Vzpomínky Klause Manna nejsou dnes ve Spolkové republice populární: "Masarykovo a Benešovo Československo by si bývalo zasloužilo, aby se pro něj nejvyšší měrou riskovalo. Byla to dobrá země, dobrá demokracie, Masarykovo a Benešovo Československo. ... Ze všech evropských národů to byli Češi, kdo tehdy nejodvážněji a nejjasněji ztělesňovali právě ony ideály a tradice, které se v Německu pošlapávaly...!"

Jiní Němci to vidí jinak: "Beneš naprosto zapomněl, že je pouhým prezidentem malé země, vyschlý, necitelný skřet světových dějin." Tento obraz pochází z nejnovější oblíbené knihy listu Sudetendeutsche Zeitung "Edvard Beneš - likvidátor Čech. Démon genocidy sudetských Němců a hrobník československé demokracie" (E.B. - der Liquidator von Böhmen. Dämon des Genozids an den Sudetendeutschen und Totengräber der tschechoslowakischen Demokratie) z pera Sidonie Dědinové, která z Československa emigrovala v roce 1966. Už jazykové prostředky užité v názvu se stěží hodí k smířlivě orientovanému česko-německému dialogu o minulosti. Nejde také o ony "spiklenecké a démonizující kategorie", jejichž užívání nedávno u české strany kritizovala Antje Vollmerová?

O meziválečné československé demokracii toho sudetoněmečtí politikové dodnes nedokáží říct mnoho dobrého. Pokládají ji za "žalář národů", a Mnichovská dohoda z roku 1938, celosvětově pokládaná za symbol zbabělosti demokratických politiků tváří v tvář nacistické diktatuře, pro ně představuje "vyhlášení bankrotu Československa, jež bylo zřízeno proti vůli těchto národů", jak to v jedné velmi rozšířené brožuře formuloval dlouholetý mluvčí sudetských Němců Franz Neubauer. Sudetoněmecké organizace ve Spolkové republice tuto národoveckou protičeskoslovenskou propagandu a protiversaillský revizionismus meziválečného období pěstují dodnes. Postava Edvarda Beneše přitom i nadále hraje roli černé můry. S heslem Benešovy dekrety nalezla tato tradice svou nejnovější podobu.

Toto heslo se na veřejnosti objevilo teprve v devadesátých letech. Když v letech osmdesátých čeští disidenti a emigranti živě diskutovali o vyhnání Němců z Československa, dostávalo se jim pro jejich kritické názory pochvaly odevšad, ba i od sudetských Němců. O zrušení Benešových dekretů tehdy nemluvil nikdo. A tak si mnozí Češi kladou otázku, jestli dnes v Německu fráze o Benešových dekretech neztělesňuje něco podobného jako národně-socialistická protibenešovská kampaň třicátých let.

I bez hesla o Benešových dekretech bylo vždy známo, že roku 1945 došlo v Československu k revolučním změnám, jež se dlouho - a právem - označovaly pojmem květnová revoluce. Politická elita, navracející se z exilu, se přitom opírala o prezidentovo zákonodárné právo, jež vzniklo v situaci války a exilu a jež hlava státu až do 28. října 1945 na návrh vlády uplatňovala v podobě dekretů. Veškerý veřejný život byl oproti politickému systému doby předválečné přebudován. 29. března 1946 všechny tyto dekrety se zpětnou platností parlamentárně legitimovalo ústavním dekretem Provizorní národní shromáždění. Kromě toho, že byli zbaveni práv a vysídleni někdejší českoslovenští občané německé a maďarské národnosti, vedly dekrety i k rozsáhlému zestátňování a omezování politických a občanských svobod. To se už tehdy v Československu hojně kritizovalo. Avšak legitimitu dekretů nikdo nezpochybňoval, ani v Československu, ani v zahraničí.

Revolučně, ne po právu

Vždy se vědělo i to, že se v Československu bezprostředně po válce nedodržovaly vždy zákony. I nesčetné české a slovenské vzpomínky líčí bezprávné činy doby poválečné. Čeští a slovenští komunisté stejně tak jako jejich protivníci se vždy shodovali v tom, že se v poválečném Československu postupovalo revolučně a ne vždy podle zákonů. Avšak od (sudetských) Němců se nikdy nikdo nehodlal poučovat o tom, co je právo a co bezpráví.

