Jestliže na závěr tvrdí, že Benedikt XVI. „má moje sympatie, úctu a respekt“ (a současně klade do protikladu k papeži církevní představitele - „velmi opatrné“), neboť on se vyjádřil k „aktuálním problémům, které si zaslouží důsledné řešení“, mám na jazyku otázku, o jaké „důsledné řešení“ se jedná?

S důsledným řešením už přišli ochránci „čisté rasy“ a šiřitelé „třídní nenávisti“. Sotva mohu přijmout jeho argumentaci o vítězném tažení islámu založeném na „průzračnosti a srozumitelnosti věrouky“, který na rozdíl od římskokatolické církve „vyžaduje dodržování jeho učení bez velkých spekulací a neproduktivní tolerance“. Naše moderní civilizace spočívá právě na toleranci. Petr Litoš to ostatně ví, když cituje slova Járy Cimrmana.

Problematické je i jeho tvrzení, že „s postoji a názory papeže stojí i společenská role a vážnost církve“. Naštěstí pro církev tak tomu není. K čemu pak ony „sympatie, úcta a respekt“?