Manažérská válka

Připravované tažení je zatíženo obviněním, že cílem expedice je ropa, ne nebezpečí zbraní hromadného vraždění. Nikdo nevydá mnoho miliard na intervenci bez jistoty, že investice bude splacena. Válka není omezená humanitární akce, ale ekonomická investice. Proto historie angažování Západu v Iráku v letech 1990 -- 2003 je neodmyslitelně svázána s ropným fenoménem.

Západní státy by neosvobozovaly Kuvajt, pokud by nepatřil k významným producentům ropy a okupace Kuvajtu (a ohrožení Saudské Arábie) neohrožovala stabilitu obchodu s ropou v oblasti. Osvobození Kuvajtu bylo pro tehdejší skupinu G7 důležitou podmínkou stability obchodu s ropou. Bez ropy by Kuvajt byl v pozici ekonomicky bezvýznamných afrických států. Jeho osud by byl státům G7 a EU v podstatě lhostejný.

Demonstrace před americkými ambasádami a průzkumy veřejného mínění svědčí o kritice chystané trestné expedice. Většinu protestů lze shrnout do výtky: Saddám je sice prase, ale zahynou kvůli jeho odstranění desítky tisíc nevinných lidí.

Z hlediska obětí jsem optimistou, protože útok by měl vycházet vstříc zákazníkům: Manažérské krédo této operace bude "s minimem ztrát dosáhnout maximální důvěry budoucích klientů -- osvobozených Iráčanů".

USA jsou neprávem kritizovány, že "rozjely" agendu vojenské likvidace Saddámova režimu a chtějí do války zatáhnout další státy. Kdyby ve velmocenské pozici byl jiný stát současné skupiny G8, musel by se také tak zachovat. Obsazení Iráku je z ekonomického hlediska důležité nejen pro USA, ale také pro státy G7 a Evropu jako celek. Politicky je mocenský vývoj v Iráku důležitý také pro Rusko, tedy nakonec má význam pro celý klub G8...

Bagdád v síti

Obsazení Iráku v co nejkratší době je nevyhnutelné. Světový vývoj směřuje k mocenské regionalizaci. Saddámův režim vytvořil vrcholně nestabilní stát. Je absolutní diktaturou jednoho muže. Proto je tento režim náchylný k rychlému rozkladu. Významný vnější impuls může uvést do pohybu lavinu vojenské dezerce a rozkladu státní správy. Tento impuls může během několika málo let let přijít i ze strany arabských států. Diktátor k tomu přispívá i sám - předstíráním zájmu o islám inspiruje protisaddámovskou změnu režimu ve jménu islámu.

V okamžiku, kdy bude možné Saddáma odstranit, ten kdo to provede, může formovat Irák podle svých potřeb. Potom může během roku, nanejvýš dvou let, vytvořit z Iráku liberální demokracii nebo islámský fundamentalistický stát -- záleží na tom, kdo se ujme v Iráku moci.

Diktatura zlikvidovala živý kulturní a politický dialog uvnitř společnosti a vytvořila dobrou půdu pro černo -- bílé hurá osvobozenecké vidění s rychlým stádovitým rozhodováním. Neboť rozdíl mezi tvrdou Saddámovou diktaturou a novým režimem (ať islámsky fundamentalistickým či západně demokratickým) bude psychologicky přijatelný.

Čím déle se svržením Saddáma bude Západ otálet, tím větší šanci budou mít islamistické síly v oblasti. Saddámův Irák (nebo posaddámovský režim) je ideálním cílem fundamentalistické protizápadní politické skupiny. Nastává závod s časem.

Bagdád je zatím v síti G8. Skrze Radu bezpečnosti OSN je omezován sankcemi a americká přítomnost v Perském zálivu zajišťuje relativní klid. Obsazení Iráku a zavedení liberálního režimu v Bagdádu by tuto stabilitu ještě posílilo a snížilo dlouhodobě cenu ropy na přijatelnou úroveň. Bagdád je zatím začleněn se statusem "rukojmího" ve světové ekonomické síti vedené klubem G8. Svázanost se skupinou G8 je třeba pojistit obsazením Iráku.

