Šumvald v letech 1938-45

Během let 1937-38 se počala hospodářská situace lepšit. Obilním státním monopolem stanoveny pevné ceny. Pšenice 150-160 Kč, žita 120- 130 Kč, ječmen 130-140 Kč. Ceny dobytka již neměly tak veliké výkyvy jak za krize. Zaměstnanost dělnictva se zvýšila v důsledku zbrojení, opevňování dlouhých hranic a jiných státních podniků. Proto lépe prosperovaly obchody, řemesla, živnosti. Situace politická se naproti tomu od okupace Rakouska v r. 1938 každým dnem zhoršovala. Jarní polární záře, která se objevila u nás v plné své kráse, byla snad předzvěstí velkého spiknutí. Byla, jak to vždy bývá, vykládána za zlé znamení. Obloha na severní straně nad horami byla ozářena jako o velkém požáru. Dost hasičských sborů bylo alarmováno, dokonce i v Brně.

Oslavy 1. května byly svorně za velké účasti provedeny v Uničově a jejich doba stanovena úředně: české oslavy dopoledne, německé odpoledne. Fanatismus henleinovců neznal mezí. "Es komt der Tag" (Přijde ten den) bylo jejich heslem. My se smáli, myslíce, že to nikdy přijít nemůže, vychováni v pevné důvěře v naše spojence, pevnosti a skvělou armádu.

V této vzrušené době byly vypsány obecní volby. V sousedních národnostně smíšených obcích byla dosud nebývalá agitace henleinovců. To se zde popsat nedá. Den před volbami, 21. května, bylo náhle povoláno několik ročníků záložníků. Ráno dostali svolávací lístky, odpoledne již byli vystrojeni a vyzbrojeni u nás na četnické stanici v Troubelicích a odvezeni týž den auty na hranice. Chtěli nás nacisté překvapivě okupovat. Než tentokrát se zmýlili, bohužel naposled. Záložníci nastoupili vzorně. Němci v Říši ale tvrdili světu, že my je ohrožovali. Mír byl na čas zachován.

U nás v klidu a ve velmi stísněné náladě proběhly obecní volby s následujícím výsledkem: kandidátka č. 1 sociální demokracie 225 hlasů - 6 mandátů, č. 2 odborová jednota republikových zaměstnanců 67 hlasů - 2 mandáty, č. 3 strana živnostensko- obchodní 94 hlasy - 2 mandáty, č. 4 republikánská 362 hlasů - 10 mandátů, č. 5 národně socialistická 64 hlasů - 1 mandát, č. 6 lidová 100 hlasů - 3 mandáty. Volební číslo 35 - 1 mandát. Mandáty ustanoveny po vzájemné dohodě. Hlasy německé nedosáhly volebního čísla. Starostou zvolen František Vepřík, nájemce dvora. Za velké účasti širého okolí konán 5. června v Šumperku sokolský župní slet. Členové bezpečnostní policie, tehdy skuteční hrdinové, byli vysíláni z českých měst kupříkladu do Šumperka až z Brna k udržení henleinovců na uzdě. Byli již unaveni stálou pohotovostí a provokacemi tak, že svorně s námi uznávali: buď anebo - jinak do budoucna nemožno.

Všesokolský slet v Praze v červenci byl velkou vzpruhou stísněné nálady, ale obav se celý národ již nezbavil. Rakouští sokolové šli v průvodě za hákovým křížem, lužičtí Srbové se do Prahy dostavit nesměli. Ponuré to bylo léto. Dne 15. srpna byla v Šumvaldě pořádána poslední česká slavnost Národní jednoty před okupací. Svorná a upřímná byla účast velkého množství všeho lidu. Přišli i němečtí sociální demokraté z Horního Města projevit svou vůli pro svobodnou a demokratickou republiku. Český projev ředitele NJ Adolfa Kubise a německého řečníka německy byl jednomyslným ujištěním vzájemné podpory na ochranu republiky. Byla to dojemná slavnost v poslední chvíli svobody před okupací. Teď již spěly události kvapem. 13. září bylo povoláno několik ročníků záložníků na hranice. Byli jsme svědky henleinovského povstání po dvě zářijové noci v Bruntále. Nanejvýš rozhořčeni podmínkami Hitlerovými a zklamáni postojem spojenců, znovu probuzeni mobilizací 23. září.

Ale černý pátek 30. září zvrátil všechny naděje a zpečetil osud sudetské oblasti. Za ústupu z hranice pod německými letouny a slavobranami v každé bývalé německé vesnici jsme ještě v koutku srdce doufali v nějaký zvrat, v domnělý spravedlivý plebiscit. Zlé zklamání bylo na cestě domů tehdy ještě ze zbytku svobodné republiky. U obce Červenka závory - později posunuty k Uničovu - za nimi byla hranice "sudetenlandu" a za ní sám pozdrav Heil Hitler. V Uničově samém české nápisy vytlučeny, Češi z Uničova vyhnáni, Národní dům zabrán pro Horst Wimel Haus, prapory s hákovým křížem na každém domě, věži a komíně. Fanatismus vrcholil. Do Šumvaldu přišlo německé vojsko v neděli 9. října 1938. Ženy plakaly, i mnozí mužové. Slzám se neubránil nikdo z české národnosti. Jak zklamaně pohlíželi Prušáci na vesnici, první českou obec pod Jeseníky. Najednou žádný hákový prapor ani slavobrána, ani fanatické vítání.