Nová rozsáhlá zákonná úprava veškerého společenského, politického a ekonomického života se v některých dekretech týkala i zhruba tří miliónů německy mluvících občanů předválečného Československa. O jejich vysídlení v nich přitom nešlo. K tomu došlo bez vnitrostátního zákonného podkladu, zato se souhlasem a podporou vítězných spojeneckých mocností. Ty se během Postupimské konference v létě roku 1945 zavázaly, že se budou na vysídlení organizačně podílet, což také učinily. "Ke konci války se nedebatovalo o plánovaném přesídlování, nýbrž výhradně už jen o jeho rozsahu," píše historička Sylvia Schrautová a poukazuje na to, že britsko-americká European Advisory Commission spatřovala ve vysídlení Němců z východní Evropy "pozitivní zhodnocení politiky, jež měla zajistit mír ve východní Evropě". V české společnosti se proto mnozí odvolávají na specifický historický kontext, v němž k vyhnání došlo.

Za právní podklad pro vysídlení Němců se pokládalo usnesení Postupimské konference a plán Spojenecké kontrolní rady z 20. listopadu 1945 týkající se transferu německého obyvatelstva z Československa, Polska, Maďarska a Rakouska. K tomu tvořily tři prezidentské dekrety doplňkové normy: dekret číslo 33 o státním občanství, číslo 12 o "konfiskaci zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa" a konečně číslo 108 o "konfiskaci nepřátelského majetku". Jestliže se dnes v Německu a Rakousku požaduje zrušit Benešovy dekrety, mohou snad být myšleny jen tyto tři ze 143 prezidentských dekretů. Ale tak jasně se sudetoněmečtí, němečtí a rakouští politici nevyjadřují. Jde jim o návrat jednotlivých vyhnaných, o uznání českého státního občanství všem vyhnaným (a jejich potomkům), či o restituci majetku konfiskovaného před více než padesáti lety?

Mnozí Němci se blahovolně domnívají, že volání po tom, aby se zrušily Benešovy dekrety, si klade za cíl jen české přiznání, že se s někdejšími československými občany německé národnosti po válce nezacházelo podle běžného právního cítění. Tím však podléhají omylu. Ve stanovách Sudetoněmeckého landsmanšaftu je již přes půl století zakotven mnohem dalekosáhlejší cíl: "...prosazovat právo na vlast, jeho znovunabytí a s tím spojené právo na sebeurčení národnostní skupiny". Vedle toho zní druhý úkol, který si landsmanšaft sám uložil, "hájit nárok národnostní skupiny na navrácení konfiskovaného majetku v rámci spravedlivého odškodnění", jako pouhá maličkost. Požadavek "práva na vlast a sebeurčení národnostní skupiny" se totiž rovná nároku landsmanšaftu samostatně rozhodovat o oněch oblastech, jež pokládá za svou vlast, tj. o oněch oblastech, jež byly na základě Mnichovské dohody roku 1938 odtrženy od Československa a připojeny k Německé říši. Je divu, že hlasy Sudetoněmeckého landsmanšaftu, bavorské CSU a vídeňské vládní koalice ÖVP/FPÖ vyvolávají v Čechách zmatek a že se čeští politici jakýkoli dialog o Benešových dekretech odmítají?

Klíčový dokument k poválečnému vyhnání Němců z východní Evropy, Postupimská dohoda, se dokonce uvnitř tolik zaklínaného právního a hodnotového společenství Evropské unie posuzuje rozličně. Zatímco ji její signatáři pokládali za závaznou, považovali ji někteří němečtí právníci vždy za dohodu vládní, která na Spolkovou republiku Německo nemůže mít žádný závazný dopad. Přitom šlo především o to, že neměla být uznána definitivnost vysídlení Němců z východní Evropy. Proto bylo už v padesátých letech i v preambuli zákona o poválečném vyrovnání (Lastenausgleichgesetz) a ve zdůvodnění zákona o podpoře vyhnancům zakotveno, že přijetí finanční podpory a náhrad neznamená, že se upouští od uplatňování nároků na navrácení majetku, který vyhnanci opustili.

