Ministr obrany ČR Jaroslav Tvrdík:

Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, dovolte mi, abych v tak vážné situaci mohl znovu říct vše, co si o tom myslím, jak to cítím, i za cenu, že budu opakovat některá fakta, která zde zazněla. Myslím si, že si potom ušetříme i moje úvodní slovo na výborech, které to budou projednávat, a že tím zkrátíme efektivně čas nás všech.

Jsem ve velmi zvláštní situaci obhajovat rozhodnutí, na jehož konci může být válka. Hodně jsem přemýšlel, radil jsem se s odborníky, s politiky, se všemi z vás a všem děkuji za tu pozici, kterou jsme, myslím si, velmi odpovědně dokázali najít. Znám pocity vojáků a znám pocity civilních obyvatel, kteří jsou v místě takovéhoto válečného konfliktu. V letech 1992 a 1993 jsem osobně sloužil se samopalem a neprůstřelnou vestou na území bývalé Jugoslávie, na území, kde působily jednotky Organizace spojených národů k vynucení a udržení míru. Vím, jaká je válka krutá. Viděl jsem lidi umírat. Je to něco, co mě skutečně poznamenalo na celý život.

Chci říct ještě jednu věc na úvod svého projevu. Jsem zaujatý v tomto konfliktu, zaujatý tím, že do kontingentu, který odjíždí posílit naše vojáky v Kuvajtu, je zařazen jeden z mých nejbližších příbuzných. A není žádné tajemství, že část mé rodiny slouží v ozbrojených silách této země.

A ještě jeden fakt. Viděl jsem venku transparenty, které hovoří o tom, že riskuji životy obyvatel této země, životy vojáků, a proč neriskuji svůj. Já vám mohu odpovědně říct, že vím, jaké riziko hrozí občanům této země. A to, co předkládám, považuji za nejlepší odpověď. Současně vám také chci říct a dávám si pozor, abych říkal fakta, že existuje minimálně jedna informace zpravodajské služby této země, že se lidé z podsvětí, napojení na irácké struktury, zajímají o mne i moji rodinu. Jestliže bude tato země zapojena do případného konfliktu, v první řadě jsem ohrožen já, moje rodina, a funkce aliančního ministra v této zemi je srovnatelně nebezpečná jako Svobodná Evropa či jiné objekty na tomto území. (Šum v levé části sněmovny.)

Vím velmi dobře, co obhajuji. Znám následky ve všech případech, ať to schválíte, či nikoliv, a mám - odpusťte - tu drzost, že žádám nikoliv pouze schválení, ale jestli to bude trošku možné, rozhodné schválení tohoto materiálu. Nebude to asi souhlas jednomyslný jako ve vládě České republiky, ale byl bych velice nerad, kdyby to bylo jenom prosté ano. Myslím, že naše pozice je skutečně rozumná a vybalancovaná a odpovídá složitosti situace. Dá se hájit před sebou samým, před lidmi této země i před mezinárodním společenstvím.

S čím před vás v tuto chvíli tedy předstupujeme? Předstupujeme před vás s hypotézami možného chování. Nic víc, nic míň. Nejsme ve válce ani ji nevyhlašujeme a jsem přesvědčen, že je stále významná naděje, že válka nebude. Pevně tak věřím tomu, že jestliže k ní nakonec bude muset dojít, tak bude mít legitimitu Organizace spojených národů cestou široké koalice mezinárodního společenství včetně mandátů, které takto vážné akci náležejí. Jsem skutečně přesvědčen o tom, že Spojené státy neprovedou samostatnou akci a budou konzultovat v Radě bezpečnosti OSN své další kroky.

Proč vlastně vedeme tuto nepříjemnou debatu? Celý ten problém začal pravděpodobně 2. 8. 1990. To bylo datum, kdy Irák překročil hranice sousedního státu, státu o velikosti 1,5 milionu obyvatel. Svět přijal rezoluci 678, kterou mu uložil vyklidit Kuvajt a kterou mu uložil odzbrojit pod mezinárodním dohledem, zničit zbraně hromadného ničení, které v té době prokazatelně měl. Dnes často zní argument, proč svět nekonal již tehdy a proč tehdy nevyřešil ten problém. A protože dnes slovo mandát bude znít hodně často, tak vám chci všem připomenout, že mimo jiné svět tehdy nedal mandát ke svržení režimu Saddáma Husajna. Nebyl to jediný argument, ale byl to jeden z těch argumentů.

Co bylo od té doby? 52 rezolucí, které Saddám Husajn nedodržel, z toho dvanáct odzbrojení pod mezinárodním dohledem. Přečtete si je celé, nebudu je citovat, máte je v tisku. Rezoluce 1441 přijatá 15 : 0 mluví sama za sebe. Od té doby následuje dvanáct let utrpení. S tím souvisí, kdo je vlastně Saddám Husajn, kdo je člověk, který terorizuje vlastní obyvatelstvo, okolní země i celý svět. Připomenu to jenom velmi krátce v oblasti, která nás zajímá, v oblasti zbraní hromadného ničení. V roce 1931 se Irák stává smluvní stranou takzvaného Ženevského protokolu z roku 1925, který zakazuje používání dusivých, otravných nebo podobných plynů a bakteriologických prostředků. A potom data 1980 - 49 útoků chemickými zbraněmi v příhraniční oblasti, 1984 - čtrnáct útoků chemickými zbraněmi, šest prokazatelně potvrzených experty Organizace spojených národů. Identifikovány a prokázány těmito experty použité chemické a biologické zbraně. Yperit nalezen nevybuchlý v bombách v místě iráckých útoků. Tabun - to samé. A dále slzný plyn, chlorin, lewisit, antrax, a budu o nich mluvit ještě dál. 16. 3. 1988 vesnice Halabdža v Iráku - útok chemickými zbraněmi na své vlastní obyvatele, pět tisíc mrtvých, sedm tisíc zraněných. V roce 1989 Irák znovu potvrzuje závaznost Ženevského protokolu pro svou zemi. 8. 3. 1991 - použití chemických zbraní proti šíitským povstalcům v posvátných městech Karbalá a Nadžaf. 31. března 1991 - použití chemických zbraní u Irbílu, Dahúku, Kirkúku.