Smutně proslavení ordneři (tzv. sudetoněmečtí strážci nacistického pořádku) předem ohlásili příchod německého okupačního vojska a nařídili jízdu vpravo. V obci se ubytovalo asi 260 vojáků s 220 koňmi. Tak skromní jako my na hranici nebyli. Pro koně jen uzavřené stoly a stáje, mužstvo muselo mít hned koupelny ve dvoře a v mlékárně. Nám v horách často stačil potůček či řeka. Jinak vojsko nezavdalo příčin ke stížnostem. To mnohem horší byli ordneři, řádili jako diví.

V národnostně smíšených místech všechen český majetek zabavili, ku př. družstevní mlýn a statky českých kolonistů v obci Horní Sukolom. Správce Teindla a jiné odvezli do Šumperka na 4 týdny do vězení. V Zábřehu odvezli faráře od oltáře aj. Jejich kousky víře nepodobné bylo nuceno krotit pravidelné německé vojsko. Na Šumvald se podobně zatím neodvážili. Jen z Němci obsazené pošty šly vyhrůžky a vychloubání o moci a síle, kterou tehdy nikdo popřít nemohl.

12. října pořádalo vojsko koncert na náměstíčku u kostela se vztyčením hákového praporu na školu. Z našich bylo přítomno jen několik zvědavců. Přijeli Němci z Břevence, Libin a Loučky. O. M. s manželkou řádili jako diví, až to bylo samým vojákům proti mysli, jak H. M. skákala, tančila a zpívala.

Děti plakaly, že mají ve škole hákový prapor a bylo velmi smutno na dědině. Starosta František Vepřík při představování se veliteli při příchodu vojska do obce žádal, aby nám bylo umožněno zůstat Čechy, jak jsme byli a chceme zůstat. Zanedlouho se projevilo, jak bylo žádosti vyhověno. Do 14. října měly být odevzdány dle nařízení všechny vojenské zbraně. 18. října domněle někdo vystřelil za humny na dolním konci obce, snad po hlídači, kdož ví. To se stalo záminkou k prohlídce domů stran uschovaných zbraní.

19. října přijela spousta ordnerů s vojáky, obsadili východy statků a chalup na vesnici i za humny. Našly se lovecké pušky, 2 browningy (Vepřík, Vrba), prastaré pistole (J. Heber) a revolver (J. Špička). Tyto byly předem ohlášeny k odevzdání, přesto uvedení zatčeni a na 14 dní uvězněni v Šumperku.

Nástupcem za uvězněného starostu Františka Vepříka byl určen Jan Kouřil, mlynář č. 47, který znal dobře německy. Bylo dobře, dokud vedoucí místo v obci zastával občan z našich řad. V Šumvaldě zůstali členové učitelského sboru: správce školy F. Spurný. Svaťa Drlíková- Frömlová, Pešáková. Vypomáhaly i Spurná a Filipová. L. Žváček, M. Hřivna a J. Ošťádalová ujeli před okupací do Protektorátu (jak byl později nazván český zbytek republiky), což bylo občany zle posuzováno. Byli nahrazeni německým učitelem a učitelkou.

Pro domněle nesprávné vyřizování německých přípisů byl koncem roku dosazen na místo správce školy německý učitel Kunstfeld z Plinkouta. Na vyučování si vzal první třídu v důvěře, že prvňáčci budou ohebnější než dospělejší, se kterými byly jisté potíže. Přednostní vyučovací předměty byly: zpívání německé hymny, zdravení zdviženou pravicí a nové dějiny dle německého vzoru. Dospělejší žáci oponovali učitelům, že není pravdou o síle a nadřazení nacismu. Čeští učitelé to kvitovali s tajnou radostí, němečtí s otevřenou nelibostí. Nasmáli se často školáci, když německý učitel neznal správně českou mluvnici. Příkoří činěné české řeči na škole, na úřadech a všude jinde, zle působilo na vesničany.

Proti vyučování prvňáčků v německém jazyce a jiným nepřístojnostem správce školy Kunstfelda byl pořízen protestní spis s podpisy občanů a zaslán do Opavy, tehdy hlavního střediska "sudetenlandu" na území Moravy a Slezska. Něco to pomohlo. V únoru 1939 přišel přípis, dle něhož se v první třídě nemělo německy vyučovat. V ostatních se mělo postupně započít vždy s více hodinami v německé řeči.

V této vzrušené době byly vypsány volby do říšského sněmu, a to na 4. prosince 1938. Bylo nutno světu ukázat, jak jsme v Říši spokojeni. Volbám předcházela ohromná agitace se záplavou plakátů. Dokonce i české noviny byly vydány (s německými redaktory), ovšem jen po dobu voleb. Jinak český tisk v sudetech povolen nebyl.

