Manipulace s dějinami první republiky

O B S A H

• DEMOKRATICKÁ TRADICE
• NĚMECKÁ OKUPACE
• ČESKOSLOVENSKO V EXILU
• POVÁLEČNÉ INTERMEZZO
• RUSKÁ ÉRA
• IDEOVÉ EXILOVÉ CENTRUM V LONDÝNĚ
• PO SAMETOVÉ REVOLUCI
• ZÁVĚR
• DODATEK
  k 80. výročí vzniku československého státu
• DODATEK 2001
  Recenze: Wenzel Jaksch,
  Cesta Evropy do Postupimi

---

DEMOKRATICKÁ TRADICE  ¹ 

Rok 1989 se stal významným mezníkem v novodobých československých dějinách. Stal se počátkem nového vývoje, nové budoucnosti. Nedílnou součástí této nové reality je však i minulost, a to minulost celá se svými kladnými i zápornými jevy. Povědomí o této minulosti posiluje národní identitu a působí jako stabilizující politický faktor přítomnosti.

Mimořádně důležitou součástí tohoto historického povědomí jsou dějiny první republiky. Ono dvacetiletí ohraničené tragickým dramatem dvou světových válek představuje prakticky až dosud nejdelší období, které bylo vyměřeno pro existenci samostatného československého státu. Od konce roku 1938 - s krátkým intermezzem let 1945 až 1948 - bylo Československo po dlouhých padesát let pod velmocenskou nadvládou nejprve Německa a poté Ruska. Pro vývoj současné české politiky má historie první Československé republiky prvořadý význam. Jednak jako pozitivní demokratická tradice, jednak jako výstraha před totalitními proudy, které tuto demokracii podkopávaly a poté cílevědomě destruovaly i její tradici.

Československý stát si v meziválečném období - přes svou novost a vnitřní heterogenitu - prosadil a zajistil důstojnou existenci v Evropě. Podílel se na jejím ekonomickém vývoji, výrazně přispíval k rozvoji její kultury a vědy. A nejen to. Tento stát vybudoval a udržel svůj demokratický režim přes všechny peripetie vývoje střední a východní Evropy, který dramaticky osciloval mezi dvěma totalitními proudy - mezi bolševismem a nacismem. K prosazení a uchování vnitřní demokratické struktury bylo zapotřebí mnoho vnitřní síly prokazující životnost tohoto státu, ale i kvalifikované a cílevědomé politické reprezentace. Tím tragičtější - a to nejen z hlediska československého, ale i evropského vývoje - byla proto likvidace první republiky mnichovskou velmocenskou politikou.

Násilné ukončení vývoje první republiky narušilo i odborné zpracování její historie. Dějiny první republiky jsou z mnoha důvodů mimořádně přitažlivým předmětem bádání. Jde o dramatické období nejen z hlediska politického, ale i ekonomického, kulturního a sociálního. Při tom jde o uzavřené období, oddělené od předchozího i následujícího období hlubokými přeryvy dvou světových válek. Tím je dáno určité zakonzervování vývoje a jeho trendů. Časové omezení na nedlouhých dvacet let usnadňuje analytické zpracování tohoto období. Příznivá situace pro historické zpracování je dána i tím, že první republika po sobě zanechala nejen bohatou literaturu, ale i rozsáhlý pramenný materiál k nejrůznějším otázkám československých, ale i evropských a nezřídka i světových dějin.

Ve složitých peripetiích půl století, které následovalo po rozbití Československa, se však dějiny první republiky staly předmětem politických manipulací, které byly ovlivněny probíhajícími mocensko-politickými změnami a obrážely jejich charakter. Staly se terčem soustředěných útoků různých protidemokratických politických směrů, které jako křivá zrcadla zkreslovaly jejich skutečný obraz. Staly se předmětem ahistorické manipulace, která vedla k negaci a destrukci pozitivních dějin Československa první poloviny 20. století.

NĚMECKÁ OKUPACE

Vlna nenávistného útoku na demokratické tradice první republiky se zvedla již bezprostředně po Mnichovu a dále zesílila po nacistické okupaci l5.března 1939. Ke slovu se přihlásily různé české krajně pravicové a fašistické proudy, které se v demokratickém režimu první republiky nemohly prosadit. Ochotně uznaly velmocenskou hegemonii Německa ve střední a východní Evropě a uvítaly spojení zapojení českých zemí do "velikého procesu, ze kterého vzejde konečně - po prvé v dějinách vůbec - jednotná Evropa", která nalezla "svého geniálního sjednocovatele v Adolfu Hitlerovi a Benito Mussolinim". ² 

Ztotožnily se také s nacistickou ideologií, kterou vydávaly za velkou sociální revoluci vedoucí k vytvoření nové Evropy.  ³ 

V souladu s nacistickými stanovisky pokládaly první republiku za historický omyl, za "nákladnou, zbytečnou hru, v níž se plně projevilo neštěstí, v němž jsme se kulturně rozplizli v politickém a obchodnickém kosmopolitismu". ⁴ 

Kolaborantští protektorátní politikové a novináři popírali jakoukoli aktivní účast českého národa na vzniku samostatného státu. Tvrdili, že tento stát byl darem, kterým "nás po světové válce obdařila vypočítavá a prohnaná politika západních penězoměnců", že "kapitalisté nám dali samostatný stát". ⁵ 

Jejich stanoviska byla zcela totožná s nacistickými výklady. Např. přední sudetoněmecký politik K. H. Frank, autor plánu na likvidaci českého národa z 28. srpna 1940, ve své přednášce v červnu 1941 uvedl, že československý stát "nebyl vybojován na bojištích", ale že byl výsledkem "šílenství Masarykovy a Benešovy politiky". Že "vznikl jako odměna za věrné služby válečné zrady a jeho kmotry byli politikové Dohody". ⁶ 

Jedním ze zvláště přitěžujících znaků první republiky byla v představách kolaborantských rasistických pisatelů její demokracie. Podle nich Československo nepochopilo "význam národně socialistického hnutí v Německu" a to ho přivedlo do zkázy. "Naše demokratická domýšlivost a nevraživost" odpuzovaly prý nejen Německo a Itálii, ale i Polsko. ⁷ 

Při tom byla prý tato "demokracie ve skutečnosti jen nabubřelé podvodné slovo vlády kapitalistů a Židů"... Stranictví rozrušilo kulturní, vědeckou a uměleckou tvorbu", neblahý byl také vliv svobodných zednářů. Z tohoto postavení "vazalů mezinárodní plutokracie" nás osvobodila až "Říše", která nás "zbavila demokracie a dala našemu národnímu životu hodnotnější náplň". ⁸ 

Touto hodnotnější náplní byla "idea totalitního státu" usilujícího o centralizovanou společnost bez tříd a bez politických stran, řízeného "autoritativní vládou". ⁹ 

Zásadně chybná byla prý i zahraničně politická orientace první republiky, neboť jsme "byli naprostými vazaly mezinárodní plutokracie a židovstva". Byla to především "katastrofální Benešova zahraničně politická koncepce", která způsobila, že jsme se "pustili do marného a nákladného sporu s Německem, který jsme nutně museli prohrát". Naproti tomu "Říše nás zapojila do životního prostoru obrozeného německého národa, který se stává vedoucím národem evropským. Německý národ nás nebude germanizovat, nýbrž europeisovat". ¹⁰ 

Jednoznačným závěrem všech těchto úvah byla pak snaha pisatelů přesvědčit český národ o tom, že je nutno zapomenout na "neblahou" minulost a aktivně spolupracovat s německými okupanty. Neboť, jak zdůrazňoval protektorátní ministr lidové osvěty Emanuel Moravec, "český národ v rámci Německé Říše musí být šťastnější, spokojenější a zámožnější než byl pod vládou doktora Beneše a jeho Židů". ¹¹ 

V souvislosti s odmítáním demokratické tradice první republiky rozdělil Moravec - bývalý podplukovník československé armády, nyní ministr lidové osvěty - český národ do dvou protikladných kategorií. Toho, kdo by se rozhodl k podpoře nacistické agrese do Evropy nazval "energickým a statečným Čechem". Toho však, kdo zůstal věren tradici minulosti označil s pohrdavým despektem za méněcenného "Čecháčka". Podle něho "Čech myslí v rámci Evropy a dívá se do příštího století. Čecháček myslí jen v rozpětí svého městečka a dívá se jen na lapálie dneška, bez kterých se ještě neobešla žádná revoluce. Čecháček je cele zaměstnán foukáním na český prstíček, který strkal, kde se svírá."  ¹² 

Moravcovu odpudivou kategorii Čecha a Čecháčka převzali další a dále ji precizovali. Zdůrazňovali, že Čechem je ten, kdo "opravdu velkoryse spolupracuje s národně socialistickým Německem" a tím tvůrčím způsobem přispívá k vybudování nacistické nové Evropy. "Čecháček však věří - zednářům a Židům", tj. bývalým politikům a londýnskému zahraničnímu odboji. ¹³ 

Tento československý demokratický odboj vedený Edvardem Benešem byl také pro všechny české kolaborující fašisty terčem stálých útoků. Nazývali ho "mrtvolným jedem", otravujícím "duše našeho lidu paprsky klamných a neuskutečnitelných nadějí v republiku třetí". Žádali, aby "český národ postavil před soud onu skupinu zkrachovalých politiků, kteří se spojili s Churchillem a likvidující Anglií a kteří dnes stojí jako nepříjemnost mezi námi a německým národem". ¹⁴ 

Hlavní útoky pak směřovaly proti osobě Edvarda Beneše. Čeští kolaboranti postupovali i zde v souzvuku s německými nacisty, kteří - samotného Hitlera nevyjímaje - považovali již v minulosti Edvarda Beneše nejen za svého nejvážnějšího oponenta, ale přímo za nepřítele číslo jedna. Právem.

Edvard Beneš věřil, že mír je možný pouze v demokracii, a proto také celý život podporoval německé demokratické síly. Proti německému nacismu však úporně bojoval v mezinárodním měřítku i uvnitř republiky.

Ve Společnosti národů torpedoval v roce 1933 Hitlerovu snahu o vyzbrojení Německa se souhlasem této organizace. Iniciativně ovlivňoval protiněmeckou politiku Francie. Aktivně přispěl k tomu, že Sovětský svaz opustil svou dosavadní politiku spolupráce s Německem a angažoval se v protiněmeckém bloku opřeném o Společnost národů. Usiloval o vybudování protiněmecké fronty, která by zastavila nacistickou expanzi. A svou úpornou obranou Československa nejen že celý rok vzdoroval německému tlaku, ale přivodil řadu neúspěchů samotnému Hitlerovi.

Ve vnitřní politice se z iniciativy E. Beneše konal již v roce 1932 v Brně proces s nacistickou organizací Volkssport, cvičenou a vyzbrojovanou oddíly SA z Německa. Z jeho iniciativy byla v říjnu 1933 zakázána německá nacistická strana v republice. On to byl, kdo vedl a po své volbě prezidentem dále stupňoval boj proti Henleinově straně. Pod jeho vedením byly zmařeny všechny nacistické pokusy o puč v republice. Ještě v polovině září 1938 byl nucen neúspěšný vůdce sudetoněmecké strany Henlein spolu s K. H. Frankem utéci do Německa.

Němečtí nacisté častovali E. Beneše pro jeho politiku nevybíravými nadávkami a při Hitlerově projevu ve Sportovním paláci v září 1938 bouřil celý sál frenetickým pokřikem "Bluthund Beneš" (krvavý pes Beneš). Současně se nacisté pokoušeli diskreditovat Beneše i v českém politickém táboře, snažili se "vnášet rozkol mezi Beneše a jeho národ", jak si poznamenal Goebbels do svého deníku 28. září 1938.  ¹⁵ 

Čeští kolaborantští fašisté prováděli tutéž politiku. Navazovali při tom na kritiku Benešovy zahraniční politiky, která vycházela z české politické pravice a požadovala jednoznačný příklon k Německu. Jeho protinacistickou politiku považovaly za hlavní příčinu mnichovské tragédie. Agrární novinář Kahánek konstatoval v roce 1939: "Neměli jsme víry ve schopnost dr. Beneše přizpůsobit se. Tragédie zářijových dnů roku 1938 začala [prezidentskou] volbou l8.prosince 1935. Mezi oběma daty je sovislost". ¹⁶ 

Z tohoto konstatování pak vycházela nacisty inspirovaná a podporovaná kampaň, v níž byl Edvard Beneš - v naprostém rozporu se skutečností - označován za hlavního viníka mnichovské tragédie. Ozývaly se dokonce požadavky, aby byl za to postaven před národní soud. Nevybíravé politické pamflety a vulgární rozhlasové skeče měly znevážit a zesměšnit jeho veliký - byť marný - zápas na obranu Československa. Tím více se pak snažily zdiskreditovat jeho zahraniční odboj.

Svého vrcholu dosáhla tato protibenešovsaká kampaň po atentátu na jednoho z nejvýznamnějších mužů nacistického Německa - na "zastupujícího říšského protektora SS Obergruppenführera Reinharda Heydricha". Atentát, organizovaný Benešovou londýnskou vládou a uskutečněný 27. května 1942, manifestoval před celým světem prohlášení této vlády, že Československo - protiprávně rozbité v Mnichově a násilně obsazené l5.března 1939 - je ve válečném stavu s nacistickým Německem a bojuje za obnovu své národní a státní nezávislosti.

Dalekosáhlý politický význam atentátu vyvolával zběsilou reakci německých nacistických kruhů ústící do krvavých represálií, kterým padly za oběť tisíce lidí. Mezi nimi byl i předseda protektorátní vlády, generál Eliáš, který byl ve spojení s prezidentem Benešem i s jeho exilovou londýnskou vládou. Nová protektorátní vláda se od atentátu politicky distancovala a rozhodně ho odsoudila

Tím, že desauovala Benešovu zahraniční akci usilující o obnovení Československa, postavila se na stranu nacistických okupantů.

Tato svá stanoviska vyjádřila protektorátní vláda v řadě projevů pronesených po atentátu, po Heydrichově smrti i při jeho pohřbu.

3O.května 1942 prohlásil protektorátní prezident Emil Hácha ve svém rozhlasovém projevu Edvarda Beneše "veřejným nepřítelem českého národa číslo jedna". Uvedl, že tento "lžiprezident" a "žoldnéř nepřátelských mocností...vždy stavěl zájmy demokraticko-židovského kapitálu před potřeby naší národní budoucnosti" a že "jeho ctižádost učinila jej zcela bezcitným k českému národu." Za to, že zorganizoval "odporný vražedný útok na pana Zastupujícího říšského protektora" ho stihne "kletba oněch českých rodin, které svým zločinem uvrhl do nového neštěstí". Také v oficiálním prohlášení české vlády i v projevech jejích jednotlivých členů byl Edvard Beneš označenován za "nepřítele národa", za "placeného britského agenta", za "ješitného zaprodance" vydržovaného "Anglií a světovým Židovstvem". ¹⁷ 

Nejvýrazněji se v celé této oficiální vládní kampani angažoval Emanuel Moravec. V celé řadě veřejných projevů mluvil o "panu Benešovi a čeládce kolem něho", o "Benešově bandě", o "zločinci Benešovi a jeho židovské smečce", o "lotru Benešovi", o "Benešovi Krvavém".

Pozornost zasluhuje zmínka o jeho osobním setkání s prezidentem Benešem bezprostředně po Mnichovu, 2.října 1938, o níž se Moravec zmínil ve svém veřejném projevu v Brně l2. června 1942. Zdůraznil, že prý Edvard Beneš byl tehdy ovládán především strachem. Bál se prý "dát rozkaz k boji", protože se "bál o svou kůži, o své jmění". Bál se prý však učinit i krok "hodný muže"- tj.podle Moravce - "hledat dohodu s Říší". Místo toho prý "mužíček Beneš se z pražského Hradu vytratil a v nejpřísnější tajnosti se svými milióny nasedl do letadla a národ nechal osudu a v politické břečce, kterou mu se svými pomahači namíchal". Tento strach udělal podle Moravce z E.Beneše "nejtrapnější postavu českých dějin". ¹⁸ 

V pozdější verzi vydával však Moravec tuto svou návštěvu na Hradě za pokus přimět prezidenta Beneše k abdikaci, a to jménem určité opoziční skupiny, kterou však blíže nespecifikoval. ¹⁹ 

Prokop Drtina, který jako prezidentův tajemník audienci prostředkoval, však zřejmě právem soudí, že hlavním cílem Moravcovy návštěvy byla snaha získat informace o nově vzniklé situaci. Z nich pak Moravec vyvodil pro sebe závěr odvrátit se od tradic první republiky a aktivně se přidat k nacistům, a to i se svým synem, budoucím SSmannem. ²⁰ 

Nevybíravé útoky proti politickému vývoji první republiky a proti jednomu z jejích hlavních reprezentantů - Edvardu Benešovi - měly znevážit a zesměšnit zaniklý demokratický československý stát. Měly umrtvit jeho tradici ve veřejném povědomí. Toto úsilí bylo součástí politických záměrů německých nacistických okupantů. Jejich konečným cílem byla pak likvidace českého národa jako celku. K tomu směřovala fyzická likvidace jeho inteligence a politických obhájců demokracie v nacistických koncentračních táborech i úsilí o potlačení české národní identity, k němuž směřovalo zavření vysokých škol i odstranění historie, literatury a celé české kultury z okupačního školství. Tento vývoj byl umocňován i rozdělením československého státu na českou a slovenskou část. Vedení slovenského státu se jednoznačně distancovalo od vývoje i politických kritérií první republiky. Nový stát se stal spojencem Německa a proklamoval také své naprosto odmítavé stanovisko k Benešovu zahraničnímu odboji.

