V Jihlavě se koncem března konalo již jedenácté česko-německé setkání, organizované sudetoněmeckými katolíky sdruženými v Ackermannově obci, a Nadací Bernarda Bolzana. Bylo poněkud jiné, než obvykle: místo panelových diskusí, jichž se účastnila převážně "generace prožitku", tedy pamětníci druhé světové války a událostí před a po ní, byly hlavním programem dva panely novinářů. Komentátoři ze tří hlavních německých novin a z veřejnoprávní televize a rozhlasu ARD diskutovali o tom, jak vypadá obraz České republiky v německých médiích, několik českých novinářů zase diskutovalo o tom, jak se v českých médiích referuje o Německu a sudetských Němcích.

Nezůstalo jen u reflexe médií, ale účastníci vyjadřovali své osobní postoje. Šéfredaktor LtN Jakub Patočka o tom referoval v článku Národní zájem (LtN 14/2002). Ačkoliv šlo o aprílové číslo, žertovně svůj článek zřejmě nemyslel. Předvedl v něm variantu klasické "české" konstrukce:

(1) odsun Němců nelze vyjmout z dějinných souvislostí;

(2) Češi si začínali být jisti sami sebou a v masarykovské demokracii nacházeli svůj program a svou totožnost;

(3) Masaryk s Benešem vtiskli československému státu hlubokou humanitně-demokratickou ideu, která předjímala to nejprogresivnější v dnešní Evropské unii;

(4) o existenci trojosy vlastenců Mnichov-Vídeň Budapešť nemůže být pochyb; centrum středoevropského nacionalismu je ve Vídni, kde vládne nacionalista Schüssel;

(5) Kdo srovnává Beneše s Hitlerem, sám se blíží Hitlerovi a vyřazuje se z demokratické diskuse;

(6) Zeman a Klaus reagují na tlak z ciziny, byť přeexponovaně a volebně neupřímně;

(7) Čeští demokraté (Špidla, Pithart a Havel) se snad proti středoevropským nacionalistům dopracují k prohlášení dekretů za neplatné pro futuro; v zájmu demokracie s Benešem proti vůdci zahraničních nacionalistů Stoiberovi a domácích Klausovi;

(8) středoevropští nacionalisté Klaus, Orbán, Stoiber, Schüssel i Mečiar se snadno dohodnou na přednosti národního státu před společnou demokratickou Evropou.

(9) Kdo se staví proti nacionalismu, je antičech, tudíž není demokrat, ale tvrdý nebo měkký antinacionalista.

Stručně řečeno, Češi jsou nejlepší demokraté a unionisti dávno před Unií, kterážto je myslitelná jenom federalisticky. Kdo má jiný názor, není demokrat. Považuje-li někdo prezidenta Beneše za strůjce etnické čistky, nemá cenu se s ním bavit.

Zabývat se elementárními rozpory v textu nestojí za to: když je centrum nacionalismu ve Vídni, jak může být vůdcem nacionalistů Stoiber? Pokud Klaus se Zemanem pouze reagují na zahraniční výzvy, proč mají "demokratickou alianci" tvořit jenom Špidla, Havel a Pithart? V čem je Špidla v postoji k dekretům jiný než Zeman nebo Klaus? Vždyť na rozdíl od nich ani nehlasoval pro česko-německou deklaraci!

Dvojí pojetí demokracie

Důležitější je však pojetí demokracie, které Jakub Patočka v textu používá. Názorně ukazuje, proč u nás máme s "demokracií" značné problémy. Řekněme pracovně, že existují dva modely demokracie - obsahový a procedurální.