Pojízdný rozhlas po vesnici česky sliboval a přesvědčoval, jaké výhody máme z okupace a jak se máme při volbách odměnit hlasováním "ja" pro Hitlera. Pro ty, kdo škrtnou "nein", bylo v letácích napsáno: "nevyhrožujeme, ale varujeme".

Byly u nás dvě volební schůze. Na první řečnil Weiser a oberlehrer (řídící učitel na obecné nebo odborný učitel na měšťanské škole) Klein z Moravské Libiny. Střídavě německy a někdy, jak uměli, též česky. Co neuměli, starosta překládal. Na dotazy stran dvojjazyčných přípisů dali odpověď, vše bude a se vším budete spokojeni. Na dotaz, kdy nám dají české učitele, odpověděli, že nemají, že nám neměli utéct. Na naši námitku, že v Lazcích, Pískově a Lipince neutekli a přece byli vypovězeni, neměli odpověď.

Při druhé schůzi mluvil na jevišti v sále dr. Jahn z Prahy a nějaký vůdce SA. Za nimi ve dvou řadách stálo 40 ordnerů v černých uniformách. Snad nám pro strach. Starosta je přivítal německy a česky. Oni řečnili německy, starosta překládal. (Jeho klid a trpělivost stojí za poznámku po odstupu let!)

Tehdy jsme neměli zkušeností z nového režimu, proto se nebáli, jak se dnes říká, "vedli diskusi". Kdejakou stížnost jsme přednesli. Oni vyslechli a vše slíbili. Hlavně ale žádali "ja" při volbách. Po schůzi byla velká pitka vedoucích.

V den voleb bylo naporučeno třem děvčatům obléct se do českého národního kroje. Před Blahákovým hostincem byly s četníky u ověnčeného auta s volebními plakáty vyfotografovány, a tak šel do světa jeden z propagačních obrázků o loajalitě sudetských Čechů k Říši.

Nemnoho válečných invalidů pochodovalo s hudbou z horního konce po vesnici k volbám. Snad to bylo nařízeno.

Je pravdou, že volby byly tajné, ale obě národnosti měly každá zvlášť volební urnu. Na volebním lístku bylo německy napsáno: Chceš i ty být loajálním státním občanem nového státu a plnit svědomitě své povinnosti a chceš dát proto volebním lístkem vůdci a říšskému kancléři svůj hlas? Volební lístek vedou tato jména: 1. Adolf Hitler, 2. Konrad Henlein, 3. K. H. Frank. Kladné či záporné rozhodnutí bylo třeba označit křížem v kolečku.

Odevzdáno bylo 742 lístků do urny pro Čechy, z toho bylo 56 neplatných (nebylo nic škrtnuto) a 41 bylo škrtnuto nein. V urně pro Němce byly odevzdány 53 lístky, jeden škrtnutý "nein". To bylo humoru! O. Mikulasch, t. č. Bauernführer (vůdce sedláků), prý myslel, že platí škrtnutí "nein". Komise, v níž mimo učitele Kleina, Weisera z Libin a O. Mikulasche byli i naši občané, uznala, že Mikulasch neúmyslně volil, jak se k tomu přiznal, proti vůli vůdce, a proto usoudila ten jeden škrtnutý "nein" hlas za "ja" platný. Vůdce si přišel na své!

Přišlo nařízení z Opavy. Německá škola musí být bezpodmínečně zřízena. Počala velká agitace pro. Proti se ozval článek v olomouckém Pozoru a letáky po obci. Přijelo gestapo a vyšetřovalo tehdy ještě českého tajemníka na obecním úřadě Kryla č. 94, knihovníka a české učitelstvo pro domnělé rozmnožování letáků: "Zle, matičko, zle, brandenburci zde" atd. "Nevyhrožujeme, ale varujeme" (dle nacistického příkladu). "Žádné dítě do německé školy" - a ještě jinaké. Velmi byli udiveni dvojjazyčným označením obecního úřadu. Brzy poté muselo být jen německé. Nic nevyšetřili. Byla tehdy skutečná národní jednota. Někdo to musel ale odpykat.

19. března 1939 uvrhlo gestapo do vazby ve Šternberku R. Plháka, učitele R. Spurného, jehož udal správce školy Kunstfeld, že vlastní padělanou propustku přes hranici, vystavenou v Litovli, protože měl zakázány jízdy do protektorátu. Bylo to dílo zrádné české učitelky P.

Po třech týdnech vazby byli na Bílou sobotu před svátky propuštěni. Učitel F. Spurný zbaven vyučování i platu, byl nucen se vystěhovat za nedalekou hranici. Učitelka P. dělala při prvním letákovém vyšetřování hrdinku, až všechny udivovala. Zanedlouho vlivem nových vedoucích činitelů v obci bezpříkladně zradila tak, že se to popsat nedá.

