Je tady ale jedna pikantnost. Na jedné straně je totiž církevní věrouka, na straně druhé to, co současná demokratická společnost zahrnuje do pojmu lidská práva a v případě onoho vyjádření jsou tyto dvě základní roviny přece jen v určitém rozporu. Položme si otázku, co má hlava katolické církve obhajovat, zvláště když bývalé vatikánské služební zařazení této osobnosti byla pozice prefekta Kongregace pro nauku víry (tedy vrchního ochránce a vykladače postulátů církve a forem jejího přežití v moderním světě). Pokud bude obhajovat to, co říká bible (a tento přístup je Josephu Ratzingerovi určitě bližší a považuje ho za svoji základní povinnost), pak musí vycházet ze třetí knihy Mojžíšovy (Leviticus), kap. 18, verš 22, kde je psáno " Nebudeš obcovati s mužem, jako se ženou, je to ohavnost". V případě respektu k bibli tak musí zcela jednoznačně považovat jakýkoli homosexuální vztah za "ohavnost" ( a tedy i závažný hřích) a pro křesťana naprosto nepřístojnou aktivitu. Takový, z hlediska bible odsouzení hodný vztah, nelze tedy z jeho pohledu považovat za rovnocennou alternativu dosud obvyklého a preferovaného vztahu muže a ženy. Nejspíš tím ale současně porušuje základní lidská práva, mezi něž patří i respekt vůči jiné sexuální orientaci. Otázka ale zní. Může být náboženství (či jiná vyhraněná ideologie) natolik pluralitní, aby snesla dvojí výklad jednoho postulátu, nebo dokonce různé alternativy svých základních předpisů? Pokud by to tak bylo, pak přestává být ideologií a dostává se na pozici pouhé presentace mnoha názorů. A to asi církev připustit nemůže. Můžeme formulovat i druhou otázku. Může široký výklad pojmu lidská práva negovat základní společenské hodnoty, jakou je bezesporu rodina v klasické podobě a sexuální vztah muže a ženy jako jediné přirozené formy zachování našeho živočišného druhu?

Joseph Ratzinger již ve své knize "Bůh a svět", napsané na základě odpovědí na otázky Petera Seewalda v podstatě zdůrazňuje, že "pouze svazek muže a ženy míří k religióznímu, posvátnému a k odpovědnosti před Bohem a všechny ostatní formy jsou úhybné a do společnosti vnášejí labilitu, která nezůstane bez následků". Dále říká, že relativizací a zpochybněním toho, že institut manželství a rodiny může naplňovat pouze muž a žena, se narušuje i samotná stavební forma lidské existence. Ve svém současném vystoupení papež zkrátka nemohl vyjádřit svůj názor na tento problém jiným způsobem. Proč o tom ale vůbec hovořil?

Osobně jsem přesvědčen, že církev (konečně) dospěla k závěru, že musí začít zaujímat jasná, srozumitelná a přesně definovaná stanoviska k tomu, o čem se v současné společnosti mluví. Možná, že si dokonce začala uvědomovat, že postoje, chování a jednání současných lidí (včetně, anebo především těch velmi úspěšných, kteří současný svět nejvíce ovlivňují) jsou v rozporu s biblí. Že to, co bible říká, je více méně nezajímá a že v životě posmrtném, ve svém osobním "spasení" nespatřují žádnou relevantní hodnotu, pro kterou je nutné korigovat styl vlastního života.

Možná, že si církev začala také uvědomovat, že bez vyhraněných stanovisek a jednoznačných názorů soudobého člověka ovlivňovat nemůže. Možná, že si její představitelé dokonce uvědomili, že současná síla, možnosti a velmi silný vliv konkurenčního islámu na další vývoj islámského světa spočívají právě v oné průzračnosti a srozumitelnosti věrouky a ve vyžadování dodržování jeho učení bez velkých spekulací a neproduktivní tolerance. Proto asi ta poměrně nová a neotřelá obhajoba významu křesťanské víry a jejích pravd. Proto takové pregnantní vyjádření a osobní odvaha říci něco naplno i přes odpor mnohých. Papež, jako hlava římskokatolické církve (a církví sjednocených s Římem), pokud pokládal za nutné o tom hovořit, vlastně ani nemohl k problému říci něco jiného. Mohl to jen naznačit, mohl to říci na plná ústa. Zvolil to druhé.

Celosvětová reakce na sebe nedala dlouho čekat a je pochopitelně negativní. Hlas pozvedli a ještě jistě pozvednou nejen homosexuálové, ale i obhájci lidských práv. Benedikt XVI. bude označován za zpátečníka, inkvizitora a konzervativního zaslepence. Jeho vyjádření získá podle mého názoru i další příznivce požadavků homosexuálů. Lidé totiž rádi podporují toho, komu je momentálně ubližováno. Faktem ale je, že Joseph Ratzinger jenom potvrdil, že úloha papeže v současném světě je stále velmi významná, jeho názoru je nasloucháno a že s postoji a názory papeže stojí i společenská role a vážnost církve.

Není a nebude to v žádném případě problém jednoduchý. Je ale nutné konstatovat, že žádná současná společnost, stojící na demokratických principech, nedokáže v zájmu většiny potlačovat či dokonce negovat zájmy menšiny a zabránit jejímu vlivu na společnost. Možnosti muslimského světa křesťanský svět nemá a nikdy mít nebude. Papež může vyslovit svůj názor, ale (řečeno slovy Járy Cimrmana), to je asi tak vše, co proti tomu může udělat.

Přesto, ačkoli jsem bezvěrec, Benedikt XVI. má moje sympatie, úctu a respekt.