V české tradici se vyskytují oba - ten obsahový představuje Masaryk, procedurální Rádl. Masarykovské pojetí demokracie však u nás naprosto převládalo: jde v něm o sdílené pojetí nějaké Ideje s velkým I. Státy se udržují těmi idejemi, jimiž vznikly, opakuje Masaryk po Palackém, a na pluralistickou českou tradici navléká chomout humanistického českobratrství. Okamžitě tím odcizí katolíky a polarizuje společnost. V podstatě vychází z platónského pojetí obce, která sdílí jeden koncept silného Dobra. V tomto pojetí ovšem není místo pro disent - kdo ruší Dobro, musí z obce pryč.

Moderní velké společnosti však nelze na konceptu "silného Dobra" založit. To si Evropa vyzkoušela staletími náboženských válek, nakonec i krvavými utopiemi dvacátého století. Pluralismus moderních společností spočívá právě na důsledném rozchodu s těmito představami, jejichž odvrácenou stranou je exkluze, vylučování určitých názorů, posléze i jejich nositelů, ze společnosti. Jefferson to formuloval přesně už v počátcích americké demokracie: pro to, abychom mohli žít v jedné republice, musí být jedno, jestli můj soused věří v žádného nebo ve sto bohů (cituji podle paměti).

V tehdejší době to bylo neskonalé kacířství. Jde však o klíčovou tezi: rozdíly v individuálních preferencích a názorech nesmí být překážkou, aby lidé mohli žít a spolupracovat ve velké společnosti. Důležitější než sdílené hodnoty, které mají vždy subjektivně-estetický náboj, jsou férové procedury, na kterých se mohou dohodnout i ti, kteří se v hodnotových orientacích rozcházejí - katolíci, evangelíci, muslimové, komunisté, ateisté, liberálové, ekologové a bůhví kdo ještě. V jedné společnosti by měli umět žít i ti, kteří jsou na Temelín pyšní, s těmi, pro něž je monstrem.

Dokonce i sudetští Němci a Češi. Neznám Němce, dokonce ani sudetského, který by si myslel, že bez hitlerovské agrese by Češi v roce 1945 vyhnali svoji menšinu. Němci o podílu Německa na rozpoutání druhé světové války nejen mluví, ale přijali za ni i odpovědnost a praktickými kroky se snažili zmírnit křivdy, který nacistický režim spáchal.

Zdůrazňovat "dějinné souvislosti" vyhnání snad tedy není třeba. Jenže přesídlení menšin, jímž se po válce řešil problém stability v Evropě, vyvolalo nové křivdy. Postihlo totiž také zcela nevinné lidi. Vzhledem k tomu, že toto prosté konstatování budí stále emoce a nepochopení, rád bych zdůraznil, že se tím nijak nerelativizují zločiny nacismu, neodsuzuje prezident Beneš ani česká politická reprezentace, neříká, že se odsun neměl provést, nepromítají současné koncepty lidských práv ex post do zcela jiné poválečné situace, atd.

Falešná vějička "historické pravdy"

Zejména se tím nepřijímá sudetoněmecká interpretace dějin. Oni mají přece zcela jinou perspektivu: pro ně je rok 1918 prohrou, kterou řada z nich vnímala jako popření "civilizační práce německé" v zemích Koruny české. Hitlera uvítali jako spásu, také pro jeho sociální program. Řada z nich uvěřila s nadšením ve spásnou myšlenku "tisícileté Říše". Mnichov přijali jako osvobození, jako realizaci práva na sebeurčení, které jim ve Versailles bylo odepřeno. Pak se Hitlerem cítili podvedeni a vyhnání považovali za křivdu. Odpovědnost za chování v protektorátu a rozbíjení republiky před ním jim byla cizí.

Vidí prostě dějiny jinak. Pro koho byl rok 1918 vítězstvím, nemá stejné dějiny jako ten, pro koho byl prohrou. Největším zdrojem zmatků v posledním desetiletí česko-německých jednání byly snahy obou stran vnutit jedna druhé tu "svou historickou pravdu". Václav Havel ve svém karolinském projevu mohl sudetské Němce stěží získat pro český příběh - v podstatě stejný, jak ho líčí Jakub Patočka. Smíření 95 zase rozhořčilo českou veřejnost pokusem přizpůsobit český pohled na dějiny sudetoněmeckému stanovisku. Tudy cesta nevede.

