Zde je tedy slíbený závěr:

Pro nezbytnou orientaci v rámci tématu této práce jsme v teoretické části načrtli hlavní pohledy na roli médií, mediální konstrukci reality a nejvýznamnější faktory, které ji ovlivňují. Pro naši práci byla zvlášť podstatná Bergerova a Luckmannova teorie sociologického univerza, podle níž se dominantní symbolický svět vypořádává s alternativními definicemi reality pomocí mechanismů terapie a potlačení. Další, pro nás podstatnou koncepcí je "Schweigespirale" (spirála mlčení) německé badatelky Neumanové popisující na jakém principu dochází k oslabování některých názorů ve společnosti. Podle Neumannové se lidé raději mýlí než stojí názorově osamoceni a minoritní názor se tak s použitím pozitivní zpětné vazby dále oslabuje. Naším třetím teoretickým východiskem byla teorie zpravodajských hodnot, která umožňuje hodnotit mediální atraktivitu událostí. Konečně zmiňujeme princip agenda-setting, který vysvětluje nastolování témat a zvýznamňování událostí.

Zpravodajství jsme identifikovali jako konstituující složku mediovaných sdělení, na něž jsou kladeny ve srovnání s ostatními žurnalistickými formáty nejvyšší nároky. Za znaky kvalitního zpravodajství se obecně považují vyváženost, objektivita, svoboda a rozmanitost, přičemž hlavním, zastřešujícím principem je zde objektivita.

V praktické části jsme z důvodů, podrobněji rozvedených v úvodu této práce, zkoumali mediální obraz konkrétní události, a to zasedání MMF a SB v Praze. Chtěli jsme zjistit, jakým způsobem se hlavní česká tištěná média zhostila své zpravodajské role v době přípravy, průběhu a doznívání uvedené události.

Sledovali jsme všechna sdělení vztahující se k vybrané události, která se objevila na stránkách deníků MF Dnes, Lidové Noviny, Právo a Blesk v období od 1.9. do 30.9. 2000. Předmětem našeho zájmu se stala média se silným mediálním pokrytím právě pro jejich klíčový vliv na veřejnost. Pouze na tištěná média jsme se pak omezili z důvodu omezeného rozsahu této práce a z důvodu snadnější dostupnosti pramenů tohoto charakteru oproti elektronickým médiím.

Na základě orientačního seznámení se s analyzovaným vzorkem jsme položili hlavní výzkumnou otázku a stanovili šest heuristických předpokladů - hypotéz. K prověření jejich pravdivosti jsme provedli řadu dílčích rozborů zkoumaného souboru, zejména pomocí metody kvantitativní, v menší míře pak i kvalitativní obsahové analýzy. Získali jsme tak nejen odpověď na výzkumnou otázku včetně, ale i materiál potřebný k další diskusi a interpretaci výsledků.

Pět ze stanovených hypotéz se spolehlivě, tj. s jednoznačnými výsledky dílčích rozborů, potvrdilo, jedna hypotéza byla vyvrácena.

Na položenou výzkumnou otázku "Jaký obraz zasedání MMF/SB vytvořila ve svém zpravodajství česká média?" lze tedy odpovědět takto:

Samotná událost zasedání MMF/SB byla zastíněna referováním o demonstracích, takže čtenáři se dověděli jen minimum informací o samotném zasedání a jeho agendě. Zpravodajství obsahovalo hodnotící prvky a sehrálo tak roli, kterou by podle obecných definic měla plnit spíše publicistika. Předpokládáme, že hodnocení, které se v publicistice objevuje dominantně explicitně, zde nabývalo převážně implicitního charakteru. Kritikům zasedání MMF/SB nebyl ve zpravodajství poskytnut výrazně menší prostor než zástupcům kritizovaných institucí. Celá událost byla médii pojata konfrontačně. Tato skutečnost byla podpořena mechanismy zveličování a upřednostňování negativity vztažené k násilí a porušování zákonů. Zpravodajství o zasedání MMF bylo konstruováno jako černobílý střet mezi dvěma stranami, přičemž pozitivní roli hráli čeští policisté, negativní roli pak kritici MMF/SB. Hranice mezi bulvárem a seriózním tiskem se stíraly.

Tolik konkrétní výsledky praktické části naší práce. Nyní se pokusíme o jejich stručnou interpretaci.

Hlavní město zažilo něco, čemu převážná většina české veřejnosti neporozuměla a média jí naprostý nedostatek informací nijak neusnadnila. Převážná většina agendy se zaměřila na mediálně atraktivnější téma demonstrací. Důvodem tohoto upřednostňování událostí konfrontačního charakteru či dokonce spoluvytváření takových událostí negativními predikcemi mohlo být způsobeno zpravodajskými hodnotami obsaženými v konfrontaci.

Kognitivní status kritiků MMF/SB byl zpochybňován v duchu zmíněné teorie potlačení přisuzováním negativního statusu, který implikoval názorovou nepřijatelnost a následnou nemožnost ztotožnění se s názory protestujících. K tomuto zpochybnění kognitivního statusu docházelo zdůrazňováním mládí, levicovosti a agrese demonstrantů, tedy charakteristik z hlediska názorové autority nepřijatelných.

Na rozdíl od demonstranta, který je znázorňován jako cizí, odlišný a s pochybnou (pokud vůbec nějakou) motivací, byli policisté zobrazeni jako součást našeho společenství, jako jedni z nás. Kritika jednání policistů proběhla jen v takové míře, aby nezastínila nepřijatelnost jednání protestujících.

Předpokládáme, že poté, co byli demonstranti veřejností odsunuti do roviny neakceptovatelnosti, či dokonce deviace, přestali být pro dominantní definici reality zdrojem takového nebezpečí, naopak došlo k vyprovokování obranných reakcí veřejnosti v souladu s výše popsanou teorií spirály mlčení. Média tak sehrála (spíše podvědomě, než záměrně) roli prostředku podílejícího se na realizování mechanismů terapie a potlačení zajišťujících ochranu dominantního symbolického světa před jeho zpochybňovateli tak, jak jim tuto funkci přisuzují Berger s Luckmanem.

Domníváme se že sledovaná média jako celek při plnění své společenské role, definované např. v kodexu UNESCO "International Principles fo Ethics in Journalismus" selhala. Pokud tento kontroverzní závěr i práce sama budou inspirací k dalšímu zkoumání českým médií v podobných situacích, či vyvolají opožděnou diskusi o mediálním obrazu téměř rok a půl starých pražských událostech, pak splnila svůj účel.