Ovšem značná část, a to především mladých lidí, se chce zbavit těchto stínů minulosti a nechápe, proč se máme stále zabývat pro ně tak vzdálenou minulostí. Mohli bychom si skutečně říci: "Nechte mrtvé, ať pohřbívají své mrtvé!". Proč bychom se my dnes měli zabývat spory starých? Tato tak zvaná tlustá čára za minulostí se ale nevydařila. Přes sliby politiků a naivní představy V. Havla nepřispěla jeho omluva k uklidnění situace. Omluvy zřejmě nestačí!

Minulost nelze zrušit, je stále přítomna. Jen díky minulosti je možná přítomnost, která je vždy jejím pokračováním a vždy ji v sobě v té či oné podobě obsahuje. A tak se v Lidových novinách připomínalo 16. března utrpení jedné skupiny vyháněných sudetských Němců, aby se ale den předtím jaksi pozapomnělo na 15. března 1939. Přiznám se, že zde mám jeden velký problém. Jistě je mi líto, že byli zabiti neviní lidé. Někdo říká, že během odsunu zahynulo až 20 000 sudetských Němců. Považuji za věc národní hanby, že nebyl dosud vypsán grant, či učiněno jakékoliv podobné opatření hrazené ze státních peněz, které by umožnilo co nejúplněji a na současné vědecké úrovni co nejobjektivněji popsat skutečný průběh poválečného odsunu v jeho obou fázích, tedy jak ve fázi divoké, tak ve fázi již organizované (viz podobný požadavek B. Kurase v Právu z 27.3. 2002, s. 7). Bude-li to nutné, je třeba exhumovat mrtvé za účelem stanovení příčiny jejich smrti. Zde nesmí být žádné tabu!

Nechci, aby byli zabíjeni nevinní lidé. Ale musím se ptát, co mám já společného s různými grázly, kteří využili příležitosti k projevení svých sadistických pudů, k uspokojení své touhy po snadném zisku, či k odstranění nepohodlných svědků své kolaborace s nacisty? Ale tato otázka pokračuje ještě dál. Válka sebou přináší vždy zabíjení nevinných. Přeji-li si, aby se toto již nikdy neopakovalo, musím být ve střehu vůči všemu, z čeho taková agrese vyrůstá. Musím bojovat, nebojme se toho slova, proti kořenům, z nichž se války rodí, a ta II. světová zvlášť. Ano, je nutné bojovat proti všem projevům rasové, etnické a náboženské nadřazenosti a pýchy, stejně jako proti bezohledné chamtivosti, které nás již tolikrát přivedly do válečných zákopů a rozpoutaly kolektivní nenávisti.

Zdá se ale, že způsob, jakým velká část českých médií informuje o těchto věcech, a to včetně ČT, je poněkud nevyvážený. To je o to závažnější, že výuka dějepisu na školách je v krizi. Mnoho učitelů končí své kursy v 19. století. Lze vyslovit vážné podezření, že je tomu tak proto, že neví, co nyní platí o onom kontroverzním 20. století, které britský historik E. Hobsbawm nazval věkem extrémů. Nejsou si tedy jisti, co mají říkat o nacismu a komunismu, aby to náhodou nebylo politicky špatně. K jejich nejistotě jistě přispívají i "příliš časté" volby, kdy se u moci střídají strany s různým ideovým vztahem k našim dějinám a s protikladným hodnocením jak Beneše, tak Masaryka. Podle známé zásady, přežívající z dob Rakouska-Uherska, přichází pravda vždy shora. Učitel je jen od toho, aby ji reprodukoval svým žákům - budoucím poddaným. Jenže pravda se právě díky "politické nestabilitě" mění, a tak je lépe se sporným otázkám vyhnout. Pak nám zbývají již jen média - české noviny a televize, jako zdroj masového poučení a informací.

Jak nešťastný jsme to národ! Jak hluboce jsme to klesli, že musíme být odkázáni na informační zdroje takové kvality!

Co nám brání v diskusi o kolektivní vině je ale také zkušenost s komunistickým zneužíváním tohoto pojmu. Stačilo mít nevhodný třídní původ a člověk byl poznamenán na celý život. Toto trestání za příslušnost ke skupině či dětí za jejich rodiče vyvolává ve velké části české společnosti nepříjemné vzpomínky a pochopitelnou alergickou reakci. Ta je ještě zesilována dojmem z kampaní rozvíjejících téma naší kolektivní odpovědnosti za komunismus. Ti stejní novináři a politikové, kteří se děsí nad pojmem kolektivní viny, je-li vztažen k nacismu, jej vášnivě obhajují, jedná-li s o komunismus.

Nejasnost kritérií, absence vážně míněné diskuse, v níž by alespoň většina účastníků hledala pravdu, pak umožňuje, aby na stranu obviněných a odsuzovaných padali ne ti, kteří jsou skutečně vinni, ale ti, kteří právě teď patří na špatnou, rozuměj slabší stranu. A tak je u nás mnoho aktivních tvůrců minulého režimu mimo kritiku prostě jen proto, že patří k nyní vlivným táborům.

Jiní, kteří sice bojovali proti komunistické totalitě, ale nikoliv z důvodů demokratických a humánních, ale z důvodů ryze osobních, či dokonce proto, že jsou nositeli jiného typu totalitního smýšlení, se dnes paradoxně ocitají rovněž na straně nekritizovaných vítězů. Zde je na místě připomenout nechvalně známé pravicové protagonisty tzv. druhé republiky a jejich současné ideové souputníky. Tito lidé již krátce po přijetí mnichovského diktátu dělali vše pro nastolení antisemitského totalitního režimu a mnozí z nich s touto aktivitou nepřestali ani po příchodu nacistů v březnu 1939 (na toto téma viz vynikající knihu historika Jana Rataje "O autoritativní národní stát").