Evropský paradox

Významnými odběrateli osvobozené irácké ropy bude Evropa a Japonsko. Obsazení Iráku je tedy také v zájmu Evropy. USA jako hlavní "sponzor" expedice do Iráku zde bude mít také nejsilnější postavení. Ale ekonomiky zemí G8 jsou spojité nádoby a obsazení Iráku znamená pro Evropu jednoznačně bezpečnostně -- politický i ekonomický profit.

Svět se rozpadá do posilujících se regionů, které se začínají vůči okolí vymezovat: Čína, Indie, Rusko, islámské země, Evropa je již v defenzívě a snaží se obhájit svoji pozici, na totéž se připravuje dosud plně suverénní jediná supervelmoc USA.

Konflikt mezi světovými regiony, které se dnes již profilují, lze očekávat po roce 2010, resp. do roku 2015. S trochou optimismu lze říci, co si atlantské civilizační skupina (Severní Amerika a EU, snad i Rusko) urve pod svůj mocenský vliv do pěti let, to si uhájí i po roce 2010. Zde jsou hranice budoucnosti. Proto obsaďme Irák, dokud je čas.

Obsazením Iráku se prostě připravujeme na třetí světovou válku. Problémem je, že USA budou z obsazení Iráku profitovat nejvíce. To vzbuzuje v Evropě vlnu závisti... Nedivím se. Lidé se bytostně zdráhají připustit si, že USA jsou jedinou zemí, která je schopna na své náklady zlikvidovat Saddámův režim, za což musí osvobozený Irák, jako za placenou službu, v průběhu dalších deseti patnácti let, zaplatit. Obsazení Iráku je zkrátka služba iráckému obyvatelstvu na úvěr. Pomůže to z dlouhodobého hlediska americké ekonomice, která se stane garantem irácké ekonomické politiky. Evropské státy, resp. ostatní státy G8, se budou oprávněně cítit na druhé koleji. Povezou se ale také ve výhodách plynoucích z ekonomiky svobodného Iráku, ale jen v rozsahu odpovídajícím jejich významu v politice USA v oblasti Blízkého východu.

Škody z čekání na bouři

Aby ekonomické dopady na světovou ekonomiku byly v rámci irácké expedice co nejmenší, je třeba, aby obsazení Iráku začalo co nejdříve. Do padesáti dnů nejpozději by měly v Iráku letadla a tanky hlásat ozbrojené evangelium západní demokracie. Čekání na útok prohlubuje nervozitu na akciových trzích, snižuje se poptávka po zboží, ceny zboží se budou zvyšovat vlivem vyšší ceny ropy. Čím dříve budou mít USA (a jejich spojenci) jednotky připravené k útoku, tím kratší dobu budou (i) na nás v Česko -- Moravsku doléhat hospodářské škody z čekání na bouři.

Přidaná hodnota expedice

Jaká bude "přidaná hodnota" z expedice do Iráku? Odpověď je nutné hledat nejen v iráckém, ale v blízkovýchodním regionu, aby dal jiný než přímo ekonomický smysl:

a) rozetnout Blízký východ atlantským koridorem Kuvajt -- Irák -- neutrální Jordánsko -- Izrael (se zpacifikovanou Palestinou), který vytvoří nárazníkové pásmo vůči fundamentalistickému vlivu z ostatních asijských zemí,

b) zbaví Palestinu významné části podpory tamních teroristických skupin a zlepší vyhlídky palestinské administrativy na spolupráci s Izraelem. Tím je větší šance, že bude odstraněna palestinská politická agenda z nátlakových témat arabského světa,

c) posílí technokratický politický aparát islámských zemí podporující dobré vztahy s USA, především v Egyptě a v Turecku,

d) sníží závislost USA na spolupráci se Saudskou Arábií.