Závažná byla skutečnost, že denunciace první republiky zasáhla i ilegální hnutí odporu. Byla to však denunciace, která vycházela z jiných politických a ideových zdrojů - z komunistického hnutí. V době od uzavření sovětsko-německého paktu v srpnu 1939 až do napadení Sovětského svazu Německem v červnu 194l se komunisté zcela distancovali od občanských proudů tohoto odbojového hnutí. Odmítali se angažovat po boku "buržoasie" ve válce, kterou pokládali za imperialistickou, a odmítali spolupráci s londýnským zahraničním odbojem. Edvarda Beneše činili zodpovědným za Mnichov a považovali ho za hlavního představitele "kapitulantské české buržoasie" i poté, když po vytvoření americko-anglicko-sovětské aliance svá obecná politická stanoviska korigovali.

ČESKOSLOVENSKO V EXILU

V složitých souvislostech německé agrese vyniká však tím více skutečnost, že vedle Československa, ujařmeného nacistickým Německem nepřestalo i nadále existovat Československo, které navázalo na první republiku a na její demokratickou tradici - Československo v exilu.

Z iniciativy prezidenta Beneše se okamžitě po Mnichovu zformovalo v jeho vile v Sezimově Ústí z jeho nejbližších spolupracovníků jádro domácího protiněmeckého odboje. V exilu, do něhož prezident Beneš odjel 22. října 1938, pak zahájil přípravy k mezinárodnímu vystoupení proti nacistickému Německu. Došlo k němu bezprostředně poté, co Německo okupovalo 15. března 1939 Československo. Prezident Beneš, který byl v té době v USA na přednáškách na univerzitě v Chicagu, se následující den obrátil protestem proti"tomuto mezinárodnímu zločinu" na vlády Francie, Anglie, Ruska a Ameriky a na Společnost národů. ²¹ 

Tímto protestem zahájil Edvard Beneš svůj protinacistický odboj a ihned poté - 21. března 1939 - vypracoval jeho zásadní strukturu a personální obsazení i pro ta československá vyslanectví, která se odmítla vzdát Německu - pro vyslanectví ve Washingtonu, v Londýně, v Paříži, v Moskvě a ve Varšavě. Základní politickou linii tvořila ideová jednota odboje s první Československou republikou. ²²  Ve svých veřejných projevech, přenášených rozhlasem i do vlasti informoval prezident o svém postupu i domácí odboj.

V projevu k československým legionářům v Chicagu 8. června 1939 vytyčil Edvard Beneš heslo "Svobodné Československo ve svobodné Evropě" a zdůraznil: "Půjdeme do boje za svobodu své staré vlasti a za vydobytí své staré Československé republiky. Neuznáváme žádné obsazení, a proto náš stát legálně pro nás existuje dál. Jdeme světem hrdě a pevně, jako občané Československé republiky." ²³ 

Hlavní těžiště odboje přenesl prezident Beneš do Londýna a vedením akcí ve Spojených státech pověřil Jána Papánka. ²⁴ 

Na základě teorie o právní kontinuitě vybudoval prezident v exilu postupně prozatímní československé státní zřízení. Vedle prezidenta ho tvořila vláda v čele c monsignorem Janem Šrámkem a Státní rada - jakýsi quasi-parlament - v čele s Prokopem Maxou. Funkci zákonů plnily prezidentské dekrety. Jedním ze základních dekretů jak pro toto, tak i pro budoucí, poválečné období, byl ústavní dekret prezidenta republiky č. 11 o obnovení právní kontinuity. Byl přijat po pečlivé dvouleté přípravě 3. srpna 1944 a navazoval na zákon z 28. října 1918, kterým byla vyhlášena Československá republika.

Československá exilová vláda získala postupně mezinárodní uznání od vlády sovětské, britské i americké a tři z velmocí podpisujících Mnichov odvolaly na něm svůj podpis a tím ho anulovaly (Anglie a Francie 1942, Itálie 1944). ²⁵ 

V rámci tohoto Československa v Exilu byla vydávána i řada publikací, které uchovávaly a rozvíjely historické povědomí o československé demokracii a byly součástí zahraniční politické akce o její obnovu.

Ve Spojených státech amerických to byla především kniha Benešových přednášek na univerzitě v Chicagu Demokracie dnes a zítra, vydaná anglicky v roce 1939 v New Yorku, která se poté stala evropským bestsellerem. ²⁶ 

Československá Národní Rada v Americe vydala ještě během prezidentova pobytu ve Spojených státech pod odbojovým heslem "Svobodné Československo ve svobodné Evropě" dvě publikace vyzdobené sugestivním emblémem personifikované republiky, přikované ke dvěma sloupům s hákovými kříži a s nápisem Pravda zvítězí! V první s nich byl zveřejněn Benešův programový projev v Chicagu z 8. června 1939. ²⁷  Druhý obsahoval dokumentární studii Bohuše Beneše, prezidentova synovce a sekretáře během jeho cesty po Spojených státech v první polovině roku 1939. Publikace, nazvaná podle přísahy prezidenta Beneše nad Masarykovým hrobem, zdůrazňovala: "Věrni zůstaneme dvaceti letům československé jednoty - věrni zůstaneme své mravní, politické a sociální linii tak, jak nám ji Masaryk se svými spolupracovníky vyznačil pro život doma i pro soužití s jinými národy." Publikace obsahuje dokumentovaný přehled událostí od Mnichova k zahájení druhého odboje v Americe. ²⁸ 

Propagaci odboje šířily americké a kanadské české a slovenské časopisy a řada politických publikací. Neúnavným řečníkem a propagátorem byl Vojta Beneš, prezidentův bratr, a také Jan Masaryk. ²⁹ 

16. října roku 1939 vyšlo v Londýně první číslo časopisu Čechoslovák, oficiálního listu zahraničního odboje. Jeho zažloutlé stránky nás po více než půl století uvádějí nejen do dramatických válečných let, ale i do bohatého, dnes však prakticky zapomenutého života demokratického Československa v exilu. Do činnosti Československého institutu či Československého národního domu, do Kruhu přátel české knihy, do Spolku českých žen, do londýnského Sokola, do Britsko-československého centra či do Československé hospodářské poradny. Nacházíme zde informace o londýnském vydání básní Jana Nerudy, "básníka vzdoru a víry", o českých a anglických vydáních knih Karla Čapka, o českém umění v emigraci, o básnické sbírce Viktora Fischla Evropské žalmy, o exilové "literatuře druhého odboje", o protiněmeckém hnutí ve vlasti.

Zvlášť pozoruhodná byla samostatná publikační činnost časopisu. Čechoslovák vydal řadu drobných tisků s projevy prezidenta Beneše, ale i první české vydání jeho knihy Demokracie dnes a zítra, které připravil kruh přátel české knihy. ³⁰  Od roku 1941 zahájil pak vydávání Politické knihovny "Čechoslováka". Vyšlo přes 20 svazků, v nichž byly zveřejněny jednak Publikace Státní Rady, jednak velmi cenné dokumetární práce exilových autorů. ³¹ 

Od roku 1942 začalo československé ministerstvo zahraničních věcí vydávat v Londýně anglicky řadu dokumentů a pramenů - Czechoslovak documents and sources. Do této řady byly pojaty některé publikace Čechoslováku a jeho Politické knihovny, ale i další práce, informující o historickém vývoji Československa i o cílech jeho odboje. ³²  Velký politický význam měla práce o vývoji německé páté kolony v republice. Obsáhlý výklad byl doložen souborem písemných i fotografických dokumentů o podvratné nacistické činnosti proti Československu. ³³ 

Československé státní exilové zřízení bylo během války ve stálém styku s odbojovým hnutím doma a projevy exilových politiků - Beneše, Masaryka, Drtiny a řady dalších - dále posilovaly hnutí odporu.

POVÁLEČNÉ INTERMEZZO

Pro oživení obrazu i odkazu první republiky mělo velký význam obnovení československého státu v roce 1945 a nedlouhé, ani ne tříleté období jeho demokratické existence. Byly obnoveny základní atributy demokratické společnosti - individuální svobody i svoboda tisku. Bylo navázáno přerušené spojení s Evropou a světem. Obnovením výuky dějepisu bylo znovu navázáno i sepětí s národní minulostí. Na znovu otevřených vysokých školách započala odborná výchova mladé inteligence - početně silných ročníků narozených v meziválečném období.

Vydáním některých prací T. G. Masaryka byly znovu oživovány ideové základy první republiky. ³⁴  Díla Edvarda Beneše přinášela informace o vývoji první republiky v mezinárodním měřítku, o úsilí československého odboje o obnovu republiky a o významu demokracie pro rozvoj národa i každého jedince. Desítky jeho projevů z let 1945-1948 byly pak zaměřeny k všestranné obnově plnohodnotné demokracie. Vyšly i dvě biografie Edvarda Beneše a soubor osobních vzpomínek jeho zahraničních přátel.  ³⁵ 

K období exilu se váží např. i knihy Vojty Beneše zachycující emotivně odboj v Americe či rozhlasové projevy Jana Masaryka a Prokopa Drtiny z Londýna. ³⁶  Hrůzy německých koncentračních táborů vylíčil v obsáhlé dokumentární knize Jiří Beneš, který byl po celou válku vězněn nacisty - obdobně jako dalších deset členů Benešovy rodiny. ³⁷ 

Realita poválečného Československa byla však výrazně odlišná od první republiky. Přes kontinuitu s první republikou, danou ústavním prezidentským dekretem č. 11 z 3. září 1944 a symbolizovanou osobou prezidenta Beneše, působily rozhodující měrou nové, mezinárodně akceptované mocenské poměry dané vojenským vítězstvím Sovětského svazu ve střední a východní Evropě.

Také vnitřní politická struktura nové republiky byla poznamenána tímto vítězstvím. Spolu se zhroucením nacistické moci a s uvolněním prudkého národního a politického útlaku došlo i k všeobecné politické radikalizaci. Mimořádně negativním prvkem narušujícím bezprostřední kontinuitu nové republiky s meziválečným vývojem bylo výrazné oslabení starší a střední generace inteligence, které bylo výsledkem decimační nacistické politiky. Porušení generační rovnováhy oslabovalo odolnost mladé inteligence - především inteligence humanistické - vůči komunistické ideologii, která měla rozhodující oporu právě v nové mocenské konstelaci střední a východní Evropy.

Vágní poválečné tříletí mělo výrazné rysy přechodného období. Krátkodobé obnovení demokracie spojené s regenerací tradice první republiky však bylo a zůstalo trvalým pozitivním vkladem pro budoucnost

RUSKÁ ÉRA

Únor roku 1948 toto období tvrdě a jednoznačně ukončil. Jako politický vazal Sovětského svazu se Československo stalo jeho vazalem i ideologicky a kulturně. Jednou z mimořádně důležitých rovin, po které tento proces ideově-politické závislosti probíhal, byla nová systematická destrukce demokratických tradic první republiky.

Ihned po únoru byla pod dozorem sekretariátu ústředního výboru komunistické strany zahájena likvidace prací předních politických a kulturních představitelů první republiky i odborné práce přispívající k objektivnímu výkladu tohoto období. Nejen díla Masaryka a Beneše, ale i práce jejich politických odpůrců jako byl Karel Kramář či Viktor Dyk, stejně tak jako historické práce Milady Paulové či Jana Slavíka a dalších a dalších byly odstraněny z knihoven. Byly " vyčištěny" všechny knihovny, kde tyto knihy přežily v úkrytu dobu okupace - knihovny československých úřadů v zahraničí, centrální knihovny, místní knihovny na okresech a na vesnicích i knihovny školní. Knihy byly z větší části zničeny, z menší části zařazeny jednak do zvláštních uzavřených fondů zakázaných knih, jednak se staly základem knihovny nově budovaného Ústavu dějin komunistické strany Československa.

Zásahu nebyl ušetřen ani soukromý archiv prezidenta Beneše. Po prezidentově smrti ho byl jeho správce dr. Matouš nucen odevzdat do tzv. politického archivu Kanceláře prezidenta republiky vedeného dr.Janem Pachtou, jenž spadal do kompetence šéfa kulturního odboru kanceláře, Františka Nečáska. Archiv obsahoval především záznamy o osobních jednáních Edvarda Beneše a jeho korespondenci. Byl značně rozsáhlý. Zabíral celou velkou místnost, ve které regály se speciálními krabicemi, v nichž byl materiál uložen, sahaly až ke stropu. Archiv byl odborně uspořádán a perfektně veden. K rychlé a bezpečné orientaci sloužily kartotéky s různobarevnými lístky obsahující jmenný a věcný rejstřík ke spisovému materiálu.

Podle závěti Edvarda Beneše měl zůstat tento jeho soukromý archiv po dobu padesáti let zapečetěn. Bez ohledu na toto jeho přání došlo však již na jaře roku 195O pod přímou patronací tehdejšího prezidenta Kl. Gottwalda k systematickému průzkumu archivu - a to orgány státní bezpečnosti. Průzkum se uskutečňoval tajně, vždy ve večerních a nočních hodinách a prováděla ho skupina pracovníků vedená dr. Jurijem Křížkem. Z archivu byl průběžně vyřazován materiál, který byl v pytlích odvážen. Později byla část archivu převezena do Ústavu dějin komunistické strany. Jeho původní uspořádání bylo zcela rozrušeno.

Hlavní směr politického a ideologického náporu proti první republice udal Václav Kopecký ve svém projevu k funkcionářům komunistické strany k třicátému výročí vzniku republiky 28. října 1948. Byl vyhrocen především proti Masarykovi a Benešovi a bezprostředně navazoval na politickou linii komunistické strany v meziválečném období. Václav Kopecký popíral úlohu Masaryka při vzniku Československa, který jednoznačně spojoval pouze s působením ruské bolševické revoluce. Beneše pak označoval za reprezentanta "zrádné československé buržoazie", za hlavního politického činitele zodpovědného za Mnichov.  ³⁸ 

Kopeckého referát udával zásadní linii sérii historických publikací z počátku padesátých let. Jejich cílem bylo zdůvodnit mocenskou nadvládu Ruska nad Československem a ve jménu komunistické ideologie této nadvlády rozrušit demokratickou tradici první republiky. V těchto publikacích byl vznik Československa líčen jako bezprostřední výsledek ruské bolševické revoluce, mnichovská dohoda velmocí byla pokládána za důsledek zrady československé buržoazie, T. G. Masaryk byl označován za protinárodního politika a spolu s Edvardem Benešem byl obviňován z protisovětské politiky a z protisovětských piklů. ³⁹ 

Již samotné názvy těchto prací jasně naznačují jejich charakter, koncepci a politické zaměření. K ilustraci proto postačí jen tři nevelké ukázky. V. Král uvádí, že v době, kdy "západní imperialisté připravují novou světovou válku", je nutné "odstranit všechno staré ideologické haraburdí", k němuž patří především "masarykovská legenda". Je proto "naším prvořadým úkolem odhalovat pravou tvář Masaryka a Beneše, kteří se po celých dvacet let snažili zakrýt politický charakter předmnichovské republiky". ⁴⁰ 

Nečásek a Pachta dokazují "nepravdivost buržoazní legendy o Masarykovi jako osvoboditeli", neboť prý "Masarykův a Benešův zahraniční odboj nebyl ničím jiným, než soustavným organizováním rozsáhlé špionážní sítě podle plánů západních imperialistů". ⁴¹ 

Více než trapně působí odsudky první republiky a Edvarda Beneše zvláště v pracích Zdeňka Fierlingera, který se na československé politice aktivně podílel. Od první světové války byl blízkým spolupracovníkem E. Beneše a působil jako československý vyslanec v Nizozemsku, Rumunsku, v USA, ve Švýcarsku, Rakousku a Rusku. Fierlinger neváhá obviňovat "československou buržoasii", že "neměla zájem na nějakém skutečném uklidnění ve světě, které by mohlo znamenat skutečný mír" a že se dopustila zrady "českého a slovenského národa", tím, že "zplodila Henleina". Na řečnickou otázku "Kdo nese zodpovědnost za Mnichov ?" odpovídá pak bez zaváhání: "Byl to Beneš". ⁴² 

Takovéto pojetí dějin první republiky - které navazovalo bezprostředně a logicky na politickou linii komunistické strany v meziválečném období - se stalo základem pro stranické hodnocení této historické etapy v následujících desetiletích. Několikrát se k němu vrátil i Václav Kopecký, který znovu zdůrazňoval, že "dr. Beneš, honorovaný exponent a služebník západních velmocí" ubíjel "vědomí národní hrdosti a vědomí státní svrchovanosti svými diplomatickými machinacemi a svými pletichami". Že mu nezáleželo na "osudu vlastního národa", že se stal "hrobařem československé samostatnosti" a že ve dnech Mnichova "projevil strašné kapitulantství, slabošství a zbabělost". ⁴³ 

Postupem doby došlo však ve stranické propagandě k určitému posunu v hodnocení Edvarda Beneše. V době, kdy se v zahraničním exilu vedly značně osobně vyhrocené spory o jeho úloze v únoru 1948, zhodnotil Jindřich Veselý, v té době ředitel Ústavu dějin KSČ, politický postup prezidenta Beneše v únoru 1948 jako " konec konců i když nechtěný, pozitivní přínos do krize únorových dní". ⁴⁴ 

Postupně začala být zmiňována i Benešova politika vůči SSSR v letech 1935-l937, částečně i v letech 1943-1945. Tím byly proti Edvardu Benešovi - který byl až dosud vystaven hlavní kritice - utlumeny nejprudší vulgární útoky. Stranická propaganda si k němu ponechala řadu zásadních výhrad, ale současně se ho snažila využít ve své politice. K určitému posunu došlo i v hodnocení T. G. Masaryka. Jeho činnost do roku 19l7 - tj. do bolševické revoluce - začala být do určité míry tolerována. Jeho působení jako prezidenta bylo však zcela odmítáno a zamlčováno.

Celkově však převládla ve stranické linii snaha jednak všeobecně odvracet pozornost od dějin první republiky, jednak zúžit československé dějiny po roce 19l8 na dějiny komunistické strany.