Většinový český občan, nesoucí si v sobě nahromaděnou historickou zkušenost mnoha generací s podobnými čistkami od pobělohorských až po ty normalizační, není příliš ochoten věřit v čistotu úmyslů aktérů takovýchto diskusí a v ušlechtilé cíle novinářů, náhle, před volbami, rozdmýchávajících kauzu anticharty.

Zkušenému a dějinami poučenému českému občanovi také neušly pokračující snahy o rehabilitaci lidí podezřelých z kolaborace s nacismem. Památka bývalého protektorátního prezidenta Háchy, jakož i mnoha jiných, je náhle očišťována, aniž by ovšem byly vyvráceny vážné pochybnosti o jejich morálním provinění.

Tak jako jedna a jedna jsou dvě, tak i srovnání těchto rozdílných přístupů - nemilosrdná kritika komunistické totality a nověji právě anticharty na straně jedné, a podezřelé omlouvání lidí podezřelých z kolaborace s nacismem, na straně druhé - dává jasnou odpověď. O morální hodnoty, o humanitu zde vůbec nejde. Ostatně tak jako téměř vždy. A závěr z toho všeho? Zachovejme se tak jako vždy. Nás se to netýká.

Tento občan má však ještě jeden problém: Co si má počít s vlastní minulostí? Černobílé pojetí odpovědnosti jej nemilosrdně tlačí do tábora viníků, což, jak instinktivně cítí, není správné. Přece není možné, aby on, který žil pod diktátem komunistické strany, byl hodnocen stejně jako ti, kteří mu vyhrožovali, zastrašovali jej a všemožně ponižovali. Bál se jich, a proto chodil na schůze a k volbám. Ale není strach přirozenou lidskou vlastností? Není strach jen projevem pudu sebezáchovy, bez něhož by žádný člověk ani žádný živý tvor nedokázal přežít?

Má-li člověk strach překonat, musí k tomu mít motiv. Jaká naděje se však lidem nabízela v období tzv. normalizace? Jaký dosažitelný cíl, schopný oslovit většinu občanů v jejich každodenních starostech se jim nabízel? Obávám se, že žádný!

A aby nebyl všemu konec, český občan je, jako příslušník českého národa, činěn odpovědným za činy proti německé a v rozhodující míře pronacistické menšině na konci války a někdy dokonce i za činy během ní (viz např. zkreslující diskuse o partyzánském hnutí v ČT). Současný český občan je obviňován za činy, kterých se nedopustil a jemu kolektivně přičítána odpovědnost za kolektivní vinu, kterou naši předkové přičetli sudetským Němcům, když je vyháněli za hranice našeho státu. Opět, on, jako potomek obětí nacismu, je činěn vinným.

Ne vrah, to oběť je vinna!

Z těchto rozporů a přímo zmatků vyplývá nechuť ke konceptu kolektivní viny a porozumění pro všechny, kteří, jak se mu zdá, prošli podobnou životní zkušeností v nacistickém režimu. To, spolu s nejasností morálních kritérií, vede k relativizaci pojmů dobra a zla. Ale také to jen potvrzuje onu historickou zkušenost, která říká, že pravdu má ten, kdo je silnější.

A tak se zdá být výhodné, opět, tak jako již dříve, ukrýt se ve svém mlčení s nadějí, že se to již nějak přežije. Tato lokajská mentalita Čechů však vyprovokovává některé ultrapravicové skupiny v Rakousku a v Německu ke stupňování nároků s dobrou nadějí na úspěch.

Chceme-li se uchránit před těmito účelovými manipulacemi, jejichž katastrofální důsledky lze lehce dohlédnout, musíme se pokusit nalézt pravdu o kolektivní vině.

Jak je to s ní tedy doopravdy?

Při hledání odpovědi na tuto otázku bychom se neměli nechat tak dalece ovládat svými pocity, abychom ztratili schopnost jejího kritického zkoumání. Bez této schopnosti sebevlády se snadno stáváme obětí chytrých manipulátorů, kteří využívají našich citů proti nám samým. Měli bychom si uvědomit, že nespravedlivé trestání nám neumožňuje odmítnout trest jako takový, ale právě jen jeho nespravedlivé uložení. Zneužívání soudů k politickým či jiným účelům, ke kterému ve světě stále dochází, nevyřešíme tím, že soudy zrušíme, ale jen tím, že budeme hledat nástroje, jak tomuto zneužívání zabránit. Je však nutno říci, že ani přijetí konceptu kolektivní viny nám nedává do rukou ihned recept na řešení všech problémů. Stanovení kdo a v jaké míře je vinen, je vždy obtížnou záležitostí vyžadující pečlivé zkoumání.

K mému překvapení, a z důvodů daných více logikou mocenských a ideologických zájmů, než snahou o nalezení pravdy, však k žádné takové diskusi nedochází. Média a mnozí novináři přijímají automaticky názor, že kolektivní vina je něco, co je s moderním pojetím lidských práv naprosto neslučitelné.

Je tomu tak však skutečně?

V běžném životě používáme velice často slovní spojení jako "čeští hokejisté", "naši sportovci", "Česká republika získala dvě zlaté medaile" a podobně. Když sedíme před obrazovkou televize a sledujeme olympijské hry, fandíme českým a ne jiným sportovcům.

Fandíme tedy určité skupině a nikoliv jen jednotlivcům, a to proto, že se považujeme za členy této skupiny. A stejně tak i sportovní fanoušci z jiných zemí přejí vítězství především svým sportovcům.

Přejdeme-li k jiné oblasti, vidíme například, že se často v novinách můžeme dočíst něco o "izraelských vojácích", "islámských teroristech", "palestinských radikálech" atd. Každé takové spojení ovšem předpokládá kolektivní příslušnost, sounáležitost určité skupiny, která dává smysl a vysvětluje motivaci jednání jednotlivých členů této skupiny. Kdybychom se těchto spojení měli vzdát, přestali bychom světu kolem sebe rozumět. Představme si zprávy, v nichž bychom slyšeli, že vojín Gurion střílel z tanku, který mu z neznámých důvodů půjčil pan Šaron, na Salima, který po něm zase z nepochopitelných důvodů střílel z kalašnikova, který mu půjčil, daroval či co pan Arafat. Ano, tohle je nesmysl, tomuto světu nerozumíme.