Dovolím si připomenout, že po současných dělostřeleckých a leteckých útocích následuje hromadný úprk 1,8 milionu Kurdů a Šíitů do Turecka a Íránu. Pro neustálé vojenské útoky na bouřící se Šíity a Kurdy na jihovýchodě a severovýchodě uvalila OSN na Irák přísné hospodářské embargo, zřídila nad těmito oblastmi pásmo bezletového provozu s cílem chránit obyvatelstvo před iráckými leteckými útoky.

Tento stav trvá dodnes s neustálými konflikty mezi iráckou protivzdušnou obranou a spojeneckými letouny. Po válce v Iráku bylo potom ověřeno množství zbraní, tisíce litrů biologických látek a tisíce tun chemických látek. Máte je v tisku, máte je ve zjištěních, která prokázali inspektoři Organizace spojených národů.

Hovoříme podle mého soudu o možné válce, ale ve skutečnosti válka již dávno vypukla. Irák je v permanentním konfliktu se světem. Podle statistik Organizace spojených národů již umřely a umírají doslova miliony nevinných.

Tolik exkurze historií. Ještě pro vysvětlení, kdo rozhoduje a kdo odpovídá.

Připomeňme si situaci, kdy svět přijímá tvrdou rezoluci, o které jsem hovořil, a irácký parlament jednomyslně odsuzuje tento stav a odmítá její plnění. Saddám Husajn doslova a do písmene za pár hodin pod narůstajícím mezinárodním tlakem souhlasí se vstupem inspektorů. Je to o tom, že rozhoduje jeden člověk. Není to konflikt mezi světem a obyvateli Iráku, je to konflikt mezi světem a Saddámem Husajnem, mezi světem a jedním člověkem - člověkem, který jako jediný státník na světě jásal nad 11. zářím, člověkem, který odškodňuje pozůstalé po teroristech, kteří se ovázáni výbušninou vrhají mezi nevinné civilisty, člověk, který dnes rozmisťuje zbraňové systémy ke školám, školkám a nemocnicím s vědomím toho, že svět na rozdíl od něj má úctu k životům nevinných. Myslím, že můžeme konstatovat, že se dokázal přiřadit ke světovým zločincům a dokázal naplnit úděl, který si zjevně předsevzal.

Pozice České republiky musí být po těchto a řadě dalších stejně hrůzných informací v té složitosti rozhodování v zásadě jednoduchá. 1441 v duchu předchozích rezolucí jednomyslně konstatuje, že má Saddám Husajn poslední šanci a že v případě, že ji nevyužije, bude čelit vážným následkům, mimo jiné i podle článku 7 Charty Organizace Spojených národů, to znamená s použitím násilí. Nový akt Rady bezpečnosti, který si jako podmínku stanovila Česká republika, konstatující pokračující neplnění závazků k mezinárodnímu společenství, je pro nás posledním krokem a dokončením procesu mezinárodního společenství se Saddámem Husajnem - dokončením procesu, ne zahájením nového. Nechceme dalších 52 rezolucí.

Z pohledu mezinárodního práva, a určitě o tom povedeme velkou debatu, je naše pozice legitimní a diskuse může být pouze o odpovědnosti politické či osobní nebo o síle mandátu Organizace spojených národů, nikoliv o jeho oprávněnosti.

Dovolte mi reagovat na některé aspekty z diskuse, která již ve výborech v Senátu zazněla a určitě zazní i zde. Odvozujeme nebo máme snahu odvozovat naši pozici od vlastního postoje ke Spojeným státům americkým, navíc nikoliv od postoje současného, ale od postoje minulého. Myslím si, že to principiálně není možné. Neodvádějme pozornost od skutečnosti našeho nelehkého rozhodování. Rozhodujeme o naší pozici k Iráku, nerozhodujeme o pozici ke Spojeným státům, rozhodujeme o naší pozici k sousedním zemím, které se Saddáma Husajna reálně bojí, o naší pozici ke světovému společenství.

Pevně doufám tomu, že se shodneme a že v této místnosti skutečně není nikdo, kdo by chtěl režim Saddáma Husajna hájit. Nemůžu popřít relevanci některých pohledů pana senátora Falbra ve včerejším Právu ani argumenty dalších poslanců či senátorů o kontroverzních rozhodnutích Spojených států. Chci být objektivní a musím připustit, že je na nich něco pravdy. Najděme ale i jiný pohled na Spojené státy, které pomáhaly Evropě ve chvílích, kdy to bylo potřeba, ve chvílích, kdy také vedly debaty před zapojením do první a druhé světové války o tom, zda mají jejich vojáci krvácet za zájmy Evropy. Podívejme se na Spojené státy jako na spojence, kteří pomáhají České republice v dnešním nelehkém světě.

