Reportér deníku Guardian informoval o tom, že tyto výroky pronesl Al Gore při projevu v San Francisku v pondělí večer - Gore zaútočil na Bushův odpor vůči "budování demokracie" [poté, co v dané zemi Spojené státy svrhly diktaturu] jako na katastrofálně nebezpečnou politiku.

"Absence osvíceného budování demokracie (aktuálním americkým termínem "nation-building")po první světové válce vedla přímo k vzniku podmínek, které učinily Německo zranitelné vůči fašismu, a tak se mohl dostat k moci Adolf Hitler - celá Evropa tak byla ohrožena jeho zločinnými plány," argumentoval Gore.

Vztahy mezi Spojenými státy a Německem nyní poklesly na pozoruhodně nízkou úroveň, konstatuje dále britský komentátor. Americký ministr obrany Donald Rumsfeld nejen uvedl, že jsou vztahy mezi USA a Německem nyní "otráveny", ale odmítl se tento týden setkat s německým ministrem obrany Peterem Struckem. A mluvčí Bílého domu Ari Fleischer charakterizoval dopis Gerharda Schroedera Bushovi ohledně údajných výroků jeho bývalé ministryně spravedlnosti jako "spíš vysvětlení a ne omluvu". Nejmenovaný Bushův poradce se vyjádřil, že bude mít Schroder "hodně práce", než napraví vzájemné vztahy.

Za normálních okolností by se to dalo považovat za drobnou diplomatickou roztržku, která se přežene. Potíž je, že Bushova vláda absolutně není tradiční americkou vládou. Podle nové strategie Bílého domu, publikované o minulém víkendu, existuje na tomto světě pouze "jediný udržitelný model pro úspěch národa" [povšimněme si toho nacionalismu, v Evropě bychom spíše řekli státu, JČ] - a německý model to podle americké vlády určitě není.

Žádná dosavadní americká vláda za posledních padesát let by nezaujala takto bezstarostný postoj vůči Německu. Pro Američany, kteří rozumějí evropské historii a tomu, co se v Evropě dělo za studené války, by byla aliance s největší evropskou mocností, kde měly Spojené státy tisíce vojáků, příliš důležitá na to, než aby ji ohrozily urážlivým a nedůtklivým chováním, jak to učinil Washington tento týden.

Schroeder se vydal do Londýna, kde povečeřel s Tonym Blairem a radil se s ním, jak vztahy s Bushovou vládou napravit. Ale mají Američané vůbec zájem něco napravovat, ptá se komentátor. Vždyť tito republikáni považují všechny sociální demokraty za fiasko historie.

Výroky německé ministryně spravedlnosti byly vlastně velmi uměřené, míní autor. Politicky samozřejmě není příliš moudré srovnávat lidi s Hitlerem. Avšak to, co Däubler-Gmelinová řekla, je pravda. Argumentovala, že Bush "chce odvrátit pozornost od svých domácích problémů. Je to klasická taktika. Užíval ji Hitler." A mohla dodat, Bismarck taky.

Bush má skutečně v domácí americké politice velké problémy. Kdyby byla hlavním tématem pro americké listopadové volby domácí politika, ekonomika nebo správa velkých podniků, Republikáni by byli v defenzívě. Soustřeďují se proto na Irák a na válku proti terorismu. Snad všichni komentátoři ve Washingtonu tento týden poukazují na to, že se Republikáni snaží udržet pozornost Kongresu na tématu Irák co nejdéle, aby dosáhli pro sebe v listopadu dobrých volebních výsledků. Německá ministryně spravedlnosti prorazila brnění republikánských politiků, když přímo označila, co dělají.

Američtí republikánští politikové se rádi nyní srovnávají s Churchillem - oblékají si plášť jediných, osamocených světových bojovníků za svobodu. Minulý měsíc srovnal Rumsfeld Bushe - "onen osamocený hlas, který vyjadřuje znepokojení nad tím, co se děje" - právě s Winstonem Churchillem.

A dále, američtí konzervativci jsou nyní posedlí myšlenkou, že je Evropa obětí vlny zuřivého antisemitismu. Evropané podceňují na vlastní nebezpečí, do jak velké míry je mnoho Američanů přesvědčeno, že v Evropě se zabíjejí židé, kdežto v Americe ne. Takže když se zmíní německá politička o Hitlerovi, je to pro ně to samé, jako by ho chválila.

Je v tom všem paradox. Američané v minulosti mnohokrát zasahovali do evropské politiky, aby ovlivnili volby ve prospěch pravicových stran. Nyní se stalo snad poprvé v historii, že úsilí Washingtonu vedlo v Německu k tomu, že volby na poslední chvíli, proti očekávání, nevyhrála pravice, ale zvítězil v nich sociální demokrat.