Bohatství historického materiálu, který po sobě zanechala první republika, začalo však postupně promlouvat k těm nemnohým mladým historikům, kteří začali toto období - přes odlišné tendence stranických orgánů - odborně zpracovávat. Byli příslušníky generace, která absolvovala část svých vysokoškolských studií ještě ve svobodné atmosféře let 1945-1948. Byli sice poplatni komunistické ideologii, ale jejich zájem o historii způsobil, že již koncem padesátých let se z jejich pera objevovaly první materiálové studie o zahraniční i vnitřní politice meziválečného Československa. Z těchto prvních výhonků se pak v šedesátých letech ve vzrůstajícím počtu specializovaných statí, knih a souboru dokumentů začal stále výrazněji rýysovat pozitivní obraz první republiky. V roce 1968 se pak znovuoživená tradice demokratické československé republiky stala nejen součástí reformního procesu, ale mířila i daleko přes jeho rámec. Po dlouhé době se slavil i 28. říjen jako den vzniku republiky, od něhož uplynulo v roce 1968 právě půl století. Toto výročí připomínaly se stejným zaujetím historické práce doma i v zahraničí. ⁴⁵ 

Normalizace sedmdesátých let tento proces obnovy demokratických tradic první republiky drasticky zastavila. Většina historiků zabývajících se dějinami první republiky byla zbavena svých míst a ztratila možnost pokračovat ve své odborné práci. Jejich knihy byly zabaveny a zařazeny mezi libri prohibiti.

Ti nemnozí, kteří se udrželi na svých místech se konformě přizpůsobili novým politickým poměrům. Ve výkladu dějin první republiky znovu ožila frekvence témat o světodějném významu velké říjnové socialistické revoluce, která změnila svět, o kapitulantské politice československé buržoazie a o úloze Edvarda Beneše v ní. Benešův úporný zápas na obranu republiky byl opět zcela zamlčován.

Při tom však nešlo - a ani nemohlo jít - o prostý návrat k počátku padesátých let. Již proto ne, že nebylo možné zcela eliminovat vývoj šedesátých let a práce z tohoto období nepřestaly kolovat mezi čtenáři. Ale ani proto ne, že celé toto období politické normalizace bylo i v oficiální historiografii poznamenáno stagnující malátností. Archivy byly na mnoho let uzavřeny, knihovní fondy nepřístupné. Počet prací z dějin první republiky výrazně poklesl. Základní linií dějin 2O. století se stala opět stranická tendence zatlačit dějiny první republiky do pozadí a redukovat je na dějiny komunistické strany. Nepřístupnost pramenného materiálu omezila výzkum dějin první repubiky i v řadách disentu.

IDEOVÉ EXILOVÉ CENTRUM V LONDÝNĚ

V době hluboké krize demokratické identity československého státu působila však v exilu organizace, jejímž programem bylo udržovat ideovou a politickou kontinuitu československé demokracie. Touto organizací byl Ústav dr. Edvarda Beneše pro politické a sociální studium, který působil v Londýně v letech 1950 - 1964. K zřízení Ústavu dal podnět sám Edvard Beneš. Nedlouho před svou smrtí pověřil svého spolupracovníka, diplomata a kancléře, Jaromíra Smutného vybudováním Ústavu, zajistil ho finančně a dal mu k dispozici svůj dům v Londýně, z něhož řídil za války - od října 1938 do podzimu 1940 - druhý odboj.

Edvard Beneš určil změření Ústavu, jeho smysl a cíl. Obdobně jako po Mnichovu snažil se i tentokrát zajistit kontinuitu československé demokratické republiky. V dobové realitě však šlo především o kontinuitu ideovou. Na rozdíl od Rady Svobodného Československa založené ve Spojených státech jako politické exilové centrum, měl být Benešův ústav vědeckou organizací zaměřenou ke studiu historie československého státu i různých aspektů vývoje soudobého. Ústav se měl stát ideovým základem třetího, protikomunistického odboje.

Ústav Edvarda Beneše byl založen v Londýně programově v den 100. výročí narození T. G. Masaryka - 7. března 1950 - skupinou předních demokratických politiků, kteří se vesměs účastnili druhého zahraničního odboje a kteří po únoru 1948 znovu z vlasti emigrovali. Byli to: Vojta Beneš, Jaromír Smutný, František Smetánka, Jaroslav Stránský, Lev Sychrava.

V Programovém prohlášení Ústavu se pravilo, že jde o "středisko politického a sociálního studia, bez něhož není možná vážná a úspěšná politika".

Ústav, který se v roce 1951 přestěhoval do prostorných místností v Hans Place v londýnské čtvrti Kensington, vybudoval rozsáhlou knihovnu složenou z publikací a časopisů vycházejících v emigraci i ve vlasti. Součástí Ústavu se stal i archiv, jehož základem byly cenné materiály, které Jaromír Smutný převezl diplomatickou cestou z Prahy. K nim byly postupně získávány materiály další.

V Ústavu byly vytvořeny čtyři studijní komise: ideologická, sociálně-hospodářská, státoprávně-politická a mezinárodně politická. O jejich činnosti i o přednáškách a diskusích pořádaných Ústavem podávaly informace Zprávy Ústavu.

Zvlášť významnou součástí činnosti Ústavu bylo vydávání publikační řady Doklady a rozpravy. Třicet vydaných svazků pojednává o nejaktuálnějších problémech československých dějin první poloviny 20. století: O boji Čechů a Slováků za svobodu v první světové válce, o problémech Slovenska a Podkarpatské Rusi, o československo-německých vztazích a o poválečném odsunu Němců, o Mnichovu a o únoru 1948. Právě k těmto dvěma posledním otázkám vyšly v řadě Doklady a rozpravy práce primární dokumentární hodnoty.

Šlo v prvé řadě o dvojí vydání memoárové práce Edvarda Beneše o Mnichovu, v níž autor objasňoval a dokumentoval svá vnitropolitická a mezinárodní jednání před rozbitím republiky mnichovskou dohodou čtyř velmocí. ⁴⁶  Základem pro vydání práce byly prezidentovy rukopisy, které se Jaromíru Smutnému podařilo vyvést z Československa.

Druhou klíčovou otázkou, kterou se Ústav zabýval, byl únorový převrat. Toto téma bylo na programu diskusí již v době příprav k založení Ústavu na přelomu roku 1949 a 1950, které vedl a zaznamenal Jaroslav Stránský. Únorové události byly probírány den po dni a k jejich průběhu se vyjadřovali jejich přímí účastníci: Jaroslav Stránský, Václav Majer, Blažej Vilím, Martin Kvetko, Jaromír Smutný, Lev Sychrava, Ferdinand Peroutka. Záznamy z těchto diskusí tvoří autentickou pramennou základnu pro výklad těchto událostí. ⁴⁷ 

Únorovým událostem je věnován i první svazek Dokladů. ⁴⁸ 

V něm Lev Sychrava zachytil v jedenácti oddílech jednotlivá dosavadní svědectví o únoru 1948 počínaje výkladem amerického Kongresu počátkem dubna 1948, přes písemná svědectví Vladimíra Krajiny, Václava Majera, Ferdinanda Peroutky až ke knize Huberta Ripky, v níž zaznamenal výraznou tendenci přenést zodpovědnost za neúspěch demokratických politiků v únorové krizi na prezidenta Beneše. ⁴⁹ 

Prvořadé svědectví o únorových událostech podal pak Jaromír Smutný v pěti svazcích Dokladů. ⁵⁰  Autor prožil ony dramatické události v nejužší součinnosti s prezidentem Benešem a mohl se ve svém výkladu opírat nejen o své osobní znalosti a poznámky, ale i o záznamy a o další dokumenty prezidentské kanceláře, které se mu podařilo dopravit do Londýna. Ve svém výkladu Smutný autenticky zpochybnil výklad Huberta Ripky o prezidentově politice.

Londýnský Ústav Edvarda Beneše ukončil svou činnost úmrtím Jaromíra Smutného v červenci roku 1964. Posledních pět let byla však již aktivita Ústavu značně ochromena. Příčinou byly rozhárané poměry v exilu, jeho dlouhodobost a bezvýchodnost, trvalé osobní spory, neexistence výrazné sjednocující osobnosti.

Na rozdíl od jiných exilových organizací, např. Zahraničního ústavu v Paříži, se však činnost Ústavu nikdy nepodařilo narušit agenty Státní bezpečnosti a Ústav se nikdy nezpronevěřil svému poslání. ⁵¹ 

Ústav se nestal ideovým centrem zahraničního odboje. Nikdy však neopustil základní demokratickou politickou linii danou Masarykem a Benešem a stal se naopak - v době její totální destrukce ve vlasti - jejím významným uchovatelem a rozmnožovatelem. ⁵² 

Vedle publikací vydávaných londýnským Benešovým ústavem vycházely ovšem v exilu od 50. do 80. let jednotlivé další práce k moderním československým dějinám, které přispívaly k jejich hlubšímu zpracování. ⁵³ 

Nedlouho po zániku Benešova londýnského Ústavu se z Československa rozšířila další vlna politické emigrace vyvolaná vpádem sovětských a dalších vojsk do Československa v srpnu 1968 a následnou politickou perzekucí. Nově vznikající exilová nakladatelství navázala na tradice první republiky oživené v roce 1968 a vydala řadu politických, kulturních a historických publikací. Největší zásluha patří v tomto směru nesporně nakladatelství manželů Josefa a Zdeny Škvoreckých v Torontu, nazvanému příznačně Sixty-Eight Publishers. Vyšla v něm řada pamětí z prostředí první republiky, především však rozsáhlá memoárová díla základního pramenného charakteru: Paměti předního literárního historika Václava Černého, paměti Prokopa Drtiny, jednoho z nejbližších spolupracovníků Edvarda Beneše, či paměti šéfa československé zpravodajské služby Františka Moravce.

Moderními československými dějinami se začaly ve zvýšené míře zabývat i historici v zahraničí. Byli to historici ve Spojených státech amerických a v Anglii i historici kolem mnichovského Collegia Carolina.

PO SAMETOVÉ REVOLUCI

Rokem 1989 se v rámci obnovených demokratických svobod vytvořily předpoklady k oživení tradic první republiky. Návaznost na toto historické období byla také proklamována a zaštítěna osobností T. G. Masaryka. Byla vydána některá vynikající memoárová díla vyšlá v době normalizace v zahraničí, vyšly obsáhlé dějiny první republiky na Karlově univerzitě. ⁵⁴ 

Avšak prostor, který se otevřel pro seznámení širší veřejnosti s dějinami první republiky a s její demokratickou tradicí zůstal nenaplněn. V soudobé publicistice se kolem tohoto období moderních českých dějin rozhostilo nejen rozpačité mlčení, ale v nové podobě se objevila i řada jeho starých deformací

Dvacet normalizačních let, spojených s tvrdou politickou perzekucí a rigidní komunistickou desinterpretací dějin, prohloubilo zásadním způsobem ideovou diskontinuitu s demokratickou minulostí první republiky. Právě v tomto normalizačním období byla hluboce rozrušena i základní Masarykova ideová koncepce navazující na demokratické tradice českých dějin - Jan Hus, Komenský, Havlíček, Palacký - doplněná Edvardem Benešem o mírovou politiku Jiřího z Poděbrad.

A právě tato diskontinuita umožnila, že se v nové svobodě po roce 1989 mohl prosadit zcela odlišný pohled na československé a české dějiny. V nejucelenější podobě je vyjádřen v obsáhlé publikaci vzešlé z disentu, z okruhu Charty 77 a věnované českým dějinám nové doby. ⁵⁵  Kniha vyšla pod pseudonymem Podiven, do něhož se spojili tři autoři - právník a politolog Petr Pithart, psychiatr a psychoanalytik Petr Příhoda a historik Milan Otáhal. Byla vydána ve značném nákladu a je reprezentativní publikací nového ideového pojetí českých dějin. Nazírá je z univerzalistického zorného úhlu katolické církve. Vyzdvihuje do popředí obndobí baroka, nenalézá porozumění pro národní obrození, zpochybňuje vznik samostatného československého státu a odmítá jeho demokratickou reprezentaci v čele s Masarykem a Benešem.

Práce chce být jakýmsi svědomím národa. Při tom však nejde o systematický historický výklad podložený studiem pramenného materiálu, ale především o hodnotící soudy, k nimž autoři dospívají svými úvahami. Sami také uvádějí: "Rozpomínáme se na to, jací jsme" (s. 6). Téměř polovina ze 700 stran tohoto "rozpomínání" je pak věnována problematice první republiky. Protože práce představuje vyhraněný, rozsáhlý a ideově ucelený pohled na dějiny první republiky a hodnotí i celé meziválečné období, pokládám za nezbytné upozornit obsáhleji jak na základní koncepci práce tak i na stanoviska autorů k dílčím problémům.

Základní příčinu dramatického vývoje 20.století spatřují autoři v úpadku a sekularizaci křesťanského náboženstí (307). V jeho důsledku ztratil moderní člověk "vědomí smysluplného řádu veškerenstva a místa, které je v něm vykázáno člověku" (309). Tím ztratil i smysl svého života a marně hledá pevnější základ své existence. Nenalézá ho ani v demokracii, jejíž teorie svobodného člověka a svrchovaného lidu má podle autorů pouze deklarativní ráz, ani v masových hnutích, která ústí vesměs do totalitních režimů - do fašismu a nacismu na jedné a do bolševismu na druhé straně.

V konkrétním výkladu meziválečného období autoři odmítají proměny střední a východní Evropy, k nimž došlo po válečné porážce dosavadních hegemonů v této oblasti - Německa a Rakousko- Uherska a po vítězství revoluce v Rusku. Vznik nástupnických států považují za regres a odmítají proto i mírové smlouvy, jimiž byla tato nová situace mezinárodně-právně kodifikována do podoby tzv. versailleského systému.

Zcela mimo pozornost autorů zůstává pokus o vytvoření nové platformy mezinárodní politiky - Společnosti národů - která se snažila nahradit tradiční autoritativní rozhodování velmocí jednáním všech členských států u zeleného stolu.

Je více než s podivem, že autoři používají k charakteristice versailleského systému terminologii německé nacionální publicistiky a označují ho za "versailleský diktát" (408). Také při jeho celkovém hodnocení přejímají tato stanoviska. Uvádějí, že nenormálnost "versailleského diktátu "byla v tom, že Německo bylo zbaveno přirozeného postavení ve střední Evropě" (411) a neživotnost versailleského systému spatřují v tom, že "nebylo možno ignorovat dynamický sedmdesátimilionový národ, všestranně civilizačně zdatný" (565).

Teprve vnitřní rozklad versailleského systému vytvořil podle autorů předpoklady k tomu, že Německo se mohlo stát určujícím faktorem evropské politiky. Na jejich pozitivní hodnocení nemá současně žádný vliv skutečnost, že se v té době jednalo již o Německo nacistické. Uvádějí: "Teprve nacistické Německo začalo - ostatně zvolna - orientaci ostatních velmocí trvaleji usměrňovat" (413). Protože patří k jednomu z rysů Podivenových úvah, že v řadě případů nevyslovuje své konkrétní závěry, ani na tomto místě neprecizuje, jakým směrem bylo zaměřeno toto "usměrňování". Bezprostředně následující výklad o politice sovětského Ruska ho však určuje zcela jasně. Při tom ovšem si autoři zřejmě nejsou vědomi toho, že protiruské zaměření nacistické politiky v polovině 30.let bylo pouze dočasným a pravděpodobně ani ne úplným přerušením starší linie německo-ruské spolupráce. Jejím počátkem byla rapallská smlouva z roku 1922, na kterou v srpnu 1939 logicky navázal pakt Ribbentrop - Molotov. Při zmínce o rapallské smlouvě (420) se autoři současně omezují pouze na konstatování, že jí byly mezi Německem a sovětským Ruskem navázány politické a hospodářské styky. Zcela nepovšimnuty ponechávají vojenské části smlouvy, které umožnily vybudování a výcvik jak německé, tak sovětské armády.

Pod zorným úhlem svých základních premis hodnotících obecný meziválečný vývoj, přistupují autoři k výkladu o Československu. Odmítají, že by vytvoření samostatného státu bylo završením snah minulých generací. Popírají aktivní podíl českého a slovenského národa na vznik Československa. Považují československý stát - na rozdíl od ostatních nástupnických států - za stát zcela nový, který "nebyl analogií někdejšího českého státu" a nemohl se proto opřít o historickou tradici. Protože prý nebyl podmíněn ani "geograficky, demograficky a sociálně psychologicky, postrádal logické zdůvodnění svého vzniku". Nejenže děkoval za svou existenci pouze versailleskému systému, ale byl sám jeho "bezprecedentním výtvorem" (303).

Ve zrození československého státu spatřují autoři pouze "náhodu", za kterou považují vítězství Dohody v první světové válce. Pro český a slovenský národ byl prý tento stát pouze darem, a to darem nezaslouženým (301, 303, 371, 376, 380, 394 aj.). Byl to nezdařený pokus o český stát (359), který měl "jepičí život a jehož roky byly sečteny již v okamžiku jeho zrodu" (360). A bylo to především "vinou Čechů samotných", že tento "první a jediný novočeský pokus o stát ztroskotal" (305), a to "fatálním" rozkladem zevnitř v době Mnichova (358, 653). První republika se prý také "nezapsala do duší současníků natolik hluboko", aby stáli o její znovuobnovení (358).

Za hlavní příčinu neúspěchu tohoto "pokusu" a za konkrétní důvody krátkého trvání republiky označují autoři špatnou československou jak zahraniční, tak i vnitřní politiku.

Na československou zahraniční politiku měl podle autorů "neblahý vliv výsadní monopol jediné osoby, Masarykova chráněnce Edvarda Beneše" (396). Při odmítání a kritice československé zahraniční politiky prokazují však autoři udivující neznalosti. Konkrétní výklad nahrazují spekulativními dedukcemi, na jejichž základě dospívají k mylným závěrům.