Vychvalovanou svornost okupantů udržovala jen diktatura. Projevovalo se to u nás v obci, kde měli být vzorem. My byli tehdy svornější. Oni podléhali žárlivosti, malichernostem a závisti pro lepší funkce. My podléhali více citu pro utlačované, jim jako vedoucí složce nadřazené cit chyběl, jak to vždy bývá.

Kdo se nepřizpůsobil, byl stále na pozorování. Byla k nám vystěhována židovská rodina Hekschova z Moravské Libiny na prázdný statek čís. 105 (L. Kyselý). Libinští, nacismem zfanatizováni, je vyhnali. U nás našli cit a porozumění před hrozným koncem jejich života.

Byl velký boj o moc a nadřazenost mezi našimi mocipány. Pošta a škola, to byly dvě fronty, které se snažily získat četnictvo bydlící do února 1939 v Břevenci, potom v Šumvaldě. I byly zváženy velké hříchy osazenstva poštovního úřadu - ku cti velitele četnické stanice Hummela, říšského Němce od Bodamského jezera, nutno přiznat jeho zásluhy o jejich vypovězení z poštovního úřadu. Občané s povděkem si oddychli.

Než druhá fronta oberlehrera Kunstfelda si z toho příklad nevzala. Mimo mnoha jiného vyhodil českou školnici. Bylo po pohřbu 28. února 1939, kdy asi 20 občanů si dovolilo u tohoto učitele protestovat. Tehdy ještě v nás doznívala nějaká tzv. suverenita a nebojácnost v záležitostech obecních. On ale nás sprostě vykázal ze školy, že to je jeho věc.

Večer týž den se školní výbor usnesl na pasivní rezistenci vůči škole, když mu odpírána poslední malá práva.

Po velké agitaci bylo získáno pro německou školu 25 žáků. V únoru se přestěhoval německý správce školy učitel Röder, jemuž byla nucena česká učitelka uvolnit byt ve staré škole.

Též veřejná knihovna byla přestěhována do sálu v hostinci na Rychtě. Od 1. března 1939 otevřena poprvé v dějinách obce německá škola.

Vojna Kunstfeld kontra velitel četnické stanice Hummel skončila odstraněním obou soupeřů. Nenáviděný K. byl přeložen, ale taktéž sympatický Hummel byl odvolán jinam. Vševědoucímu okupantskému systému se situace u nás nehodila do krámu. 15. března obsazen zbytek republiky a tak pohasly všechny naděje, stále ještě živené, že budeme spolu s českým Zábřežskem připojeni tehdy ještě k samostatnému zbytku Moravy. (Tonoucí se každého stébla chytá.)

S hrůzou a nenávistí byly sledovány kolony motorizovaného vojska, jedoucího večer ze 14. na 15. března 1939 obcí k nedaleké hranici, by dle vnuceného ujednání vzaly časně zrána pod ochranu vůdce zbytek Moravy a Čech. Bylo posíleno sebevědomí našich mocipánů. Horlivý Spanbauer, četnický strážmistr (Sudeťák), strůjce obrazové výtržnosti v hostinci u Váňů na Rychtě, se přičinil, aby koncem roku byl hostinec uzavřen.

Opatrnost v projevech byla nejvýš žádoucí. Dle zachovaného opisu na Gend. Inspektor Sternberg (četnickém inspektorátu ve Šternberku) z 11. 6. 1939 byl počet Čechů v Šumvaldě 1625 a Němců 167, v Břevenci Čechů 39 a Němců 357. V červnu 1939 byl obnoven latinský nápis na pomníku Jana Nepomuckého před kostelem: Sv. J. Nepomuckému oddaní: Sv. Jene Nepomucký, budiž ochráncem v moru! Nato 9. července v neděli ráno se objevil na obnoveném nápisu český plakát s havlíčkovským: "Sv. Jene z Nepomuku, drž nad námi svoji ruku. Ať nám Bůh dá, co dal tobě, by náš jazyk neshnil v reichským hrobě." Chodilo tehdy mnoho lidí do kostela, ale ne všem se jej podařilo přečíst. Pro velký zájem spadl na zem. Nešťastně jej zvedl F. Axman č. 90 k přečtení. Ale to již mocipáni z pošty pozorovali podezřelý shluk u Jána. Milého Axmana zatkli a do večera uvěznili v nově zřízené šatlavě. Jeden za všechny čtoucí.

Poté 11. července byl odvezen do čtyřdenní vazby ve Šternberku starosta Jan Kouřil - mlynář č. 47. Všeobecně usuzováno, že to je odveta za plakát. Byl ale udán agentem, placeným provokatérem z Rýmařova, který u Blaháků jej přivedl k diskusi o národní otázce, kterou Kouřil hájil. Byl proto ihned zbaven starostenského úřadu a v případě opakování slíben jemu pobyt v koncentračním táboře.

Třetím starostou od říjnové okupace určen 1. náměstek Jarolím Ungr, zvolený před rokem za sociální demokraty. Sešlo se jednou sice obecní zastupitelstvo tak více potajmu, dle zápisu projednány některé záležitosti a u všech byla dojemná snaha po jednotě, tehdy poctivě dodržovaná.