Dovolte mi říci pár slov k atmosféře v naší jednotce. V první řadě chci říci, že budou zapojeni výhradně dobrovolníci, přestože zákony této země už umožňují ministrovi obrany nařídit působení vojáků v těchto misích rozkazem. Za pár dní, respektive bezprostředně po rozhodnutí tohoto parlamentu, v případě, že dá své ano, chci navštívit tuto jednotku. Jedou se mnou poslanci a senátoři, nemám co skrývat. Všichni, kdo budou chtít domů, se budou moci svobodně vrátit. Přes to všechno jsem přesvědčen o tom, že vojáci svůj úkol splní. Jsou na něj vycvičeni, vybaveni, mají schopnosti, a dokonce se nebojím říci unikátní schopnosti - v detekci a identifikaci zbraní hromadného ničení možná nejlepší na celém světě. Premiér to již říkal, odmoření mimo jiné 500 osob za jednu hodinu, 80 kusů techniky za stejný čas.

Mohl bych pokračovat dál. Jsme jediní v lokalitě, kteří v tuto chvíli máme k dispozici průmyslové filtry, které nám umožňují působit při případných průmyslových či jiných haváriích a katastrofách. Mohl bych hovořit o tom, že máme dostatečné přepravní kapacity na vodu či chemické látky k hašení vrtů. Mohl bych hovořit o tom, proč je naše jednotka tak schopná pomáhat vojákům a civilistům, ale nechci vás tím zatěžovat. Kdo bude mít zájem, určitě na výborech tuto pozici nastolí.

Nenasadit naše vojáky, přestože jsou to vojáci, za situace napadení civilního obyvatelstva či jejich aliančních kolegů je skoro stejné jako nutit lékaře porušovat Hippokratovu přísahu. A já vás prosím - nedělejte to. Jsme na to specializováni doma, v alianci v případě, že to od nás všichni budou potřebovat. A ten případ nastal. Svět, nejenom Spojené státy, ale i okolní země nás prostě v tuto chvíli potřebují. Již nyní máme preventivní charakter, protože sama existence toho, že umíme změřit případné použití zbraní hromadného ničení, je odstrašením před jejich použitím, kterého by si možná nikdo bez našich vojáků nevšiml, protože biologické či chemické látky mají své první hrůzné následky teprve za dny, týdny, měsíce či roky. Rozhodnete o jejich stažení, premiér o tom hovořil, je to jediná možnost, jak se vyhnout zapojení do případného konfliktu. Ani sousední Německo, které má mnohem vyhraněnější pohled než Česká republika, svoji jednotku na ochranu proti zbraním hromadného ničení z této lokality nestáhne. Je to pouze jediná možnost z těch dvou, buď zůstat, anebo utéct. A já to prostě nemohu nazvat jinak. Vojáci by přišli o poslední zbytky sebeúcty, které před svými aliančními kolegy v této specializaci mají.

Nechci hovořit o tom, že vždycky v minulosti této země selhali politici, nikoliv vojáci, i v případech, kdy to bylo správné. A také jsme si to dokázali zdůvodnit marností boje, velkými oběťmi na životech či podobnými velkými hesly. Neházejme do koše naše alianční závazky ze summitu. Neházejme závazky k budoucnosti spojených armád aliance či spojených armád Evropské unie. My sami říkáme, že nemůžeme mít všechno, že se musíme specializovat. A když to od nás budou ostatní chtít, musíme jim vyjít vstříc. Zrovna tak jako budeme očekávat, že nám ostatní přispějí ve chvíli, kdy sami tu schopnost nebudeme mít. Vždyť to jsme tu přece hájili při nadzvukových stíhacích letounech!

Vojáci obstojí. Je na vás, jaký jim dáte mandát, jaké ideály mají hájit. Někteří z vás si ze mě dělali srandu, když jsem hovořil o tom, že Tomáš Garrigue Masaryk v roce 1923 jasně řekl: "Voják má velké poslání mravní. Je stále na stráži a je první povolán, aby v případě nebezpečí položil život za stát a jeho ideály." Toto moto visí na mnoha vojenských útvarech a stále to prostě platí. Takže jaké jsou ideály tohoto státu? Je to svoboda, demokracie, spravedlnost a mnoho dalších. A neulehčí nám to naše rozhodování, já to vím. Zkusme tedy rozhodovat na základě našeho lidství, které uvnitř každého z nás musí prostě být.

Války a vzpomínky na ně vyvolávají odpor ke všemu, co je jenom trochu připomíná. Je to ale pouze zkratka v názvu té války pod mandátem Organizace spojených národů, která změní její charakter? Nezmění, v žádném případě ne.

Kladl jsem si v této souvislosti otázku. Jak by konala dnešní Organizace spojených národů v současném politickém rozvrstvení světa v případě nástupu Adolfa Hitlera. Co myslíte? Hypoteticky - byla by v tuto chvíli rezoluce, nebo nebyla? Volali bychom po mírovém řešení, po důkazech? Sám nevím.

