POHLED ZE ZÁPADU:

Nynější krizi způsobila revoluce z r. 1968

22. 8. 2010

Kulturní, hospodářské a instituční základy života v Británii se proměnily za posledních 50 let k nepoznání - a základní vliv na to od šedesátých let měla touha tehdejších mladých lidí se bavit. Je dobře, že četné archaické zákazy a předsudky, které kdysi existovaly v britské společnosti, zmizely. Jenže jsme nyní jedinými tvůrci svých životů a společnost nám nenabízí žádný kompas.

Máme více svobody než kdy předtím, ale také více úzkosti a nejistoty.

Přijali jsme kulturní liberalismus a už neexistuje diskriminace. Jsme naprosto liberální od věcí sexu až po záležitosti finančních trhů. Někdy to má důsledky, které se nám moc nelíbí. Když byl Howard Davies šéfem britského regulačního orgánu Financial Services Authority, přirovnával finančníky k dospělým lidem v ložnici - nikdo nemá právo zasahovat do toho, co se děje na finančních trzích, stejně jako nikdo nemá právo zasahovat do toho, co děláme v ložnici při sexu. Ukázalo se, že Howard Davies nemá pravdu.

Historie posledních šedesáti let je v mnoha ohledech historií toho, jak jsme se zbavili pout, ale zjistili jsme, že určitá omezení potřebujeme, dokonce i ve finanční sféře.

Svět padesátých let byl naprosto stabilní. Existovaly dlouhodobě dodržované hodnoty. Vládla církev. Libra se rovnala 2,80 dolarům a za 35 dolarů jste koupili unci zlata. Trvale. Firmy existovaly dlouhá desetiletí a měly dlouhá desetiletí dál existovat. Světu vládly Spojené státy a Británie byla jejich pobočníkem. Všichni se oženili a měli 2,2 děti. Stačilo usilovně pracovat a člověk se octl na běžícím pásu k dobré kariéře. Ředitelé firem měli stejné platy jako tajemníci na britských ministerstvech.

Ten svět je nenávratně pryč. Dnes už neexistuje ani finanční, ani náboženské ukotvení. Hodnota libry se divoce mění. Katolictví je spojeno s děsivými sexuálními zločiny katolických kněží. Ředitelé firem si platí astronomické platy bez jakékoliv horní hranice. Úsilí o společnou, kolektivní zkušenost zmizelo. Všichni jsme individualisti v nepříliš samostatném státě, na který útočí ekonomické síly, které nejsme schopni zvládnout. Jako šílenci hledáme význam v různých kultech a v kultuře celebrit. Přehnaně se staráme o rodinu, jako by to byla poslední pevnost, kde zbývá ještě nějaký význam, a smířili jsme se s tím, že se likvidují veřejné služby a že jsme obětí cynických podnikatelů, přestože je naše země daleko bohatší než kdy předtím.

Náš liberalismus se netýká jen bankéřů, týká se i rodin, jejichž členové nemají vážněji v úmyslu se kdy vrátit do práce. Tito lidé budou navždy žít ze sociální podpory.

Přišli jsme o schopnost racionálně uvažovat. Zlikvidovali jsme existující kulturu s jejími pravidly a představovali jsme si, že spontánně vznikne nová kultura, která ji nahradí.

Jak jsme mohli být tak destruktivní?

Jedním z důvodů je, že Británie konce padesátých a šedesátých let nebyl model, za který by byl kdokoliv ochoten bojovat. Byla to nesmírně nudná společnost. Naši rodiče, patnáct let po druhé světové válce, se identifikovali s pořádkem, pravidelným životem a nudou. Děti to nebyly schopné snést.

Vzniklo nové kolektivní vědomí. Chtěli jsme vyhlásit svou nezávislost a vytvořit něco, co bylo naléhavější, vznešenější a senzuálně živé. Mít dlouhé vlasy či krátké sukně byl signál, že jste tomu rozuměli a že jste k tomu hnutí patřili.

Labouristické hnutí, které vytvořilo poválečný sociální stát kolektivní mocí své vůle, spolu se zdravotnictvím a školstvím zadarmo, a jehož moc udržovala kapitalismus poctivý, bylo novou kulturou infikováno a posléze zahlceno.

Socialismus už neznamenal vytváření velkých celostátních institucí, které osvobozovaly většinu občanů, anebo úsilí fungovat jako protiklad vůči moci kapitálu. Socialismus najednou začal znamenat boj o individuální zvyšování platů a stal se zároveň romantickým hnutím za "revoluci". Odborářské hnutí šedesátých let a jeho divoké stávky byly propojeny s kulturou hippies, kouřením marihuany, hnutím proti válce ve Vietnamu a rychle rostoucím feministickým hnutím.

Paradoxně to byla právě tato levicová revoluční kultura, která posilovala touhu zlikvidovat regulaci bank a omezení poválečného fixního systému měnových kurzů. Všichni chtěli uniknout nudě života na předměstí a řízeného kapitalismu.

Sedmdesátá léta byla desetiletím krize - kdy se společenský dopad revolučních hnutí ze šedesátých let a rozkládajících se struktur řízeného kapitalismu proměnil ve stagflaci a v otevřený sociální konflikt. Britský odborový svaz horníků se stal samozvanou armádou toho, čemu jsme tehdy ještě stále říkali "dělnická třída". Požadoval spravedlivé mzdy, zastával názor, že pracovní příležitosti jsou jeho majetkem a ekonomické síly ani nové technologie na ně nesmí sáhnout. To se tehdy považovalo za socialismus. Romantici ze šedesátých let cítili povinnost odborovou hornickou revoluci podporovat. Až Margaret Thatcherová v letech 1984-1985 moc hornických odborů zlomila - bylo to vyvrcholení konfrontace, která trvala patnáct let.

