NIKOLIV NAŠÍM JMÉNEM

Ačkoliv doposud nebyl prezentován jediný konkrétní důkaz o tom, že by Irák i nadále vyráběl zbraně hromadného ničení či dokonce stál ve spojení s organizací Al-Kajida, připravují Spojené státy americké a Velká Británie válku proti této zemi. Na útoku, při kterém budou zabíjeni civilní obyvatelé a ničena již tak silně zdevastovaná země, se mají větší či menší měrou podílet i jiné státy NATO včetně České republiky.

Vážnost celé situace nás přiměla otevřeně se tímto způsobem k problému vyjádřit. Signatáři této rezoluce se připojují k podobným iniciativám v naší vlasti i v zahraničí. Při této příležitosti máme na mysli především rozsáhlou americko-francouzskou iniciativu proti válce, probíhající pod heslem "Not in our name / Pas en notre nom". S touto kampaní, kterou svým podpisem do konce roku 2002 podpořilo v USA více než 300 000 a ve Francii prvních 1 300 intelektuálů, umělců, vědců i řadových občanů, se plně solidarizujeme.

Po událostech z 11. 9. 01 se většinou masových médií západního světa nesla věta o tom, že svět se tímto dnem změnil a již nebude takový, jaký byl před tím. Nás, české i jiné občany, podporující toto prohlášení, vede právě starost o podobu tohoto světa. Svět se skutečně v posledních letech radikálně mění a jestliže nebude tento trend zvrácen, dojde k takové proměně naší civilizace, ve které místo práva, dialogu a solidarity bude panovat síla, bezpráví a zvůle. Dlouhodobě hrozí tato situace přerůst ve skutečný konflikt kultur.

Naše kritika připravované války proti Irácké republice je motivována
1.) základní úctou k lidskému životu,
2.) zásadním odporem k etablování války a násilí coby permanentního stavu mezinárodní politiky a
3.) obavou o další osud mezinárodního práva.

1.

Od roku 1998 je Irák terčem pravidelných náletů amerických a britských letounů. Tyto vojenské akce, které probíhají bez sebemenší kontroly mezinárodního společenství a mimo pozornost světové veřejnosti, mají podle nevládních mezinárodních organizací jako např. Amnesty International na svědomí početné civilní oběti. Irácké obyvatelstvo je rovněž již třináctým rokem vystaveno tvrdým hospodářským sankcím, ačkoliv důvod, pro který byly zavedeny, již dávno neexistuje. V jejich důsledku ( sankce platí mj. i na léčiva ) zemřelo dle údajů organizace UNICEF jen do roku 1999 přes 500 000 iráckých dětí mladších pěti let. Celkový počet Iráčanů, zemřelých v přímých či nepřímých důsledcích tehdejší války a sankcí, odhadují nezávislé mezinárodní organizace na 1,5 miliónu. Není těžké domyslet počet obětí po další případné válce.

V této souvislosti je nutno se vší rozhodností prohlásit: oběť válečného násilí v podobě jugoslávského, afgánského či iráckého občana nemá o nic menší hodnotu než občana amerického, britského či občana kterékoliv jiné západní země.

Je paradoxem, že myšlenku rovnosti, ke které se naše západní civilizace s odvoláním na duchovně-kulturní dědictví křesťanství a humanismu verbálně hlásí a kterou coby právně-politickou zásadu Francouzské revoluce položila do základu demokratického a právního státu, Spojené státy svoji současnou politikou systematicky negují. Jako příklad stačí uvést americký postoj k instituci Mezinárodního soudu: pro občany Spojených států mají platit jiná pravidla než pro zbytek světa.

2.

Pružné a podle potřeby tvarovatelné heslo "boje proti terorizmu", pod kterým nyní Spojené státy a Velká Británie uvádějí do pohybu jejich vojenské mašinérie, otevírají do budoucna možnost jeho zneužití k legitimaci vojenských zásahů s cílem dosažení vlastních politických či hospodářských cílů těmi státy, které k tomu mají vojenské prostředky. Jelikož násilí plodí zase jen násilí, hrozí v takovém případě světu stav trvalého válčení, nepokoje a chaosu.

3.

Od počátku 90. let začala americkou politiku ovládat linie prosazující nadřazenost amerických národních zájmů nad mezinárodním právem. Tento trend doložily konkrétními odbornými studiemi občanské organizace Výbor ( amerických ) právníků pro nukleární politiku ( LCPN ), Institut pro energii a enviromentální výzkum ( IEER ) a Helsinský výbor. Doslovný citát z jejich 188 stránkové studie z počátku tohoto roku: "Současná americká politika prosazuje místo respektování mezinárodního práva a mezinárodních smluv právo silnějšího a ohrožuje tím globální bezpečnost." Této politice se stále zřetelněji podřizuje i organizace NATO: z obranné aliance se stává intervenční blok. Prvním vážným testem této politiky bylo bombardování Svazové republiky Jugoslávie, nyní má následovat Irák. Nabízí se logická otázka, které země budou na intervenčním pořadníku v příštích letech.