Protestovali by obyvatelé České republiky, protestovali by obyvatelé celé Evropy proti slovíčku válka? Nevím, skutečně nevím. Nemohu se ale ubránit pocitu, že by svět v případě, že by s poučením, kterého se mu dostalo, kdyby mohl složit reparát, zasáhl jinak, rychleji, efektivněji, prostě by vedl preventivní válku. I když se mi to samotnému nelíbí, ale možná by bylo dobré nazývat věci pravými jmény. Ona by to nebyla preventivní válka, byla by to sebeobrana. Jsou ale situace, ve kterých se reparát prostě nepřipouští.

Nechci po vzoru Miloše Zemana nikoho přirovnávat k Saddámu Husajnovi. (Potlesk z levé strany sálu.)

Děkuji za potlesk, kolegové z Komunistické strany, máte pro něj určitě mnoho důvodů, i pro ten úsměv.

Nechci nikoho přirovnávat k Saddámu Husajnovi, nebo nechci nikoho přirovnávat k Adolfu Hitlerovi, pardon, ale je skutečně Saddám Husajn tak odlišný od člověka, který způsobil této zemi a světu tolik neštěstí?

Odpovídá Organizace Spojených národů v této souvislosti naší představě garanta bezpečnosti a pořádku? Někdo po 11. září může říci ne. Po Keni, Bali - a kde to bude příště? Nepřipojím se, byť to možná někteří očekávají, a říkám OSN jednoznačně ano. Svět musí mít řád a ten lze nastavit pouze na půdě jediné, skutečně reprezentativní organizace. OSN by si určitě zasloužila reformu, tak jako naše armáda i aliance, ale od toho jsou jistě povolanější a není to předmětem dnešního jednání.

Na jednom bychom se ale skutečně mohli shodnout: aby byla OSN věrohodná, musí být akceschopná. To, co my dnes děláme, je vytvoření podmínek a prostoru pro tuto věrohodnost. Poskytujeme Organizaci spojených národů své schopnosti, jestliže to bude považovat za vhodné. Jsme připraveni přijít s další nabídkou, jsme připraveni přijít s nabídkou využití našich specialistů, biologů, chemiků, ve prospěch inspekčních týmů pod modrým baretem. Tyto týmy připravujeme, jsou již vytvořeny a možná již na nejbližší cestě Jan Kavan poveze naši nabídku světovému společenství.

Česká pozice je taková, že dokud budou pravděpodobně působit inspektoři, Rada bezpečnosti akt podle našich představ nevydá. Nevím, jak dlouho tam budou, kdy je Saddám vyhostí, ale přesto, anebo právě proto vytváříme dnešním rozhodnutím prostor pro mírové řešení. A je logicky potřeba nejprve vyčerpat všechny možnosti, než přistoupíme ke krajní alternativě.

Nemyslím si, že to pomůže. Nejsem přesvědčený o tom, že se Saddám Husajn ráno probudí a bude myslet jinak, tak jako vy nebo já. Neustoupil v době Pouštní bouře, neustoupil v řadě jiných situací. Budeme muset k tomu řešení pravděpodobně přistoupit - dobrovolně, či nedobrovolně. Dříve nebo později bude svět jednat. Jde nám jen o to, kdy vyprší jeho poslední šance a jestli v té době již nebude pozdě.

Bojíme se toho, co bude, když bude proveden vojenský zásah. Co když nebude? Je to pro nás skutečně bezpečnější? Já si zase nejsem zcela jist a mám obavu, že se můžeme krutě mýlit. 1 + 1 se prostě rovná 2. Vůle a zbraně hromadného ničení, to je 1 + 1. Vůli použít zbraně hromadného ničení proti vlastnímu obyvatelstvu, proti sousedům, prokázal. Vůli podporovat terorismus také. Teď jenom ty proklaté zbraně hromadného ničení a inspektoři, kteří je hledají.

Co tedy vlastně hledáme? V prvé řadě hledáme to, co prokazatelně měl. Hledáme zbraně, které jsou neuvěřitelně nebezpečné, a proto mu nařídilo mezinárodní společenství odstranit je pod jedním dohledem. Dovolte mi připomenout alespoň dva z nich.

Aflatoxin, jed, který může být použit výhradně a jedině proti civilnímu obyvatelstvu. Nemůže být použit proti vojenským jednotkám. Nepůsobí akutní intoxikaci, může působit pouze při opakované expozici za měsíce až léta. Dochází potom téměř pravidelně k rozsáhlému bujení rakoviny jater. Velmi citlivé jsou děti, kterým působí jaterní poruchy, atd. Mohl bych pokračovat.

Irák měl prokazatelně dvě biologické zbraně, které sám přiznal - antrax a botulotoxin. Inspektoři hledají 28 tisíc litrů antraxu a 36 tisíc litrů botulotoxinu. Podívejme se, co vlastně hledají. Hledají takovouto disketu a tyto dvě ampulky na území sedmkrát větším, než je Česká republika. Mohl bych vám citovat z výzkumu a ze statistik, které jednoznačně říkají, že toto plus vědci stačí k tomu, aby Irák znovu do několika měsíců obnovil programy vývoje biologických zbraní v případě, že prostě má kmeny 5 až 6 bojových látek, které antrax může aplikovat (?). Toto hledáme. Jedna tato ampulka umístěná do letadla letícího do USA či do Evropy způsobí 20 až 40 nakažených v letadle, 20 tisíc do 14 dnů, 150 tisíc nejenom v USA, ale ve čtyřech dalších zemích Evropy do zhruba jednoho kalendářního měsíce.