Bez vědomí kolektivní identity bychom také přišli o možnost radovat se ze zlaté medaile Aleše Valenty, protože bychom mohli stejně tak truchlit nad smůlou Erica Bergousta.

Na druhé straně, když náš stát prohraje spor s Ronaldem Lauderem v souvislosti s TV Nova, zaplatíme náklady této prohry všichni.

Všichni tedy neseme odpovědnost za činy naší státní reprezentace, a to dokonce finanční. Jinak by museli platit vždy odpovědní politikové, což se nikdy nestává. Nestává se to již proto, že stát není jejich soukromý majetek, ale že tento stát je náš, občanů. Na životě tohoto státu se podílíme, ať již souhlasíme s jeho momentální politickou reprezentací či nikoliv. Pracujeme zde, platíme daně, svým jednání se podílíme na utváření naší společné kultury, a to včetně té politické, využíváme výhod tohoto organizovaného společenství, jakou je např. policejní ochrana před svévolným násilím atd.

Takto přibližně vzniká společná odpovědnost jako následek společného podílu, menšího či většího na fungování našeho státu a činů jeho reprezentace. Tuto skutečnost již kdysi dávno, krátce po druhé světové válce, rozpracoval významný německý filosof Karel Jaspers ve své slavné knize "Otázka viny". Není zde místo pro podrobnější výklad jeho názorů. Jen stručně bych rád připomněl, že rozlišuje několik druhů viny, a to od kriminální - individuální, přes politickou a metafyzickou, což jsou viny kolektivní, až po morální, která může být jak individuální, tak kolektivní. Za kolektivní viny pak přichází také kolektivní trest - zbavení národa politických práv na určitou dobu například.

Kolektivní odpovědnost vzniká na základě toho, že se společně na něčem podílíme. Jak jsme již viděli, jsem-li občan nějakého státu, podílím se na jeho existenci mnoha způsoby. Ale Jung dokonce ve své Duši moderního člověka píše, že vinen jsem již tehdy, když přihlížím zlu, a to nejen morálně, tím, že jsem se mu nepostavil, ale i tím, že pozorované zlo, jemuž nekladu odpor, proniká do mé duše a mění ji k obrazu svému. Jaspers zde zdůrazňuje i význam společné výchovy a společných dějin. Tak se vytváří jednota nejen činů, ale dokonce i duševního- mentálního prostoru. Ten je reprezentován všemi sdílenými pocity, myšlenkovými a hodnotovými stereotypy, jejichž souhrn charakterizuje danou skupinu - etnickou, národní atd. V důsledku toho vzniká jednota činů a citů a tím také společná odpovědnost za to, co děláme i společná motivace k tomu, že děláme právě toto. Všeobecně sdílené rasistické či antisemitské předsudky vedou k rasistickému či antisemitskému chování. I když jeho míra a brutalita je dána i dalšími okolnostmi. Tady vidíme fakt, na který Jaspers rovněž upozorňuje, totiž to, že politická vina má svůj základ ve vině morální. Představitelé státu, pokud to není okupační moc, se ve svých činech nemohou příliš odchýlit od platné morálky, pokud nechtějí ztratit své postavení. Ještě jinak řečeno, ani Hitler, ani Stalin (a jiní) by nemohli nastolit svou totalitní moc, kdyby s tím většina obyvatelstva nesouhlasila, kdyby to neodpovídalo jejich ochotě poslouchat slepě své vůdce, ať již hlásali a dělali cokoliv. Potom ovšem jsou všichni také vinni, i když nikoliv všichni ve stejné míře.

Z tohoto důvodu také silný nacionalismus, sdílený většinou populace, znemožňuje soužití etnik. Řešení národnostního problému v Kosovu je, pro přítomnou chvíli, vystěhování srbského obyvatelstva. A to se také opravdu děje, či spíše stalo. Alternativou je skutečná genocida, to je vyvraždění jednoho ze dvou těchto etnik.

I soužití německé menšiny s většinovými Čechy poskytovalo obdobný obraz, posilovaný pocity nadřazenosti u dříve privilegované německé menšiny.

Jednoduché řešení ve smyslu přiznání menšinových práv či pojetí Československé republiky jako občanské a nikoliv etnické společnosti, bylo utopické. A to především proto, že taková změna hodnot - opuštění agresivního nacionalismu - není dosažitelná během jednoho či dvou let. Je to spíše otázka generační a ještě spíše otázka dlouhodobé kulturní změny, jak je vidět na vývoji všech zemí, které se museli vyrovnávat se svou minulostí - Německo s nacismem, Francie se svou koloniální minulostí atd.

V tomto duchu bychom mohli vidět i odsun sudetských Němců po druhé světové válce jako kolektivní trest za kolektivní politickou a morální vinu. Odsun sudetských Němců se pak jeví jako menší zlo a jako racionální řešení soužití.

Vrátíme-li se k nám samým, vidíme, že český národ těch vin tolik nenastřádal.

Nyní jsme sice obviňování ze zločinů spáchaných během tak zvaného divokého odsunu, za což je nám přičítána kolektivní vina. Jsem ale přesvědčen, že v tomto případě se o kolektivní vinu celého národa nejedná. Vraždy a podobné zločiny na odsunovaných nebyly programem žádné politické síly v českém státě, který jako orgán kolektivního jednání v té době ještě ani prakticky neexistoval. Činit nás kolektivně odpovědnými, jak to činí některé sudetoněmecké organizace, je vlastně totéž, jako činit každého občana nějakého státu odpovědného za to, co udělá kterýkoliv jiný občan. Když zločinec či zločinecká banda přepadne turisty, nejsou občané státu jako celek za to odpovědni, pokud nezanedbali vše, co mohou pro bezpečnost ve své zemi udělat. Byli bychom ovšem odpovědni, kdybychom se hlásili k těmto zločinům a k jejich pachatelům. To je však problém neonacistických organizací, kteří se tak či onak hlásí ke svým nacistickým předchůdcům, nikoliv však české veřejnosti, která zločiny divokého odsunu odmítá.