Irák: před použitím zatřepat

Kritici snahy USA zlikvidovat Saddámův režim se ptají, proč čekaly USA s rozhodnou akcí na záchranu iráckého obyvatelstva před tyranem a na záchranu světa před iráckými zbraněmi hromadného vraždění od roku 1991 až do roku 2003? Odpověď se nevztahuje jen na USA, ale na celou skupinu G7 (dnes již spolu s Ruskem G8):

1. Politicky nebyli spojenci připraveni na okupaci Iráku, protože mandát OSN zněl v souhlasu s všeobecným očekáváním -- osvobození Kuvajtu. K osvobození Kuvajtu došlo proto, aby se stabilizovala situace kvůli dodávkám ropy. Porážkou iráckých vojsk při minimálních ztrátách spojenců byl splněn cíl akce. Politicky bylo vítězství mimořádně efektní. Po spojeneckém vítězství v únoru 1991 šiíté v jižním Iráku využili oslabení iráckého režimu a rozpoutali rozsáhlé lidové povstání. Spojenečtí politikové povstalcům nepomohli svrhnout Saddáma, protože nechtěli proměnit efektivní bleskové vítězství v dlouhodobější politicky a vojensky nejisté angažmá uvnitř Iráku s dalšími válečnými výdaji a s nárůstem mrtvých mezi svými vojáky. Tím by se ztratil efekt bleskové vítězné války. Kromě toho ani v Kuvajtu, ani v Saudské Arábii nebyly demokratické režimy, ale autoritativní režimy omezující lidská práva, takže otázka lidských práv nebyla důležitým motivem. Motivem byla pouze likvidace agrese irácké armády v ropném Kuvajtu.

2. Američané (a jejich spojenci) nemohli zasáhnout v roce 1991 ve prospěch šiitů, kteří byli napojeni na Írán, protože s šiítským fanatismem měli nejhorší zkušenosti právě z Íránu. Obávali se, že v Bagdádu by se mohl usídlit šiítský islámský režim, což by ve spolupráci s íránským šiítským režimem znamenalo pro USA, a obecně i pro západní země, ještě větší pohromu než oslabený Saddám se svým krutovládnutím. Také Saudská Arábie byla s tímto řešením spokojena. Proto březen 1991 byl ve znamení potlačení šiitského jižního povstání. Poté se přesunula irácká vojska do iráckého Kurdistánu, kde spolu s Republikánskými gardami z oblasti Bagdádu vystřílela klid i zde. Přepjatá krutost se Saddámovi nevyplatila. Pro kurdskou oblast si OSN vynutila demilitarizovanou zónu. Byla to především bezpečnostní a ekonomická kalkulace, podobně jako zásahy jednotek NATO v oblasti bývalé Jugoslávie. Hrozilo nebezpečí, že se přes irácké hranice přelije milión kurdských utečenců, což bude představovat vážné nebezpečí destabilizace Turecka, zvláště kurdských oblastí, a zaplavení poklidné Evropy dalšími Kurdy...

Pokud by v rámci balkánského konfliktu intenzivní migrace nezamořila západní Evropu, a destabilizace této oblasti neprobíhala v těsném sousedství západoevropských zemí, těžko bychom mohli od atlantské civilizace předpokládat jiný přístup vůči občanské válce v Jugoslávii, než toleranci vnitrostátního násilí, jako v případě persekucí Kurdů v Turecku, Iráku a Íránu.

3. V uplynulých letech selhaly pokusy o podporu opozice v Iráku a o dosažení vnitřního převratu. Kruté potlačování jakéhokoli náznaku opozice v Iráku nedovoluje vytvořit vnitřní disidentskou strukturu jako ve východní Evropě, kde disidentům byla poskytována neplacená reklama jejich očerňováním ve státním tisku, díky čemuž mohli být v rámci převratů (1989 -- 1990) bez problémů začleněni do politického průmyslu, než přirozeným tlakem na jejich místa nastoupili pragmatičtí reálpolitici. V Iráku je nutný vnější zásah odkázaný na vojenské prostředky USA a jejich spojenců. Disidenti (mediálně neznámí obyvatelstvu Iráku) budou importováni pod značkou Made in USA a nebudou mít potřebnou vnitropolitickou popularitu. Ta bude muset být po obsazení Iráku rychle vyrobena. V tomto okamžiku začne druhá, neméně nebezpečná část války o Irák.