Je to právě o tom globálním pohledu na biologické zbraně, které hledáme, je to o globálním pohledu na bezpečnost.

Mohl bych pokračovat, ale nechci. Jestli Saddám neprokáže, kde ty zbraně jsou, je tudíž světu i nám velmi nebezpečný. Co když je skutečně nemá? Co když jsou skutečně v rukou fanatiků schopných použít je kdekoliv po celém světě? Svět proto žádá, aby předložil důkazy o jejich zničení. Zbraně hromadného ničení mají jednu krásnou vlastnost - nelze je zničit bez pozůstatků o provedení tohoto kroku. Jestliže byl někdy ničen antrax, musí na místě existovat spory, musí existovat lidé, kteří tam zbraně přepravili, kteří jej ničili, a inspektoři právě žádají takovéto důkazy, abychom jistotu měli.

Řekněte mi, proč vlády Německa, Velké Británie, Kanady, USA nakupují v této chvíli ve velkém očkovací látky proti neštovicím, proč očkují své vojáky a obyvatele, a to v situaci, kdy toto vakcíny přinášejí v určitém procentu i smrt očkovaným nevinným lidem? Je tomu tak, protože se prostě bojí, protože jsou přesvědčeny o tom, že tyto biologické zbraně prostě ve světě v rukou teroristů mohou být. Chci vás ujistit o tom, že Česká republika má potřebné zásoby pro své obyvatele.

Proto hovoříme o presumpci viny, ne o presumpci neviny. On není nevinný, on již vraždil a vraždí nyní. On je vrah, který má podmínku, resp. několik desítek podmínek, a nedodržuje je. Takového člověka bychom na svém dvorku před domem v žádném případě nechtěli. Kladu si otázku, proč se díváme na bezpečnost jinak v našem vlastním domě, v České republice, a jinak na druhém konci světa. Ten svět je přitom v tuto chvíli při případném použití zbraní hromadného ničení tak malý, a jenom proto, že si to neumíme představit, si myslíme, že to pro nás není nebezpečné. Svět je prostě nehostinné a složité místo k žití a musí v něm platit pravidla a řád. A ta pravidla musí platit pro všechny, nejen pro někoho.

Z těch neradostných rozhodnutí, která jsme měli na výběr, jsme se pokusili vybrat ta pro nás nejsprávnější a předkládáme vám je k posouzení. Nemůžeme se schovávat za rozhodování velmocí, za rozhodování druhých, a proto a jedině proto musíme rozhodnout my sami.

Výhradně a jedině v našem zájmu je říci při hlasování ano. Jestliže řekneme ne, říkáme ne boji proti mezinárodnímu terorismu v jedné variantě, ne záchranným a humanitárním akcím ve prospěch civilního obyvatelstva a spojeneckých vojáků ve druhé variantě a ne šanci pro důvěryhodnou OSN ve třetí variantě.

Věřte mi, že bych lidem této země přál optimistickou budoucnost a obhajoval jiné, nádherné projekty k žití. Vždyť pro to jsme se narodili. Ale právě proto Saddám Husajn musí dostat poslední šanci, ne dalších 52 nebo kolik vlastně dalších šancí.

Místopředseda PSP Jan Kasal:

Pane předsedo, vážená vládo, paní a pánové, přihlásil jsem se do rozpravy k tomuto tématu, protože se domnívám, že je nezbytné objasnit důvody, pro které mám s navrženým usnesením osobní problémy.

Vím, že formálně projednáváme návrh vlády v oněch zde zmiňovaných bodech. Je to návrh bezesporu připravený odpovědně, s poctivým úmyslem zabránit touto cestou většímu zlu, než si možná kdokoli z nás dovede představit.

Na začátku chci říci, že rozhodně bych se nemohl řadit k pacifistům nebo zastáncům filozofie Lva Nikolajeviče Tolstého "něprotivleniju zla nasiljem" - to rozhodně ne. Chci také říci, že jsem velmi pečlivě zvažoval všechna pro a proti a že je mi jasné i po diskusi s mnohými z vás, že vnitřní boj o to, jak se nakonec rozhodnout, jsem nesvedl pouze sám, ale že drtivá většina z vás se podobnými otázkami, kterými se trápím já, trápí také.

Chci říci dopředu, že jsem si plně vědom, že režim Saddáma Husajna je zločinný, je to režim, který nerespektuje rezoluce Rady bezpečnosti atd. Není sporu o tom, že není možné tuto skutečnost ignorovat a tvářit se, že se nic neděje. V tom mě utvrzuje i materiál, který předložila vláda, i vystoupení pana premiéra, pana ministra zahraničí i pana ministra obrany.

Chtěl bych také požádat tuto sněmovnu, abychom si byli vědomi toho, že naše rozhodování opravdu není jednonulové, že se v našich argumentech budeme pohybovat někde kolem pomyslné hranice 50 na 50. Chtěl bych také říci, že rozhodně bychom se neměli dopouštět podobných zjednodušení typu "kdo je proti návrhu vlády na usnesení, je kamarád Saddáma Husajna, a kdo je pro usnesení, je krvelačný válečník". Takovéto zjednodušení v naší sněmovně dnes nepřipusťme.