Tvrdošíjnosti vyhnaneckých politiků dosud německá veřejnost takřka nevěnovala pozornost, kupříkladu když Svaz vyhnanců v roce 1997 prohlásil: "Vstup České republiky do Evropské unie nesmí být bezpodmínečný. Některé zákony a dekrety, jako například Benešovy dekrety, které sudetské Němce kolektivně připravily o veškerou životní základnu, odporují evropskému chápání práva a hodnot." A náhle se zdá, jako by si teď v Německu a v Rakousku tento postoj osvojilo celé politické spektrum.

V Čechách se šíří dojem, jako by se sudetoněmecké národovecké organizace opět stávaly rozhodující politickou silou česko-německých vztahů. Kdo v německé veřejnosti se vlastně zajímá o to, co němečtí politici od Čechů požadují? Argument, který vůči Čechům stále vznášejí mnozí Němci, že paroly vyhnaneckých funkcionářů v Německu takřka nikoho nezajímají, zní dnes jalově. Nebylo by pro Němce načase, aby se konečně přece jen zajímali o to, jak a s jakými cíli se jejich jménem vyvíjí nátlak na sousední stát?

Mnozí Němci chovají podezření, že za českými reakcemi a nešťastnými výroky politiků se skrývají protiněmecké resentimety, a brání se, aby jim byla připisována kolektivní vina. Tato výtka v Čechách naráží na naprosté nepochopení. Tam žije vzpomínka, že když třeba Heinrich a Thomas Mannovi žádali roku 1936 v Československu o politický azyl a státní občanství, sudetoněmečtí politici v Liberci jim odmítli poskytnout domovské právo, zatímco se vzápětí ochotně přihlásilo hned několik českých měst. Podobně nemohl ani u Beneše, spoluzodpovědného za vyhnání Němců, jeho německý návštěvník Klaus Mann ani v roce 1945 shledat protiněmecké resentimenty.

Nikoliv kolektivní vina

Většina Čechů je přesvědčena, že za celým nešťastným vývojem v poválečném Československu stojí politické zkušenosti s hitlerovským Německem a jeho sudetoněmeckými sympatizanty, a rozhodně ne nějaké kolektivní protiněmecké obviňování. Že tehdejší přístup k Němcům rozhodně nepředstavuje světlou stránku v análech českých dějin, o tom se nejpozději od roku 1990 diskutovalo mnohem intenzivněji, než v padesátých letech o nacismu v západoněmecké veřejnosti. Avšak úsudky o právu a bezpráví ve vlastních dějinách si Češi nedají předepisovat ani od Němců zakotvených v tradici protiversaillského či protipostupimského revizionismu, ani od sudetoněmeckých organizací.

Vyhnání se sice může a má připomínat, ale není tématem, s nímž lze dělat politiku a jež lze materiálně zvrátit. Nebylo by záhodno již konečně zvážit, kde je dnes vlast a domovina čtvrtého bavorského kmene, sudetoněmecké národnostní skupiny? Nebylo by záhodno zvážit, komu vlastně přísluší odškodnit vyhnané (pokud by to ještě měli zapotřebí), zda státům, z nichž byli vyhnáni, či Spolkové republice Německo, která už tolik vynaložila na začlenění a pěstění sudetoněmeckých kulturních statků? Vyhnání bylo výsledkem druhé světové války, a je snad nejvyšší čas, abychom se s jejími výsledky bezvýhradně, tj. bez jakýchkoli revizionistických postranních myšlenek smířili. Dokud se tato kapitola v Německu neuzavře, budou se znovu a znovu nacházet příležitosti, které česko-německému a ani polsko-německému sousedství nedopřejí pokoje.

"Beneš vládne obojím, vírou i pružností, kombinace, jež ho činí příbuzným F.D. Rooseveltovi." napsal Klaus Mann.