V červenci 1939 byli donuceni někteří rodičové podepsat prohlášení, že dobrovolně pošlou svoje čtrnáctileté dcerky vyjdoucí po prázdninách školu na pracovní výcvik do říše. Akce "Arbeitsdienst" (pracovní služba) způsobila rozruch, když šest děvčat bylo odvezeno až k moři severního Německa na práci u německých statkářů. Na štěstí se nábor neopakoval a po roce se šťastně vrátily domů.

Dne 22. července 1939 přišlo na gemeindesamt (obecní úřad) oznámení z landrátu ve Šternberku, jestliže do 29. července občané neohlásí, kdo napsal plakát, zaplatí obec 1000 RM (říšských marek) pokuty. Nikdo pachatele neohlásil, a tak až v říjnu vyměřena pokuta 1,20 RM na jednu osobu (dospělou) české národnosti. Bylo zajímavé, že některé manželky českých občanů, rozené německé národnosti, ochotně zaplatily pokutu, přestože výběrčí ji od nich nežádal. A důrazně přesvědčoval, že ony platit nemusí.

ČSR byla vyřízena. Počala propaganda proti Polsku. Byli jsme přesvědčováni rozhlasem i tiskem o vině Polska za pronásledování Němců, nepřijme-li podmínky, bude bleskově vyřízeno. Pověstem, že se spojí Hitler se Stalinem za účelem rozdělení Polska, nikdo nevěřil. Tehdy zatčen a uvězněn na 6 týdnů kovář R. Potěšil č. 140 (* 1905) pro urážku nacismu. Strach a opatrnictví bylo průvodcem událostí. Taktéž vybírání vkladů a nákupní horečka, která byla tehdy opodstatněná.

Ohromné zklamání přinesl 22. srpen 1939. Hitlerův pakt se Stalinem. Všechny naše naděje uhasly. 27. srpna odvolány plánované velké oslavy vítězství nad Ruskem u Tannenberku.

Napětí rostlo. Z Prahy šly výzvy ku klidu. Držitelé poštovních holubů dostali příkaz k jejich zabití. Týž den bubnem vyhlášen příděl potravin na lístky.

1. září přepadla německá armáda Polsko. Důvody přepadů slabých silnými jsou vždy stejné. V té době odvolán z úřadu starosty J. Ungr a nahrazen čtvrtým v pořadí během jednoho roku, Němcem Rollerem z Medlova. Do května 1945 vládli v obci již jen okupanti.

10. září v neděli ráno přijelo gestapo a odvezlo do věznice ve Šternberku faráře D. Frnku, In. Čamka, J. Hejného, A. Brachtla, J. Konečného a J. Vepříka. Zastrašovací akce. Pobyli tam 7 dní.

Poláci zle doplatili na věrolomnost nám před rokem učiněnou. Jejich osud byl mnohem horší našeho. Líto nám bylo lidu polského, trpícího za viny nezodpovědných vůdců. Mnoho našich vojáků a důstojníků (též Ludvík Svoboda) poslechlo úpěnlivého volání o pomoc v rozhlase, přešli hranice a účastnili se bojů proti ohromné přesile. Tři týdny hrdinné obrany Poláků zapůsobily na lid všeobecným rozčarováním, trpkostí, tehdy činem nic neznamenajícím. Nikdo nedovedl pochopit a odhadnout záměry tohoto dění. Nastávající těžká válečná léta nám později osvětlila záležitosti tehdy nám tak nepochopitelné. Našemu lidu byla koncem roku 1939 nepochopitelná šachová hra velmocí v čele s Velkoněmeckou říší. Rozdělení Polska, obsazení pobaltských států, téměř úzkostné ticho Francouzů a Angličanů, kteří válku Němcům vypověděli, ale Polákům vojensky nepomohli a jen čekali, zda budou sami napadeni, protože nešlo ještě o jejich kůži. Bylo to ticho před velkou bouří.

Před svátkem 28. října 1939 měli Němci jisté obavy. V každé české obci v sudetenlandě se museli určití čeští občané zaručit za klid. Kdyby byl porušen, byli tito zavřeni. U nás se nic nestalo. V Praze to bylo horší. Na provokace K. H. Franka demonstrovali studenti, bylo zle. V důsledku toho bylo několik vysokoškoláků zastřeleno a ostatní deportováni do říšských koncentráků (mezi nimi šumvaldský rodák, pozdější univerzitní profesor, MUDr. Boleslav Wiedermann). A teď jsme každodenně slyšeli v rozhlase a četli v protektorátních novinách, jak jsme v Říši spokojeni, jak již nechceme samostatné Československo atd., jak to starší dobře pamatují. Co upomínalo na shromažďovací a spolkovou svobodu jako vlajky a prapory sokolské, žákovské, DTJ a jiných organizací, bylo odvezeno do Reichenbergu (Liberce) a tam vše zničeno.