Pečlivě jsem prostudoval vládní materiál a pečlivě sleduji, co kdo ve světě k této záležitosti říká. Poctivě přiznávám, že mé rozhodování o navrženém usnesení by bylo jednodušší, kdybych znal to, co Rada bezpečnosti na svém zasedání deklaruje, tedy kdybych znal text či význam nového aktu Rady bezpečnosti. V tomto smyslu také v podrobné rozpravě přednesu pozměňovací návrh, který bude zpřesňovat odst. 4 návrhu usnesení, kde se říká v závěru po vyjmenování rezolucí "na území Iráku za podmínky existence mandátu OSN". Navrhnu "za podmínky nového aktu Rady bezpečnosti".

Stejně tak si myslím, že jak je usnesení předloženo, má celou řadu rovin a s většinou nemá problém pravděpodobně vůbec nikdo. Domnívám se, že odst. 1, 2, 3 i 5 je možno vcelku bez problému odsouhlasit a že by bylo možné, aby Poslanecká sněmovna vyňala pro zvláštní hlasování právě mnou před chvílí zmíněný odst. 4.

Samozřejmě jsem si vědom toho, že za skutečnosti, kdy odborná jednotka odřadu radiační, chemické a biologické ochrany Armády České republiky se nachází v prostoru, neměli bychom ji nechat bez mandátu, který jí je dán v odstavci posledním. Proto se domnívám, že toto sněmovna může učinit již dnes.

Stejně tak se domnívám, že je možné přistoupit k podpoře odstavce 2, k posílení odřadu, a k odstavci 3, rozšíření operace Trvalá svoboda, o stát Izrael a Turecká republika.

Paní a pánové, nenamlouvejme si, že rozhodujeme o textu a o podmínkách existence mandátu OSN v této, řekněme, velmi umírněné poloze. To, co tam je napsáno, tedy případný soubor mezinárodních opatření k vynucení splnění příslušných rezolucí Rady bezpečnosti, v sobě skrývá samozřejmě válku s Irákem. Je třeba, abychom k řešení tohoto problému takto na rovinu přistupovali.

Domnívám se, že zlu je nutno čelit. Je nutno čelit odpovědně, je nutno čelit s rozvahou. Domnívám se tedy - a v podrobné rozpravě navrhnu, abychom i o odstavci 4, jak je uveden v návrhu usnesení, nehlasovali dnes, abychom se k němu vrátili u vědomí stanoviska Rady bezpečnosti, až budeme znát také názor států Evropské unie - států Evropské unie proto, že do Evropské unie chceme vstoupit a nemůže nám při našem rozhodování být lhostejné, jak se ony tváří k tomuto aktu - až budeme znát a mít k dispozici stanoviska států NATO.

Opakuji, že jsem přesvědčen o tom, že Česká republika musí dostát svým aliančním i jiným závazkům, že nejsem pacifista, nebojím se odpovědnosti, ale odpovědnosti nedostojíme tehdy, když v tuto chvíli budeme hlasovat o usnesení, jehož konce v tuto chvíli ještě nemůžeme dohlédnout.

Každý z nás při hledání správné odpovědi se může odvolávat na různé autority. Určitě nejsem výjimka, když i já hledám pro své rozhodování autoritu někde ve světě. Jsou lidé, kteří samozřejmě věří Georgu Bushovi, jsou lidé, kteří mají úctu k názorům Madelaine Albrightové a dalších politiků ze Spojených států, k názorům prezidenta Václava Havla, k názorům naší vlády. Já toto respektuji, nezpochybňuji, ale říkám, že já také hledám pro svůj názor podporu či nepodporu v táboře těch, kteří jsou umírněnější.

Proto nemohu zastírat, že mne velmi oslovilo to, co řekl Jan Pavel II. toto pondělí na adresu války v Iráku, kde nabádá k opatrnosti a zvážení všech aspektů s tím, že v žádném případě nezpochybňuje Chartu OSN a mezinárodní právo. Myslím, že je třeba i toto zde připomenout. Těm, kterým to něco říká, tak to připomenout důrazně.

Paní a pánové, v podrobné rozpravě vystoupím opět. V tuto chvíli chci jenom říci, abychom se nebáli toho, že Senát přijal usnesení v nějaké podobě. My jsme samostatná komora a můžeme přijmout usnesení poněkud pozměněné nebo v čase rozložené. Naše vláda z usnesení Poslanecké sněmovny určitě bude umět vybrat to, co nejen pro Českou republiku, ale pro mír ve světě bude dobré a podstatné.

Poslanec Václav Frank:

Pane předsedající, členové vlády, kolegyně a kolegové, je třeba si uvědomit, že každý z nás má právo na názor na danou situaci a i já patřím mezi ty, kteří si dovolí k žádosti vlády vyslovit několik poznámek. Jednak to, že po řadu měsíců jsou zcela jednoznačně státy i orgány OSN, které představují celé mezinárodní společenství, podobně jako členské státy NATO, vystaveny především tvrdému tlaku USA, jejichž cílem nebylo nic jiného než si vynutit souhlas Rady bezpečnosti s vojenským zásahem proti Iráku a podle možnosti přimět jednotlivé státy k účasti na tomto zákroku.

Jako záminka má posloužit obvinění, že Irák podporuje terorismus, vyrábí a vlastní zbraně hromadného ničení, že režim Saddáma Husajna je darebácký a je třeba ho za každou cenu odstranit, protože ohrožuje zájmy USA a jejich bezpečnosti.

