V tomto ohledu je neoliberalismus podobný jako komunismus -- také předpokládá, že všichni lidé budou něco dělat -- v tomto případě se racionálně rozhodovat. Že ta racionalita často už druhý den je zcela jiná a že lidé takoví prostě nejsou, je pro neoliberální apologety obtížné pochopit.

Ano, Gary Becker vypracoval ekonomickou teorii rodiny. Při troše snahy by ji bylo možno na rodinu skutečně aplikovat. Výsledkem by v zásadě byl návrat do středověku a ke sňatkové politice. I v rámci "koncepce rodiny" lze optimalizovat své bohatství a racionálně se rozvádět.

Řešením ale není ani nějaký velkorysý sponzoring "práce matek" z veřejných prostředků. Samozřejmě, že prorodinná politika svůj smysl (včetně rozumně koncipovaných dávek) má, ale není to univerzální lék -- konec konců jak vidíme, paní Haisová měla děti za socialismu, který se pyšnil prorodinnou politikou, a jak vidíme, z dlouhodobého hlediska jí to stejně příliš nepomohlo.

Je tedy velmi obtížné specifikovat, co by vlastně pomohlo. Na osudech typu paní Haisové se "nádherně" láme ekonomická racionalita a sociální realita naší civilizace. Je to spor mezi tím, preferovat v životě to, co se momentálně vyplatí, a to, o čem jsme přesvědčeni, že to má smysl. Bohužel v současné době vítězí ti, kteří preferují první možnost. Možná i proto, že mezi lidmi je i řada těch, kteří výše uvedené dilema neřeší a preferují spíše životem "nějak" projít. Pak ti lidé, kteří dělají něco, o čem jsou přesvědčeni, že má smysl, svoji pozici těžko obhajují. Trh jim to (jak mnoho jiných věcí) neocení, a smysl těch činností, zejména v prostředí, kde vládne apatie a preference momentální užitečnosti, těžko obhájí.

Snad tedy osud paní Haisové ukazuje hloubku problémů, v nichž současná společnost je a při jejichž řešení je trh naprosto bezzubý. A možná, že by bylo vhodné a dobré si v té souvislosti spolu s profesorem Mlčochem z FSV UK pokládat otázku, zda růst nominálního bohatství je doprovázen také růstem lidského štěstí.