Při zvažování naší kolektivní odpovědnosti za komunismus je nutné vzít v úvahu, že na rozdíl od nacistů, komunisté své cíle nehlásali otevřeně. Získávali lidi pod přísliby spravedlivé společnosti založené na vzájemné pomoci, svobodě a tvořivé práci. Jakmile se začalo ukazovat, že se z jejich strany jedná o podvod, rostl i odpor ke komunistické moci. Za jeho kulminaci můžeme považovat rok 1968, který byl, jak je známo, ukončen vojenskou okupací naší země. Nadále nebyl společný odpor možný. Nebyl možný také proto, že zde nebyl nikdo, kdo by po vzoru polské Solidarity organizoval masovou opoziční organizaci a boj proti okupační moci a domácím kolaborantům.

Orientace na přežití za takovýchto podmínek se zdá být jediným prakticky možným východiskem. Přežít je možné jen za cenu kompromisů. Což znamená, že na jednu misku vah se klade to, co obětujeme - vlastní hrdost a sebeúctu, nejméně, na druhou pak, co získáváme - možnost studia pro své děti, možnost vykonávat svou práci apod. Již z toho je patrné, že otázka vyváženosti těchto misek spravedlnosti, otázka viny a zásluhy, je nesmírně složitá a jednoduchost, s níž se tato otázka dnes probírá, odpovídá spíše vyloženým zločincům, jakými často byli dozorci, příslušníci StB a jiní, jim podobní aktivní tvůrci systému. Jiným problémem ovšem je, jaké následky v nás tato doba zanechala a jak se mohlo stát, že jsme se nechali tak podvést? Na tyto otázky bychom měli hledat odpověď. Jen tak bude možné skutečné vyrovnání se s minulostí v tom smyslu, že zde nalezené poučení bude pro nás současně výzvou k úsilí o změnu sebe samých.

Můžeme ale také koncept kolektivní odpovědnosti občanů za činy politiků reprezentujících stát, pochopit jako důležitou argumentaci pro zákon o referendu. Jsme-li za něco odpovědni, a to dokonce i finančně (viz soud s Lauderem např.), je jen spravedlivé a morální žádat podíl na rozhodování.

V současné době jsme svědky rozsáhlé manipulace s pojmem kolektivní viny v tom smyslu, že bychom měli uznat "kolektivní vinu Čechů - Češi to udělali, Češi za to musí zaplatit, omluvit se atd.- za odsun sudetských Němců, neboť tento odsun byl uskutečněn na základě uplatnění kolektivní viny, která je absolutně nepřijatelná"! Zdá se, že tato nepřijatelnost jednou platí, jindy zase ne, podle toho, co se komu hodí. V tomto způsobu argumentace skvěle vynikají pánové Doležal, Mandler, Mlynárik a Placák. První tři jmenování pak mají na toto téma v Lidových novinách praktický monopol.

Obdobně se manipuluje s pojmem nacionalismus. Když na kolektivní obviňování české strany z nejrůznějších hanebností odpoví někdo jménem obhajoby našich národních zájmů je ihned napaden za český nacionalismus. Naposledy se v tomto duchu blýskl koaliční politik Petr Pithart v Lidových novinách (29.3. 2002). Jako profesionální politik skvěle ovládá orwellovskou novořeč. A právě v jejím duchu je třeba rozumět jeho výzvě, abychom se nebáli Němců ani Rakušanů. Zvláštní, opět ty kolektivistické pojmy a ještě k tomu krajně nepřesné, až zavádějící. Vážený pane Pitharte, nejde o Němce ani o Rakušany! Odmítám toto kolektivisticko-nacionalistické házení všech současných Němců atd. do jednoho pytle. Jde o ultrapravici, neonacisty a bezohledné populistické politiky na rakouské, německé a také maďarské scéně. Jde o znovu vystoupivší nacionalismus části německé, rakouské a maďarské populace. Jde o nacionalismus, který se neprobudil v důsledku výroků Miloše Zemana či Václava Klause a dalších, ale který je zde přítomen již mnohem déle než jedno století a stále o sobě dává vědět. Ale to Vy velmi dobře víte²⁾. A právě tohoto nacionalismu je se co bát, pokud jen máme elementární historickou paměť, díky níž jsme nezapomněli na zločiny, ke kterým již mnohokrát vedl. Ovšem při přepsání textu v tomto duchu by se zcela zhroutila Vaše argumentace. Musel byste například vysvětlit, jestli je obrana proti nacionalistickému štvaní sama nacionalismem? Nebo je odvaha, ke které vyzýváte, odvahou lokajů, kteří bez odmluvy snášejí urážky a nehorázné štvavé pomluvy?

Ale je možné jít ještě dál. Rakouské noviny Die Presse nás dokonce varují, že bychom neměli trvat na výsledcích války (Právo 12. 3. s. 9). Jedny z nejrozšířenějších rakouských novin Neue Kronen Zeitung, které vedou již dlouhodobou štvavou kampaň proti Čechům (viz LN 27. 2. s.1) se odvažují tvrdit, že v Lidicích postříleli mužské obyvatele čeští! četníci (opět ten proklatý kolektivistický pojem - čeští).

Proč bychom se však měli vzrušovat s touto jistě jen předvolební rétorikou, s jejíž pomocí si pánové Haider, Schüssel, Stoiber, Orbán a další pokoušejí zajistit volební vítězství na jimi vyvolané vlně německého a maďarského nacionalismu. Proč by nás měli vzrušovat společné schůzky těchto a jim podobných pánů (setkávajících se na tzv. malých dunajských summitech) a jejich obnovování předválečného ducha nenávisti?