Z pasti hledání "historické pravdy" však stoupenci masarykovského pojetí demokracie nemohou uniknout. Proč? Jsou totiž ochotni diskutovat pouze s těmi, kteří se ztotožní s jejich viděním hodnot a řetězu historických událostí. Je jim dost lhostejné, že si přitom dějiny notně přitesávají ku obrazu svému: píše-li Jakub Patočka, jak Češi v masarykovské demokracii nacházeli svůj program a svou totožnost, měl by říci, koho tím myslí. Počítá mezi ně katolické intelektuály, kteří pohrdali demokracií a horovali pro fašismus? Agrárníky, kteří neskrývali sympatie k pořádkům v Říši? Podnikatele, včetně otce Václava Havla, jež obdivovali stavovský stát? Komunisty, kteří plamenně vzhlíželi k Moskvě a pro něž byl Masaryk symbolem upadlé buržoazní demokracie? Upachtěné politické partaje, které provozovaly notně korupční a rozhádaný politický stroj, v němž Antonín Švehla řešil problém korupce heslem pusťte prasata ke korytům, ať se přežerou? Ne, má na mysli úzkou skupinu liberálních intelektuálů kolem Lidových novin. To je dost málo na obecnou charakteristiku Čechů.

Co je ještě horší, Jakub Patočka nemá cit pro skutečně tragický přerod, který modernizace vyvolávala v celé Evropě. Neliberální režimy byly přece reakcí na selhání liberálních demokracií, které neuměly řešit sociální konflikt. Masová média a univerzální volební právo vytvořily téměř ve všech zemích světa pronikavě novou politickou situaci. Lidé tehdy byli doslova svedeni na scestí vábničkami propagandistů, jimž neuměli čelit. Kdo uměl domyslet, kam povede zrušení principů dělby moci? Uměli to snad Češi, když volili v roce 1946 KSČ, lépe než jejich sousedé? I Ferdinand Peroutka po válce píše nechtěli jste socialismus malý, budete mít velký. Kde zůstala prozíravost i toho zbytečku liberální inteligence?

Chraň bože, že bych jim to chtěl vyčítat. Vím, jak obtížné bylo zachovat si orientaci ve světě, který procházel prudkými změnami včetně dvou světových válek. Chci jen zdůraznit, že představy Jakuba Patočky o vtisknutí "hluboké humanitně-demokratické ideje" českému národu Masarykem a Benešem jsou jen zbožná přání.

Nutný rozchod s tradicí

Obávám se, že pro důstojné soužití v moderní Evropě je třeba se rozloučit s masarykovskou tradicí obsahové demokracie. Bez přijetí základních pravidel procedurální demokracie, bez elementárního požadavku, že z politické diskuse smí být vyloučen jenom ten, kdo porušuje pravidla její otevřenosti, se budeme neustále zmítat v nekonečných sporech a výčitkách.

Prosazuje-li někdo národní stát a má strach z federální Evropy, je to jeho názor. Existují dobré důvody pro obavy, které zastává i ne-nacionalista Milton Friedman, proč pokusy federalizovat Evropu společnou měnou mohou vyvolávat ekonomické, posléze i politické potíže. Kdo sdílí podobné názory, přece nepřestává být demokratem. Nebo snad jsou britští konzervativci nedemokratičtí, protože nechtějí federální Evropu?

Užívá-li politik, který chce vyhrát volby, ve volební rétorice národní kartu, je to riskantní a málo zodpovědné, ale také to není nedemokratické. Mimochodem, rakouský kancléř Schüssel, z něhož Jakub Patočka dělá pilíř středoevropského nacionalismu, je jistě ambiciózní politik, ale stěží ho lze označit za nacionalistu. On i jeho strana se postavili proti antičeskému referendu o Temelínu, čímž si jistě popularitu u nacionalistických voličů nezvýšili. Vůbec se rakouští katolíci ve vypjaté situaci zachovali statečně. Česká média to ignorovala. Nasazuje-li Jakub Patočka jejich politickému reprezentantovi psí hlavu, je to jen další důkaz, jak mu ideologické brýle křiví reálné vnímání světa.