České názvy německých měst se nesměly používat. Jak libozvučně znělo v tisku: Ve Wien, v München, v Troppau atd. Na to jsme si museli zvykat, jsouce občany Říše, kde bylo všechno nejlepší, nejspravedlivější, nejhospodárnější, nej- a nej-. Taková byla i jejich svornost u nás v obci. To jsme viděli, když odstranili nesvorné veličiny, jak popsáno dříve, a znovu počal boj tajemníka Müllera s poštmistrem Rennerem proti německému učiteli Röderovi, až jej dovedli odstranit. Nikdo Rödera v dobrém nevzpomněl. Byl to fanatik, jaké říše potřebovala. Toť malá ukázka vychvalované německé svornosti.

Německá třída umístěna v 1. třídě naší nové školy a vše možné činěno, by co nejdříve byly dvě německé třídy. Nový řídící učitel Klein byl k našim občanům poměrně snášenlivý. Vedl prozíravou, opatrnickou politiku: pomalu, ale jistě poněmčit českou školu. Co nešlo dobrovolně, uděláno nařízením. Z českých dětí vybírány děti zdravé, vzrostlé, vhodné pro budoucí světovou velkoněmeckou říši, prohlídkou podobnou rekrutské u odvodu. Nepomohly protesty rodičů, ani pláč dětí.

České divadelní hry musely být plakátovány německo-česky. Výnos určen pro NSV (nár. soc. blaho národa, tj. sociální péči). Tajemník Müller vybíral vstupné. Příjem byl velký. Z jednoho představení, které bylo opakováno, vybráno 180 RM. Bylo vždy velkou snahou čistý zisk snížit velkou režií, hlavně na občerstvení po divadle, kde zpíváno tak, že gestapo potom vyšetřovalo. Přesto zbyl čistý zisk 709 RM. To se zdálo mocipánům málo a tak napříště prý nebude divadlo povoleno.

Národní záložna nedala dobře spát našim představitelům. Přišel přípis od landrátu ze Šternberka, spojit naši záložnu s městskou spořitelnou v Mährisch Neustadt (Uničově), v němž slibována nadále jistá samostatnost naší záložny. Zanedlouho druhý přípis s nařízením spojit se s Raiffeisenkou tamtéž, ale to již neslibována samostatnost, nýbrž jen "zahlstelle" (jednatelství). Podpisy souhlasu byly přes sliby i výhrůžky odmítnuty. Prý není třeba svolávat valnou členskou schůzi, stačí podpisy ředitelstva. Bojoval tu zase svorně německy o kořist městský záloženský svaz s venkovským svazem Raiffeisenek. Láskou se div netopili. Taková byla i u Němců jednota města s venkovem.

Spojení se nepodařilo. Došel návrh jiný: Spojte se s Reiffeisenkou v Trübenz (Břevenci) a Pinkaute (Plinkoutě). Na spojovací schůzi plinkoutští nepřišli. Břevenečtí chtěli dvě třetiny zastoupení v ředitelstvu a v dozorčí radě. V Břevenci přitom měli vkladů 80 tisíc RM, v Šumvaldě bylo 546 tisíc RM, ale na to nebrán zřetel. Prý se spoléháme na vrácení starých časů, máme být vděční, jako jsou Slováci, za ochranu vůdcovu atd. Šlo to již více politicky než hospodářsky. Nakonec nařízeno pozvat břevenecké na naši valnou schůzi "Národní záložny" 17. prosince 1939 a zde provést spojení, což důrazně kladl na srdce německý revident ing. Dostal - po dobrém i zlém. Při jednání v určený den o těchto záležitostech podal diplomatický návrh staršina rolník M. K.: "bychom se jako loajální občané říše podřídili nadřízení shora, které jistě přijde", což všichni jednomyslně schválili. Po německu se nejednalo vůbec, ač břevenečtí mimo jednoho česky neznali. Tak skončila v roce 1939 jednání o spojení českého a německého peněžního ústavu. Zabavený obchod konsumního spolku byl Němci nabízen po celém okolí ke koupi za 15 tisíc RM. Nikdo jej nekoupil a tak zde zřízena německá mateřská školka.

Německým rolníkům v sousedních obcích po roční okupaci počalo v hlavách pozdě svítat. Jelo několik loučských do "staré říše". Vrátili se zle zklamáni. "Nemají tam zemědělci nikoho k práci. Mladí všichni v uniformách." Mechanizace byla tehdy na výši jako u nás. Mnoho bylo nuceno nastoupit s koňmi do války aj. věci, které jsme jim ani věřit nechtěli o spokojenosti v Říši. ("Maul halten und weiter dienem", držet hubu a dále sloužit bylo případným heslem diktatury.)

K tomu jedna skutečná událost na dosvědčení. Starší Němci Urbaschek ze Schröffelsdorfu (Nová Dědina) k výzvě zvýšit dodávky cukrovky dovolil si odpovědět cukrovarské společnosti v Breslau, že dodá tolik, kolik mu vyroste. Za troufalou odpověď potrestán účastí na pořadovém cvičení v mládežnickém táboře u Uničova - (Mährisch Neustadt).