Naivní představy, že jde jen o morální vyrovnání se s minulostí, vzaly snad již za své. Jde o majetek, a to nemalý, miliardový. Podle W. Schüssla máme odsunuté odškodnit, dobrovolně. To není nahodilý, náhlý nápad vyprovokovaný výroky Miloše Zemana. To je realizace projektu, který v roce 1992 (!) vypracoval na žádost bavorské vlády profesor Ermacora. On také doporučil, aby se o vyhnání mluvilo jako o genocidě, jak to nyní ochotně opakují někteří čeští publicisté (Placák např.).

Jde tedy o spravedlnost. Spravedlnost však musí být vyvážená, jinak se jedná jen o novou nespravedlnost. Jestliže vznikly škody na straně jedné, musí být při úvahách o odškodnění vzaty v úvahu i škody na straně druhé. Z tohoto hlediska nám německá strana stále dluží obrovské, mnohamiliardové částky za jimi způsobené válečné škody, které nikdy neuhradila. Dluží nám je, i kdybychom odečetli odškodnění sudetských Němců, kteří byli od roku 1938 říšskými občany.

Ale obávám se, že nejde jen o majetek.

To, po čem se jim stýská, je sen o "Velkém Maďarsku", obnovené velikosti rakouského císařství či o opětovném privilegovaném postavení německé menšiny vládnoucí nad porobenými národy. Podstatou nacionalismu není totiž jen nekritické vyzvedávání vlastního národa, ale také úsilí o ovládnutí národů méně hodnotných.

Sudetoněmecká rada schválila 15. ledna 1961 20 bodů (stále platných) v nichž nepožaduje nic jiného, než opětovné usídlení sudetských Němců na původních územích, s nímž smí být disponováno jen s jejich výslovným souhlasem(!). Právo na národní sebeurčení (které vychází právě z principu kolektivní etnické a nikoliv občanské identity a nadřazuje takto kolektivní určení nad individuální sebeurčení) zde neznamená nic jiného, než právo sudetských Němců na odtržení jimi osídlených území od České republiky. Tato prohlášení a aktivity byly z pozadí režírovány Witiko-Bundem, nacionalistickou organizací založenou bývalými nacisty a německými nacionalisty různého zabarvení³⁾. Tyto skupiny stále považují vznik Československa za bezpráví. Nemylme se tedy. Terčem není jen Beneš, ale také Masaryk, jehož podíl na vzniku demokratického Československa (onoho bezpráví) byl rozhodující. Německé nacionalistické skupiny, jejichž hlas dnes opět tak silně slyšíme, nikdy nepřijaly ideu rovnoprávného soužití občanů různého etnického původu v jednom demokratickém státě. To je ten důvod, proč je pro ně předválečná Československá republika, v té době jeden z nejdemokratičtějších a nejhumánnějších států v Evropě⁴⁾, zosobněním útlaku. Tento stát rozbili ve jménu nacionálně - socialistické ideologie, která vešla do dějin pod zkráceným názvem jako nacismus. Pro jeho program hlasovalo v posledních demokratických volbách v Československu v r. 1938 91,43% německých voličů!

Již na základě toho, co bylo řečeno o kořenech a cílech současného nacionalistického vzepětí je možné říci, že terčem nejsou jen Češi. Terčem je celé poválečné uspořádání Evropy. Češi byli vybrání jako první, protože díky svému chabému až nulovému sebevědomí a díky své nejednotě, představují slabý článek. Ale více než Čechy pohrdal německý nacionalismus vždy Poláky (z Polska bylo odsunuto mnohem více Němců než od nás), maďarský zase Slováky. Máme se na co těšit.

Je však možné dosáhnout jejich cílů a zachovat přitom demokracii? Může demokracie stát na bezpráví, k němuž se němečtí, rakouští a maďarští nacionalisté chystají? Je vůbec jakýkoliv nacionalismus slučitelný s demokracií, o lidských právech nemluvě?

Jsem přesvědčen, že není. Není náhodou, že názory většiny rakouských a německých občanů, kteří nesdílí tuto nenávistnou mentalitu, se do sdělovacích prostředků nedostanou, a to ani do těch českých. Již tento rozpor by nás měl varovat. Tady nejde o demokracii, tady jde o prosazení zájmů určitých mocenských a zřejmě i finančně dobře zajištěných skupin s privilegovaným přístupem do sdělovacích prostředků či tyto prostředky přímo ovládající. To co nyní pozorujeme proto neohrožuje jen Čechy, to ohrožuje demokraticky a humánně smýšlející občany i v Německu, Rakousku a Maďarsku.

Je na čase, abychom řekli dost tomuto vyvolávání duchů minulosti ve jménu starých nacionalistických cílů. Je na čase, aby demokraté ze všech zemí rázně odmítli tuto hrozbu a měli odvahu postavit se tomuto populistickému štvaní.

Nikoliv ve jménu vymýšleného českého nacionalismu, ale ve jménu demokracie je nutné se postavit Haiderovi, Orbánovi, ale i Schüsselovi, Stoiberovi a dalším. Zde je na místě zásada: Nulovou toleranci vůči vyvolání ducha starých nacionalistických záští! Nulovou toleranci vůči pokusům o obnovování starých nacistických hesel! Vždy a všude, v České republice, stejně jako v Rakousku, Německu a Maďarsku, musí tyto skupiny a tyto snahy narazit na rozhodný odpor. Musíme a chceme jít vpřed, nenechme se vracet zpátky. Nedopusťme to ve jménu našich nejvlastnějších lidských zájmů na životě ve spolupracující a demokratické Evropě!

Tato doba je dobou zbabělosti.