Přijetí optiky procedurální demokracie dovoluje mnohem klidnější pohled na dění kolem nás. Soužití v Evropě vyžaduje, abychom se křivdy pokoušeli hojit. Napravit je nemůžeme. Nacisti způsobili českému národu kruté strádání. Uznali to, a snažili se některé křivdy zmírnit. Kolektivní vyhnání bylo také křivdou. Je teď na nás, abychom se zachovali recipročně. Nemůžeme Němcům vrátit majetky, tak jako oni neoživí mrtvé z koncentračních táborů. Ale měli bychom uznat, že šlo o křivdu, a hledat cesty, jak dát najevo, že to uznání bereme vážně.

České dluhy

Zatím se to neděje. Česko-německou smlouvu o dobrém sousedství z roku 1992 přijímalo Federální shromáždění s důvodovou zprávou, která interpretaci dohody posunula. Proč? Ze strachu, že parlamentem neprojde. Totéž se stalo s Deklarací: Sněmovna z ní jednostranně zdůraznila zavření vody nad minulostí. Přitom Deklarace měla otevřít prostor pro jednání se sudetskými Němci o určité formě zmírnění křivd i na jejich straně. Po celých pět let se česká strana k ničemu neodhodlala. Čeští Němci, tedy ti, kteří zůstali v republice a jimž bylo vráceno občanství, byli diskriminováni při restitucích. Přitom během těch pěti let došlo k odškodnění obětí nacismu i nuceně nasazených. To je fér?

Na radikalizaci rakouských sudetských Němců a show okolo Temelína reagoval premiér Zeman urážlivým interview pro rakouský Profil. Nepřímo v něm označil téměř milion Rakušanů, kteří se proti Temelínu vyjádřili, za idioty. Sudetské Němce zase počastoval ahistorickou hloupostí, ať jsou rádi, že jsme je odsunuli, jinak by jim hrozil trest smrti. Žádný z politiků, o nichž se Jakub Patočka vyjadřuje jako o nacionalistech, si takovou hrubost na adresu českého národa nedovolil. Přitom podle něj Zeman jen reaguje na tlak z ciziny. Dokládá tím jen smutnou neschopnost zametat před vlastním prahem.

Ve skutečnosti o žádné "osy" Mnichov-Vídeň-Budapešť nejde. Jenom si politici natřásají před voliči peří - decentněji, než náš premiér. Ve střední Evropě zřejmě končí období politické korektnosti, kterou do politiky zavedli lidé, jež vedli evropské sjednocování. Politici typu Haidera existovali ve všech zemích, ovšem vždy na okraji.

Zablokovaný rakouský systém nakonec dopomohl k tomu, aby se Haiderova strana prosadila na celostátní úrovni. Tabu se prolomila, historie se zase stala předmětem volebních šarvátek. Nejen v Rakousku.

Před tím, než začneme sousedům dávat lekce z demokracie, bychom si však měli připomenout, na jak ostrý odpor proti haiderovské xenofobii se rakouští demokraté postavili. Kde je odpor české veřejnosti proti hrubé manipulaci s dějinami, kterou předvádějí čeští politici? Intelektuál Patočka je omlouvá. Intelektuál Bělohradský je podporuje a dává v Právu volný průchod svým neláskám k Německu. Pro jeho klid - na M. Bednáře v Berlíně ostře reagovali prof. Pick, dr. Burešová a já, ne Němci. Kritizuje na plná ústa "volkisch" Němce, chválí české demokraty. Klidně přehlédne, že ti národovečtí Němci přijali víc uprchlíků z Balkánu než zbytek Evropy. Nechtěl by napsat poutavý článek, jak se chovají podle něj vzorně demokratičtí Češi k azylantům?

