Roman Joch jde s dobou

18. 8. 2010 / Jan Keller

Jeho názory nejsou ve skutečnosti nijak originální. V podstatě opakuje předsudky a stereotypy (především genderové a sociální, částečně i rasově etnické) které byly v měšťanských kruzích běžné v první polovině 19. století. Když se tehdy mluvilo o občanech, měli dotyční na mysli zásadně jen bílého zámožného muže. Jen tato sociální skupina měla nárok na plná práva, jen ona mohla volit a být volena, jen ona se mohla vzdělávat, pokud o to tehdy vůbec měla zájem.

Bílý zámožný muž byl zároveň ztotožňován s odvěkou lidskou přirozeností a zároveň byl považován za zosobnění Rozumu. Všichni ostatní byli buď méně přirození, anebo méně rozumní. O ženách se předpokládalo, že jejich podíl na rozumu je omezený, vyrovnávají to však svým citem. O dělnických vrstvách se myslelo, že jsou to nevzdělatelní barbaři, kteří jsou společnosti nebezpeční v důsledku neovladatelného puzení k neřestem a zločinu. Na ty, kdo nepatřili k bílé rase, se pohlíželo jako na divochy, které je snad možno poněkud povznést kolonizací, pokud to bude pro zámožného bílého muže užitečné.

V zásadě šlo o to, oddělit ve společnosti ony plnoprávné rozumné občany od všech projevů divošství, primitivismu a nerozumu. Proto byly kluby, politické instituce a vysoké školy dlouho do devatenáctého století nepřístupné ženám. Proto byli dělníci soustřeďováni v chudinských ghettech proto byli domorodci v dobytých zemích zahánění do rezervací. Na podobném principu vznikaly koncentrační tábory, k jejichž autorství se Britové z pochopitelných důvodů dnes příliš nehlásí.

Omezeně liberální vidění světa (další rozvoj liberalismu je dokázal již kolem poloviny 19. století překonat) vycházelo z toho, že je v zájmu samotných méněcenných, aby byli bílým zámožným mužem rázně vedeni. Proto je zbytečné, aby měli hlasovací právo, neboť primitivové se nikdy nerozhodnou správně. Naopak, vždy si jen každým svým rozhodnutím přitíží.

Roman Joch je nejhlasitějším mluvčím té části české pravice, která v těchto bludech žije dodnes. Podle gentlemanů jeho krevní skupiny je přece v zájmu socek, aby nezchudly a nevydaly se na sestupnou řeckou cestu. Pravice tedy nezodpovědné socky chrání před nimi samotnými. V takové situaci nemá vůbec žádný smysl uvádět argumenty o tom, že Řecko dostaly do potíží z větší části právě pravicové vlády. Vzhledem k jejich definici občanství a rozumu je prostě takový empirický fakt pro Romana Jocha a jeho kolegy naprosto nepřijatelný, a bude jimi rozhodně popřen či z vědomí vytlačen i přes všechnu svoji evidentnost.

Z hlediska vývoje civilizace a jejího vědění, z hlediska dnes běžné úrovně vzdělanosti je neudržitelnost Jochových postojů zcela zřejmá. Takoví lidé se odvolávají na rozum jen proto, aby jeho autoritou podepírali své zcela iracionální stereotypy. Roman Joch rozumu (ve smyslu schopnosti věcně a logicky argumentovat) vskutku příliš nepobral. Jeho stoupencům to však nevadí, jsou na tom podobně.

Uveďme jen drobný, ale výmluvný příklad. Ve svých úvahách přirovnává Joch homosexuály k pedofilům, zoofilům a nekrofilům. Protože pedofilie, zoofilie a nekrofilie jsou považovány za abnormální úchylky, je podle něj naprosto logicky úchylkou i homosexualita. Vůbec si neuvědomuje, že všechny tři jím uváděné deviace se zásadním způsobem liší od vztahu homosexuálů. Není v nich prostě přítomen svobodný souhlas obou dospělých, tedy zodpovědných partnerů.

Přes veškerou nehumánnost, vnitřní rozpornost, stereotypičnost, nevzdělanost i obyčejnou nefalšovanou hloupost, kterou ředitel Občanského institutu kolem sebe šíří, je však jeho jednání z jistého hlediska přece jen racionální.

Roman Joch vsadil na to, že dnešní společnost směřuje od pouhé nerovnosti k naprosté nesouměřitelnosti. (Popisuji tyto tendence v knize Tři sociální světy, proto zde nebudu dlouhým výkladem zdržovat.) V naší souvislosti je podstatné, že prakticky jen úzká elita (tedy jakási dnešní obdoba bílého zámožného muže) chce rozhodovat o směřování světa. Středním vrstvám má být přenechána starost o financování zbytků sociální soudržnosti, přičemž budou stále více tlačeny na úroveň vrstev deklasovaných. Tyto nejnižší vrstvy jsou stále otevřeněji kriminalizovány.

Roman Joch se s těmito tendencemi dnešního vývoje, který by znamenal konec otevřené společnosti a rozklad samotné demokracie, jednoduše ztotožnil. Umínil si, že se zařadí mezi relativně privilegovanou pomocnou elitu. Ta je za své služby mocným vcelku nadstandardně odměňována. V některých případech dokonce až postem poradce premiéra pro lidská práva.

Vytisknout