Většina Čechů a českých intelektuálů mlčí. Asi si říkají, že nějak přežili v minulosti, nějak přežijí i dnes. A navíc, vždyť není jisté, jak to dopadne! Lokajská mentalita je v nás hluboce zakořeněna. Násilná rekatolizace, úřednická poníženost za Rakousko-Uherska, mnichovský diktát, srpen 1968, to je opravdu docela dost na jeden národ. Zvykli jsme si tedy na přikrčenost a nenávist k sobě samým. Kritizovat mocné se nikdy nevyplácelo. Zato kritika jiných Čechů ta ano, ta byla odměňována. A ta úleva. V osobě druhého můžeme nemilosrdně zúčtovat s vlastními chybami. Není asi náhodou, že Freud je náš rodák. Ano, jistě, tohle jsou kořeny naší lokajské mentality, o níž psal Patočka. Ale musíme od sebe chtít víc. Naší kolektivní vinou je právě toto lokajství. Naším pokáním je v duchu Jaspersovy výzvy k německému národu i u nás zbavení se nekritické víry v autority, ať již přicházejí z Vídně, Berlína, Moskvy či Washingtonu. Ale především nám musí jít o obnovení našeho vlastního sebevědomí a vědomí naší společné odpovědnosti za tento stát. To je cesta pokání lokajů, kteří se činí občany, a tím se zbavují vin minulosti i vlastní dřívější poníženosti.

Dnešní doba je ale také dobou pokrytectví.

Přestaňme si již konečně nalhávat, že je možné soužití etnik, v nichž převažuje vědomí jejich výlučnosti a skupinové příslušnosti nad občanským principem. Srbové, kteří zbyli v Kosovu, se mohou pohybovat jen pod ozbrojenou ochranou mezinárodních sil. Rozsáhlé etnické přesuny na Balkáně se děly za mlčenlivé asistence mezinárodních vojenských jednotek, aby potom vlády licoměrně hořekovaly nad etnickými čistkami. Začněme již konečně mluvit o světě jaký je, a ne o tom konzumně sentimentálním sirupu, který na nás lijí sdělovací prostředky. No, ono to samozřejmě jinak nejde, když má naivní a politicky nezkušený český občan věřit, že teď již konečně bojujeme za "dobro" po boku amerických soudruhů, pardon, přátel. To ty zvyky minulosti, hluboce uložené v podvědomí. Slova se mění, stereotypy zůstávají.

Jaký je ale skutečný svět, který na CNN neuvidíte? Rozsáhlé zkušenosti s nacionální nesnášenlivostí ve 20. století, v neposlední řadě s úlohou německých menšin napomáhajících nacistické expanzi, vedly k plánům na jejich odsun na území Německa. Tyto plány zpracovávaly jak odbojové skupiny (které byly vždy radikálnější), např. židovská podzemní organizace v terezínském ghetu, tak i Britský královský institut mezinárodních studií, který první memorandum v tomto duchu připravil již v r. 1940⁵⁾.

Ve světle všech zkušeností s touto otázkou se jeví odsun Němců jako nutnost a jako nakonec výhodný pro obě strany. Soužití dvou etnik, z nichž jedno - německé - usilovalo o likvidaci, do značné míry i fyzickou druhého - českého, bylo po vší té hrůze nemožné⁶⁾. Lidé se nemění ze dne na den. Změna mentality, přesvědčení německé menšiny, byla dlouhodobou, generační záležitostí, a jak můžeme vidět, u některých neproběhla dodnes. Její význam si můžeme objasnit na hypotetické možnosti svobodných voleb v Německu ihned po skončení války. Pro koho by asi hlasovala drtivá většina tehdejších německých voličů? Byly by to nástupnické strany NSDAP či sama tato strana? Absurdnost takového postupu spojenců je zřejmá. To byl důvod, proč byla tehdejším Němcům kolektivně odejmuta politická práva, jako je právo ustanovovat svou vlastní vládu, a byla nad nimi nastolena okupační správa trvající až do r. 1949. Tato okupační správa, obdobně jako potom v Japonsku, prováděla v rámci programu denacifikace rozsáhlé a vnucené změny celé německé společnosti. Zdá se ale, že rozhodující vliv na rozchod velké části německých občanů s nacismem měl až odpor nových generací k nacistické minulosti svých vlastních předků. Jeho projevy můžeme vidět jak ve vzpouře mládeže na konci šedesátých let, tak ve sporech německých historiků o interpretaci nacismu.

Tato pomalost mentálních změn není samozřejmě vlastností jen jedné skupiny, ale všech lidských společenství. Masakr alžírských demonstrantů v Paříži na podzim r. 1961, při němž bylo policií zabito více než 200 lidí, byl oficiálně přiznán až v r. 2001! Není nezajímavé, že tomuto zabíjení velel jako pařížský prefekt Maurice Papon, odpykávajícího si nyní 10ti letý trest za spolupráci s nacisty při deportacích židovského obyvatelstva. Vidíme tedy, že překonávání nacistické, stejně jako rasistické mentality vůbec, je věcí dlouhodobou a často je není možné očekávat od generací, které se příliš hluboce a intenzívně ztotožnily s těmito ideologiemi, jak to zcela jistě platí v případě ideologie nacistické. I z tohoto pohledu byl odsun sudetských Němců nutný a zabránil mnoha následným a drastickým konfliktům⁷⁾, jejichž počátek ležel, jak již víme, až v 19. století a možná ještě mnohem hlouběji.

Avšak jak se zdá, někteří se stále nemohou odhodlat k rozchodu se svou nacionální minulostí a vykročit k Evropě občanů, neboť trpí nostalgií po privilegovaném postavení nadřazeného národa. O dějinách pak vyprávějí zvláštním způsobem, jehož podstatu si můžeme ukázat na následujícím skutečném příběhu.

"Při příjezdu vojáků došlo k masakru. Vojáci, včetně vysokých důstojníků chytali prchající, tohoto honu se účastnili i někteří civilisté. Zajatci pak byli hnáni k nádrži a tam je stříleli tak dlouho, dokud je všechny nepostříleli. Avšak hrůz nebylo konce. Samozvaná komise, která se ustavila z části civilních osob, vyhledávala mezi ostatními civilisty ty, kteří pomáhali nyní již postříleným zajatcům. Tato komise zlikvidovala za první den své činnosti 50 lidí, druhý den pak 140."