Maďarští voliči, nestane-li se něco mimořádného, nám mohou být příkladem. Extrémně nacionalistická a antisemitská strana Istvána Csurky, která výslovně požadovala revizi Trianonu a obnovu Velkého Maďarska, se do parlamentu nedostala. Jak se zdá, volby vyhrají nenacionalističtí socialisté. Bohužel, český volič takovou alternativu nemá: KSČM je populistická a nacionalistická, ČSSD jen o poznání méně. ODS tluče na národní buben neméně intenzivně než FIDESZ "maďarského Klause" Viktora Orbána. Klaus přitom problematice dekretů evidentně za mák nerozumí.

Co s dekrety?

Řekne-li někdo, že se dekrety prezidenta Beneše musí zrušit, je třeba se s klidem zeptat, co tím myslí. To totiž může znamenat řadu věcí: myslí všechny dekrety? Pak neví, o čem mluví. Chce je zrušit od počátku, což by znamenalo naturální restituce sudetoněmeckého majetku? To nepřipadá v úvahu a je to třeba jasně říkat. Nebo zrušit od nynějška? To se už fakticky stalo přijetím uvozovacího zákona k Listině práv a svobod v roce 1991. Bohužel, Ústavní soud, který mohl otázku dekretů z větší části vyřešit, stvořil právní, politický a morální nesmysl, jak se o jeho nálezu v kauze Dreithaler výstižně vyjádřil exprezident Weiszäcker. Teď je tedy třeba - s patřičnou dávkou opatrnosti - veřejně se distancovat od těch pasáží dekretů, které zakotvovaly princip kolektivní viny.

Vzhledem k tomu, že americké soudy by mohly uznat kolektivní žaloby individuálních sudetských Němců, mělo by se s německou vládou jednat o garancích, že by v případě úspěchu žalob náklady nenesl český stát. To je férové. Nevím, jestli si politici ODS, kteří touží udělat z ČR další Portoriko, vidí na špičku nosu. Chtít včlenit zákaz retroaktivních změn do jednání s EU není třeba - evropské soudy už předvedly v případě bývalé NDR, že se restitucemi nebudou zabývat. Dělat z česko-německo-rakouského sporu problém EU je hrubá politická chyba. Naše stanovisko nelze udržet. Navíc reálné nebezpečí nehrozí z Evropy, ale z USA. Tam nedávno uspěly žaloby, které donutily SRN vyplatit 10 miliard marek nuceně nasazeným.

Díváme-li se problematiku česko-německých vztahů z perspektivy stoupence procedurální demokracie, je obrázek přehledný. Ti, co převzali odpovědnost za zločinný nacistický režim, se pokusili zmírnit křivdy, jichž se dopustil. My jsme se také dopustili křivd, ale od odpovědnosti utíkáme.

Pak také uvidíme, že komentátor FAZ Karl Peter Schwarz v Jihlavě vůbec nebyl arogantní, jenom věcný. Klade-li někdo na nás stejné nároky jako na sebe, není v tom stín arogance. Spíš je arogantní ten, kdo si bere oprávnění kádrovat, kdo je a kdo není demokratem.

Copak jsme děti, abychom pořád chtěli, ať na nás ostatní berou ohledy, jak to v Jihlavě udělal Jakub Patočka? O tom se ve svém článku opomněl zmínit. Je skutečně málo důstojné argumentovat lidem, jimž náš stát ukřivdil, ať po nás nic nechtějí, že jinak v referendu odmítneme vstup do Unie! V očích německých katolíků jsem viděl nevyřčenou otázku: a není to váš problém? S hrůzou jsem si uvědomil, jak málo jsme připraveni na dospělé chování, které od nás vstup do EU bude vyžadovat.