4. Zásah proti Saddámovi je možný až v okamžiku, kdy bude mezi občany spasitelského státu (USA) přijat jako možný v těchto oblastech:

a) v oblasti národní bezpečnosti zasahujícího státu - Tato situace nastala až po 11. září 2001, kdy obyvatelstvo USA přijalo strach z terorismu a akceptuje vidinu odstranění osy (či center) zla, i za cenu smrti většího počtu vojáků amerických ozbrojených sil,

b) v oblasti mezinárodní bezpečnosti - je Irák označován za vlastníka zbraní hromadného ničení (ZHN), které je schopen (snad) a ochoten (určitě) použít. Proto má být současný režim v Iráku,

c) v oblasti podpory lidských práv - je bohatě zdokumentována represivnost iráckého státního aparátu a stává se pádným účelovým důkazním materiálem,

d) v oblasti vojenské a technické převahy nad protivníkem - obyvatelé USA po roce 1991, resp. po válce v Zálivu, uvěřili v kontradikci, že existuje "bezpečná válka". Logika bezpečné války je založena na schopnosti vést válku výlučně ze vzduchu a údery z moře. Protože více jak tři tisíce obětí v New Yorku a Pentagonu je prezentováno jako oběti války, jsou Američané již (ještě?) připraveni akceptovat ne -- bezpečnou válku s vyhlídkami na stovky mrtvých amerických vojáků,

e) v oblasti ekonomické - jedno z nejbohatších nalezišť ropy na světě garantuje dlouhodobou ekonomickou návratnost vynaložených prostředků.

5. Spasitelská země (USA) musí přesvědčit mezinárodní společenství, aby se zásahem souhlasilo nebo alespoň zásah neutrálně tolerovalo. Politická atmosféra vhodná pro tento zásah nastala až po 11. září 2001. Tato přesvědčovací kampaň v současné chvíli vrcholí. Problémem je, že USA budou, jak jsem již uvedl, z obsazení Iráku profitovat. To vzbuzuje závist i mezi spojenci.

Proto je nutná mezinárodně přijatelná záminka k zásahu proti Saddámovi. Otázka lidských práv "někoho kdesi daleko" není pro voliče dostatečným argumentem. Musel být proto nalezen všeobecnější argument o ohrožení bezpečí států (a voličů): Nikdo nepochybuje, že Saddámův režim považuje zbraně hromadného ničení za důležitou součást vojenské výzbroje a možná malou část těchto zbraní dosud dovedně skrývá.

Irák je díky tomu v situaci "před použití zatřepat". Inspektoři s Irákem třepou, šmejdí. Ať dojdou k jakémukoli závěru, mají pouze funkci předtančení. Irák nikdy nemůže pozitivně dokázat, že nic neskrývá, protože "nic jsme nenalezli" může být vykládáno též jako "velmi pečlivě to ukryli". Saddám je přitom v dvojí pasti. Pokud by skutečně odhalil všechna tajemství a nakonec neměl (či odevzdal) všechny prostředky ZHN, ještě více by se vydával v šanc americkému útoku, protože by nehrozilo nebezpečí saddámovského zoufalého "posledního" úderu pomocí ZHN. Ať udělá cokoli, vždy to bude pro Saddáma nevýhodné. P. S. Proti Saddámovi nepříznivě působí v současnosti i jeho ropná politika. V polovině prosince ruský ropný koncern Lukoil oznámil, že Bagdád zrušil s firmou kontrakt na rozvoj velkého ropného naleziště v Iráku kvůli tomu, že Rusko podpořilo rezoluci OSN o odzbrojení Iráku. Za zrušením kontraktu na rozvoj iráckého ropného pole West Qurna nebyly žádné ekonomické příčiny. Podobné akty jsou hrubou chybou, protože z hlediska politického průmyslu není důležité, co je v počáteční fázi halasně veřejně podpořeno, ale důležitá je koncovka -- co je v cílové rovince připuštěno. Rusko nemá důvod skutečně USA podporovat v jejich evangelizační cestě do Bagdádu. Znamenalo by to přiblížení amerického vlivu ještě blíže k ruské bezprostřední zájmové zóně. Podobně jako v Afghanistánu. Postup vůči Lukoilu je i pro ruské investory signálem, že lepší bude, když se mezi sebou dohodnou na dělení kořisti, tedy na přerozdělení těžebních práv v Iráku s vládou, která nastoupí po vystřílení Saddámovců.