Někteří z účastníků těchto masakrů možná ještě žijí. Měli by tedy být vyhledáni a postaveni před soud za zločiny proti lidskosti? Kdo se toto domnívá, může je hledat mezi příslušníky britské armády, kteří osvobodili koncentrační tábor Bergen-Belsen a mezi jeho bývalými vězni. To tito vězni ustavili onu "justiční komisi", která pak odsuzovala k smrti pomahače nacistických dozorců (viz Hana Posseltová-Ledererová: Máma a já). Postřílenými zajatci pak byli příslušníci SS dopadení v táboře.

Při popisu výše uvedené události jsem ovšem provedl některé manipulace. Jednak jsem zamlčel, o koho se jednalo. Jinak řečeno, vytrhl jsem událost z jejího historického kontextu a interpretoval jsem ji jako izolovaný jev, nikoliv jako jeden prvek v řetězu událostí. Tím jsem sice znemožnil porozumění motivaci jednajících - příčiny jsou zamlčeny, ale ihned jsem tento nedostatek napravil tím, že jsem přidal hodnotící výrazy typu "došlo k masakru", "hon" na prchající, stříleli zajatce (samo o sobě nehodnotící sdělení se bez kontextu stává hodnocením) "hrůz nebylo konce", "samozvaná komise" a "komise zlikvidovala ...lidi".

Podstatnou manipulací, kterou provádí dnes mnozí zcela běžně, je aplikace morálních norem platných v normálním životě na "ne-normální" situace. Zvažme jen odpovědnost posádky bombardovacího letadla, která shazuje bomby na město. Při tom jistě zabije mnoho nevinných obyvatel a mezi nimi jistě i ty, kteří nesouhlasí se svou vládou či proti ní dokonce bojují. Máme z toho vyvodit, že všichni spojenečtí piloti byli váleční zločinci? Jen na okraj bychom si měli připomenout, že při bombardování Drážďan zahynulo více lidí než v Hirošimě nebo v Nagasaki bezprostředně po dopadu atomových bomb. Válka je jistě hrozná. Psychické následky prožitých hrůz pronásledují mnoho vojáků ještě mnoho let po jejím skončení. Psychické následky věznění v koncentračním táboře lze někdy zjistit ještě u vnuků přeživších obětí. Abychom se ubránili mnohem větší hrůze, tj. vítězství nacistického režimu, bylo nutné zabíjet. Odpovědnost za to nesou ti, kdo tuto zvrácenou ideologii plnou nenávisti a agrese podporovali a pomáhali jí, aby se zmocnila vlády nejprve nad Německem a potom i nad Rakouskem a dalšími zeměmi. V jejich veřejně hlásaném programu bylo masové vyvražďování, skutečná genocida, tedy úplné vyhlazení celých etnik (Židů a Cikánů), či jejich vyvraždění z větší části (Slovanů), zbytek měl být zotročen. Nesmíme zapomenout, že tento program nebyl jen hlásán, on byl také důsledně uskutečňován!

Ne oběti, to vrazi jsou vinni!

A tuto vinu na sebe berou všichni ti, kteří se ještě dnes hlásí k tomuto odkazu, a to ať již v jakékoliv jeho dnešní podobě. Vinni jsou všichni ti, kteří se vracejí do minulosti, aby si s její překroucenou podobou, v níž zamlčují vše, co se jim nehodí, pomohli k majetku a, jak skrytě doufají, k bývalému nadřazenému postavení privilegovaného etnika. Opět hlásají program svých předků, který vedl k nestrašnější válce v dějinách. Přijímají tedy i jejich odpovědnost za nacistické zločiny. Tito lidé nemohou žádat nic jiného než odpuštění za zlo, jež nejsou schopni nikdy plně odčinit. Žádné peníze světa nejsou schopny nahradit jeden jediný lidský život.

Máme-li se do dějin vracet pro spravedlnost, musíme dávat na váhu spravedlnosti nejen to, co patří na jednu stranu, ale také to, co patří i na druhou misku vah. Jen nevím, jak budou napraveny křivdy vůči miliónům brutálně zavražděných včetně asi 250 000 československých občanů. Do minulosti se můžeme a musíme vracet pro poučení, které by nás mělo chránit před opakováním těchto zločinů. Potřebujeme poučení dějinami, abychom zabránili znovuoživení nacismu, které není zcela vyloučeno. Potřebujeme se již konečně zbavit etnického konceptu národa a přejít k lidské a občanské solidaritě neberoucí ohled na to jakým rodičům se kdo narodil a překračující hranice současných národních států směrem k Evropě a světu.

Vyzývám všechny slušné, humanitně smýšlející lidi, aby vytvořili společnou hráz proti všem vyvolávačům starých nenávistí. Ve jménu naší společné budoucnosti musíme odmítnout hrozbu, přicházející k nám z hnědé minulosti.

Poznámky

1) Že by zde přece jen hrálo roli praktické ovládnutí většiny českého tisku dvěma německými nakladatelstvími, jak na to upozorňuje ve své nyní již podruhé vydané knize "Konec českého tisku" Bořivoj Čelovský? V této souvislosti stojí za úvahu tato moje osobní zkušenost. Když jsem se pokusil prosadit text o kolektivní vině do významné českého deníku, byl odmítnut s tím, že téma je neaktuální!

2) Ale není třeba vracet se až do 19. století. Významnou součástí Landsmanschaftu je organizace Witiko-Bund, která byla založena roku 1950 (že by vliv Miloše Zemana sahal až tak daleko?) několika německými nacionalistickými skupinami, a to včetně bývalých nacistů. Jejich cílem je "...překonání právě pro Čechy zahanbující minulosti..." (viz.Volker Zimmermann: Sudetští Němci a nacionální socialismus. In: Kural, V. a kol.: Studie o sudetoněmecké otázce. Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1996, s. 54-93.)