Ano, v Iráku jistě není všechno v pořádku, ale podotýkám, že právě tento nátlak USA je ultimátem, které prezident Bush předložil Organizaci Spojených národů a Radě bezpečnosti ve svém vystoupení ve Valném shromáždění OSN na podzim minulého roku. Tehdy jasně prohlásil, že buď OSN bude jednat podle přání USA a Rada bezpečnosti vysloví svůj souhlas s útokem proti Iráku, nebo USA zasáhnou bez tohoto rozhodnutí samy, případně s některým ze svých "přátel", kteří budou ochotni se k nim připojit. V takovém případě se ovšem OSN a Rada bezpečnosti stanou pro USA bezvýznamnými. Slovy prezidenta Bushe bych to nazval irelevantními, protože nejsou dost pružné a údajně ani nerozhodují tak rychle, jak si USA přejí.

Aniž bych chtěl pana ministra zesměšnit, ale toto stanovisko prezidenta Bushe a ostatních jestřábů v USA ochotně převzal i ministr obrany České republiky.

V nedávném rozhovoru pro Právo, který přímo hýří nejrůznějšími myslitelskými perlami, pan ministr odmítl, že mezinárodní společenství při řešení situací, které mohou ohrozit mezinárodní mír a bezpečnost, nadále spoléhá na OSNa Radu bezpečnosti. Podle jeho názoru zřejmě o těchto z hlediska celého lidstva mimořádně závažných otázkách mají zřejmě právo rozhodovat Spojené státy popřípadě členské státy NATOa nebo dokonce ty z nich, které budou ochotny se nátlaku Spojených států bezvýhradně podřídit. Vždyť všichni víme, že za těchto okolností přijala koncem minulého roku Rada bezpečnosti rezoluci, v níž vyzvala Irák, aby splnil předcházející rozhodnutí, jež k situaci v Iráku přijala. Rozhodla také o obnovení činnosti mezinárodního týmu inspektorů, kteří mají ověřovat, zda Irák skutečně vyrábí a vlastní zbraně hromadného ničení. Po několika týdnech usilovného pátrání na kterémkoliv místě v Iráku, jež si inspektoři vybrali, museli v několika průběžných zprávách pro Radu bezpečnosti konstatovat, že nenalezli nic, co by potvrzovalo, že Irák tyto zbraně vlastní nebo vyrábí kromě strohé informace, nejnovější informace, že docházelo k pašování jakýchsi zbraní.

Nehledě na to však Spojené státy a Velká Británie opět tvrdí, že mají důkazy, které svědčí o opaku a přes opakované výzvy vedoucího týmu inspektorů, aby tyto důkazy inspektorům postoupily, aby je mohli využít ve své práci, tak se tak nestalo.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, víme také to, že další zprávy mají inspektoři předložit Radě bezpečnosti 27. ledna t. r. Nehledě na dosavadní negativní výsledky týmu inspektorů a na to, že jejich práce dosud nebyla zdaleka ukončena, tak Spojené státy s Velkou Británií soustavně hrozí Iráku použitím síly a přesunu i do oblasti početné pozemní, letecké i námořní síly. Vystupňovaly rovněž svévolné letecké útoky proti iráckému území, pokračujícím nátlakem na další státy se snaží získat politickou podporu k přímé vojenské účasti na připravované akce. Pokud by k ní došlo bez rezoluce Rady bezpečnosti přijaté v souladu s příslušnými ustanoveními Charty OSN, dovolím si tvrdit, že by se jednalo o akt agrese, tedy čin, který byl v minulosti označen a trestán jako jeden z nejtěžších válečných zločinů. Součástí tohoto nátlaku je i žádost, aby pomohly i členské státy aliance, ale aby se k této akci připojila i Česká republika a poskytla mimo jiné plné právo přeletu vojenských letadel svým vzdušným prostorem, plné právo stupu a pobytu amerických sil na svém území a konečně, aby se na agresi Spojených států přímo podíleli příslušníci Armády České republiky.