Vítězství Thatcherové znamenalo, že hnutí ze šedesátých let najednou už neměla v politice nikoho, komu by mohla pomáhat prosazovat průmyslové a hospodářské změny zdola.

Tak se socialismus velkých revolučních hnutí ze šedesátých let proměnil v ekonomický liberalismus - a když r. 1992 labouristé prohráli volby, vítězství kapitalismu bylo úplné. Kapitalismus přestal být jakkoliv regulován. Přestalo existovat sociálnědemokratické hnutí. Přestal existovat koncept socialismu. Už neexistovala žádná politická strana, jejímž programem by bylo reformovat kapitalismus. Kulturně přestala společnost požadovat uměřenost, potřebu pravidel a proporcí.

Ze zpětného pohledu je jasné, jak revoluce z roku 1968 vedla k nesmyslnému zmatku sedmdesátých let, k jistotám thatcherismu a k velkému nesmyslnému úvěrovému boomu devadesátých a nultých let - k úvěrovým bublinám, které vytvořily deregulované banky.

Nesvatá aliance liberálních romantiků a ortodoxních odborářů zastávala názor, že jejich úkolem není řídit, regulovat a uspořádávat kapitalismus - jejich úkolem je kapitalismus proměnit. Pracoval jsem v sedmdesátých letech v londýnské City, píše Hutton, a nevěřil jsem vlastním očím, když odbory protestovaly proti návrhům Bullockova výboru, že by měly zasedat ve správních radách soukromých firem. To by přece znamenalo kolaboraci! Odpor odborů proti tomuto opatření byl vrcholem pošetilosti, který vedl k úpadku odborářského hnutí. Dodnes to však odboroví funkcionáři neuznávají.

Porážka britského socialismu měla ovšem jinde ještě daleko brutálnější obdobu. Po prvních čtyřicet let mého života byl Sovětský svaz konstantou. Pak, najednou, o Vánocích 1991, byl zlividován. Deng Xiaoping řekl v Číně o šest týdnů později, že komunismus už není budoucností lidstva a úkolem Číny je nyní vybudovat socialistickou tržní ekonomiku a nabídnout Číňanům pod vedením komunistické strany prosperitu.

Číňané dostali tutéž nestabilní nabídku jako Západ. Můžete se oblékat jak chcete, mít milenky mimo manželství a nakupovat do zblbnutí. Nesmíte ale zpochybňovat politický pořádek - uvažovat o novém způsobu, jak by se lidské bytosti mohly sdružovat a organizovat.

Když vyhrála New Labour volby v Británii r. 1997, byla intelektuálně poraženou politickou silou. Stala se manažerem existujícího hospodářského pořádku, i když se snažila zastupovat zájmy většiny společnosti. "Baby boomers", lidé, kteří se narodili v padesátých letech, náhle zbohatli. Byli majitelé důchodových pojištění a cena jejich domů a bytů se náhle ztrojnásobila. Přechozí "úsilí o revoluci" se zdálo téměř naivní. Všichni souhlasili, že kapitalismus zvítězil: bankéři a ředitelé firem vydělali obrovská jmění, ale zbohatl i ostatní svět. A nikdo se už neptal na vaši sexuální orientaci či etnický původ. Zdálo se, že vznikla daleko tolerantnější a bohatší společnost. A většinu prospěchu měli lidé narození v padesátých letech. Úsilí poskytovat služby celé společnosti a řešit otázku, jak se jako členové téže společnosti můžeme sdružovat bylo zapomenuto.

Jenže vznikl naprosto nestabilní sociální systém. Velká otázka naší doby, po nynější finanční krizi, kdy čelíme dlouhému období pomalého růstu a vysoké nezaměstnanosti, zůstává stejná jako v roce 1968. Kapitalismus nemůže pokračovat tak jak dosud. Je zapotřebí konkurenční síly, která od něho bude požadovat, aby se ze svých činů zodpovídal a choval se poctivě. Generální ředitelé podniků se nemohou obohacovat donekonečna, aniž by to mělo širší hospodářské a sociální dopady. Pokud dnešní tržní ekonomiky nebudou schopny vytvářet pracovní příležitosti a prosperitu, společnost bude stále více nepokojná.

My, lidé, narození v padesátých letech, jsme měli v životě štěstí, ale tvrdé otázky, které jsme vznášeli, dodnes zůstávají nezodpovězeny. Zkorumpovali nás astronomickým zvýšením ceny našich nemovitosti a obrovskými svobodami, o nichž se nám kdysi ani nesnilo. Ale my jsme chtěli jiný ekonomický a sociální pořádek - chtěli jsme žít ve vzájemném respektu a chtěli jsme, aby nám vládli takoví lidé, kteří budou upřímně reagovat na naše potřeby a naděje.

Zdá se mi, uzavírá Hutton, že začíná nová éra s novými hnutími, která budou vznášet ještě pronikavější a zásadnější otázky a budou pokračovat odtamtud, kde má generace přestala. Ani my šedesátníci jsme ještě úplně neskončili. Musíme splnit ty sliby, které jsme si dali. Možná, že se mladší lidé dokáží poučit z našich chyb - a společně dokážeme vytvořit něco opravdu nového.

Kompletní článek v angličtině ZDE

Vytisknout