Zcela mimo pozornost autorů zůstává hlavní rovina československé zahraniční politiky - její působení ve Společnosti národů - kde usilovala o zmírňování napětí, o řešení sporů mezi státy arbitrážním jednáním či o prosazení účinných sankcí proti agresorovi, jak tomu bylo např.v roce 1935 při projednávání vpádu fašistické Itálie do Habeše. Pro Benešovo úsilí o prosazení zásad kolektivní bezpečnosti mají pouze pohrdavé konstatování, že "o to nikdo vážně nestál"(412).

Základním omylem československé zahraniční politiky bylo podle autorů její setrvávání ve spojeneckém svazku s Francií. Tím, že si nasadila "brýle francouzského mámení" (395), nebyla prý schopna přemýšlet o "jiných alternativách"(396). Na prvním místě mezi těmito alternativami byl příklon Československa k Německu a k Rakousku (413). Československá zahraniční politika však - podle autorů - nepochopila tuto nutnost, bez níž nemohlo dojít k "integraci střední Evropy v ústrojný celek" daný její geopolitickou podstatou (424). To ovšem by bylo vyžadovalo od československé zahraniční politiky "rozchod s duchem Versailles" a revizi " české státní ideologie" (413).

Rady autorů, že Československo se mělo s Německem "zkusmo a pozvolna" sbližovat (413) působí ovšem ve světle konkrétní československé politiky groteskně. Autoři zřejmě nemají žádné znalosti o československo-německých jednáních, zahájených bezprostředně po podpisu versailleské smlouvy, která v roce 192O vyústila do podpisu vzájemné smlouvy. Byla to první mezinárodní smlouva, kterou Německo po válce uzavřelo a Československo mu v ní vyšlo maximálně vstříc v konkrétních, především majetko-právních otázkách. Tato smlouva se také stala základem úzkých a pozitivních česko-německých mezistátních vztahů ve dvacátých letech.

Zcela zkreslená je československá zahraniční politika k dohodě čtyř velmocí - Anglie, Francie, Německa a Itálie - v Locarnu roku 1925. Konstatování že E.Beneš nevěnoval tomuto mezinárodně-politickému mezníku evropských dějin "dostatečnou pozornost" (412) a že Locarno "bylo v Československu vlastně přehlédnuto" (413), je mylné. Autoři zřejmě nic nevědí o tom, že právě v důsledku Locarna uzavřelo Československo arbitrážní dohodu s Německem, smlouvu o spolupráci s Polskem a spojeneckou smlouvu s Francií. Nezdržovali se ani pozornějším přečtením Benešova projevu, hodnotícího nové trendy evropské politiky. Místo toho tvrdí, že měl okamžitě odstoupit a že mělo dojít k revizi československé "zahraniční politiky a k její reorientaci" (413). Směr této "reorientace" nechávají nevyřčený. Z kontextu je však zřejmé, že míní jednoznačnou orientaci na Německo.

Je více než s podivením, že vývoj československo-německých vztahů ve třicátých letech je zcela opominut. Čtenář se nic nedozví o tom, že již několik málo dní po nástupu k moci Hitler v jednáních s československým vyslancem v Berlíně prudce zaútočil na Československo a žádal změnu jeho politiky. Ani zmínku nenajdeme o zatýkání, věznění a fyzickém ztýrání několika set československých občanů v Německu již v prvním půl roce po příchodu nacistů k moci, proti kterému Československo protestovalo řadou diplomatických nót. Ani o několikerých pokusech nacistického Německa přimět Československo k přetrhání svazků se Společností národů a připoutat ho k sobě dvoustranným paktem.

V práci není ani zmínka o iniciativní československé zahraniční politice, která již od roku 1932 systematicky varovala mezinárodní veřejnost před nacistickým nebezpečím. Místo toho autoři opatrně, nicméně s porozuměním, hodnotí polskou politiku maršála Pilsudského, který byl podle nich "jedním z prvních, kdo si plně uvědomil nacistické nebezpečí", a proto již v lednu 1934 podepsal polsko-německý dvoustranný pakt (600).

Neméně zkreslená je i československá politika vůči Rusku. Není pravda, že političtí představitelé Československa - T. G. Masaryk a E. Beneš - "nerozpoznali sovětské nebezpečí" (419). Autoři zřejmě nevědí nic např. o dalekosáhlém diplomatickém úsilí Masaryka a Beneše v roce 192l a 1922, kterým se snažili zabránit tomu, aby evropské státy uznaly sovětskou vládu de jure a poskytly jí mezinárodní politickou podporu i hospodářskou pomoc. Bylo to v době, kdy v důsledku hladové katastrofy i vnitropolitických mocenských sporů byl sovětský režim před zhroucením. Československá iniciativa však vyzněla naprázdno. Místo toho došlo v Rapallu k navázání hospodářských, politických a vojenských styků Německa s Ruskem. Většina západních států pak uznala sovětskou vládu de jure. Tím vším došlo k všestrannému posílení sovětského režimu, což se již koncem roku 1922 projevilo vznikem centralizované velmoci - Svazu sovětských socialistických republik. Není pravda, že Rapallo vyvolalo v Československu "obavy a znepokojení ne tak z pronikání Ruska do Evropy,jako z posílení Německa"(420), jak se domnívají autoři. Obavy Československa vzbuzovala především ta skutečnost, že rapallskou smlouvou byla zahájena dalekosáhlá spolupráce právě těch dvou velmocí, které před válkou střední a východní Evropu ovládaly a které nyní začaly v úzké vzájemné kooperaci budovat, vyzbrojovat a cvičit své armády .

Československo také - jako poslední evropský stát - uznalo sovětskou vládu de jure až poté, když byla její spolupráce s Německem po Hitlerově nástupu k moci oslabena. Teprve tehdy, když se Sovětský svaz přiklonil ke Společnosti národů a podřídil se jí deklarovaným pravidlům mezinárodní politiky, uzavřelo s ním Československo - spolu s Francií - spojeneckou smlouvu. Tím se snažilo - bráníc svou vlastní existenci - přispět k oddálení Ruska od Německa a o mezinárodní izolaci nacistického Německa. Vzhledem k německo-ruské spoluprací od počátku dvacátých let, je ovšem irelevantní a zcela mylné konstatování autorů, že to byla právě československo-sovětská smlouva z roku 1935, která předznamenávala Sovětům cestu do střední Evropy" (606). Takovýto názor šířila německá nacistická propaganda především v roce 1935 a 1936 a znova se k ní vrátila po roce 194l.

Také řada dalších tvrzení autorů o československé zahraniční politice je zcela v rozporu se skutečností. Nebyly "opomenuty možnosti nového spojenectví, příp. přátelství s Rakouskem", jak tvrdí (401). Právě naopak, československo-rakouská jednání byla zahájena jen několik málo dní po podpisu mírové saint-germainské smlouvy. Již v lednu 192O vyústila do podpisu tzv.pražské smlouvy o vzájemné spolupráci. V roce 192l byla pak slavnostně podepsána tzv. lánská smlouva, jejíž význam byl podtržen přítomností rakouského prezidenta Hainische v Praze, kde byl hostem prezidenta Masaryka.

Rakousko také podporovalo postup Československa proti pokusům o restauraci Habsburků v roce 192l, o němž se autoři domnívají, že šlo o bezvýznamnou záležitost, která se vyřešila "pouhou diplomatickou demarší Dohody" (406). Ve skutečnosti šlo o vážný pokus o obnovu územní integrity starých Uher, který ohrožoval všechny státy sousedící s Maďarskem a byl likvidován až mobilizací československé a jugoslávské armády.

Pokud jde o Československo, šlo v tomto konfliktu především o Slovensko, na které si Maďarsko činilo nárok. To také bylo příčinou "mrazivých" vztahů Československa a Maďarska (406), nikoli česká "slepota vůči tomu, čím se ohlašovala budoucnost" (554), jak se velmi mlhavě vyjadřují autoři. V úsilí o znovuzískání Slovenska pokračovala Horthyho vláda i v následujícím období a využívala k tomu nejrůznějších prostředků. V roce 1922 byl připravován atentát na Edvarda Beneše, československá ekonomika byla narušována paděláním československých bankovek, úsilí o vnitřní politickou desintegraci Slovenska nalezlo výraz v systematické - i finanční - podpoře tukovského křídla v Hlinkově ĺudové straně. To vše zůstává mimo pozornost autorů. Tím závažnější je skutečnost, že právě činnost maďarského agenta Bély Tuky je zřejmě vede ke konstatování, že prý špatné československo-maďarské vztahy neplatily ve "vzájemných vztazích mezi Slováky a Maďary" (406). Slováci prý v nich nacházeli v Maďarsku svého "spojence proti čechoslovakistickému diktátu" a tato "vzájemnost slovensko-maďarská" se prý mohla stát základnou pozitivních vztahů mezi Československem a Maďarskem (406).

Pro Malou dohodu, která vznikla právě jako obranný systém proti maďarským územním požadavkům, mají autoři obecně jen pohrdavé výrazy "neživotná" (605), "neužitečná" (396, 406), "neslavná" (406), a dokonce ji viní z jakéhosi, blíže neurčeného, rozbíjení střední Evropy (424).

Autoři činí Československo zodpovědným i za zhoršení vztahů s Polskem po převratu generála Pilsudského v roce 1926 (406). Obecně pak konstatují, že Československo nedokázalo "prakticky nikde kolem sebe vytvořit dobré sousedské vztahy" (407). Toto konstatování je zcela v rozporu se situací ve dvacátých letech. Ke zhoršení vztahů mezi Československem a jeho sousedy však skutečně došlo ve třicátých letech, a to v přímé souvislosti nikoli s politikou Československa, ale s agresivní politikou nacistického Německa. Spolupráci s hitlerovským Německem navázalo nejen Maďarsko, ale v lednu 1934 i Polsko a v červenci 1936 Rakousko. Tato mezinárodní orientace byla spojena s nárůstem pravicových a nacistických prvků ve vnitropolitickém vývoji těchto států. Tím se po všech stránkách začal stále zřejměji odlišovat jejich vývoj od demokratického vývoje v Československu. Tuto zásadní politickou diferenciaci států střední a východní Evropy přecházejí však autoři mlčením. Tím se ovšem z jejich výkladu vytrácejí rozhodující politické aspekty a příčinné souvislosti změněných vztahů Československa a jeho sousedů.

Autoři jdou současně ve své kritice československé zahraniční politiky tak daleko, že ji činí zodpovědnou nejen za zahraniční, ale dokonce i za vnitřní vývoj středoevropských a východoevropských států. Dospívají k absurdním konstatováním, že prý Československo neučinilo nic pro "podporu německé demokracie" (400), že má podíl na anšlusu Rakouska (401) a že "českým předsudečným nepochopením polské problematiky"(401) nebylo ochotno podpořit Polsko "v žádném z jeho nejdůležitějších životních zájmů"

Všestranné zdrcující kritice podrobuje autorský kolektiv Podiven i vnitropolitický vývoj Československa. Vychází z konstatování, že tento stát nebyl s to vyřešit žádný ze složitých vnitřních problémů.

Na prvním místě pojednávají autoři o vztahu česko-slovenském. Zcela opomíjejí složité historicky dané aspekty, které byly příčinou toho, že česká a slovenská společnost se v okamžiku vzniku společného státu lišily ekonomickou a sociální a tím i politickou strukturou, kulturní a vzdělanostní úrovní i stupněm národního sebeuvědomění. Ze snahy o překonání těchto disproporcí vznikla i idea československého národa. Nešlo o "popírání slovenské identity" (349) jak tvrdí autoři, ale o představu dvou větví - české a slovenské - společného celku, v jehož rámci by došlo k všestrannému vyrovnání úrovně slovenského národa s českým. V tomto smyslu přijal ideu československého národa M. R. Štefánik, proklamovala ji martinská deklarace a prosazovaly ji slovenské demokratické strany - sociálně demokratická a agární strana, které reprezentovaly podle voleb v roce 1935 46% slovenského obyvatelstva. Není proto pravdivé jednoznačné tvrzení autorů, že ji " Slováci nepřijali" (379)

V procesu urychleného národního vyzrávání však část slovenského politického spektra stále důrazněji usilovala o výraznější zviditelnění slovenského národa jako samostatného subjektu. Politickou základnou tohoto procesu se stala Hlinkova slovenská ĺudová strana, která tento proces zformulovala do politického požadavku autonomie Slovenska. Prvním impulzem k programovému vyhlášení tohoto požadavku byl Tukův návrh autonomie Slovenska z roku 1922. V této souvislosti však autoři zcela opomíjejí mezinárodně-politické souvislosti Tukova návrhu, to znamená především skutečnost, že byl inspirován politikou horthyovského Maďarska, usilujícího o znovuzískání Slovenska. O tom, že Tuka byl prokazatelně placeným agentem maďarské vlády se čtenář v práci příliš nedozví. Soudní proces, kterým byl za tuto činnost odsouzen, je hodnocen více než podivným tvrzením, že - zřejmě z české strany - "v osobě Tukově byl odstřelen slovenský autonomismus" (446). Tato zřejmá tolerance autorů k Tukovi je ovšem pochopitelná v rámci jejich koncepce o pozitivních slovensko-maďarských vztazích, které v jejich pojetí Tuka reprezentoval.

Druhým problémem československé vnitřní politiky, kterým se autoři obsáhle zabývají, je výklad česko-německých vztahů. Mimo okruh pozornosti autorů zůstává úsilí, které československá vláda od prvních dnů samostatného státu vynakládala k získání německých politiků ke spolupráci. Autoři na jednom místě dokonce popírají i existenci česko-německých jednání koncem října a počátkem listopadu 19l8 (282, na str. 529 však přece jen uvádějí že byla). Bez objasnění německé politiky, která se až do podpisu mírových smluv orientovala - spolu s Rakouskem a Německem - na koncepci vytvoření velkého Německa, obviňují československou vládu z neochoty k jednání a dokonce z "vydírání" (503).

Malou pozornost věnují autoři pozitivním česko-německým vztahům, které byly charakteristické pro dvacátá léta. Není jim zřejmě nic známo o jednání českých a německých demokratických stran - sociálně demokratických, agrárních a křesťanských - která se z Masarykovy iniciativy uskutečnila již v červenci a v září roku 192O a která se stala základem rozsáhlé a všestranné česko-německé spolupráce. Politickým vyjádřeníém této spolupráce byla účast německých demokratických stran v československé vládě, která byla zahájena v roce 1926 a trvala až do roku 1938. Neznalost problematiky je nahrazena doporučováním autorů co měla "česká politická reprezentace" dělat a jak měla postupovat (592).

Ani nacionálnímu proudu v německé politice nevěnují autoři náležitou pozornost. Spokojují se pouze s jeho všeobecnou charakteristikou, která však zkresluje jeho politický profil a zcela opomíjí jeho mezinárodní vazby. Autorům není zřejmě nic bližšího známo o německém nacistickém hnutí v republice, které bylo od poloviny dvacátých let vedoucí složkou tohoto nacionálního proudu. Německá nacistická strana byla - spolu s obdobnou německou stranou v Rakousku a v Polsku - významou součástí Hitlerova nacistického hnutí v Německu. Spolu s ním také zahájila počátkem třicátých let přípravy k nacistickému převratu. Představitel nacistické strany v Československu - Rudolf Jung - jednal o přípravách tohoto nacistického puče a o všestranné koordinaci nacistické politiky s Hitlerem již v roce 193l a 1932. Toto bezprostřední nebezpečí nacistického puče vedlo československou vládu v roce 1933 k zákazu německé nacionálně socialistické strany v Československu. Nic z toho se však čtenář v Podivenově knize nedozví.

Nemenší neznalost prokazují autoři i při výkladu o Henleinově hnutí, které vzniklo v okamžiku zákazu nacistické strany v říjnu roku 1933. Není pravda, že spolek Kameradschaftsbund, z něhož Henlein vyšel, byl nějaký více méně nepolitický "vlastenecký spolek sudetoněmecké inteligence" (6O9). Byl to naopak vysoce politický, tajný spolek, vycházející z filozofického díla rakouského sociologa Othmara Spanna. Byl budován na základě totalitního vůdcovského systému a byl zaměřen k destrukci demokratického režimu. Mezinárodně měl spojení na Rakousko a na fašistickou Itálii. Není pravda, že Henleinova Sudetendeutsche Heimatfront směřovala pouze k jakémusi nepolitickému sdružování sudetských Němců s cílem prosazovat "jejich národní požadavky" (6O9). Není pravda, že Henlein akceptoval československý stát a jeho parlamentní systém, jak prohlašoval na prvním sjezdu své strany v České Lípě v říjnu 1934 (6O9).

Pokud autoři přijímají tato vlastní prohlášení Henleinova hnutí za základ svého hodnocení tohoto hnutí, je to zcela v rozporu s historickou skutečností. Henleinovo hnutí - před volbami roku 1935 přezvané na Sudetendeutsche Partei - vzniklo na základě Henleinovy dohody s nacisty, kteří do něho převedli své členstvo a tím vytvořili masovou základnu tohoto hnutí, která měla plnou politickou i finanční podporu Berlína. Henlein a jeho spolupracovníci ze spolku Kameradschaftsbund, kteří nebyli dosud politicky činní, převzali vedení v nové organizaci a tím umožnili další existenci německého nacistického hnutí v Československu. To nebyla "hra" jak autoři tvrdí (609), ale cesta pro zachování nacistické páté kolony v republice. Byla to transformace smrtelně ohrožující Československo.

Konstatování autorů, že prý se "lze přít pouze o tom zda a nakolik o tom Henlein věděl od samého počátku" a že prý "zprvu příliš zasvěcen nebyl" (609, 610) je zcela falešné. Henlein sám jednání s nacisty vedl a rozhodl se převzít vedení nové organizace i přes varování svých spolupracovníků, které také postupně hodil přes palubu. Není také pravda, že prý až "asi od roku 1937 už byl vědomě politikem dvou tváří" (610). Už v průběhu roku 1936 získal plnou politickou podporu vedoucích říšsko-německých nacistických kruhů. Byl hostem německé vlády na olympijských hrách v Berlíně a při té příležitosti byl přijat i k oficiální audienci Hitlerem (nikoli tedy v roce 1933, jak autoři mylně uvádějí). V říjnu 1937 Henleinova strana již organizovala v pohraničí svůj první pokus o nacistický puč a Henlein se v této souvislosti obrátil na Hitlera osobním dopisem, žádajícím obsazení Čech a Moravy německým vojskem. O tom všem však autorský kolektiv Podiven mlčí.

