Z hlediska procesních pravidel je to konec konců v pořádku. V pořádku však není, že právě tato pikanterie a výše částky navrhované renty (116 - 210 tis. Kč měsíčně) a případné další požitky či výhody jsou propírány jako podstata věci. Bez nároku na vyčerpávající analýzu bych chtěl upozornit na několik jiných souvislostí, které odrážejí nedávnou i dávnější "historii".

Devadesátá léta dvacátého století

Zejména jejich počátek byl poznamenán směsí euforie a obav z budoucnosti. To podle toho, kolik kdo měl másla na hlavě. Odstraňovaly se neodůvodněné výhody stranických potentátů, sjednocovaly daňové sazby a malovaly nové světlé zítřky - bez nenávisti a falše. Revoluční vlna se samozřejmě nevyhnula ani oblasti důchodů. V ohnisku zájmu se ocitly zejména ty osobní.

Právně byly zakotveny v zákoně o sociálním zabezpečení (č. 100/1988 Sb.), v jeho § 53, který zněl (odst. 1):

Zvlášť zasloužilým pracujícím v oboru hospodářství, vědy, školství, kultury, zdravotnictví, obrany a bezpečnosti vlasti, státní správy a v jiných úsecích veřejné činnosti, jakož i pozůstalým po nich, může být přiznán osobní důchod. Vláda Československé socialistické republiky stanoví, který orgán je příslušný k rozhodování o osobním důchodu, a upraví podmínky pro přiznání osobního důchodu.

Zákon celou prohnilou materii jenom rámoval, v praxi byl rozhodující ÚV KSČ, který zasloužilé kastoval do několika kategorií a na základě vlastního uvážení (případně na podkladě návrhů stranických, odborových a společenských organizací) přihodil někomu k důchodu pár stovek, jinému několik tisíc. Pravidla byla stanovena, pro experty však nedostupná.

Tak to fungovalo nejen podle zákona o sociálním zabezpečení z roku 1988, ale i podle zákonů předcházejících. Přítrž této nemravnosti udělalo až usnesení vlády č. 333 z roku 1990, resp. článek IV. zákona č. 110 z téhož roku. Podle něho se osobní důchody změnily ode dne 1. 5. 1990 na ten důchod, který podle předpisů platných před 1. 5. 1990 nahrazovaly, a to ve výši, v jaké se k tomuto dni vyplácel; tím nebyla do 31. 12. 1990 dotčena možnost snížení důchodu, který byl přede dnem účinnosti tohoto zákona přiznán jako osobní důchod, podle dosavadních předpisů o osobních důchodech (volná dikce).

Důchody se samozřejmě snižovaly bez pardonu, "vinný, nevinný." Telefonáty a jiné intervence bývalých ministrů, vdov a sirotků po nich, zasloužilých umělců, vynálezců a zlepšovatelů nebraly konce. Marně. Nová vlna odolala, nastoupený směr udržela a tak důvodová zpráva k zákonu o důchodovém pojištění č. 155/1995 Sb. v obecné části, věnující se osobnímu rozsahu, mohla konstatovat:

Nová důchodová soustava se navrhuje jako jednotná pro všechny fyzické osoby výdělečně činné na území České republiky. V systému tak nebudou žádné skupiny osob diskriminovány či zvýhodňovány na úkor ostatních (např. v minulosti pracovní kategorie, osobní důchody). Respektování tohoto principu znamená také zavedení obdobných podmínek pro přiznávání vdovského a vdoveckého důchodu.

Když pomineme drobnou lapálii s půlročním odkladem nemocenského poslanců, což konec konců není o penzích, zůstal takto nastavený režim stabilní až dosud. Teď však senátor Rychetský přichází s iniciativou, která se ohlíží zpět. Pokukuje i za hranice, kde v právních úpravách některých států hledá oporu pro zavedení zvláštního ošetření osoby prezidenta, ale zároveň pomíjí naši platnou, aktuální právní úpravu důchodového pojištění, v níž je prezident republiky v okruhu pojištěných osob uveden v ustanovení § 5 odstavci 1 pod literou i), jako první v pořadí (vedle členů vlády, prezidenta, viceprezidenta a členů Nejvyššího kontrolního úřadu, Veřejného ochránce práv, zástupce Veřejného ochránce práv a ředitele Bezpečnostní informační služby). Tedy jako jeden z celé řady pojištěnců účastných tohoto dobrodiní podle zmíněného zákona (liter, přinášejících taxativní výčet, je celkem 22).

Legislativec by měl právo ctít, měl by respektovat vývoj, široké společenské souvislosti, kontinuitu. Podobné úpravy by tak neměly reagovat ad hoc, ve vazbě na momentální situaci a okamžité nápady, nýbrž by měly být výsledkem koncepční, systematické práce. Nicméně, odhlédnu-li od těchto výhrad principiálního charakteru, zvláštní právní úpravu osoby presidenta v tomto směru nepovažuji za nic až tak výjimečného a nemožného. Dovedu si ji představit.

