Šestiletý František v českém rozhlase: Zabil bysem jednoho policajta...

20. 8. 2010

V Českém rozhlase probíhá již několik let pořad s názvem Děti vám to řeknou. Někdy to bývá zábava a jindy navede moderátorka děti na témata, kde by váhali i dospělí. 19. srpna 2010 v 11.10 to byl druhý případ. Pořad je krátký, proto jsem jeho audioverzi přepsal, píše Antonín Hubený:

Prolog: Pád železné opony začal už v květnu roku 1989, kdy Maďaři odstranili elektronický signální plot. Uvolnění výjezdů přilákalo do země tisíce východoněmeckých turistů, kteří doufali, že se jim podaří dostat se na Západ. Napětí vyvrcholilo 19. srpna 1989. Tehdy se otevřely maďarsko-rakouské hranice u města Šoproň, kde maďarská opozice pořádala takzvaný panevropský piknik. A právě v těchto dnech do Rakouska za svobodou uteklo asi tisíc východních Němců a tehdejší maďarští pohraničníci ustoupili a dělali, že nic nevidí. S pětiletým Sebastiánem, šestiletým Františkem, jeho třináctiletou sestrou Bětkou a dvanáctiletou Aničkou nejenom o pikniku mluvila Alžběta Havlová.

Moderátorka: 19. srpna před jednadvaceti lety se konal jeden takový významný piknik. Kdo ví co je to piknik? A nehlaste se všichni. Františku?

František: To je taková, taková oslava, kde jedí a sedí na dece.

Moderátorka: Takže to znamená, že jsou venku. A vy už jste byli někdo na pikniku?

Děti: Já, já, já s Betkou a s mojí rodinou.

Moderátorka: Tam si člověk může i hrát, běhat, než začne pršet.

Dítě: Tak se zajde dovnitř.

Moderátorka: Tak.

Dítě: Tak já vždycky když prší, tak my vždycky děláme u Vyšehradu piknik. Tak rychle, tam je restaurace, tak my do ní poběžíme.

Moderátorka: Tohle je totiž takový zvláštní piknik. Říkalo se mu panevropský a pořádal se na hranicích Maďarska s Rakouskem a spousta lidí díky tomuhle pikniku získala svobodu. Mohli odejít do svobodnější země. Víte, třeba holky, co svoboda znamená? Aničko, ty určitě máš na to názor, ty se zajímáš o lidská práva, co je svoboda?

Anička: No tak svoboda je, že v té zemi vládne demokracie a každý si může říct svůj názor? A nikdo ho za to netrestá.

Moderátorka: Františku?

František: Já by sem si všechno říkal, co bysem chtěl, protože bysem je zatím všechny zbil a potom bysem si všechno říkal.

Moderátorka: A co kdyby tě za to zavřeli do vězení? Co by jsi dělal?

František: Vzal by sem si nějakej (nesrozumitelné), tím bysem to rozbil a potom bysem šel pryč. A vzal bysem si na to...zabil bysem jednoho policajta, vzal bysem si...

Moderátorka: Aha?

František: A von by měl kulomet a já bysem si ho vzal a kolem sebe bysem pořád střílel a byli by všichni mrtví.

Moderátorka: Takhle by si si vystřílel cestu na svobodu?

František: Jo.

Nevím, kdo a jak tyto děti vychovává, ale z jeho vyznění mne ještě stále mrazí. Vzpomenul jsem si na své dětství a jsem si jistý, že jsem nepřemýšlel o tom, jak budu zabíjet policisty. Nechci si tehdejší dobu idealizovat, ale myslím, že ani Československý rozhlas tehdy nenutil děti do podobných úvah. Jak je vidět, diskuse o 3. odboji a o tom, že v boji za svobodu si můžeme zabít, koho chceme, se zarývá pod kůži už i předškolákům.

Moje babička říkávala - Kdo s čím zachází, s tím také schází. Jen aby tento způsob výchovy nejmladších jednou naše vládce nemrzel.

Zdroj ZDE

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 20.8. 2010