U autorů, prokazujících elementární neznalost období o němž pojednávají, nelze současně očekávat objektivní historický postup ani v řešení řady dalších problémů. V podstatě nic z dějin předmnichovské republiky není ušetřeno jejich kritického - a odmítavého odsudku. Nejen zahraniční a vnitřní politika, ale i kultura a ekonomická politika Československa je autory jednoznačně odmítnuta.

Meziválečnou kulturu označují za stav "ideové beztíže", autoritativně mluví o rozklau "českého duchovního života", k němuž dospěla česká kultura v důsledku "ztráty jednotící živé víry" (475). Bez jakýchkoli dokladů vyslovují jednoznačné odsudky hospodářského vývoje Československa. Mluví o "Rašínově neblahém vlivu" (457), o "přízemní úvěrové politice" (462), o "nezájmu o modernizaci a racionalizaci průmyslu" (463), o "problematické stabilizaci" (465) a dokonce o "parazitujícím finančním kapitálu" (464).

Pokud jde o širší vnitropolitický vývoj, autoři nic nevědí o úporném zápase demokratických sil proti nacionalismu ve všech národních podobách, ani o cílevědomém boji týchž sil proti komunistickému hnutí. Místo toho s pohrdáním mluví o "problematické meziválečné demokracii", která byla podle nich produktem "ne zralosti, ale roztříštěnosti politických sil", (408). Nikoli výsledkem cílevědomého boje proti nedemokratickým a protidemokratickým hnutím, ale pouze jakousi "cností z nouze"(409).

Je nutno ovšem konstatovat, že demokracie není pro Podivena zásadně nějakou příliš pozitivní hodnotou. Ve svých politických postojích se autoři v podstatě ztotožňují s politikou českého katolicismu, který současně sami označují za "ambivalentní ". K jeho charakteristice uvádějí,že byl "vlažně demokratický" s jistými "sympatiemi k ideji stavovského státu, doporučené kdysi dávno jednou z papežských encyklik a nyní uskutečňované italskými fašisty a rakouskou pravicí". Dále uvádějí, že "nacismus katolíci odmítali jako fenomén protikřesťanský. Byli však ostražití vůči levici, neboť vnímali její hlubokou spřízněnost s bolševismem" (602).

Jejich suverénnímu kritickému odsudku jsou podrobeni především vedoucí představitelé demokratické československé reprezentace. Masaryk je pro ně "nacionalista" (373) a jeho úsilí o vybudování moderní otevřené společnosti zůstává zcela mimo hodnotová kritéria autorů. Jeho politické působení, tak výrazné především v prvním desetiletí československého státu, se prý - podle autorů - omezovalo pouze na "příležitostné projevy, které byly přijímány jako pouhý slavnostní rituál" (363). Autoři hodnotí Masaryka jako určitou ideovou autoritu, ale v rámci svého několikrát zdůrazňovaného vůdcovského aspektu konstatují, že nebyl "skutečným vůdcem" (443).

Hlavní kritika autorů je však namířena proti Edvardu Benešovi, a to především pro jeho zahraniční politiku. Tato kritika pak vrcholí v souvislosti s výkladem Mnichova. Autoři sice připouštějí, že v průběhu dramatických událostí roku 1938 nebyl E. Beneš ochoten "kapitulovat za všech okolností" (635). Nejsou však s to vidět a ocenit jeho úporný zápas s Hitlerem, díky kterému Československo úspěšně odolávalo náporu nacistického Německa celý rok - od října 1937 do září 1938. Autoři peripetie tohoto zápasu prostě neznají. Místo toho E. Beneše kritizují např.proto, že "ho ani nenapadlo, že by např. odstoupil a předal odpovědnost těm, kdo se o ní hlásili" (643). Při tom autoři zůstávají i v tomto případě u této nejasné formulace a neříkají, kdo se o takovouto odpovědnost hlásil. Mají snad na mysli předsedu agrární strany Berana, který se nabízel, že zajede do Berchtesgadenu a pokusí se o dohodu s Hitlerem? Nebo snad narážejí na údajné Moravcovo úsilí prosadit abdikaci prezidenta Beneše?

V souvislosti s hodnocením Mnichova připojují autoři jakýsi psychoanalytický rozbor Benešovy osobnosti. Dospívají k závěru, že jednou z nejpodstatnějších součástí jeho osobnosti byl prý "strach" (647-9). Tento pseudovědecký rozbor pak vrcholí ve zcela falešné interpretaci Benešovy reakce na anglo-francouzský souhlas s československou mobilizací. Scénu zachytil se všemi dramatickými nuancemi ve svých pamětech Prokop Drtina.

Bylo to 23.září 1938 odpoledne, kdy Drtina předal prezidentu Benešovi depeši se zprávou, že Chamberainovo jednání s Hitlerem v Godesbergu ztroskotalo, a proto že anglická vláda "nemůže již radit vládě československé, aby nečinila opatření, která považuje v zájmu bezpečnosti státu za nutná". Prokop Drtina uvádí:

"Když si pan prezident zprávu přečetl, stál chvíli bez hnutí a díval se upřeně do ní. Bylo patrno,že těch několik řádek, které byly napsány na lístku čte znovu a že zpráva obsahuje něco mimořádně důležitého. Pak položil lístek na stůl řekl: Ano - a začal přecházet po pokoji..., opět se díval na lístek, znovu řekl několikrát ano, ano a zas přecházel. Pozoroval jsem na něm vzrušení, jakého jsem u něho ještě nepoznal... Podával mně lístek a řekl: ...To je válka!"  ⁵⁶ 

Pro Edvarda Beneše to byla osvobozující chvíle, okamžik velkého zadostiučinění. Ztroskotání godesberských jednání vytvořilo totiž předpoklady ke vzniku široké protihitlerovské fronty. A právě realizace této fronty byla cílem Benešovy politiky. Na ní založil obranu Československa a celý jeho postup směřoval k tomu, aby takovou frontu vyvolal v život. Páteří této fronty se měl stát československý spojenecký systém, jehož hlavním opěrným bodem ve střední Evropě bylo Československo. V týdnu od 23. do 28.září 1938 stála také tato protihitlerovská fronta v pohotovosti. Mnichovskou dohodou se však rozpadla. V určité nové podobě se ovšem realizovala o tři léta později vytvořením Atlantické charty spojující USA, Anglii a Rusko. V té době však již nacistické Německo zalilo Evropu potoky krve, Československo neexistovalo a Francie byla na hlavu poražena. Edvard Beneš se ovšem v emigraci opět aktivně podílel na konstituování této fronty.

Jak je zřejmé z Drtinova popisu i z jeho komentářů, byla scéna z 23.září 1938 jedním z klíčových okamžiků úspěšné československé obrany. Realita války proti hitlerovskému Německu byla velkým zadostiučiněním pro Edvarda Beneše. V naprostém rozporu se skutečností však tuto scénu interpretuje Podiven. Benešovu reakci na depeši vrcholící v konstatování "To je válka" komentuje: "to byl strach z odpovědnosti, strach z nepředvídatelného" a s despektem dodává: "Beneš však nikdy nebyl politikem tvořivě iniciativním" (649).

V tomto naprosto falešném výkladu se v plné šíři obráží všechna ona katastrofální neznalost konkrétní historické reality a neschopnost její správné interpretace, která je charakteristická pro celé Podivenovo dílo.

ZÁVĚR

S odstupem více než půl století je zřejmé, že od okamžiku zániku první republiky byl její obraz intrpretován především negativně v přímé závislosti na několikrát se měnící mocensko-politickou situaci Československa. Její živý odkaz byl uchováván v exilu a v zemi se obnovoval vždy s náznaky nové svobody. Negativně byla první republika hodnocena těmi, kteří odmítali systém parlamentní demokracie a identifikovali se se systémy totalitními - s nacismem a komunismem - a s politikou velmocí, které Československo po Mnichovu ovládly - s Německem a Ruskem. Stejně jako se hrálo o osud této země, hrálo se i o její historii.

Je proto více než zarážející, že negativní - a falešný - obraz první republiky byl oživen v nové svobodě po sametové revoluci. V reprezentativním Podivenově díle se opakuje řada kritických argumentů a názorů z minulosti a Podiven odmítá nejen politiku první republiky, ale zpochybňuje i samu existenci Československa. Jeho názory pronikají prostřednictvím publicistiky do veřejného mínění a nově osvobozený český národ je opět zbavován povědomí o své nejcennější demokratické tradici.

Tato tradice zůstala však živá přes všechna protivenství minulých desetiletí. Zůstala živá v rodinách legionářů, kteří za první světové války bojovali o samostatný československý stát. Zústala živá mezi těmi, kteří v jejím jméně bojovali a umírali v protinacistickém odboji za druhé světové války. Zůstala živá i ve třetím, protikomunistickém odboji. Tyto více či méně generační vazby však přirozeným rytmem života slábnou.

Po více než deseti letech nové svobody je však stále zřejmější, že přebohatý materiál, který po sobě zanechala první republika v oblasti politiky, kultury, ekonomie i vědy, začíná vydávat své svědectví. Dokumentární soubory materiálů i vědecké studie vznikající na historických pracovištích Akademie věd, univerzit a dalších organizací, vytvářejí základ k objektivnímu zhodnocení moderních československých dějin.

Jest si jen přát, aby výsledky těchto prací pronikly bariérou fakešných výkladů, záplavou neznalosti i nezájmu na veřejnost a aby tak mohly přispět svým pozitivním vkladem k rozvoji nového českého státu a jeho demokratické společnosti.

DODATEK 1998

K 80. VÝROČÍ VZNIKU
ČESKOSLOVENSKÉHO STÁTU  ⁵⁷ 

28. říjen roku 1918 se stal historickým mezníkem českých národních dějin. Onoho slunečného podzimního dne došlo v Praze k výbuchu, který přispěl k zániku vnitřně rozložené habsburské monarchie a dal vzniknout novému československému státu.

Žádost o příměří, kterou během předcházející noci zaslal rakouský ministr zahraničních věcí Andrássy americkému prezidentu Wilsonovi, byla považována za přiznání Rakousko-Uherska k válečné porážce a tím i za konec války. Zástupci českého Národního výboru, kteří byli později označeni za "muže 28. října" - Alois Rašín, Antonín Švehla, František Soukup a Jiří Stříbrný, k nimž se v průběhu dne připojil i slovenský politik Vavro Šrobár - zahájili proto také okamžitě jednání s desorientovanými rakouskými úřady o převzetí správy země.

Současně se centrum Prahy naplnilo jásajícími davy. Situaci na Václavském náměstí zachytil ve svých vzpomínkách František Soukup: "Kdo viděl, nikdy nezapomene. Kdo neviděl, nemá tolik fantazie, aby pochopil. Od Muzea až dolů na Můstek hlava na hlavě, a jedna jediná slitá masa lidských těl. Všechno volalo, všechno jásalo, všechno zpívalo! Známí i neznámí lidé si padali do náručí, objímali se a plakali... Hotové šílenství radosti a opojení lomcovalo všemi těmi nepřehlednými a nekonečnými masami lidu, a jako hromová bouře hřměl znovu a znovu se opakující hlahol národních písní, přeskakuje ze zástupu na zástup a zapaluje od okamžiku k okamžiku nový a čím dál tím vášnivější požár. Vojáci trhali a zašlapávali habsburské odznaky, německé firmy mizely jakoby odvanuty vichřicí a prapory národních barev vlály v oknech a nad střechami domů jako nepřehledné moře barev, bílé, červené a modré. A jako údery hromu hřmělo a jako blesky znovu a znovu zapalovalo nekonečné volání: Ať žije československý stát! Ať žije mír! Ať žije Masaryk! Sláva republice! Sláva Wilsonovi! Sláva Národnímu výboru! Sláva našim legiím!"

V průběhu dne nastoupilo sice proti demonstrujícím rakousko-uherské vojsko, ale přes napjatou atmosféru nakonec nikde nedošlo ke krvavému střetnutí.

V 18 hodin přijal pak Národní výbor na svém zasedání v Grégrově sálu Obecního domu dva dokumenty. Prvním z nich byl "Zákon ze dne 28. října 1918 o zřízení samostatného státu československého", druhým Manifest k národu, v němž se mj. pravilo: "Lide československý! Tvůj odvěký sen se stal skutkem. Stát československý vstoupil dnešního dne v řadu samostatných kulturních států světa."

* * *

Vznik samostatného státu byl vyvrcholením snah generací, které od národního obrození hledaly ústy Havlíčka, Palackého, Masaryka a mnoha dalších jak cesty ke svobodnému národnímu vývoji, tak i formy jeho politické realizace.

Prostor pro naplnění těchto snah vytvořila světová válečná konflagrace let 1914 - 1918. Na pozadí velmocenského zápasu se v průběhu válečných let rozvolňovaly struktury společnosti, její - v minulosti nahromaděné - vnitřní tenze vystoupily na povrch a přerůstaly do radikálních politických, sociálních a nacionálních hnutí.

K prudké explozi došlo především ve střední a východní Evropě, v oblasti, kterou - na rozdíl od flexibilních demokratických systémů ve Francii, v Anglii a v Americe - ovládaly petrifikované monarchie - Německo, Rusko, Rakousko-Uhersko a Turecko. Výsledkem byla nejen vojenská porážka těchto velmocí, ale i jejich vnitřní rozklad. Obé přispělo k zmenšení jejich území a zásadním způsobem oslabilo jejich hegemoniální vliv ve střední a východní Evropě.

Od Baltského ke Středozemnímu moři se vytvořilo rozsáhlé velmocenské vakuum. A plejáda dosud nesvobodných národů této oblasti využila nové situace ke konstituování vlastních národních států. Jedním z nich bylo i Československo.

Vyhlášením samostatného československého státu 28. října 1918 v Praze se završilo několikaleté úsilí zahraničního i vnitřního odboje namířené proti habsburské monarchii. Když k tomuto vyhlášení došlo, měl nový stát již v Paříži mezinárodně uznanou prozatímní vládu reprezentovanou T. G. Masarykem, Milanem Rastislaven Štefánikem a Edvardem Benešem. Její vojsko - československé legie - bojovalo ve Francii, v Itálii a v Rusku a přispělo významně k vítězství Dohody.

Pařížská prozatímní vláda zveřejnila 18. října 1918 i politický program nově se tvořícího státu - Deklaraci nezávislosti československého národa. Vzešla z pera T. G. Masaryka, který ji také předal ve Washingtonu americkému prezidentu Wilsonovi. Tato tzv. washingtonská deklarace svým názvem i svým obsahem navazovala na americkou Deklaraci nezávislosti z roku 1776 a programově se hlásila k jejímu odkazu. O státní formě a politickém uspořádání státu vyhlásila: " 1. Československý stát bude republikou. 2. Ve stálé snaze o pokrok zaručí úplnou svobodu svědomí, náboženství a vědy, literatury a umění, slova, tisku a práva shromažďovacího a petičního..."

28. října 1918, v době, kdy Národní výbor ohlašoval v Praze vznik nového československého státu, došlo současně v Ženevě k jednání zástupců domácího a zahraničního odboje, které vyústilo ve formální sjednocení obou těchto proudů československé politiky. Na jeho základě byla pak 14. listopadu 1918 ustavena v Praze ze zástupců obou proudů první vláda nového státu. Ohlásila sesazení Habsburků, potvrdila republikánský charakter nového státu a zvolila prezidentem nové republiky T. G. Masaryka.

* * *

Přesné kontury nového československého státu se začaly teprve postupně vynořovat z chaosu válkou a revolucí rozrušené Evropy: Spojení českých zemí se Slovenskem, zápas o slovensko-maďarskou hranici, integrace německých oblastí a nakonec i připojení Podkarpatské Rusi, vše to bylo součástí jeho postupného formování.

Konkrétní vývoj se prolínal s jednáním pařížské mírové konference, které vyústilo do podpisu mírových smluv. Kodifikovaly výsledek války - vítězství států Dohody a porážku Ústředních mocností. Jimi vytvořený tzv. versailleský systém do sebe pojal i dalekosáhlou poválečnou proměnu střední a východní Evropy a její novost. Do hlubokého poválečného chaosu vnesly mírové úmluvy základ řádu a první stability.

Vzhledem k bojové činnosti legií a k mezinárodnímu uznání československé prozatímní vlády již před koncem války participovalo Československo na jednání mírové konference po boku vítězných dohodových států. Mírovými smlouvami byla pak právně kodifikována existence československého státu. Bylo to tím důležitější, že šlo o nový stát, nezakotvený v evropské historické tradici.

Z mírové konference vzešla současně z podnětu amerického presidenta Wilsona nová mezinárodní organizace - Společnost národů. Její vznik i její idea byly zcela novým fenoménem vývoje, činem světového významu. Byla to organizace, která si vytkla za cíl nahradit předválečné jednoznačné rozhodování velmocí demokratickým jednáním všech - velkých i malých států - u kulatého stolu. Cílem Společnosti národů bylo vytvořit mezinárodní mechanizmy k zabránění nového válečného konfliktu.

Tato idea odpovídala potřebám Československa, souzněla s historickou zkušeností malého národa a měla oporu i v jeho historické tradicí. Patřil k ní mj. i mírový plán českého krále Jiřího z Poděbrad z 15. století, k němuž se československý ministr zahraničí Edvard Beneš programově hlásil.

Československo patřilo k zakládajícím členům Společnosti národů, podporovalo její program a Edvard Beneš se velmi aktivně a iniciativně podílel na její činnosti. Všechny československé mezinárodní smlouvy byly spojeny s mechanizmy Společnosti národů a vklíňovaly tak republiku do systému, jehož cílem bylo vybudovat systém kolektivní, tj. všeobecné bezpečnosti, jež měla vytvářet hráz proti možným válečným konfrontacím.