Ač zdaleka nehodlám srovnávat osobnost Masarykovu s Václavem Havlem, nabízím trochu listování v prvorepublikových zákonech. S odstupem doby je to spíše roztomilé. Paralely a stejně tak odlišnosti v přístupech a instrumentech může každý hledat sám, podle svého.

První polovina dvacátého století

Tak již třeba zákon číslo 121/1920 Sb. , kterým se uvozovala ústavní listina Československé republiky, v § 58, zabývajícím se volebním obdobím presidenta, v odstavci čtvrtém stanovil, že "Nikdo nemůže býti více než dvakráte po sobě zvolen. Kdo byl presidentem po dvě po sobě jdoucí volební období, nemůže opět zvolen býti, dokud od skončení posledního období neuplyne sedm let; ustanovení toto nevztahuje se na prvního presidenta Československé republiky." No vida, "tatíček zakladatel" měl již v ústavě založena zvláštní privilegia. Ne, že bych volal po analogii, nicméně speciální režim zde byl nastaven od počátku a více než zřetelně.

Dne 26. února 1930 se Národní shromáždění republiky Československé usneslo na "zákoně o zásluhách T. G. Masaryka," který sám prezident podepsal. Jde o velmi krátký normativní akt, obsahující pouze dva paragrafy. V prvním se jednoduše konstatuje, že "T. G. Masaryk zasloužil se o stát" s dovětkem: "Výrok tento budiž na věčnou paměť vtesán do kamene v obou sněmovnách Národního shromáždění." Paragraf druhý pak zavazuje vládu, aby zákon provedla. Zde netuším jak dlouho byl připravován, nebo zda se tak stalo v náhlém pohnutí mysli ctihodných zastupitelů u příležitosti významného jubilea.

Příkladů by bylo možné uvádět více, pro ilustraci se však spokojíme ještě s jedním. "Shodou okolností" se jedná o zákon z téhož dne a jde "o věnování na oslavu 80. narozenin prvého presidenta republiky Československé T. G. Masaryka." Podle něho: "K oslavě 80. narozenin presidenta republiky T. G. Masaryka věnuje ze státních hotovostí 20,000.000 Kč, aby jich president použil podle svého volného uvážení, přičemž jak to věnování, tak i jeho použití presidentem se zprošťuje na straně příjemce všech daní, kolků a poplatků." Dárek k narozeninám jako hrom, na zlatém zákonodárném tácku, opentlený, nezdaněný a k libovolnému využití!

Staří Čechové byli, jak vidno, velkorysí. Netroškařili, ctili svého prezidenta, milovali ho a uměli mu to dát najevo. Ti dnešní se handrkují o desítky tisíc (ve výši částky extra penze) a zároveň nevědí jakého dalšího prezidenta (jak a kým) vybrat. Takto lze možná srovnání interpretovat, ale opět nevýstižně.

Komparace

Období od roku 1920 (30) do roku 2002 z dané perspektivy vypadá jako propast času, ale ani to samozřejmě není pravda. Archaická řeč je skutečně velmi vzdálená dnešním floskulím, sám jsem za relativně krátké období zažil několik pravopisných reforem. Kulisy i instrumenty za téměř sto let prodělaly nepřehlédnutelný vývoj. Co se však nemění a nezměnilo jsou lidé, jejich podstata zůstává stejná od nepaměti. A v intencích Juwianovy teorie si tedy musíme klást otázku: "Co je skryto za slovy?"

Jde o odstranění mezery existující v našem systému? Zkusil Pavel Rychetský něco, co ho napadlo a dále moc nedomýšlel? Nebo se pod rouškou této iniciativy skrývá dosažení jiného, důležitějšího cíle? Jde o krok ojedinělý, konečný nebo snad první?

Rozhodně mi na srdci neleží požitky prezidenta Havla osobně, dokonce si myslím, že i on sám, může být nad věcí. Nerad bych se však dožil toho (a že se chci ještě něčeho dožít), aby zvlášť zasloužilým členům zastupitelských sborů, jejich asistentům, manželským a nemanželským partnerům v oborech zahrnujících agendy standardních i ad hoc zřizovaných parlamentních komisí, členům vlády, starostům, tajemníkům, členům sekretariátů parlamentních stran a osobám působícím v jiných úsecích politické činnosti, jakož i pozůstalým po nich, mohla být přiznána zvláštní zákonná individuální renta. (A zákon by, jen tak mimochodem, obsahoval ještě delegační normu pro vládu České republiky, aby stanovila, který orgán je příslušný k rozhodování o takové rentě, a upravila podmínky pro její přiznání.)