Lidé se o veřejné věci začnou starat, že budeme překvapeni

20. 8. 2010 / Ivan Jordák

Abych předešel všem možným podezřením, hned v tomto odstavci uvedu, co jsem a co jsem byl. Koho to nezajímá, může odstavec přeskočit. Celý život jsem pracoval v podnikové sféře od nejnižších provozních funkcí, až po funkci náměstka ředitele podniku. Tu jsem ukončil v roce 1990, a do roku 1994 jsem dělal vedoucího odboru a pak odešel do advokacie. Hlásil jsem se vždy ke komunistické straně, ale rozhodně netrpím nostalgií po starých časech. Měl jsem štěstí pracovat v podnicích, které se mohly srovnávat s obdobnými podniky ve světě. Tím je i dán samozřejmě můj pohled na skutečnost, jak minulou tak současnou.

Ale abych se vrátil k věci. V článku, je podle mě nesprávně konstatován důvod zklamání lidí z popřevratového období. Začíná to již podsouváním úsilí o hédonismus, vyčítáním nepochopení disidentů, a uzavíráním se v rodině proti okolnímu světu. A toto vše je tu deklarováno jako přežívání společenských zvyklostí vzniklých v 70. a 80. letech. K jejich vytvoření měl výrazně přispět i Dietl svými seriály.

Připomíná mi to dřívější tvrzení, že všechny nedostatky a nešváry společnosti jsou způsobeny nebo dány pozůstatky buržoazního myšlení ve vědomí lidí a nepřátelskou propagandou.

Osobně nevidím, že by tu lidé byli jiní než v ostatních zemích Evropy nebo Severní Ameriky či Austrálie. I když připouštím, že můj náhled je zprostředkovaný, protože v žádné z těchto zemí jsem nežil dostatečně dlouho, abych ji mohl dostatečně poznat. Ovšem touhu žít dobře a spokojeně, nelze snad za hédonismus v pejorativním slova smyslu považovat.

A že by se lidé kvůli tomu nestarali o věci veřejné? Spíš se dá říci, že je není slyšet, zatím. Nebo se dělá vše, aby nebyli slyšet, protože se to nehodí establishmentu. O co mají lidé více možností se nyní projevit než v minulosti? Myslím ty, kteří nemají dostatek prostředků, aby si koupili tisk nebo vysílací čas. Jsem přesvědčen, že jsou běžní občané na tom hůře.

A dává se jim stále více najevo, že svoboda je podmíněna majetkem. Tedy, pokud obrátím toto rčení řady příslušníků současné pravice, podle velikosti tvého majetku je i veliká tvá svoboda.

Chybí tím i informovanost. Nevím, zda je to uvědomělé konání, ale jsme zahrnováni tolika informacemi, že podstatné nám uniká. Nestačíme je ani zachytit, pokud už je vůbec řečeno.

Ať otevřeme noviny, pustíme rozhlas, díváme se na televizi, otevřeme internet, tak se dozvíme především a v poslední době už skoro jedině, kde je jaká živelná pohroma, co se stalo za dopravní nehody, která hvězda s kým, a kdo koho okradl.

Pokud je tam něco, třeba před volbami, tak pouze jak jsou levičáci hloupí, a jak by lidi dopadli, kdyby je volili. Až na ojedinělé noviny, mezi něž patří i Britské listy, se nic jiného nedozvíme.

Potom se nedivme poměru lidí k disidentům. Mají je za jedny ze strůjců toho všeho. Něco jiného říkali před převratem, něco jiného při převratu, a něco jiného po něm. Ne všichni, ale hodně z nich ano. Kdo z nich v současnosti veřejně a dostatečně tvrdě odsoudil jednoznačně co se děje, a mluví stejně.

Vzpomenu si jen na tři, Uhl, Bělohradský a Kohák. Řeči o blbé náladě nestačí. Pak se nemůžeme divit, že ochladlo nadšení jara 1968 nebo podzimu 1989. Vzpomeňme si, co říkal Václav Havel tehdy a kam se vše posunulo.

Lidi mají opravdu především starost o existenci. Tzv. průměrný plat oznamovaný médii, je pro většinu lidí nedosažitelný. Ale vše se počítá jakoby z něho. A současný establishment je k tomu přesvědčen, že je to ještě pro plebejce příliš.

Pokud tak bude pokračovat, myslím, že brzy se lidé o věci veřejné začnou starat tak, že budeme všichni překvapeni.

Ale abych dokončil, co jsem načal. Dietl jistě nebyl Kadár, Klos, Vláčil a já nevím, kdo ještě, ale co bychom za to dali, kdyby současné seriály tvořil on.

Vytisknout