věci, které bych svému okolí neprozradil.

Řeknu na závěr jeden svůj podnět pro "boj s terorismem". Zbavme se pocitu vlastní nadřazenosti a důležitosti. Díky tomu nás přestane vzrušovat to, jestli někdo poslouchá naše telefony či čte naše emaily. Ale je zde ještě cosi důležitějšího. Nebude potom vedle nás někdo, kdo se námi bude cítit ohrožen, ať už je to jedinec, stát či národ. Tím nedojde k situaci, která by umožnila polickým gangsterům získat jakoukoliv větší podporu.