Jakkoliv může být v určitých případech princip státní suverenity a mezinárodní právo zneužitelné, neexistuje jiný mechanismus, který by do vztahů mezi státy a národy světa vnesl řád a alespoň částečně redukoval nebezpečí politiky práva silnějšího. Jedna z jeho zásadních a hlavních vymožeností je kodifikace všeobecně závazného mezinárodního práva. Tento mechanizmus může být zdokonalován, což se však musí dít v rámci širokého mezinárodního konzensu. Tuto základní premisu by měli hájit, a nikoliv pohřbívat, právě ti, kteří se k ní verbálně hlásí.

Bude-li ovšem mezinárodní právo vyškrtnuto z pravidel vztahů mezi jednotlivými státy, či dostane-li se do područí politické (libo)vůle, přestává být, alespoň z hlediska zásad demokratického právního státu, právem a stává se jen převodovou pákou etablované moci. Vytvořený precedens, ve kterém rozhoduje namísto práva hrubé násilí, vypouští z láhve džina chaosu a destrukce, který se může kdykoliv obrátit proti komukoliv - i proti jeho původcům. Kdo bude v budoucnu provádět klasifikaci států na "dobré" a "zlé"? Nebude se spíše jednat o třídění na "hodné" a "neposlušné"? A kdo roztřídí všechny ty nespokojené tohoto světa na "teroristy" a "bojovníky za svobodu"? Již jen fundamentalistická rétorika amerického prezidenta, používajcího výrazy jako "osa zla", dává tušit příští události. Katastrofální dopad takové politiky nejen v rovině formálně právní, nýbrž i zcela praktické, jsme zažili během bombardování Jugoslávie v roce 1999: ještě nikdy nebylo Kosovo tak etnicky "vyčištěné" jako po severoatlantické intervenci.

Ačkoliv tedy do dnešní doby nebyla prokázána ani pokračující výroba zbraní hromadného ničení, ani spojení Iráku s Al-Kajidou, válečné přípravy jedou na plné obrátky. Spojené státy a Velká Britanie tímto postupem popírají fundament právního státu a demokracie - dělbu moci - a stylizují se do pozice žalobce, soudce a exekutora v jedné osobě. Nemluvě o skutečnosti, že i celá "soudní" procedura po 11. září 2001 byla obrácena naruby: nejprve obvinění, poté trest v podobě války a snad někdy v budoucnu i důkaz. Situace je již tak daleko, že americký prezident a britský ministerský předseda mohou veřejně prohlašovat, že útok na Irák stejně nezávisí na výsledcích inspekcí OSN. V dnešní době jako "důkaz" stačí prohlášení prezidenta USA či tajné služby, že to tak prostě je. Tento stav komentoval v deníku The Times krátce po zahájení válečných operací v Afgánistánu přední britský právník Anthony Scrivener : "Myšlenka, že k odsouzení drobného zloděje je zapotřebí lepších důkazů než k zahájení války, je na pováženou."

Závěr:

Vyslovujeme hluboký respekt spolu s pocitem sounáležitosti všem těm americkým občanům, kteří se otevřeně a nekompromisně staví proti válečným záměrům své vlády, a obracíme se na českou veřejnost s výzvou, aby učinila totéž. Zároveň vyzýváme vládu ČR, aby neprodleně stáhla českou protichemickou jednotku z Kuvajtu a odmítla jakoukoliv českou účast či politickou podporu eventuálnímu americko-britskému útoku na Irák. Role Severoatlantické aliance, která se politicky i vojensky stále více dostává do vleku amerických zájmů, odporuje těm ideálům demokracie a práva, které byly hlásány na přelomu roku 89 / 90. Od znovuobnovení naší státnosti v roce 1918, a tedy ani v dobách našeho členství ve Varšavské smlouvě, se český voják nepodílel na agresi proti cizí zemi. Tato veskrze pozitivní skutečnost nyní hrozí stát se minulostí. Nést spoluzodpovědnost za eventuální smrt a utrpení milionů nevinných lidí v Iráku a případně v dalších zemích nemůže být v zájmu svobodného, demokratického a suverénního Česka a jeho občanů.

Za iniciativu Nikoliv naším jménem:

Břetislav Horyna v.r. (Brno)
Jan Keller v.r. (Ostrava)
Milan Nápravník (Kolín nad Rýnem)
Josef Pokštefl (Kolín nad Rýnem)
Petr Schnur v.r. (Hannover)
Jan Tesař v.r. (Paříž)

Petici můžete podepsat ZDE