V Písmu jsou pasáže, které si samy říkají o to, že jsou nejdůležitější, a teprve z nich je třeba rozumět těm ostatním a hledat jejich výklad v dané situaci, historické epoše, v daném stavu poznání.

Samozřejmě to představuje spoustu pří a těžkého hledání nových cest.

Církevní dějiny jsou plné takových osudových bojů - uvedu např. horování sv. Františka za chudobu, které jej dovedlo do nemilosti u jeho představených. Totéž Luther a velký střet mezi svobodou svědomí a autoritou instituce (který vypukl už dávno před Lutherem), jehož hloubku si tak jasně uvědomil Palacký ve svých Dějinách.

Sexuální morálka se samozřejmě stala centrem debaty křesťanů spolu s tím, jak se rozvinula sexuologie a sexuální revoluce. V dnešní době většina protestantských církví je dosti liberální v otázkách sexuální morálky a např. episkopální církev v New Hampshire si zvolila za biskupa Gene Robinsona, který otevřeně žije v partnerství s mužem.

V církvi to způsobilo chaos a někteří konzervativci se už odštěpili. Dále, církve starokatolického typu mají dokonce obřady pro sezdání dvou mužů/žen. Mnoho římských katolíků ignoruje staromódní zákaz masturbace, předmanželského styku a antikoncepce (mluvil jsem s katolickými věřícími, kteří používají antikoncepci, a řekli mi, že není tak velký problém najít kněze, který to toleruje a dá jim při zpovědi rozhřešení).

Dokonce sám kardinál Martini, který do roku 2002 zastával prestižní místo milánského arcibiskupa a dodnes patří k nejvlivnějším autoritám v římskokatolické církvi, často volal po revizi zastaralé katolické sexuální morálky (zastával se např. používání kondomů).

Papežova slova je tedy třeba chápat v kontextu velkého pohybu křesťanského myšlení v posledním století. Evropští a američtí římští katolíci jsou připraveni na dalekosáhlé změny a vidí často s velkou nevolí strnulost církve, na druhé straně třetí svět, kde žije drtivá většina praktikujících katolíků, je mnohem konzervativnější.

Nejsem si jistý, co papež cítil, když svá slova proti homosexuálům říkal, musel si být však vědom toho, že liberální Západ ho odsoudí (Západ který ho ovšem stejně vnímá už jen jako pouhého šaška), zatímco mnozí katolíci, zejména v Latinské Americe, kde římský katolicismus čelí konverzím k radikálním církvím evangelikálního typu, budou jeho slova - podobně jako pan Litoš - poslouchat se zadostiučiněním.

Článek pana Litoše je krásným příkladem toho, jak mentalita je víc než nějaká příslušnost k tomu či onomu náboženství: pan Litoš žije v mentalitě starého světa, a proto se mu Benediktův útok proti homosexuálům líbil, byť je sám bezvěrec.

Tak by se jižanskému statkáři líbil útok na pro něj hloupou Lincolnovu herezi, že by černoši měli být osvobozeni z otroctví (což nebyl generacemi svých předků vychován k tomu, že otrokářství je správné a naprosto morální?).

A i když sv. Pavel kdesi píše, že otroci mají být věrni svým pánům, nikoho už dnes nenapadne, ani ty největší konzervy, že by proto otrokářství bylo v souladu s křesťanstvím. Doufejme, že za pár desítek let ani ty největší konzervy nebudou mínit, že Pavlovy výroky z Listu Římanům znamenají, že křesťanství je neslučitelné s věrnou a hlubokou láskou dvou žen či dvou mužů. V té době bude výrok papeže Benedikta citován odpůrci křesťanství a křesťané se za něj budou stydět - stejně jako se stydí dnes za encykliku Quanta Cura papeže Pia IX., který odsoudil moderní demokracii, nebo za inkvizici a za bulu Unam Sanctam papeže Bonifáce VIII. (kterého mimochodem tak nenáviděl největší katolický básník všech dob, Dante Alighieri).

Gene Robinson

Martini a kondomy

Konverze katolíků k evangelikálním církvím

Encyklika Quanta Cura

Encyklika Unam Sanctam