Mnozí pozdě vzpomínali svobodných projevů v bývalé ČSR. Velké pokuty byly za nedodržování předpisů. Obchodník s ovocem F. B. za neoznačení druhu ovoce 22 RM pokuty. Za týrání zvířat a jiné taktéž. Pro lidi ve věznicích to však neplatilo. Pokuty za ovoce byly jen zpočátku okupace. Zanedlouho se odváželo do staré říše bez označení druhu vše, co se jen odvézt dalo. To již byly veškeré velkoněmecké síly v pohybu na dobytí světa.

Nálada lidu počátkem roku 1940, vzdor národnostnímu útlaku, lhaní v novinách a rozhlase, byla u valné většiny občanů z hloubi duše vzpurná, navenek opatrná. Záležitostí znovu nepochopitelnou byla tříměsíční válka SSSR s Finskem. Co to bylo různých dohadů a kritiky tehdejší politiky. Poslech zahraničního rozhlasu, hlavně z Francie a Anglie, byl potajmu rozšiřován. Byly vysoké tresty při zjištění poslechu. Víra v porážku nacismu a znovunabytí svobody byla všeobecná a pevná. Byla-li někým vyslovena možnost opaku, byla ihned připojena pomyslná hrůza, co by potom následovalo.

Na zimní pomoc (Winterhilfe) byly sbírky každý měsíc. Často oberlehrer Klein v černé uniformě SS stál v neděli před vchodem na hřbitov s pokladničkou a žádal příspěvek. Proti sbírkám nebylo zásadního odporu pro zlikvidování žebroty na vesnici.

Zima toho roku byla tuhá a dlouhá. Od půli prosince 1939 do půli března 1940 velmi často až -28oC s množstvím sněhu a závějí.

Od února 1940 byl u nás německým komisařem Maitner z Hradečné. Byl sice "nacionál" (na dokladech), ale jinak člověk, u něhož pojem cti a citu k ostatním byl samozřejmostí. "Však zde dlouho nebude", je poznámka v zápise.

Surovost sudetských četníků, zvlášť strážmistra Spanbauera, vrátivších se z polské války (byli zde celkem tři v úřadovně ve staré škole), se projevila v případě rolníka R. W. při nehodě jeho povozu s autobusem. Při výslechu byl zbit a vyhozen za dveře. Při jeho prudké povaze učinil poznámku o nelidskosti, nato byl znovu uchopen, vtažen zpět a znovu bit. Když se vypotácel, byl sledován říšským četníkem až domů. Tento se surovosti nezúčastnil a volal pro lékaře. Lékař ze strachu trestný čin neudal. Vzbuzování strachu bylo vítaným pomocníkem nacistické diktatury.

15. březen, označený v tehdejších kalendářích jako památný den "Češi pod ochranou Velkoněmecké říše 1939", byl u nás dnem sbírky na čestný dar Hitlerovi. Oberlehrer Klein první věnoval 50 RM, ostatní podle pocitu strachu od 1 do 10 RM. Celkem vybráno 800 RM. Dar byl použit na stavbu nové válečné lodi Graf Spee, kterou před třemi měsíci Angličané potopili. To byly dosud ojedinělé válečné nepříjemnosti jimi činěné Němcům od vypovězení války v minulém roce. Tehdy jsme se přesvědčili o malichernosti našich nadějí v jejich pomoc v roce 1938.

O velikonocích z neděle na pondělí byla u nás znovu pozorována velká polární záře, což bylo "jako vždy v mimořádných dobách" považováno za nedobré znamení. "Osvoboditel" Němců K. Henlein přijel 20. dubna krotit Němce v severomoravských městech. Poznali, jak byli oklamáni, "že prý oni chtěli jen autonomii a ne spojení na život a na smrt s říší ". V Šumperku jich bylo několik pozavíráno. Přijel krotit i do Uničova. Ale to již nebyl rok 1938, kdy byl s hurónským křikem a slávou vítán. Schůze byla jen pro vybrané a věrné. Německé vesnice již nenavštěvoval.

Oberlehrer Klein potřeboval nový dřevník ve škole. Za tím účelem byl vybrakován sokolský stadion, pódium pro hudbu vytrháno, až bylo zle pohledět. Skutečnou vizitkou jejich činnosti bylo vymalování několika hákových křížů na torzu stadionu. Sbírky na německý Červený kříž konány s velkou neochotou. Proto vybubnováno, že každý má s darem přijít na poštu. Poprvé ze strachu tam lidé ještě něco donesli, ale podruhé již velmi málo. A tak, by naši mocipáni nahoře obstáli, byli nuceni v černých uniformách s znakem smrtihlava chytat zase lidi u kostela a strašit je po domech. Odvody mužů konány každoročně a bylo nám stále záhadou, co je tím sledováno. Naprosto jsme byli zklamáni ve víře v nepřemožitelnost Anglie a Francie s Maginotovou linií, tehdejší superpevností. Po bleskovém obsazení Dánska, Norska, pádu Holandska, Belgie a po úplné kapitulaci Francie naše pevná důvěra v brzké vymanění ze spárů nacismu klesla na bod mrazu.