Mezi prvními mezistátními smlouvami, které nový československý stát uzavřel bezprostředně po podpisu mírových smluv byla smlouva s Rakouskem a Německem, s Jugoslávií a Rumunskem byla vytvořena Malá dohoda, úzkou spolupráci navázalo Československo s Francií, normalizovalo své vztahy s Ruskem, s Polskem, s Itálií i s Anglií. A tak již počátkem 20. let upravilo Československo své vztahy téměř se všemi evropskými státy.

Válečnými hrůzami podnícený radikalizační proces rozrušoval současně ve střední a východní Evropě nejen mocenskou, ale i sociální strukturu společnosti a její politické formy. Součástí tohoto procesu byl rozklad starých monarchistických režimů a jejich nahrazování demokratickými systémy.

Demokratizační proud byl posilován i skutečností, že to byly právě tradiční demokratické státy - Francie, Anglie a Amerika - které se staly vítězi války. I tento vliv přispíval ke konstituování republiky v Německu, Rakousku, Polsku, v baltských státech i v Československu a posiloval vliv demokratických proudů i v monarchiích v Rumunsku či Jugoslávii.

V Rusku, procházejícím během války hlubokým všeobecným rozkladem, přerostl proces sociálně-politických změn do destrukce nejen monarchistického, ale i demokratického systému. Ruská bolševická revoluce - s níž se v nové podobě spojovaly i tradiční mocenské zájmy Ruska - intenzívně vyzařovala svůj vliv do celého světa, především pak do přilehlé oblasti střední a východní Evropy. Mezinárodní hrází proti této revoluční vlně se stal právě versailleský systém.

* * *

Československo se přihlásilo k ideji demokratické republiky již v oné historické Masarykově Deklaraci nezávislosti a od počátku své existence začalo ve svém vnitřním vývoji budovat systém pluralitní parlamentní demokracie. V ústavě z roku 1920 byla právně zakotvena pro všechny občany rozsáhlá individuální práva a svobody v oblasti myšlení, projevu či shromažďování, v oblasti národnostní i náboženské.

Mezinárodní zakotvení Československa v rámci versailleského systému a nastolení režimu pluralitní parlamentní demokracie se stalo platformou pro řešení nelehkých vnitropolitických problémů nového státu. Tyto problémy byly ovlivněny dobou jeho vzniku, jeho geografickou polohou i jeho vnitřní sociální a národnostní heterogenitou

Nový stát byl poznamenán historicky danou ekonomickou, sociální, náboženskou i politickou nerovností mezi českými zeměmi a Slovenskem - a ve zvýšené míře ještě i Podkarpatskou Rusí. Vedle průmyslově vyspělé, sociálně strukturované a politicky aktivní české společnosti stálo Slovensko, které v důsledku předchozího tvrdého maďarizačního procesu bylo agrární zemí s jednoduchou skladbou společnosti. Teprve svobodná občanská společnost, v níž se realizoval i nový školský systém, umožnila vznik početnější slovenské inteligence, která přispěla k rozvoji i slovenského národního sebevědomí.

Národnostní heterogenita státu se projevovala především ve vztahu česko - německém. V bezprostředně poválečném období ztroskotalo úsilí české politické reprezentace o politickou dohodu s německými politickými stranami na odmítání německých stran akceptovat existenci nového československého státu a na jejich úsilí o vytvoření Velkého Německa, jehož součástí by byly vedle Rakouska a Německa i pohraniční oblasti republiky. Tato koncepce byla však zásadně odmítnuta mírovými smlouvami. Ekonomická jednota českých zemích se však již v roce 1919 stala základem česko - německé hospodářské spolupráce, která v průběhu roku 1920 přerostla i v počínající politickou spolupráci demokratických stran obou národů.

Sociální antagonismy rozjitřené válkou a revolucí vedly k radikalizaci především průmyslového, ale i zemědělského dělnictva. Revoluční impulsy z bolševického Ruska i z některých okolních států - z Bavorska, Maďarska, Polska - vyhrocovaly v letech 1919 a 1920 situaci v Československu až k pokusům o revoluční destrukci společnosti i státu.

Systematická školská, kulturní, sociální i národnostní politika nemohla vyřešit dané problémy vyžadující úsilí generací. Přesto však dosáhla pozoruhodných výsledků, které ovlivnily obraz Československa i v zahraničí. V průběhu dvacátých let se také podařilo výrazně stabilizovat vnitropolitický vývoj republiky.

Z výsledku parlamentních voleb z roku 1925 a 1929 je zřejmé, že se v prvé řadě podařilo izolovat dva extrémní politické proudy - komunistický na levici a nacionalistický na pravici politického spektra.

Komunistická strana negovala systém parlamentní demokracie a usilovala o nastolení revoluční vlády ruského typu a svým sepětím s Moskvou podporovala i mocenské zájmy Ruska ve střední Evropě. V českém a slovenském táboře představovala komunistická strana nejprve 16% a poté 11%, v německém 7% obyvatelstva.

Pravici tvořily vyhraněně nacionální strany. Snažily se negovat sociální diferenciaci moderní industriální společnosti i její politickou strukturalizaci a usilovaly o maximální koherenci jednotlivých národních celků. Tím vylučovaly možnost vzájemné dohody mezi různými národními celky v republice. Negativně působily především na česko-německé vztahy.

Síla nacionálních proudů byla v různých nacionálních celcích odlišná. Na české straně představovaly 15%, na německé 24 %. Specifický byl vývoj na Slovensku, kde nacionální Hlinkova ĺudová strana představovala 51% a poté 45% obyvatelstva. Mezi nacionálními stranami byly současně značné rozdíly v jejich politické i mezinárodní orientaci. České a slovenské strany (národně demokratická a ĺudová) podporovaly československý stát, ale měly výhrady k jeho politickému uspořádání. Prosazovala se v nich idea stavovského státu a postupně stále výrazněji směřovaly k italskému fašistickému modelu. Do slovenské ĺudové strany pronikly i silné vlivy maďarské iredenty. Německé strany (německá nacionální a nacionálně socialistická) byly spojeny s obdobnými stranami v Rakousku a v Německu a usilovaly o obnovení velmocenského postavení především Německa. Odmítaly systém parlamentní demokracie a postupně se jednoznačně orientovaly na nacistický model totalitního státu.

Rozhodující většinu ve vnitropolitickém vývoji měly však ve dvacátých letech demokratické strany (agrární, křesťanské a socialistické). V jejich rámci docházelo také ke spolupráci mezi různými národnostními skupinami. V českém i německém táboře reprezentovaly demokratické strany 70% obyvatelstva, ve slovenském 34 % a poté 45%. A byly to právě tyto demokratické strany, které zajišťovaly stabilitu vnitřního demokratického vývoje republiky.

U příležitosti desetiletého výročí existence Československa zhodnotil jeho vývoj T. G. Masaryk svými kritickými i povzbudivými slovy: "Začínali jsme s holýma rukama, bez armády, bez státotvorné tradice, s hroutící se valutou, za hospodářského rozvratu, za obecného úpadku kázně, s dědictvím dualismu, s irredentou ve vlastních hranicích, uprostřed států zmítaných otřesy zprava i zleva. My, tísnění malými prostředky, odvyklí vládnout, málo nakloněni poslouchat, skoro neznámí světu. A přece jsme obstáli v této zkoušce a obstáli čestně. Naše úkoly bývaly těžší, než jsme si přiznávali; a přece jsme vybudovali stát, který požívá důvěry za hranicemi a - což je ještě důležitější - důvěry nás samých, nás všech. Po té zkoušce desetiletí můžeme klidně pokračovat ve své tvůrčí politické práci."

* * *

Československu však - bohužel - nebylo dopřáno ani aby dovršilo druhé desetiletí svého vývoje. Evropský vývoj třicátých let ovládly síly odmítající jednak nové poválečné teritoriální uspořádání střední a východní Evropy, jednak její demokratizační proces. Jednou z prvních jejich obětí byla v roce 1938 právě Československá republika.

Tyto síly nevznikly nově. Existovaly od prvního okamžiku ukončení války a obrážely síly poražené, neuspokojené a vykořeněné válkou. Byla to divoká změť nacionalistických organizací poražených armád - především německé a maďarské - militantní monarchistická hnutí, včetně ruské monarchistické emigrace rozlévající se po celé Evropě, revoluční komunistický proud řízený z Moskvy, nové hnutí italského fašismu či německého nacismu. Všechna tato hnutí usilovala o zrušení poválečného uspořádání střední a východní Evropy kodifikovaného mírovými smlouvami. Napadala nedostatky nové organizace a usilovala o revizi versailleského systému.

Československo sledovalo velmi bedlivě všechna tato hnutí, především pak jejich působení v Německu. Prezident Masaryk vyslal již v roce 1923 svého zvláštního pozorovatele do Mnichova, kde se odehrál první pokus o generálsko - nacistický puč. A Hitlerova kniha Mein Kampf ležela stále na jeho stole. Proto když padla německá výmarská republika a Německo ovládl Adolf Hitler, bylo Masarykovi i jeho spolupracovníkům zřejmé, že Československo je bezprostředně ohroženo. Již tehdy se také začal odvíjet dramatický zápas na záchranu jeho existence.

Hlavní tíha tohoto zápasu spočinula však již na bedrech Masarykova nástupce - Edvarda Beneše. Z jeho iniciativy byla modernizována československá armáda a byla vybudována mohutná pohraniční opevnění. Prvořadou pozornost pak věnoval upevnění systému vnitropolitické demokracie.

V souvislosti se vzrůstajícím ohrožením Československa nacistickým Německem došlo ke koncentraci sil na obranu republiky. K posílenému krystalizačnímu jádru českých demokratických stran (74%) se přiblížil český nacionalistický proud (15%) i proud komunistický. Slovenský politický tábor si uchoval rovnováhu mezi demokratickými stranami (45%) a nacionální ĺudovou stranou (44%). Separatistické tendence žádající autonomii Slovenska - přes svůj zesilující charakter - nepřerostly po dobu trvání první republiky do otevřené roztržky s českým politickým táborem.

Dramatický proces prodělaly však německé politické strany. Pod bezprostředním vlivem nacistického hnutí z Německa poklesla již v roce 1935 síla německých demokratických stran ze 70% na 31 % a v roce 1938 splynuly jejich zbytky s nacistickou Henleinovou sudetoněmeckou stranou. Čestnou výjimku tvořila - byť oslabená - stále však nacistickému tlaku vzdorující německá sociálně demokratická strana.

Skutečnost, že Československo ve třicátých letech přes všechny nepříznivé a odstředivé momenty ubránilo svoji vnitřní demokracii ostře kontrastovala s vývojem okolních států, jejichž úsilí o sblížení s Německem bylo provázeno nástupem vnitřních fašistických a nacistických sil. Československo se stále zřejměji stávalo anomálií ve střední a východní Evropě. Stávalo se izolovaným ostrovem demokracie v této oblasti.

V době, kdy se sudetští Němci přihlásili postupně z 90% k nacismu, poskytovala československá vláda všestrannou podporu německým demokratům v Německu. Československé vyslanectví v Berlíně prostředkovalo jejich odchod ze země, na území republiky jim byl poskytován asyl a byla jim umožňována další politická činnost. Československo se tak stalo útočištěm a ostrovem i německé demokracie.

Nejvýznamnější rovinou obranné strategie Edvarda Beneše byla však jeho zahraniční obranná koncepce. Byla jí snaha o udržení československého spojeneckého systému vybudovaného v rámci Společnosti národů. V roce 1935 se k němu připojilo i Rusko, které opustilo své spojenectví s Německem dané rapallskou dohodou z roku 1922. Po anšlusu Rakouska v březnu roku 1938 se prezident Beneš obrátil na dva velmocenské sloupy tohoto systému - na Francii na Západě a na Rusko na Východě - s dotazem, zda se cítí vázány svými spojeneckými závazky k Československem. Jejich "Ano" znamenalo novou aktivizaci tohoto systému, který představoval obranný val proti německé agresi spojující Západ (Francii a Anglii) - s Východem (s Ruskem) za podpory Československa, příp. malodohodových států. Po ztroskotání jednání anglo-německých jednání v Godesbergu se v týdnu od 23. do 27. září roku 1938 dokonce zdálo, že tento val se stane realitou a základem vojenské akce proti německému útoku ohlášenému Hitlerem na 28. září 1938.

Právě válečné nebezpečí, které z této Benešovy koncepce hrozilo, vyvovávalo však obavy a odpor zastánců politiky appeasementu. Spolupůsobila i obava ze spolupráce se sovětským Ruskem. Již dříve bylo také provedeno několik pokusů o likvidaci tohoto československého spojeneckého systému. Směřovaly k tomu snahy Německa o nahrazení československého spojeneckého systému dvoustrannou smlouvou s Československem, která by vzájemný konflikt měnila v pouhou lokální záležitost bez širších evropských důsledků. K témuž cíli směřovalo úsilí Francie zbavit se smluvních závazků s Československem i anglické pokusy o neutralizaci Československa.

Benešovo lpění na smluvních závazcích vyhrotilo proti němu postupně odpor všech. V rozhodujícím okamžiku s ním proto zastánci appeasementu - diplomaté spojenecké Francie a Anglie - přerušili jednání a v Mnichově se dohodli se svými velmocenskými partnery - s Německem a Itálií o rozbití Československa. Dohoda vstoupila v platnost okamžikem, kdy ji zástupci čtyř velmocí podepsali. Souhlasu Československa nebylo zapotřebí.

Rozbitím Československa se otřáslo v základech poválečné uspořádání Evropy. Byl rozrušen versailleský systém, byla popřena idea Společnosti národů, byla oslabena prestiž evropské demokracie.

Benešova obrana Československa byla - jak se později jasně ukázalo - obranou i celé Evropy proti agresivní válce rozpoutané nedlouho poté Německem. A spojenecká fronta, jejímž základem byla v roce 1941 atlantická aliance spojující západní demokratické státy - Anglii a Ameriku - a sovětské Rusko, byla v podstatě touž frontou, o níž Edvard Beneš opřel obranu republiky v roce 1938.

* * *

Mnichovskou dohodou a následnou německou okupací byl rozbit nejen československý stát, ale zásadním způsobem byla narušena i jeho vnitřní demokracie.

Během války se Edvardu Benešovi podařilo dosáhnout odvolání Mnichova - vládami Anglie a Francie v roce 1942 a vládou Itálie v roce 1944 - podařilo se mu obnovit československý stát a - v relaci k ostatním státům střední a východní Evropy - se mu podařilo na nedlouhé období tří poválečných let udržet i určitý prostor jeho svobodného a demokratického vývojem. Ale již v únoru roku 1948 bylo Československo plně integrováno do ruské mocenské sféry. Ztráta národní suverenity na dlouhých 40 let byla spojena i se zánikem obnovované demokracie.

S odstupem osmdesáti let, které nás dělí od vzniku samostatného Československého státu je zřejmé, že to bylo právě ono - nedokončené - dvacetiletí, které z nového státu vytvořilo rovnocennou součást západní Evropy jak po stránce politické, kulturní i sociální. Tato skutečnost je tím obdivuhodnější, že toto období bylo hluboce poznamenáno evropskou krizí projevující se dvěma světovými válkami, že to bylo pouze neklidné intermezzo vycházející z války a opět ve válku ústící, intermezzo přeťaté nadto hlubokou hospodářskou krizí třicátých let. Anebo to byl jenom nedlouhý oddych ve světové válečné konflagraci vyplňující celou první polovinu 20. století?

Průrva vytvořená první světovou válkou, ono velmocenské vakuum, které otevřelo prostor pro zrod tohoto - a ovšem i dalších nevelkých států - se během uplynulých osmdesáti let dvakrát uzavřela. Zatím co Rakousko-Uhersko již nikdy neobnovilo své předválečné velmocenské postavení v této oblasti, dvěma dalším v ní zainteresovaným velmocem se podařilo nejen obnovit, ale i rozšířit své hegemoniální panství. Německu v létech 1938 - 1945, Rusku v období 1945 - 1989.

Nadvláda obou těchto velmocí měla rozdílné cíle i rozdílné politické zaměření. Obě se však snažily co nejhlouběji zakotvit svou nadvládu jak politicky a sociálně, tak i kulturně. Současně se snažily oslabit rezistenci českého národa proti této nadvládě. Jednou z ne nevýznamných cest byla i mocensko-politická interpretace českých národních dějin. A byly to především dějiny první republiky, které byly účelově manipulovány. Negativní jevy byly zveličovány a absolutizovány, elity, které stály v čele demokratického vývoje - především oba prezidenti, T. G. Masaryk a Edvard Beneš - byly skandalizovány, poukazem na malost a neschopnost bylo degradováno a potlačováno české národní sebevědomí.

Šlo o cílenou destrukci historické paměti na období svobody a demokracie, o snahu umrtvit historickou paměť národa, který - zbaven svých historických kořenů - byl snáze politicky manipulovatelný.

Symbolickým výrazem boje mezi demokratickou tradicí a její mocensko-politickou destrukcí se stal den slavnostního vyhlášení samostatné republiky - 28. říjen roku 1918. Vzpomínka na něj byla v minulosti mnohokrát zakazována, jeho význam popírán. Po Mnichovu - ale i po roce 1989 - byly činěny pokusy nahradit ho svatováclavskou tradicí, po komunistickém převratu byl slaven jako den znárodnění.

Síly, které zůstaly po celá dlouhá desetiletí nositeli demokratických národních tradic, však nikdy nezapomněly na význam a odkaz tohoto dne. Nezapomeňme na něj ani v den jeho osmdesátého výročí.

DODATEK 2001

Recenze:
Wenzel Jaksch, Cesta Evropy do Postupimi.
Vina a osud v podunajském prostoru.
Praha 2000, 417 stran.

