Když prezident Havel v "Hovorech" (s premiérem Zemanem) tvrdě obhajoval právo Svobodné Evropy vysílat od nás do Íránu a Iráku bez ohledu na možný zásah teroristů, řekl, že jde o civilizační riziko "z něhož se nemůžeme jako Čecháčkové vylhat". Zaujala mne tato věta. Proč "Čecháčkové", a ne Češi? A proč vylhat? Znamená to snad, že zaostalí Češi, alias "Čecháčkové" nemají co mluviti do svých záležitostí? Máme ostatně jisté zkušenosti.

Brzy bude 50. výročí Mnichova. Kdo tehdy svou mobilizací nesl kůži na trh? A kdo tehdy přinesl na mnichovský trh svou zbabělost a ustrašenost jako obětiny na oltář nacismu? Byly to západní velmoci, jež zradily ČSR. Poté následoval největší teroristický čin dějin: nástup nacismu proti lidské rase s výjimkou té nejčistší, árijské. Jak se tedy divit, že "Čecháčkové" jsou ve střehu, když jde o střet velmocí. Ostatně i Anglie vysílání odmítla.

Pejorativní název "Čecháčkové" neslyšíme poprvé. Nejednou jej použili někteří publicisté a samozvaní "Euročeši", když chtěli vyjádřit despekt k projevům národního sebevědomí. Existuje i tlustá kniha, jež oplývá srážením sebedůvěry národa. Má titul "Češi v dějinách nové doby". Pikantní je, že spoluautorem je - podržme se - předseda Senátu Pithart. I některé deníky rády tisknou autory masochistických návodů a la: Proč vůbec být vlastencem? Třebas list který zneužívá titulu Čapkových Lidových novin. I jinde se občas otřou o projevené češství nám už známí autoři; snad se stydí za to, že je porodila česká máma a že jsou české národnosti.

Co ale chtějí vyjádřit přezdívkou "Čecháčkové"? V kontextu to má být malost, zápecnictví, maloměšťácké opatrnictví, xenofobní strach z evropského prostoru, atp. Nejsou první v zesměšňování národa. Už od Rakousko-Uherska bylo ze strany Němců často slyšet: "der böhmische Wenzel", český Vašek, kdykoli Češi hájili svá národní práva a překáželi v expanzi. A nemysleme, že ten křivý pohled už vymizel. Jen si vzpomeňme, jakým tónem zazněla nedávno slova H. Kohla, ministra Waigela či E. Stoibera aj., když napadli M. Zemana za pravdivý výrok o podivném složení Rady diskusního fóra. Zapomněli už asi, kolik českých a jiných "Vašků" utloukli nacisté v lágrech ve jménu velké, biologicky i jinak vyšlechtěné "čisté" rasy.

Ti u nás, co tak vychutnávají výraz "Čecháček", pokrytecky tvrdí, že Masaryk a jiní myslitelé se nevyhýbají kritice vad národa. Jenže, "dělají-li dva totéž, není to totéž". Masarykova kritika byla konstruktivní. Chtěl jí pozdvihnout emancipaci, sebevědomí národa, národní hrdost a humanismus. Výsledek jeho úsilí je znám. "Pod jeho vedením se ČSR stala ve střední Evropě ostrovem demokracie mezi státy, které stále výrazněji přijímaly formy diktátorské a fašizující" (historik A. Ort). Na rozdíl od tehdejších velkých publicistů ti dnešní, pomenší písaři, chtějí, aby se národ stal flagelantem. Kde mohou, srážejí jeho sebevědomí a strkají mu stále před oči "evropské" zrcadlo: Takhle přece nemůžeš do Evropy, český Vašku!

Je tedy malost našim specifikem? Čteme literaturu západních národů, jejich tisk a analýzy - a co zjistíme? V každém národě najdeme šosáky, hulváty, maloměšťáky, mravně pokleslá individua. Budeme se tady přít, kde je víc pedofilů, sexuálně zvrhlých, holých lebek, haiderovců či lepenovců? Jsou v SRN, jsou ve Francii, ve Švýcarech, jsou i v USA: co říct např. tomu, že v této vyspělé demokracii se musí prezident veřejně zpovídat ze sexuálních skandálů a půlce veřejnosti to ani moc nevadí?

Jsme malá země, nejsme střed světa. Nikomu nedáváme rozumy, aniž odsuzujeme národní odlišnosti. Buďme ale sví, udržujme si hrdost za svůj původ, národ. Jako Evropané (od 6. století) nepotřebujeme kázání od nadutých "Euročechů". Víme sami, co dělat. Už před 150 lety napsal Palacký: "Čas jest, aby povznesl se znovu národ náš a orientoval se v duchu věku nového, aby povznesl zrak svůj nad ouzké meze své otčiny, a nepřestávaje být vlastencem věrným, aby spolu stal se světoobčanem bedlivým a opatrným..." Ano, i opatrným.

Národní osvobození, 5. srpna 1999