Když od 25. června 1940 všechny zvony v celém Reichu, samozřejmě i u nás, po celý týden v polední hodinu byly nuceny zvoněním hlásit slávu a nepřemožitelnost německých zbraní, bylo u nás velmi trudno.

Itálie se připojila k vítězným armádám německým. Francie s Anglií zle pykaly za zradu v roce 1938. Vojska SSSR přes smlouvu s Německem jistě v nevelké víře v její dodržení obsadila v červenci Besarábii, později Litvu, Lotyšsko a Estonsko. To jsme již začali odhadovat záměry, nedávno nám ještě nepochopitelné. Na podzim vzali Němci "pod ochranu" Rumunsko.

Konec roku 1940 byl ve znamení nejurputnějších náletů na Anglii, částečných úspěchů Angličanů v Africe a Řeků nad Italy v Albánii. Politice Němců a SSSR jsme již nevěřili. Oficiálně se nacisté chlubili přátelstvím SSSR, ale důstojníci a vojáci na vesnicích tvrdili, že teď půjdou na Rusy. Byli jsme právem zvědavi. Německá armáda po zdolání Francie se v jádru nenápadně posunovala hlavně do Sudet a středního Německa. I k nám přijeli ubytovatelé. Chtěli světnice s lůžky a peřinami atd. Vidouce nevlídné tváře a neochotu, na druhý den odjeli. S Čechy prý nechtějí bydlet. To jsme si oddychli.

Němci v sousedních obcích je zpočátku pod dojmem velkých vítězství vítali s láskou, která brzy vyprchala, počaly hádky a rvačky. Sudeťáci dávali vinu říšským, že prý jim slibovali blahobyt, jaký mají v říši. Říšští na to sudeťákům, že jim věřili, jak se mají v ČSR zle, a zatím vidí, že se jim tam zle nevedlo, ale naopak, že se měli líp než oni v reichu. Němečtí sedláci žehrali: "Vyjíst nás přišli, v reichu se bojí náletů, zničí nás úplně" atd. Rvačky vojáků s civily byly na denním pořádku. Ve skutečnosti počalo uvnitř Říše soustřeďování k novému vojenskému přepadení.

Následkem velké a dlouhé zimy byl rok 1940 neúrodný. Ozimy vymrzly, byl proto nedostatek slámy. Počasí bylo po celý rok studené a deštivé. Výnosy ozimů a ječmene 12-16 q, ovsa, který vzdoroval nejlépe studenému počasí, byl kolem 25 q z ha. Protože vymrzly jetele, částečně i vojtěšky, byla bída o krmivo. Semena směsek byla těžko k dostání. O žních bylo deštivo tak, že nebylo pamětníka svozu tak vlhkého obilí do stodol. Brambory napolovic shnily v zemi. Namrzlé stromy hynuly. Hlas lidu zněl: "Bůh trestá Hitlera za vychloubačné řeči o krásných úrodách za jeho režimu". Pro nízké ceny prasat 90-100 feniků za 1 kg živé váhy a pro nedostatek brambor a obilnin počalo velké omezování chovu a tak řezníci ke konci roku nedostali některý týden žádný příděl k poražení. Tehdy se poráželo v jatkách na vesnici.

V roce 1940 bylo nutno odevzdat pro vojsko z každé oseté měřice ovsa 120 kg, sena 40 kg, slámy 30 kg. Na dodávku ostatního obilí nebyl činěn zvláštní nátlak, ač bauernführer dobře sledoval, jaké množství kdo zatím dobrovolně dodal. V protektorátě byla situace horší. Župa Sudetenland byla zatím chráněna.

Gestapo zahájilo činnost. Na Štědrý den musel ihned opustit faru a odstěhovat se do protektorátu český farář Pospíšil z Hradečné na udání hradečanských. Odsun pracovníků všech profesí do Německa se stále zvyšoval: podmínky tam byly zpočátku dobré, později se stále víc zhoršovaly.

Náš oberlehrer Klein lákal děti do Hitlerjugend. Slibováním obuvi, šatstva atd., ale děti se nedaly. K 1. září se přihlásilo jedno dítě do německé školy. Byly proto nařízením nuceny k docházce děti české: O. Ošťádala, F. Brachtla, J. Smrčka, J. Kumpy. J. Brachtla aj. Otcové jejich jeli protestovat do Opavy, byli ale odmítnuti s poukazem: "Jestli se vám tu nelíbí, vystěhujte se".

Před svátky, před a po prázdninách býval "apel" před školou. Německý inspektor Nagler se zajímal o děti, co čtou a jak zpívají. Oslovil je třikrát "Sieg heil!", samozřejmě musely opakovat. Mohou prý zůstat dobrými Čechy, i když se budou pilně učit německy. Školní česká knihovna byla zničena. Knihy byly vyhozeny na chodbu, něco děti rozebraly, ostatní páleny v kamnech.