Kniha vyšla v Německu v letech 1958-1990 ve čtyřech vydáních. Jde o reprezentativní publikaci tlumočící pohled odsunutých Němců na československou první republiku. V českém překladu byly vynechány dva první díly: Předehra demokratických revolucí a zápas o "národnostní vyrovnání" a Katastrofa z roku 1914 a Masarykova "Nová Evropa". Závorky vyjadřují již v názvu Jakschovo skeptické stanovisko jak k hnutí potlačených národů, tak i k Masarykově politické koncepci. V obou kapitolách Jaksch zdůrazňuje, že se měla zachovat habsburská monarchie a že měla být provedena její federalizace. Tyto úvahy měly ovšem v době svého vzniku v padesátých letech zcela teoretický a hypotetický ráz. Již čtyřicet let předtím než byly napsány byly překonány historickým vývojem - rozpadem Rakousko-Uherska a vznikem národních států včetně Československé republiky.

Český překlad zbývajících třech kapitol Jakschovy knihy iniciovala německá společnost Ackermann-Gemeinde, která také překlad financovala. Poté, co několik českých nakladatelství odmítlo knihu vydat jako neodbornou, ujal se jejího vydání pražský Institut pro středoevropskou kulturu a politiku vedený Rudolfem Kučerou. Kniha vyšla pod redakcí jednoho z překladatelů, Milana Churaně, který napsal i předmluvu k českému vydání.

Wenzel Jaksch (1896-1966) působil v německé sociálně demokratické straně v Československu. 1927 byl členem předsednictva, 1935-8 místopředsedou, 1938-9 předsedou. Byl představitelem nacionálního křídla, odpůrcem Ludwiga Czecha, kterého po anšlusu Rakouska vystřídal ve funkci předsedy. V roce 1939 emigroval do Anglie s československým pasem a s osobní pomocí Jana Masaryka, československého vyslance v Londýmě.

Během války byl Wenzel Jaksch v opozici vůči československé exilové vládě v čele s prezidentem Benešem, která stála na stanovisku právní kontinuty Československa, neuznávala mnichovský diktát a usilovala o obnovu Českoslovenka v jeho předmnichovskách hranicích. Benešova politika zvítězila, Jakschova ztroskotala.

Proto se také Jaksch po válce do Československa již nevrátil. Zůstal v Anglii a roku 1949 přesídlil do Spolkové republiky Německo, kde se aktivně zapojil do politiky a získal vedoucí postavení mezi Němci odsunutými z Československa. Od roku 1951 byl předsedou společnosti Seliger-Gemeinde, od roku 1953 poslancem spolkového sněmu za sudetoněmeckou sociální demokracii, která se nespojila s německou sociálně demokratickou stranou a programově si uchovávala samostatnost "sudetoněmeckého kmene". Od roku 1964 byl předsedou Svazu vyhnanců. V roce 1966 zahynul při automobilové nehodě.

Jakschova kniha není historickou prací a ani Churaňovy opravy některých autorových mylných údajů ji nemohou dodat charakter objektivnosti. Podstatou práce je její politické zaměření, kterému je podřízen výběr faktů, citátů i hodnocení jednotlivých událostí. Pokusíme se proto také postihnout hlavní linii tohoto Jakschova pojetí.

Výchozím Jakschovým stanoviskem, kterému je věnována první kapitola nazvaná Cesta k Mnichovu, je zásadní odmítnutí mírových smluv podepsaných po první světové válce. Tyto smlouvy odrážely situaci v Evropě po porážce Německa a Rakousko-Uherska a tvořily základ tzv. versailleského systému. Jaksch obviňuje z přijetí mírových smluv především anglickou politiku, od níž se prý odvíjel i další nepříznivý vývoj. Byla to podle Jaksche právě "falešná prognóza anglických geopolitiků", která se stala "cestou do Mnichova" (45).

Autor dále uvádí, že mírové smlouvy byly podepsány "v deliriu totálního vítězství" (s. 62), byly nemravným a tvrdým diktátem vítězů nad poraženými a vytvořily tak předpoklady pro Hitlerovo vítězství v Německu. Proto se také staly zdrojem hnutí žádajících jejich odstranění, "původem revisionismu" (68). Neúspěch úsilí o jejich, blíže neurčenou, "demokratickou revizi" prosazovanou rakouským sociálním demokratem Otto Bauerem, otevřel podle Jaksche prostor pro Hitlerovu a Mussoliniho politiku "militantního revisionismu" (75).

Hlavní Jakschova kritika pak směřuje proti Československu, jehož existence byla ve versailleském systému právně zakotvena. Jeho pozornost je zaměřena především k postavení a vývoji "německého kmene sudetských Němců" (134).

Jaksch vychází z politické koncepce Josefa Seligera, poslance československého parlamentu, který stál až do své smrti roku 1920 v čele německé sociální demokracie v Československu. Ve spolupráci s předsedou německé nacionální strany Lodgmanem von Auen usiloval Seliger o realizaci politiky rakouského předsedy vlády, sociálního demokrata Otto Bauera. Cílem této politiky bylo spojení německých oblastí v Čechách a na Moravě s Rakouskem a spolu s ním i s Německem, tj. vytvoření Velkého Německa. Tato koncepce však padla podpisem versailleské smlouvy, která zakazovala Německu provést anšlus. Podle Jaksche ztroskotala "na daných mocenských poměrech", na "vůli vítězů" (66). Od těchto velkoněmeckých plánů se však distancoval nejen nový rakouský premiér Karl Renner, rovněž sociální demokrat, ale i německá vláda. A proto nebyli již ani Seliger ani Lodgman v roce 1919 zařazeni do rakouské delegace v Saint Germain, kde byla podepsána mírová smlouva s Rakouskem. Toto stanovisko také Jaksch německé i rakouské vládě velmi zazlívá (66-7).

Mírové smlouvy, které potvrdily existenci Československa i historické hranice českých zemí, vedly Seligera k modifikaci jeho politické linie. Zásadně odmítl princip parlamentní demokracie opřené o individuální občanská práva, který byl proklamován již v Masarykově tzv. washingtonské deklaraci z 18. října 1918. Proti němu postavil nacionální princip - požadavek kolektivních práv národů, žijících v Československu, jako zásadu zajišťující především kolektivní práva Němců v republice (81-2). Současně navázal na válečné federalizační plány Karla Habsburského, znovuoživené v nové podobě v roce 1918 rakouským sociálním demokratem Viktorem Adlerem v programu na vytvoření "dunajské federace" (56).

Seligerova politika velkého Německa, příp. její modifikovaná podoba "dunajské federace" se staly základem Jakschovy celoživotní politické linie. Tím byl dán i jeho odmítavý postoj k československé republice i k jejím vedoucím demokratickým představitelům. Masarykův program nové Evropy, zpracovaný v roce 1918 ve stejnojmenné knize, se v celé práci stal synonymem utopických, nesmyslných a neúspěšných meziválečných koncepcí. Symptomatický je Jakschův vztah k Edvardu Benešovi. Pokládá ho za hlavního strůjce všech německých i svých vlastních neúspěchů a nenávistně na něj útočí.

Již na pařížské mírové konferenci byl podle Jaksche Edvard Beneš hlavním činitelem, který zapříčinil neúspěch sudetoněmecké politiky. Tento "impulzivní, lstivý a krátkozraký politik", "porušitel daného slova" svou "falešnou hrou s čísly" a "vědomými falzifikacemi", dosáhl vytyčení příznivých hranic Československa (160-7). Tím "Benešův momentální úspěch dosáhl gigantických rozměrů" (67).

Jaksch však odmítá i politiku Ludwiga Czecha, který po Seligerově smrti v říjnu 1920 převzal vedení německé sociálně demokratické strany v Československu. Přesto, či spíše právě proto, že Czech stál na stanovisku parlamentní demokracie a byl vedoucím strany až do roku 1938 a od roku 1929 byl ministrem ve všech československých vládách, věnuje mu Jaksch pouze jedinou pětiřádkovou zmínku (126). Z knihy se také zcela vytrácí výklad o rozsáhlé spolupráci československé a německé sociální demokracie, která významně přispívala k existenci a udržení československé demokracie. Obdobně nezmiňuje Jaksch spolupráci na úrovni českých a německých agrárních a křesťanských stran i spolupráci ekonomických i kulturních organizací.

Zcela opomenuty jsou mezistátní kontakty Československa s rakouskou republikou, jejichž základem byla tzv. "lánská smlouva" slavnostně podepsaná v roce 1921 prezidenty obou států. Autor neuvádí ani vztahy Československa s Německem, které byly již v roce 1920 upraveny obchodní smlouvou a v roce 1925 arbitrážní smlouvou, v níž se oba státy zavázaly řešit případné vzájemné spory jednáním. Německou výmarskou republiku Jaksch naopak několikrát obviňuje z toho, že projevovala nezájem o osud sudetských Němců (93, 108, 127).

Vývoji od poloviny třicátých let je věnována kapitola, nazvaná Pohřeb Saint-Germain a příprava Postupimi. Nastolením Hitlerova nacistického režimu v Německu se Jaksch nezabývá. Mluví jen o "závěrečném boji o diktaturu nebo demokracii v Německu v roce 1932/33". Ten však prý "zastínily krizové události v sousedním Československu" (127). Na rozdíl od hitlerovského Německa nemělo prý Československo účinná sociální a politická opatření proti důsledkům krize (126). O tom, že Německo řešilo krizi intenzivním zbrojením autor nemluví. Němci v Československu prý také vítaly Hitlerův zájem o jejich osudy, který tolik kontrastoval s několikrát zmiňovaným nezájmem výmarské republiky (128).

Hitlerovo vítězství nespojuje však Jaksch s vnitřním vývojem Německa, ale chápe ho jako důsledek versailleské politiky západních velmocí. Těm také vytýká nedostatečnou iniciativu v boji proti Hitlerovi.

Úlohu Edvarda Beneše, který proti Hitlerovi vedl systematický boj, snižuje Jaksch osobními invektivami: "Humanistická Evropa neměla v té době vedení" a proto "osud chtěl, že v roli Hitlerova protivníka se octl Edvard Beneš, který ji však nedorostl ani lidsky, ani politicky" (168).

Jaksch uznává, že ve třicátých letech se Československo stalo hlavní azylovou zemí pro německé demokraty, "nejvýznamnějším střediskem německé protihitlerovské emigrace", redukuje však tuto pomoc pouze na dodávání protifašistické literatury do Německa (128). Podrobnější výklad neuvádí. Jistě by stála za zmínku např. i činnost německého sociálního demokrata Camille Hoffmanna, který působil ve funkci československého tiskového atašé v Berlíně.

Obsáhle pojednává Jaksch o událostech roku 1938, které považuje za "prosazení národnostního principu v myšlení západního světa" (200).

Po anšlusu Rakouska se v Československu spojily dvě německé strany - agrární a křesťanská - s Henleinovou nacistickou stranou, která tím reprezentovala 80% německého obyvatelstva. Na politické scéně zůstala dále již jen komunistická strana a oslabená sociální demokracie. Jejím předsedou se stal Wenzel Jaksch, který vytyčil nový program tzv. lidového socialismu - Volkssozialismus. O tomto programu se Jaksch v knize nezmiňuje, uvádí však politické síly s nimiž byl ve spojení. Ve vývoji Německa spoléhal na protihitlerovskou opozici německé generality o jejichž záměrech byl informován bývalým nacistou Otto Strasserem, který emigroval do Československa. Uvnitř republiky pak usiloval Jaksch o vytvoření bloku s Lodgmanem von Auen, který mu "nabídl svou spolupráci" a dále jednal s členy jakéhosi blíže neurčeného "autonomistického křídla sudetoněmecké strany" Konrada Henleina, kterým "však chyběla odvaha k odchodu ze strany" (180).

"Hvězdná hodina sudetských Němců" nadešla podle Jaksche "s příjezdem Runcimanovi mise", která "donutila československou vládu" přijmout tzv. čtvrtý plán", který "byl základem dobrého řešení" vedoucího k "federalizaci Československa" (179).

Tento plán z 2. září 1938 byl ovšem reakcí na Henleinovy požadavky shrnuté do osmi tzv. karlovarských bodů. Skutečnost, že Jaksch se hlásí k spoluautorství na tomto plánu svědčí o jeho ztotožnění se s Henleinovými požadavky. Henleinova strana však čtvrtý plán odmítla a tím byly "otevřeny dveře pro radikální řešení" - pro připojení k Německu (180).

Při výkladu o československé politice vedené prezidentem Benešem Jaksch v naprostém rozporu se skutečností tvrdí, že prý pražská vlády "nebyla ochotna bojovat o existenci Československa" (207), že její oficiální stanoviska byla pouze "čistým pokrytectvím". (203) Praha prý dokonce spolu s Chamberlainem podpořila Hitlera proti opozici v německé armádě (207). Naznačuje dokonce, že za rok 1938 byli zodpovědni stejnou měrou "Hitler a Beneš" (205).

Mnichovská dohoda byla podle Jaksche mezinárodním právním aktem, na jehož základě "Hitlerovo Německo obsadilo tak říkajíc smluvně Sudety" (216). Připojení československých pohraničních oblastí k Německu bylo fakticky naplněním programu Josefa Seligera, který byl i Jakschovým programem. Proto také se o důsledcích rozbití Československa vůbec nezmiňuje. Konstatuje jedině, že Mnichov postihl nejvíce sudetské Němce, protože němečtí odpůrci Hitlera v obsazených oblastech byli deportováni do koncentračních táborů (219).

Německá okupace pomnichovského Československa 15. března 1939 byla podle Jaksche reakcí na "volání o pomoc od Čechy pronásledovaných Němců" (220). Dr. Hácha byl poté nucen "vložit osud českého národa a své země s důvěrou do rukou vůdce německé říše" (220). V této situaci se současně mohlo Slovensko konečně ustavit jako samostatná "nezávislá" slovenská republika (220). V dalším výkladu Jaksch několikrát odmítá zpochybňování nezávislosti slovenské republiky, odmítá "mýtus, že šlo o loutkový stát". "Samostatnou slovenskou republiku" zničil podle něho "až neúspěch slovenského povstání" (305).

Ani válka nezačala podle Jaksche německou agresí, ale byla důsledkem špatné politiky Polska: "V groteskním přecenění své vojenské síly se držitelé moci v Polsku domnívali, že ještě mohou lavírovat mezi Hitlerem a mocnostmi stojícími proti němu" (220).

Válka prý byla zpočátku válkou ideologickou, postupně však změnila svou "mravní a politickou povahu" a skončila jako "odvetná válka proti německému národu" (223, 240). Právě to byl onen Velký prohřešek kterému je věnována poslední, třetí část Jakschovy práce. Tímto "velkým prohřeškem" bylo chování států Atlantické aliance vůči "velkému německému národu" (289). "Mor nelidskosti zachvátil velké demokracie" (287). Na Německo byla svalena vina nejen za první, ale i za druhou světovou válku (287, 353). A angličtí studenti jsou ve svých učebnicích dějepisu mateni dokonce tvrzením, že "pravou příčinou druhé světové války bylo přání Německa rozšířit svou moc a své území" (358).

V "takzvané Atlantické chartě velcí i malí spojenci nejdříve stanovili vysoké cíle pro politiku míru a pak byli puštěni z řetězu psi nenávisti a lačnosti po kořisti" (251). Podle Jaksche zcela zklamala i II. internacionála i anglická Labour party (239, 251, 293).

Roosevelta dovedla prý "chorobná protiněmecká nenávist" k tomu, že "podlehl Stalinovu démonu" (289). Churchill byl kolísavý politik, podléhající Benešovi. Eden byl slaboch, který se "na podzim 1943 Benešovi fakticky podrobil" (289). "Krátkozraký patriotismus gaullistů pokračoval v tradici přitakávání Benešovým přáním" (356). A "Beneš s komunistickou pomocí páchal velkou zradu na sudetoněmecké demokracii" (262). Tato demokracie, o níž jsou zmínky i na jiných místech (279, 356) není však nikde blíže objasněna.

Dohoda Spojenců v Casablance roku 1943, žádající bezpodmínečnou kapitulaci mocností Osy prý "zmařila úsilí německé opozice" (264), jehož cílem bylo úsilí "nahradit Hitlera vládou, která by mohla uzavřít mír" (296). Hlavní vina pak spočívá podle Jaksche opět na Edvardu Benešovi: "Místo, aby dal německé opozici naději na spravedlivý mír, chtěl Beneš vést válku až do hořkého konce" (263).

Jakschova stanoviska svalující porážku Německa na všchny možné činitele, kromě Německa samotného, byla ovšem podmíněna mj. i neúspěchem jeho vlastní politiky v londýnském exilu. Ve své stati "Was kommt nach Hitler" Jaksch předpokládal, že Československo nebude již nikdy obnoveno ve svých předmnichovských hranicích a že i po porážce Hitlera zůstane v platnosti hranice stanovená v Mnichově.

Prezident Beneš dosáhl však v srpnu 1942 toho, že britská vláda prohlásila mnichovskou dohodu za neplatnou. Jaksch zaslal proti tomuto prohlášení protest americké a kanadské vládě. Bezvýsledně (258-9). A nadto ztratil podporu nejen britské vlády, ale i britské Labour party, která ho zpočátku podporovala. Tento neúspěch Jaksch připisuje "ďábelské propagandistické technice" Edvarda Beneše a jeho plagiátorů (261). Podle něj "byla to opět ironie osudu, že česká exilová vláda mohla mít dominantní vliv na britské veřejné mínění" (290). Přispíval prý k tomu i Jan Masaryk "veselý vypravěč anekdot, pijan či hráč na klavír" (291).

Část kapitoly Velký prohřešek je věnována odsunu Němců. Tento transfer byl jedním z důsledků brutální německé politiky ve všech okupovaných evropských zemích a byl realizován na základě usnesení spojenecké konference v Postupimi 2. srpna 1945.