3) Podrobněji viz Kural, V.: Hlavní organizace sudetoněmeckých vysídlenců v SRN 1945-1989. In: Kural, V. a kol.: Studie o sudetoněmecké otázce. Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1996, s. 41-42. V této souvislosti je nutné se ptát, proč se jiné skupiny, jako je Ackermannova obec (křesťansko-sociální) a Seligerova obec (sociálnědemokratická), sdružené v jednom spolku s Witiko-Bundem, od této skupiny nedistancují a rozhodně neodmítnou jakékoliv spojování s nimi. Nebo že by nad jejich dílčími ideovými spory stálo podstatnější vědomí nacionální jednoty?

4) Mnozí čeští autoři (viz např. Jan Tesař a jeho knihu Mnichovský komplex) používají zvláštní metody hodnocení předválečného Československa. Srovnávají ho s nějakým jimi samými stanoveným a blíže neobjasněným absolutním ideálem. Pokud v tomto srovnání neobstojí, a ono obstát samozřejmě nemůže, pak jej zcela zatratí. Nehistorický přístup překvapuje zvláště u historiků, ale je asi rovněž důsledkem určitého komplexu méněcennosti pramenícího z nepřekonané lokajské mentality. Ve srovnání s ostatními evropskými státy ve stejné době se celá situace jeví podstatně jinak. Velká část z evropských států má fašistickou diktaturu, Německo nacistickou, v mnoha zemích existují autoritářské režimy, a i demokratické státy mají mnohé nedostatky. Francie a Velká Británie, stejně jako Belgie, mají kolonie, v nichž se dopouštějí mnoha krutostí a zločinů. Toto dědictví budou obtížně překonávat ještě dlouho potom. Belgie se za zločiny v Kongu omlouvá až nyní. Ve Francii ohrozila na počátku šedesátých let alžírská otázka samu existenci republiky nebezpečím vojenského puče. Ve stejné době, kdy v Německu sílí nacistický teror, přijímá Československo německé demokraty a židovské uprchlíky. Švýcarsko je vrací zpět do Německa, na což doplatilo životem asi 50 000 lidí.

5) Viz Pešek, J.: 20. století - doba nucených migrací, vyhnání a transferů. In: Dějiny a současnost, NLN, r. XXIV., č. 1, 2002, s. 42-47.

6) B. Posselt ale tvrdí, že to možné bylo. Jako příklad uváděl v besedě na ČT 1, soužití německých menšin s jinými národy v rámci Evropy. Dalo by se ovšem namítat, že jim uváděný příklad jižního Tyrolska, nemusí být zcela šťastný, neboť národnostní napětí tam existuje stále (viz. Kager, T.: Ochrana menšin: mezi multikulturalismem a kulturním apartheidem. In: Machalová, T.: Lidská práva proti rasismu. Doplněk, Brno 2001, s. 45-58). Značnou roli také hraje ochota jednotlivých skupin akceptovat vzájemné rovnoprávné postavení. Zcela jiný bude vztah k národům tradičně považovaným za dominantní, a zcela jiný k těm, kterým se upírá právo na samotnou fyzickou existenci. Přezíravý a nenávistný vztah nacionalismu a nacismu propadlých Němců k Čechům je možné zjistit z mnoha pramenů, uveďme alespoň jeden, a to svědectví anglického novináře Sydneyho Morella v jeho knize "Viděl jsem ukřižování. Sudety 1938-1939", JOTA, Brno 1995. Hluboké kořeny nacionalismu a pohrdání demokracií v německém prostředí, sahající daleko do 19 st. a ještě dále, lze vidět v knize B. Loewensteina: Projekt moderny. ISE, Praha 1995, a v mnoha dalších.

7) Nabízí se zde jistě srovnání s nynějším konfliktem mezi Palestinci a Izraelci. Je zde ale podstatný rozdíl. Sudetští nacionalisté před válkou s velkým křikem a patřičně zveličeně rozhlašovali do celého světa každou skutečnou i domnělou křivdu, jíž se jim dostalo ze strany Čechů. Neváhali hovořit o českém teroru apod. Tento jejich křik byl režírován A. Hitlerem a dostávalo se mu pozorného sluchu a podpory u nacismu propadlých Němců a Rakušanů. Tito lidé neváhali sáhnout ke skutečnému teroru ani před válkou ani krátce po ní, a to i proti těm Němcům, kteří odmítali staré nacistické nenávisti. V roce 1945 se na jejich smýšlení a postojích nic nezměnilo. Jak by asi za takových podmínek vypadalo soužití? Byly tyto skupiny ochotny zapomenout na svou nacistickou minulost, nebo bychom měli u nás podobně drastický a bolestný konflikt, jaký se teď rozhořel v Izraeli a jehož brzké rozuzlení si neumí nikdo představit? Jak by na podobné události po r. 1945 reagovala většina německých a rakouských občanů? Převalil by se teror i do okupovaných území? Měli spojenci připustit, aby válka, kterou nenáviděli, pokračovala dál díky jejich nedůslednosti a neprozíravosti? Buďme všichni rádi, že tuto chybu neudělali. Skončeme již konečně druhou světovou válku! Tu nelze vyhrát zbraněmi, ale naším společným úsilím o vytvoření společnosti, která bude představovat radikální rozchod s kořeny, z nichž se tato válka a totalitní ideologie vůbec, zrodily.

Milan Valach je autorem knihy "Svět na předělu. Studie o krizi současné společnosti." Doplněk, Brno 2000.

jeden z WWW rozcestníků sudetských Němců
ministerský předseda Neville Chamberlain: záznam z jeho zprávy o Mnichovské konferenci, 1938. (8.0 Kbps 65K .RA nebo 15.2 Kbps 125K .RA file )
Adolf Hitler: Projev k tématu okupace Československa, 1938. (3.22MB .MOV , 8.0 Kbps 150K .RA file, nebo 15.2 Kbps 286K .RA )
ministerský předseda Neville Chamberlain: Vyhlášení války Německu, 1939. (8.0 Kbps 145K .RA nebo 15.2 Kbps 278K .RA )