Nemám k dispozici žádné informace, jež by svědčily o tom, že realizace všech těchto kroků je podmíněna přijetím odpovídající rezoluce Rady bezpečnosti. Konečně sněmovně také nebyly předloženy potřebné informace, co by mělo být smyslem plného práva vstupu a pobytu amerických sil na území republiky ani to, jak budou třeba hrazeny náklady spojené s tímto vstupem a pobytem a nebylo rovněž řečeno jejich postavení a odpovědnost za případné jimi způsobené škody. Zřejmě přesvědčeni, že při rozhodování o tak závažných otázkách nemají příslušné orgány České republiky, o čem dlouho přemýšlet, a proto má Česká republika dát odpověď do 20. ledna. Mimochodem ještě dřív než tým inspektorů OSN předloží Radě bezpečnosti další zprávu a bez ohledu na to, že jeho činnost k tomuto datu zdaleka neskončí.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, naše Poslanecká sněmovna má dnes k žádosti Spojených států zaujmout stanovisko. Není pochyb o tom, že máme přijmout rozhodnutí, které skutečně patří k těm nejzávažnějším, jež Poslanecká sněmovna v oblasti vojenské i zahraniční politiky přijala za dobu své existence. Jsem také ale přesvědčen, že toto rozhodnutí musí respektovat také závazky, jež Česká republika převzala podle Charty OSNa závěrečného aktu z konference v Helsinkách. Ono se totiž bezprostředně dotýká i bezpečnosti České republiky a jejích občanů. Po vstupu do Severoatlantické aliance KSČM důsledně zastává stanovisko, že členství v alianci nezvýšilo bezpečnost České republiky a jejích občanů. Právě naopak má pro tuto bezpečnost řadu negativních důsledků. Zkušenosti uplynulých čtyř let si myslím, že potvrzují oprávněnost tohoto názoru. Konečně po událostech na Balkáně a v Afghanistánu, kde se občané České republiky také zúčastnili tzv. mírových operací, máme dnes rozhodnout o jejich vyslání v přímé účasti na akcích na bojištích. O možných důsledcích takového rozhodnutí, pokud jde o bezpečnost a životy občanů si myslím, že není třeba široce hovořit. Kromě toho se však zvyšuje i ohrožení České republiky, života a majetku občanů i na vlastním území státu. Po řadu let se poukazuje na nebezpečí, jaké představuje terorismus. Podotýkám, že nemám sklon podléhat této psychóze, ale na druhé straně nelze tuto hrozbu zlehčovat. Je totiž oprávněný předpoklad, že případná účast České republiky na vojenském zásahu v Iráku, a to i v případě, že by byl uskutečněn na základě zákonného rozhodnutí Rady bezpečnosti, by se ohrožení území České republiky i občanů teroristickým útokem jistě zvýšilo. Konečně tuto skutečnost signalizují i české zpravodajské služby.

Ze všech uvedených skutečností tedy vyplývá, že pokud by Rada bezpečnosti přijala jednoznačné rozhodnutí o nutnosti řešit krizi kolem Iráku s použitím síly, bylo by třeba důsledně a především s ohledem na zájmy a bezpečnost České republiky a jejích občanů zvažovat, zda a jakým způsobem se má Česká republika v naplnění tohoto rozhodnutí podílet. Ono zde totiž neplatí ani poukazování na naše členství v alianci, protože účast aliance jako celku se asi nepředpokládá, i když je dnes známo, že část členských států se k tomuto záměru hlásí.

My se hlásíme jednoznačně ke stanovisku, že v současném civilizovaném světě útočná válka, i kdyby byla provedena pod logem preventivního úderu, není a nemůže být použitelným prostředkem k řešení mezinárodních sporů. Zastáváme názor, že existují zcela jiné méně drastické, humánní prostředky a především pak jednání.

Vážené kolegyně a kolegové, rozhodnutí, které máme přijmout, má však ještě druhou stránku a dle mého názoruz mnoha hledisek snad ještě důležitější. Jde o to, zda se Česká republika postaví na stranu těch, kdo usilují o udržení a posílení mezinárodního uspořádání právě na principech kolektivní bezpečnosti, jež bylo vybudováno na základě draze zaplacených skutečností lidstva ve 2. světové válce. Nebo zda ustoupit tlaku těch, kdo se domnívají, že vítězství ve studené válce jim dává právo toto uspořádání ignorovat a rozhodovat o osudech války a míru bez ohledu na závazky, jež i oni převzali přijetím Charty OSNdalších stěžejních dokumentů platného mezinárodního práva. Jde o to, zda bude zachován systém založený na ochraně zájmů velkých i malých států, jejich bezpečnosti, mírového života a rovnoprávné mezinárodní spolupráce a nebo zda bude nahrazen novým pořádkem, který je dnes prosazován Spojenými státy americkými, respektujícími pouze právo silnějších.

Chci pouze připomenout, že podle platného mezinárodního práva se všechny státy mezinárodního společenství zřekly použití síly nebo hrozby silou ve vzájemných vztazích.

Zavázaly se k mírovému řešení všech mezinárodních sporů a uznaly výlučnou pravomoc Rady bezpečnosti OSN rozhodovat o tom, zda došlo k ohrožení při porušení míru a o odpovídajících opatřeních k nápravě. Zavázaly se rovněž použít ozbrojené síly výlučně k sebeobraně proti ozbrojenému útoku. A já jsem přesvědčen, že o tom tato záležitost není. Myslím si, že to si plně uvědomují i odpovědní političtí činitelé i prostí lidé ve většině států světa. Proto nejenom u nás, ale v celém světě sílí široké hnutí odporu proti diktátu a vyhrožování Spojených států. Konečně vážné pochybnosti vyvolává připravovaný útok Spojených států v Iráku i mezi samotnými spojenci Spojených států v NATO a jiných blocích. I v samotných Spojených státech sílí hlasy odmítající tento postup. Myslím, že informace o tom máme všichni k dispozici a není třeba je zde opakovat. Ale zastáváme názor sdílený vládami mnoha států světa, že použití ozbrojené síly třeba i na základě rezoluce Rady bezpečnosti je skutečně až tou krajní možností. Předtím je třeba využít všechny dostupné prostředky mírového řešení.

Vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem chci říct, že poslanci Komunistické strany Čech a Moravy jsou proti účasti České republiky na ozbrojeném útoku proti Iráku po boku Spojených států. Ze stejných důvodů odmítáme i podpořit žádost vlády České republiky k návrhu opatření souvisejících se situací kolem Iráku. Jsme proti pošlapávání mezinárodního práva. A k tomu, vážené kolegyně, vážení kolegové, vyzývám i vás.