Jaksch však považuje za hlavního viníka odsunu Edvarda Beneše. Ten prý poskytoval Spojencům nepravdivé informace o kritické situaci Čechů v Protektorátě, o jejich popravách, věznění a deportacích. Za nepravdivé považuje Jaksch i to, že Beneš zahrnoval mezi deportované i Čechy nuceně nasazené na otrockou práci do Německa. Podle Jaksche byli tito Češi "v Německu zaměstnáni jako svobodné pracovní síly a jejich spolehlivost byla velmi ceněna" (306). Zdůrazňuje: "nikde nebyla kolaborace s okupační mocí užší než v Protektorátu" (320).

Beneš "vymámil od vlád ve Washingtonu a v Moskvě předběžný souhlas se svými plány tím, že je navzájem falešně informoval... Zároveň Evropu a Ameriku ošidil o odměnu za mír, kterou za to přislíbil zaplatit" (275). O jakou odměnu šlo Jaksch neuvádí.

Vyvrcholením Benešovy špatné politiky byla podle Jaksche právě jeho ruská politika. Přispěla k tomu, že i "západní státníci byli v Postupimi postaveni před hotovou věc. Síla událostí je donutila podvolit se ruským přáním." Západní demokracie prý "předtím od Beneše převzaly jeho koncepci Evropy, která bez dalšího vynesla zničující rozsudek nad takzvanými menšinami" (326). Postupimská dohoda podle Jaksche jen "potvrdila fait accompli hromadného vyhnání", tj. transfer německého obyvatelstva (331). Nebyla však žádným mezinárodně právním aktem. Tzn. že není mezinárodně závazná a tím je i porušitelná.

Taková byly podle Jaksche hlavní proudy, které dovedly Evropu do Postupimi. Ani náznakem si nepřipouští myšlenku, že by to mohla být především cesta Německa do Postupimi.

Závěrem knihy uvádí Jaksch své požadavky pro budoucnost:

• Ústředním problémem je podle něho sjednocení Německa (351). "Síla německé vůle pro sjednocení a mravní síla západního Německa se staly faktorem evropského sebepotvrzování" (350).
• "Sovětskému Svazu bude za mír nabídnuta bezpečnost a dobré sousedství na jeho západních hranicích", pokud upustí od " bezbřehé vnější expanze" (352).
• Za nezbytné pokládá Jaksch "dějinné ospravedlnění staré dunajské monarchie", neboť Rakousko bylo čestný stát (349).
• Pro Němce žádá opuštění "přehnaného komplexu viny" (353). Neboť "po uzavření příměří byly tolerovány nové Katyny, ale na hroby v Lidicích byly sázeny růže" (357).
• Pro odsunuté Němce žádá "dosáhnout mírového sebepotvrzení na zděděné domovské půdě" (354).
• Od Čechů pak žádá sebekritiku "a tím mravní sebeosvobození českého národa". "Anglo-čechoslovakismus epigonů Masaryka, Beneše a Seton-Watsona lpí na mylném dějiném obrazu. Příslušné národy se od historické lži, která se stala politickým faktorem, mohou osvobodit pouze sebezpytováním a duchovním zahloubáním. Tím mohou přispět k přípravě svého návratu do společnosti svobodných národů" (346).

---

POZNÁMKY POD ČAROU

[ 1 ] Studie Manipulace s dějinami první republiky vyšla poprvé v Českém časopise historickém v roce 1993, č. 3., s. 442 - 459. Vzhledem k aktuálnosti problému vyšlo v roce 1998 v Knižnici Společnosti Edvarda Beneše její první samostatné vydání a v roce 1999 vyšlo vydání druhé. V roce 2001 se realizuje třetí, rozšířené vydání. V něm jsou do výkladu zahrnuty dvě nové kapitoly se stručným poukazem na publikační činnost v československém exilu. Výklad je doplněn dvěma Dodatky z roku 1999 a 2001.

[ 2 ] Emanuel VAJTAUER, Vzpoura Evropy a základy nového evropského pořádku, Praha 1940, s. 9 a 64. TÝŽ, Český mythus. Co nám lhaly dějiny, Praha 1943.

[ 3 ] Karel LAŽNOVSKÝ, Revoluce na postupu, Praha 1940; TÝŽ, Hovory s dějinami, Praha 1940, s. 26; Emanuel VAJTAUER, Česká politika ve věku strojovém, Praha 1944, s. 106.

[ 4 ] O. ULLRICH, Der Grosse Irrweg der Tschechen, Praha 1943;
Emanuel MORAVEC, Děje a bludy, Praha 1941, s. 93.
Karel LAŽNOVSKÝ, Říše a my, Praha 1940, s. 22.

[ 5 ] Moravec, Děje a bludy s. 93. LAŽNOVSKÝ, Říše a my, Praha 1941, s. 20.

[ 6 ] K. H. FRANK, Čechy a Morava v Říši, Praha 194l, s. 19.

[ 7 ] Emanuel MORAVEC, Ve službách nové Evropy, Praha 1940, s. 218. TÝŽ, V úloze mouřenína, Praha 1939, s. 51, 125.

[ 8 ] LAŽNOVSKÝ, Říše a my, s. l5 a 27.

[ 9 ] Emanuel VAJTAUER, Jak po Mnichovu. Můžeme jít s Německem?, Praha 1939, s. 101 a 142.

[ 10 ] LAŽNOVSKÝ, Říše a my, s. 22, 32, 36. TÝŽ, Na rozcestí věků, Praha 1941, s. 86. TÝŽ, Ein Tscheche über das Benesch-Regime, Praha 1941. TÝŽ, Tři roky v Říši. Protektorát Čechy a Morava, Praha 1942.

[ 11 ] MORAVEC, Děje a bludy, s. 96 n.

[ 12 ] Emanuel MORAVEC, Ve službách nové Evropy, s. 222 n.

[ 13 ] LAŽNOVSKÝ, Říše a my, s. 60.

[ 14 ] MORAVEC, Ve službách, s. 218. VAJTAUER, Vzpoura Evropy, s. 10. B. M. ROELLI, Emigranti jsou vinni, Praha 1940.

[ 15 ] Joseph GOEBBELS, Deníky 1938, Liberec 1992, s. 242 n. Göbbelsovy deníky od ledna 1932 do května 1933 vyšly pod názvem Vom Kaiserhof zur Reichskanzlei v Praze 1942 s předmluvou Emanuela Moravce.

[ 16 ] F. KAHÁNEK, Zákulisí presidentské volby Dr. Beneše, Praha 1939.
Viz i Kramářův soud nad Benešem. Spor dr. K. Kramáře s ministrem zahraničních věcí dr. Ed. Benešem. Praha 1938.
Vladimír KRYCHTÁLEK, Bolševici, Beneš a my. Praha 1941.

[ 17 ] V hodině dvanácté. Soubor projevů státního presidenta a členů vlády Protektorátu Čechy a Morava po 27. květnu 1942, Praha 1942.

[ 18 ] Tamtéž, s. 41.

[ 19 ] MORAVEC, Děje a bludy, s. 94.

[ 20 ] Prokop DRTINA, Československo můj osud, Praha 1991, I,1, s. 188-192.

[ 21 ] Edvard BENEŠ, Paměti. Od Mnichova k nové válce a k novému vítězství, Praha 1947 (3. vyd.), s. 98 n.

[ 22 ] Plán odboje. Dopis Edvarda Beneše z Chicaga Hubertu Ripkovi do Londýna 21. března 1939.
In: Edvard BENEŠ, Dopisy bratru Vojtovi 1938-1944, Praha 1998, Knižnice Společnosti Edvarda Beneše, sv. 16, s. 70-72

[ 23 ] Edvard BENEŠ, Šest let exilu a druhé světové války. Řeči, projevy a dokumenty z r. 1938-45, Praha 1946, s. 53.

[ 24 ] Aby se nezapomnělo...Vzpomínky a dokumety o životě, práci a zápasech Dr. Jána Papánka, Praha 1994.
Halina BREN, Život pre iných. Ján Papánek 1896-1991, Praha 1995.

[ 25 ] Edvard BENEŠ, Paměti, s. 142nn.
Jan KUKLÍK, Vznik československého Národního výboru a prozatímního státního zřízení ČSR v emigraci v letech 1939-1940, Praha, Karolinum 1996.

[ 26 ] Edvard BENEŠ, Demokracie dnes a zítra, Praha 1999, Knižnice Společnosti Edvarda Beneše, sv. 19.
Tam i přehled všech cizojazyčných i českých vydání.

[ 27 ] Programová řeč druhého prezidenta Československé republiky dr. Edvarda Beneše. Československá zahraniční akce. Svobodné Československo ve svobodné Evropě,
I. Pravda zvítězí! Vydal Ústřední výbor československých legionářů v Chicagu 1939.
Další Benešovy projevy byly vydávány řadou dalších institucí.
Viz např. Edvard BENEŠ, Robert REDFIELD, A Radio Broadcast of Questions on Democracy. The University of Chicago, Round Table, June 25, 1939.
Edvard BENEŠ, Nazi barbarism in Czechoslovakia, The Czechoslovak National Council of America, Chicago 1940 aj.

[ 28 ] Věrni zůstaneme. Československá zahraniční akce. Svobodné Československo ve svobodné Evropě, II. Vydala Československá Národní Rada v Americe, Chicago 1939.
Paralelní anglické vydání vyšlo tamtéž pod názvem Czechoslovakia. Its Sacrifice and Future.

[ 29 ] Viz Vojta BENEŠ - G.A. GINSBURG, Žalář milionů. Protektorát Čechy a Morava, Chicago 1939.
Anglicky: Ten Million Prisoners. Protectorate Bohemia and Moravia, Chicago 1940.
Speeches of Jan Masaryk in America, New York 1942.

[ 30 ] Např. Edvard BENEŠ, Vojáci československé republiky! (1940).
Edvard BENEŠ, Našim domů. 28. října 1940 (1940).
Edvard BENEŠ, Náš boj o osvobození republiky (1940).
Edvard BENEŠ, Czechoslovakia's Second Struggle for Freedom (1941).
Edvard BENEŠ, Demokracie dnes a zítra (1942).
Edvard BENEŠ, Tři roky druhé světové války (1942).
Edvard BENEŠ, Šest let exilu a druhé světové války (1945).
Před návratem do vlasti (1945).

[ 31 ] Viz např. Prokop DRTINA, Hitler contra Beneš(1941).
Bohuš BENEŠ, Janko ŠUHAJ, Bitva o Československo v britském veřejném mínění (1941).
Bohuš BENEŠ, Amerika jde s námi (1941).
Anglicky: US with us (1941).
Bohuš BENEŠ, Wings in Exile (1941).
Česky: Křídla ve vyhnanství (1942).
Edvard BENEŠ, Naše politická práce v druhém a třetím roce války (1942).
Prokop DRTINA, Právem republiky (1942).
Hubert RIPKA, Likvidace Mnichova (1943).
Edvard BENEŠ, Na cestě k vítězství (1944).
František KLÁTIL, President, vláda a lid v boji o svobodu (1945).

[ 32 ] Např. The way to victory (1942, No. 1).
What would be a good peace (1943, No.3).
German minorities - spearhead of nazism. Henleins deceit (1943, No. 5).
Czechoslovak policy for victory and peace (1944, No. 10).

[ 33 ] Fifth Column at Work (Editor B. Bílek, předmluva H. Ripka) London [1945].

[ 34 ] T. G. MASARYK, Ideály humanitní, Praha 1946. Karel ČAPEK, Hovory s T. G. Masarykem, Praha 1946

[ 35 ] Edvard BENEŠ, Paměti. Od Mnichova k nové válce a k novému vítězství, Praha 1947 a 1948 (pět vydání).
Edvard BENEŠ, Šest let exilu a druhé světové války. Řeči, projevy a dokumenty z r. 1938-45, Londýn 1945, Praha 1946 a 1947 (pět vydání).
Viz Edvard BENEŠ, Soupis publikací, Praha 1994, Knižnice Společnosti Edvarda Beneše, sv. 5.
Edward B. HITCHCOCK, Zasvětil jsem život míru. Životopis Edvarda Beneše, Praha 1947.
Compton MACKENZIE, Dr. Beneš, Praha 1948.
Edvard Beneš. Rozpravy a úvahy věnované presidentu Československé republiky Dr. Edvardu Benešovi k jeho šedesátým narozeninám státníky a vědci anglo-amerického světa, Praha 1947.

[ 36 ] Vojta BENEŠ, První vojáci nejzápadnější fronty, Praha 1946.
Vojta BENEŠ, Bojovali za svobodu, Praha 1947.
Jan MASARYK, Volá Londýn, Praha 1946.
A nyní promluví Pavel Svatý, Praha 1947.

[ 37 ] Jiří BENEŠ, V německém zajetí, Praha 1947.

[ 38 ] Václav Kopecký, Třicet let Československa, Praha 1948.

[ 39 ] Oldřich ŘÍHA, Jurij KŘÍŽEK, Bez Velké říjnové socialistické revoluce by nebylo Československa, Praha 1951.
Zdeněk FIERLINGER, Zrada československé buržoasie a jejích spojenců, Praha 1951.
František NEČÁSEK, Jan PACHTA, Eva RAISOVÁ, O protilidové a protinárodní politice T. G. Masaryka, Praha 1953.
Václav KRÁL, O Masarykově a Benešově kontrarevoluční protisovětské politice, Praha 1953.
František NEČÁSEK, Jan PACHTA, O protisovětských piklech československé reakce, Praha 1954.

[ 40 ] KRÁL, O Masarykově a Benešově kontrarevoluční protisovětské politice, s. 5.

[ 41 ] NEČÁSEK, PACHTA, Dokumenty o protisovětských piklech, s. 6 n.

[ 42 ] FIERLINGER, Zrada československé buržoasie a jejích spojenců, s. 54 a 63.

[ 43 ] Václav KOPECKÝ, Proti kosmopolitismu jako ideologii amerického imperialismu, Praha 1952, s. 19.
TÝŽ, ČSR a KSČ, Praha 1960, s. 266.

[ 44 ] Jindřich VESELÝ, Kronika únorových dnů 1948, Praha 1958, s. 192.

[ 45 ] Věra OLIVOVÁ, Československo v rozrušené Evropě, Praha 1968.
Anglicky: The Doomed Democracy. Chechoslovakia in a disrupted Europe 1914 - 1938. London a Montreal 1972. Předmluva Sir Cecil Parrot, bývalý velvyslanec v Praze.
Padesát let. Soubor vzpomínek a úvah o Masarykově republice. Do tisku připravil Ivan Herben a František Třešňák, Toronto 1968.

[ 46 ] Edvard BENEŠ, Mnichovské dny. Paměti. Londýn 1955 a 1958,
Doklady a rozpravy sv. 22-23. Rozšířené vydání Praha 1968.

[ 47 ] Archiv Společnosti Edvarda Beneše.

[ 48 ] Lev SYCHRAVA, Svědectví a úvahy o pražském převratu v únoru 1948, Londýn leden 1952, Doklady a rozpravy svazek 1. Předneseno na členské schůzi Ústavu dra E. Beneše dne 27. června 1951

[ 49 ] Hubert RIPKA, Le Coup de Prague. Une révolution préfabriquée, Paris 1949. Český překlad: Hubert RIPKA, Únorová tragédie. Svědectví přímého účastníka, Praha 1995.

[ 50 ] Jaromír SMUTNÝ, Únorový převrat 1948, I-V, Londýn, Doklady a rozpravy sv. 12 (1953), 19 (1955), 21 (1955), 25 (1956), 28 (1957).
Jaromír SMUTNÝ, Svědectví prezidentova kancléře, Praha 1996.

[ 51 ] Srv. Jiří MÁLEK, JUDr. Vlastislav Chalupa, agent Stb. In: Securitas Imperii č. 2, MV ČR 1994, s. 72-116.
Bořivoj ČELOVSKÝ, Politici bez moci. První léta exilové Rady svobodného Československa, Ostrava 2000.

[ 52 ] Ústav Edvarda Beneše v Londýně 1950-1964. Pamětní tisk k 50. výročí založení Ústavu 7. března 1950. K vydání připravila Věra Olivová, Praha 2000, Knižnice Společnosti Edvarda Beneše, svazek 21.

[ 53 ] Např.
Ladislav FEIERABEND, Soumrak československé demokracie, I, II, Londýn 1988.
Radomír LUŽA, The transfer of the Sudeten Germans, London 1964.
Viktor MAMATEY, Radomír LUŽA (ed.) A History of the Czechoslovak Republic 1918-1942, Princeton 1973.
Vojtěch MASTNÝ, The Czechs Under Nazi Rule 1939-1942, New York 1971.
František MORAVEC, Špion, jemuž nevěřili, Toronto 1977, Londýn 1987.

[ 54 ] Prokop DRTINA, Československo můj osud, I, II, Praha, Melantrich 1991, 1992.
Václav ČERNÝ, Paměti, 1-3, Brno, Atlantis, Praha 1992-1994.
Věra OLIVOVÁ, Československé dějiny 1914-1939, I, II, Praha, Karolinum 1991 a 1993.
Rozšířené a přepracované vydání vyšlo knižně jako
Věra OLIVOVÁ, Dějiny první republiky, Praha, Karolinum 2000.

[ 55 ] PODIVEN, Češi v dějinách nové doby. Pokus o zrcadlo, Praha 1991.

[ 56 ] Prokop Drtina, Československo můj osud, I, l,Praha 199l, s. l46. K hodnocení této scény se Drtina několikrát vrací, viz s. l47-9, 2Ol.

[ 57 ] Projev na slavnostním zasedání k 80. výročí vzniku československého státu, které uspořádala v aule Karolina Univerzita Karlova a občanské společnosti: Společnost Edvarda Beneše, Česká obec sokolská, Český Junák, Český svaz bojovníků za svobodu, Československá obec legionářská, Klub dr. Milady Horákové, Konfederace politických vězňů, Kruh občanů České republiky vyhnaných v r. 1938 z pohraničí, Masarykovo demokratické hnutí, Masarykova společnost, Společnost bratří Čapků, Společnost Národního muzea, Svaz PTP. Zasedání se konalo v aule Karolina 27. října 1998 a bylo zařazeno do oslav 650. výročí Univerzity Karlovy.

Tiráž

ISBN 80-86107-15-9