ČeskoSlovensko má talent. A vždycky ho mělo!

19. 8. 2010 / Bohumil Kartous

Oba herci výborně zosobnili dva mladé a nadějné svazáky, kteří společně dokonají světovou revoluci. Poslání, které bylo stvrzováno pravidelnými přísahami k budování lepší společnosti, odkapávalo z obrazovek tehdejších převážně černobílých televizorů a sdělovalo divákovi "ano, stále spějeme k lepším zítřkům, a stále se stejným nadšením". Tehdejší divák si asi myslel leccos, nicméně kumštýřský vklad v tom byl, a pokud by si člověk odmyslel onen politický kontext, bylo to svérázně působivé. Řekl bych dokonce, že kulturní hodnota takové televizní poezie je na úrovni jiných, často diskutovaných artefaktů, jako jsou třeba obchodní domy Kotva či Máj v Praze. Je to totiž hezký důkaz toho, že umělecká forma dokáže zaobalit jakkoliv prokazatelně zkorumpovanou nebo zvrácenou myšlenku, a to je přece cenné.

Nevzpomínám si, která herečka odrecitovala oddanou svazačku, ale vzpomínám si dobře na kudrnatého jinocha s plamenným pohledem. Byl to David Prachař.

Zrovna v těchto dnech vrcholí na komerční televizi Prima reklamní kampaň před spuštěním vysílání nové reality show (nové ve středoevropském prostoru, jinak otrocky přejaté z osvědčeného západního modelu). Jde o to, že celebrity budou moderovat a hodnotit výkony "běžných" lidí v kategorii "talent". Malý (blbý) československý zábavní trh bude chtít prožít příběh vlastní Susan Boylové, který dojal řadu lidí (nejen v Británii) do té míry, že byli ochotni mluvit o tom, jak se může naprosto nicotný človíček v tomto krásném světě stát během několika minut globální ikonou dobra.

Jednou z celebrit, které budou reality show moderovat, bude Jakub Prachař, syn někdejšího "svazáka" Davida Prachaře. On a jeho slovenský kolega jsou také ústředními postavami reklamního spotu, který soutěž anoncuje. Oba, jeden slovenský a jeden český moderátor, procházejí ulicemi "svých" měst, v nichž dochází k nečekaným a rádoby bizarním situacím, které ilustrují konstatování obou moderátorů. Jejich sdělení, jinak krásně barevné a hudebně podmixované, se dá shrnout zhruba takto: "Všichni Slováci mají talent. I všichni Češi mají talent. Uvidíme, kdo má největší talent".

Velmi zajímavé je, že v šotu použité scény zachycují určité znaky onoho talentu, který si pravděpodobně má nedočkavý divák představit, že uvidí. Hadí žena, malý kluk tančící break dance, imitátor Michaela Jacksona. První archetyp "talentu" je snad pro naše potřeby neurčitý, nicméně oba další nesou významné stopy imprintace západního vzoru, ať už ve své podstatě (break dance), nebo ve svém předmětu (Michael Jackson). Nejen zábavní model, ale i náplň budou adaptovány, proč by se mělo měnit něco, co funguje.

Když člověk vezme v úvahu, že tato mediální představa, která má přitáhnout pozornost konzumenta, jemuž sponzoři zaplatí "hry" a očekávají, že jim to bohatě vrátí svou přízní, je významným dobovým záznamem hovořícím o kulturním stavu a úrovni, předkládajícím určitý vhled do běžného života současné společnosti, nelze se ubránit porovnání se stavem před třiceti lety. Je to takový zhuštěný, nicméně o to významově koncentrovanější materiál časosběrného charakteru, v němž lze na dvou generacích zábavního průmyslu, který, jak je patrné, vždy reprezentuje mainstreamová kulturní schémata, pochopit dobový kolorit.

Za totality bylo běžné, že někdo, kdo veřejně vystupuje, na sebe vzal trochu té propagandistické hanby (daleko častěji musel, než chtěl), nicméně dalo se to, jako v případě recitace Davida Prachaře, provést s určitou uměleckou investicí. Kdyby takto recitoval David Prachař o nějakých padesát let dříve, byl by dnes možná oslavován jako jeden z významných umělců levicové avantgardy. Že ale recitoval do černobílých televizorů nasměrovaných do paštikových domácností normalizovaného československého lidu, je za dobrého, ale poněkud ohebného umělce, alespoň pro tehdy.

V případě další generace je to poněkud jinak. Totalita, alespoň v podobě, v jaké si ji dokáže většina lidí mladších 25 let představit (nebo spíš nedokáže), je pryč a potřeba prostituovat se není rozhodně existenční. Na nejrůznějších příkladech lidí z oblasti současného umění, kteří nevyhledávají příležitosti zviditelňování se v médiích, lze doložit, že se bez toho dá žít. Svoboda projevu je přitom naprostá, pokud chce někdo ohromit jakkoliv provokativním uměleckým dílem, má příležitost. David Černý musel sice svou Entropu v Bruselu sundat, ale v kriminále nesedí, jeho rodinu nikdo nevydírá a Entropa si hezky visí v Holešovicích. A navíc se dobře zviditelnil:)

Za této situace se ale stejně řada lidí dobrovolně prostituuje dost ponižujícím způsobem jenom kvůli tomu, že si přejí být vidět. Udělají ze sebe rádi pitomce, kterými často (alespoň v dobré víře doufám) nejsou, aniž by je k tomu vedl nějaký politický nátlak. Navíc ze sebe dělají pitomce způsobem, který postrádá jakoukoliv uměleckou hodnotu. A protože nechtějí tento rozdíl pochopit (s tou pitomostí to tedy asi bude vážně špatné), směšují svou "uměleckost" s jakoukoliv svou mediální exhibicí. Tyto exhibice nemají žádný přesah, dokonce ani ten politický, nelze je nijak umělecky hodnotit, protože z podstaty uměním nejsou, nelze v nich najít nic víc než úplnou kapitulaci před mediálním koloritem současnosti, který těmto lidem velmi tvrdě diktuje a oni se s radostí překonávají v tom, kdo dokáže být roztomile nejpřiblblejší. A to je ta jediná věc, o které mohou přesvědčit. I k tomu je třeba jistého druhu talentu, ale ten spočívá nejspíše v míře osvojení sociálních kompetencí, jak se politicky korektně říká.

Je tedy patrné, že ČeskoSlovensko talent stále má. Vymanil se z totalitní izolace, nabyl duševní svobody a vyvinul se v tohoto krásného motýla současné kulturní louky, louky v plném květu.

Pozn. k ilustraci: Fotografie pochází z katalogu celebrit internetového serveru Super.cz (http://www.super.cz/celebrity/jakub-pachar)

Vytisknout